70 Co 7/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové a v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem tituly před jménem právnická osoba sídlem náměstí Jméno advokáta A . adresa proti žalované: Jméno žalované A ., IČO: IČO žalované A sídlem Adresa žalované A zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení neoprávněnosti zásahu do práv vlastníka nemovitosti, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. srpna 2024, č. j. 9 C 273/2020-351,

I. Odvolací řízení se ve vztahu k I. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 48 228,50 Kč.

III. V téže lhůtě je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 509,50 Kč.

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná není oprávněna provést odstranění specifikované zdi (I. výrok). Žalované uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni k rukám jejího zástupce částku 62 143,50 Kč (II. výrok) a České republice – Okresnímu soudu v Břeclavi částku 172 Kč (III. výrok). Nákladový výrok ve vztahu mezi účastníky řízení odůvodnil soud prvního stupně s poukazem na § 142 odst. 1 o.s.ř.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, které však vzala ve vztahu k I. a III. výroku napadeného rozsudku zpět.

3. Dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví; vzal-li někdo odvolání zpět, nemůže je podat znovu (§ 207 odst. 2 o.s.ř.).

4. Protože odvolání proti I. a III. výroku napadeného rozsudku bylo vzato zpět dříve, než o něm odvolací soud rozhodl, bylo odvolací řízení v této části v souladu s § 207 odst. 2 o.s.ř. zastaveno.

5. Žalovaná setrvala jen na svém odvolání proti II. výroku napadeného rozsudku a navrhla, aby jej odvolací soud změnil tak, že zaváže žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované, případně žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřizná. Uvedla, že soud prvního stupně měl postupovat dle § 150 o.s.ř., neboť ve věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Žalovaná ve svých úvahách o možnosti odstranit zeď vycházela z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 14 Co 141/2017-114, dle kterého byla věc – uložení povinnosti, aby žalobkyně (v uvedeném řízení žalovaná) odstranila nepovolenou stavbu zdi – postoupena stavebnímu úřadu. Stavební úřad následně konstatoval, že zeď je ve vlastnictví původní žalované a ta ji může zbořit. Dále žalovaná odkázala na rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 3. 2017, č. j. 8 C 199/2014-77, ve kterém mělo být výslovně konstatováno, že stavba zdi byla postavena bez příslušného oprávnění vyžadovaného stavebními předpisy a rozhodování o odstranění stavby je svěřeno do pravomoci stavebního úřadu a nepřísluší o něm rozhodovat v občanském soudním řízení soudu. Soud prvního stupně přesto v napadeném rozsudku o nemožnosti zeď odstranit rozhodoval, byť mu to dle dřívějších soudních rozhodnutí nepřísluší. Dále ze sdělení Stavebního úřadu Městského úřadu Hustopeče ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. výst./12602/2013, č. j. MUH/67834/20/13, vyplynulo, že vlastníkem předmětné zdi není žalobkyně, ale předchozí žalovaná. O vlastnictví zdi tedy bylo dle předchozích rozhodnutí soudů rozhodnuto orgánem, který je k tomuto rozhodnutí povolán; namístě je tedy úvaha o překážce věci rozhodnuté. Ve vztahu k předmětné zdi byla vedena již tři soudní řízení a teprve nyní se soud vyjádřil v odůvodnění k vlastnictví zdi, ač toto mohlo být vyřešeno dříve, přičemž o vlastnictví zdi meritorně žádným soudem rozhodnuto nebylo. Soud prvního stupně dále nesprávně aplikoval § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., přestože měl být aplikován § 9 odst. 1.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného výroku. Uvedla, že ve vztahu k otázce aplikace § 150 o.s.ř. žalovaná pouze zopakovala totožné argumenty jako v případě námitky rozhodnuté věci, přestože ve vztahu k nákladovému výroku tyto argumenty nemají žádnou relevanci. Krajský soud v Brně se v odůvodnění rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č. j. 14 Co 141/2017-114, zabýval pouze otázkou prokázání, resp. neprokázání vlastnického práva žalobkyně. Nezabýval se vůbec tím, zda je vlastníkem stavby právní předchůdce žalované či jiný subjekt, tato otázka byla pro uvedené řízení bez významu. Nelze tudíž přisvědčit argumentaci žalované pro aplikaci § 150 o.s.ř. Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 18. 2. 2021, č. j. 14 Co 14/2021-49, nařídil předběžné opatření ukládající žalované povinnost zdržet se odstranění předmětné stavy, a to právě s odůvodněním, že stavba byla postavena zhruba před 40 lety na základě demoličního výměru za účelem ochrany staveb právních předchůdců žalobkyně, kdy potřeba takové ochrany v souvislosti s demolicí sousední budovy dle posouzení stavebního úřadu nastala a k žádné změně tohoto stavu do současné doby nedošlo. Žalované ani její předchůdkyni tudíž s ohledem na tento názor odvolacího soudu nic nebránilo v tom, aby upustila od jí deklarovaného úmyslu stavbu odstranit a předešla tak vzniku a nárůstu nákladů.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř. přezkoumal odvoláním napadený nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř.] a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se žalobkyně žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 30. 11. 2020 domáhala určení, že tehdejší žalovaná, společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, , sídlem , adresa, není oprávněna provést odstranění zdi specifikované v I. výroku výše uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně, a také vydání předběžného opatření, kterým by jí byla uložena povinnost zdržet se odstranění této zdi. Uvedla, že je vlastníkem pozemku p. č. , číslo, , jehož součástí je stavba , adresa, , a dále, že žalovaná je vlastníkem pozemku p. č. , číslo, vše v k. ú. , adresa, . V osmdesátých letech byla v návaznosti na rozhodnutí o odstranění stavby řadového domu na pozemku p. č. , číslo, vydaného Městským národním výborem , adresa, dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , dřívějším vlastníkem pozemku p. č. , číslo, , společností , právnická osoba, , adresa, , vystavěna stavba hraniční zdi, která po celou dobu slouží vlastníku domu na pozemku p. č. , číslo, , adresa, zeď v části zasahuje na pozemek p. č. , číslo, . Usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2020, č. j. 9 C 273/2020-32, byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 14 Co 14/2021-49, bylo toto rozhodnutí změněno tak, že předběžné opatření bylo nařízeno.

9. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2023, č. j. 9 C 273/2020-191, bylo řízení přerušeno za účelem vyčkání převodu pozemku ve vlastnictví původní žalované na nového vlastníka. Následně usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2023, č. j. 9 C 273/2020-212, bylo rozhodnuto o pokračování řízení a bylo připuštěno, aby na místo původní žalované vstoupila do řízení nabyvatelka práva, společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO žalované A, , sídlem , adresa, .

10. Poté soud prvního stupně rozhodl napadeným rozhodnutím.

11. Z obsahu spisu vedeného Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 199/2014-75, bylo zjištěno, že se původní žalovaná (v daném řízení jako žalobkyně), společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, , sídlem , adresa, , domáhala odstranění hraniční zdi. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 3. 2017, č. j. 8 C 199/2014-75, byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 14 Co 141/2014-114, toto rozhodnutí zrušil a v části, v níž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti původní žalované odstranit nepovolenou stavbu zdi postavenou na pozemku p. č. , číslo, , k. ú. , adresa, , řízení zastavil a po právní moci rozhodnutí věc postoupil stavebnímu úřadu. Uvedl, že není v pravomoci soudu ve smyslu § 7 o.s.ř. rozhodování o odstranění stavby postavené bez příslušného stavebně právního oprávnění, tedy tzv. černé stavby. Rozhodování o této otázce je svěřeno stavebnímu úřadu. Do pravomoci soudu náleží rozhodování o odstranění neoprávněné stavby, tj. stavby postavené bez příslušného občanskoprávního titulu. Původní žalovaná v tomto řízení tím, že uvedla, že stavba hraniční zdi je zcela zřízena na pozemku v jejím vlastnictví a že žalobkyně není tím, kdo stavbu postavil, popřela pasivní věcnou legitimaci žalobkyně a na základě vlastních skutkových tvrzení vyloučila možnost aplikace ustanovení občanského zákoníku upravujícího neoprávněnou stavbu. Dále Krajský soud v Brně konstatoval, že původní žalovaná by navrženými důkazy vlastnictví stavby žalobkyní neprokázala.

12. Dle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

13. Dle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

14. Pokud žalovaná v odvolání navrhovala, aby byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, pak rozhodování o náhradě nákladů řízení je ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01), tj. procesně neúspěšný účastník řízení hradí náklady řízení procesně úspěšnému účastníkovi. Vzhledem k úspěchu žalobkyně ve věci samé, který není po zpětvzetí odvolání v meritu věci napadán, je tedy v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř., aby povinnost k náhradě nákladů řízení byla uložena žalované.

15. Argumentuje-li žalovaná možností aplikace § 150 o.s.ř., pak toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5263/2015; dále také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015). Předmětné ustanovení umožňuje, aby soud zohlednil existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, a zčásti nebo zcela nepřiznal náhradu nákladů řízení tomu, komu náleží dle § 142, 143, 146, 147 a 148 o.s.ř. (srovnej Kovářová Kochová In: Lavický, P. a kol. Lavický, P. a kol. Občanský osudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016, s. 710). Moderační právo soudu dle § 150 o.s.ř. je však mimořádným procesním institutem, a takto je potřeba s ním v praxi zacházet. Výjimky z pravidla nemohou být interpretovány rozšiřujícím způsobem a jejich použití musí být náležitě odůvodněno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1526/12). Zmírňující právo soudu je totiž nutné vykládat nejen ve vztahu k účastníkovi, v jehož prospěch soud rozhoduje, ale zároveň i ve vztahu k ostatním, zejména k tomu, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení (srovnej Janek, K. Jirsa, J. In: Jirsa, J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, právní stav ke dni 1. 1. 2023, komentář k § 150).

16. Za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o.s.ř. se tak považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů), (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 304/2018). Významné z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení apod.; musí jít o takové okolností, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017). Důvody pro uplatnění moderačního práva musí být posuzovány ad hoc v každé konkrétní věci a v širších souvislostech; úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení), přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06). Příklady konkrétních kategorií důvodů pro užití moderačního práva mohou být nepřiměřená tvrdost, podíl obou stran na vzniku a průběhu sporu, povaha a okolnosti sporu, složitost dosud neřešené právní problematiky, osobní poměry účastníka a nedostatečná znalost procesního práva jeho zástupce, který není advokátem, nízký příjem, některé okolnosti restitučních případů a složitost případů způsobená výkladem mezinárodní úmluvy (k tomu viz Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, komentář k § 150.).

17. Po přihlédnutí k výše uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že v projednávané věci nejsou důvody zvláštního zřetele hodné dle § 150 o.s.ř. dány. Odvolací soud se pro tyto účely nezabýval těmi argumenty žalované, které směřovaly do věci samé (např. námitka překážky věci pravomocně rozsouzené), poněvadž v této části bylo odvolání vzato zpět. Ve vztahu k aplikaci § 150 o.s.ř. měla žalovaná ve stručnosti za to, že vzhledem k předchozí rozhodovací praxi soudů a správních orgánů, ze které v rámci své procesní strategie v řízení vycházela, by bylo nepřiměřené jí uložit povinnost k náhradě nákladů řízení. Dle názoru žalované jsou závěry v napadeném rozsudku rozporné se závěry v dřívějších rozhodnutích, konkrétně v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 3. 2017, č. j. 8 C 199/2014-75, v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 14 Co 141/2017-114, a také ve sdělení Městského úřadu v Hustopečích, stavebního úřadu ze dne 13. 10. 2020, č. j. MUH/67834/20/13.

18. K tomu nutno konstatovat, že v souladu s § 159a odst. 1 o.s.ř. je výrok pravomocného rozsudku zásadně závazný jen pro účastníky řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007; a dále Dvořák, B. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1až 250l) Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, komentář k § 159a odst. 1 o.s.ř.). Účastníkem výše uvedených řízení byla společnost , právnická osoba, IČO: , IČO, sídlem , adresa, , nikoliv současná žalovaná. Nadto je z předmětných rozhodnutí zřejmé, že meritem věci byla v těchto řízeních jiná otázka než v projednávané věci. Původní žalovaná se domáhala odstranění stavby hraniční zdi z důvodu, že má jít o tzv. černou stavbu postavenou bez příslušného stavebně právního oprávnění. Zcela správně proto byla poučena, že tato otázka má být řešena ve správním řízení před stavebním úřadem. Otázka vlastnictví hraniční zdi nebyla fakticky řešena. Soudy nejprve musely postavit najisto, zda se věcí vůbec mohou zabývat, tj. zda náleží do jejich pravomoci. Za tímto účelem by původní žalovaná musela prokázat, že je žalobkyně vlastnicí hraniční zdi. V případě prokázání této skutečnosti by nárok původní žalované mohl být projednán soudy v civilním řízení o odstranění stavby postavené bezpříslušného občanskoprávního titulu. Původní žalovaná však důkazní břemeno ohledně této skutečnosti neunesla; sama tvrdila, že se stavba nachází na jejím pozemku a žalobkyně není tím, kdo stavbu zřídil. Již v této fázi tedy soudy dospěly k závěru, že není dána jejich pravomoc a věcí, tedy ani vlastnictvím hraniční zdi žalobkyní, se blíže nezabývaly.

19. Sdělení Městského úřadu v Hustopečích, stavebního úřadu, ze dne 13. 10. 2020, č. j. MUH/67834/20/13, se opětovně týkalo pouze původní žalované. Dále nejde ani o správní rozhodnutí, nýbrž o úkon podle části čtvrté správního řádu (§ 154 a násl. s.ř.), který měl pouze informativní povahu. Nadto správní orgány nejsou povolány k rozhodování o tom, zda tu je či není vlastnické právo osoby k určité věci, když je tato problematika svěřena do pravomoci soudů v civilním procesu (viz § 7 odst. 1 o.s.ř.). Správní orgán si sice může o otázce vlastnictví, jako o předběžné otázce, učinit úsudek (§ 57 odst. 1 písm. c) s.ř.), avšak protože se nejedná o otázku, o které mu přísluší rozhodnout, civilní soud nemusí z tohoto úsudku ani vycházet (§ 135 odst. 2 o.s.ř.).

20. Odvolací soud proto konstatuje, že ve věci nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ospravedlnily neuložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšné žalované na úkor úspěšné žalobkyně ve smyslu § 150 o.s.ř.

21. Dále žalovaná namítala, že soud prvního stupně měl při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházet z § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“), a nikoliv z § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.

22. Předmětem řízení nebylo určení, zda tu je právní vztah nebo právo nebo určení neplatnosti právního jednání (§ 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu), nýbrž uložení povinnosti žalované, konkrétně, že není oprávněna provést odstranění zdi. Soud prvního stupně tudíž skutečně měl postupovat dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud proto podle § 220 o.s.ř. změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) částku 48 228,50 Kč, sestávající z:- odměny právního zástupce určené dle advokátního tarifu ve výši 17 250 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu považována částka 10 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 4. advokátního tarifu částku 1 500 Kč, tj. 11 úkonů právní služby á 1 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení ze dne 10. 11. 2020; návrh ve věci samé spolu s návrhem na vydání předběžného opatření; výzva k plnění ze dne 11. 11. 2020, podání ze dne 20. 6. 2022, 3. 5. 2023, 8. 10. 2023, účast na jednání soudu dne 8. 6. 2022, 13. 7. 2022, 18. 1. 2023, 4. 10. 2023, 27. 8. 2024) a 1 půlúkon právní služby á 750 Kč (podání ze dne 21. 12. 2020);- 12 režijních paušálů á 300 Kč, tj. celkem 3 600 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu);- daň z přidané hodnoty ve výši 4 378,50 Kč, když zástupce žalobkyně je plátcem DPH;- soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 2 000 Kč a soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč, tj. celkem 3 000 Kč;- složená záloha na náklady důkazů ve výši 20 000 Kč.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že s odvoláním v převážné míře neúspěšná žalovaná je k jejich poměrné náhradě povinna žalobkyni, a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Pro tyto účely nutno vyjít z toho, že napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně byla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 62 143,50 Kč a žalovaná se domáhala toho, aby ve smyslu § 150 o.s.ř. nemusela na náhradě nákladů řízení hradit ničeho. Odvolacím soudem byla povinnost žalované k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně snížena na 48 228,50 Kč, a žalovaná tak byla s odvoláním úspěšná ohledně částky 13 915 Kč, tedy co do 22,4 %, a neúspěšná ohledně částky 48 228,50 Kč, tedy co do 77,6 %. Míra úspěchu žalobkyně po odečtení jejího neúspěchu tudíž v odvolacím řízení činí 55,2 % a žalobkyně má v tomto rozsahu vůči žalované právo na poměrnou část náhrady nákladů odvolacího řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. Současně platí, že dle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna toliko ve výši jedné poloviny. Při zmíněné tarifní hodnotě 62 143,50 Kč a snížení mimosmluvní odměny na jednu polovinu činí výše žalobkyní v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů řízení částku 2 734,60 Kč a sestává z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon právní služby 1 810 Kč jako ½ z částky 3620 Kč (vyjádření k odvolání nikoli ve věci samé) dle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, s 1 režijním paušálem 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty 474,60 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Poměrná část v rozsahu 55,2 % pak představuje částku 1 509,50 Kč.