72 CO 162/2022

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená trvalou opatrovnicí příjmení jméno příjmení příjmení obě bytem adresa v řízení zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa o výživné zletilého dítěte o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 5. 2022, č. j. 10 C 73/2022-86,

I. Řízení o odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. až IV. potvrzuje.

III. Žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně (dále jen„ prvostupňový soud“) odvoláním napadeným rozsudkem změnil poslední úpravu poměrů dnes již zletilé žalobkyně, omezené ve svéprávnosti, tak, že uložil žalovanému platit na její výživu k rukám trvalé opatrovnice s účinností od [datum] měsíčně částku 3 500 Kč (výrok I.), za období od 1. 4. do [datum] vyčíslil dlužné výživné částkou 4 500 Kč (výrok II.) a tomu odpovídajícím způsobem zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému platit jí (další) částku 1 000 Kč měsíčně (výrok III.). Konečně, prvostupňový soud s odkazem na ust. § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a skutečnost, že procesní úspěch účastníků řízení byl„ v zásadě rovnocenný“, žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Rozhodl tak k návrhu žalobkyně, jímž se s účinností od [datum] domáhala zvýšení dosavadního výživného ve výši 2 000 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč, to s odkazem na svůj špatný zdravotní stav a s ním související vysoké výdaje a skutečnost, že žalovaný se s ní dlouhodobě nestýká. Přestože s tímto návrhem žalovaný nesouhlasil s odkazem na vlastní zvýšené výdaje a tři vyživovací povinnosti, prvostupňový soud žalobě částečně vyhověl a výživné zvýšil s přihlédnutím ke změně poměrů na straně obou účastníků – jak v souvislosti s prostým plynutím času, pokud od poslední úpravy výživného pro žalobkyni uplynulo 16 let, tak i pro změnu výdělkových poměrů žalovaného, u něhož bylo oproti stavu v době poslední úpravy výživného zjištěno, že je jediným společníkem a spolu se svou stávající manželkou jedním ze dvou jednatelů obchodní společnosti [právnická osoba], v níž je zaměstnán a současně má příjem z dohod o pracovní činnosti a provedení práce. Žalovaný vykázal výdělek kolem 40 000 Kč měsíčně, tedy vyšší přibližně 2,5x oproti roku 2006 a jakkoli má nyní o jednu vyživovací povinnost více (nadto rovněž ke zdravotně postižené dceři) a vykazuje množství pravidelných výdajů, uzavřel prvostupňový soud, jsou dány při příjmu nadále nezaopatřené žalobkyně z invalidního důchodu a příspěvku na péči v celkové výši přibližně 32 600 Kč důvody pro vyhovění požadavku žalobkyně co do zvýšení výživného na částku ve výši 3 500 Kč měsíčně.

3. Proti rozhodnutí prvostupňového soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům (tedy včetně přísudečného a nákladového), podala žalobkyně odvolání. Namítla, že má právo na stejnou životní úroveň jako žalovaný, který se s ní nestýká a veškerou péči o žalobkyni zajišťuje její trvalá opatrovnice (matka, s níž žije ve společné domácnosti). Za situace, kdy žalovaný dobrovolně platí na její výživu částku 3 000 Kč měsíčně, došlo pouze k symbolickému navýšení, které poměry žalobkyně nijak nezohlednilo. Nadto žalobkyně poukázala na postavení žalovaného jakožto jediného společníka ziskové obchodní společnosti, který výlučně sám rozhoduje o způsobu svého odměňování a rozdělení společností generovaného zisku. Upozornila, že v řízení vyšlo najevo, že obchodní společnost žalovaného mu poskytla částku ve výši 4 189 755 Kč a zjevně i manželka žalovaného má právo být jako druhý jednatel společností odměňována. Poměry žalovaného byly již v roce 2015 natolik dobré, že mohl vynaložit částku 46 000 Kč ve prospěch (tehdy ještě neosvojené) dcery [jméno] a později své manželce darovat podíly na nemovitostech v milionových hodnotách. Ani tyto skutečnosti dle žalobkyně v rámci svého rozhodnutí prvostupňový soud nijak nezohlednil. S ohledem na zdravotní stav žalobkyně a její poměry pak bylo namístě jí přiznat plnou náhradu nákladů řízení, to i v případě jejího částečného neúspěchu. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek změnit tak, že bude jejímu návrhu vyhověno zcela, vyčíslen aktuální nedoplatek na zvýšeném výživném a přiznána jí plná náhrada nákladů řízení.

4. Žalovaný považoval podané odvolání za nedůvodné a neopodstatněné. Souhlasil s tím, že žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav není schopna se sama živit a potřebuje pomoc. Nicméně, její potřeby (výdaje, kterými argumentuje) nebyly v dosavadním řízení řádně doloženy. Ani žalovaný nebyl s rozsudkem prvostupňového soudu spokojen, měl za to, že bylo třeba více zohlednit skutečnost, že potřeby žalobkyně jsou plně zajištěny z vyplácených, pravidelně valorizovaných dávek – invalidního důchodu a příspěvku na péči. Pokud se týká plnění od jeho obchodní společnosti, žalovaný vysvětlil, že dlužnou částku společnosti splácí a šlo o prostředky, které byly použity na vypořádání ostatních společníků. Vysvětlil rovněž platbu částky 46 000 Kč pro dceru [jméno] jako platbu na novou kompenzační pomůcku a převody podílů na jím původně výlučně vlastněných nemovitých věcech prezentoval jako svoji záležitost a rozhodnutí. Prioritou je pro žalovaného zabezpečit své dvě nezaopatřené děti, za situace, kdy žalobkyně je finančně zabezpečena a nadto má vytvořenu rezervu ve výši částky 100 000 Kč, jak se vyjádřila její trvalá opatrovnice. Dle žalovaného pak bylo třeba vzít v úvahu i to, že žalobkyně nastoupí k celoměsíčnímu pobytu v zařízení, do kterého prozatím pouze dojíždí, když k úhradě nákladu na něj jí postačí toliko příspěvek na péči – invalidní důchod žalobkyni zůstane pro vlastní potřebu. Pokud se týká hrazeného výživného, žalovaný vyjádřil pochybnosti o způsobu jeho využití za situace, kdy matka žalobkyně neumožnila jeho zasílání přímo na účet žalobkyně.

5. Podané odvolání žalovaný dále doplnil tak, že by žalobkyně již nově měla využívat službu chráněného bydlení, čímž se dále snížily náklady matky žalobkyně spojené s péčí o žalobkyni a dále, že v mezidobí došlo s ohledem na růst cen ke zvýšení výdajů žalovaného v souvislosti s bydlením, že ze svých co do výše nezměněných příjmů vynaložil další finanční prostředky na potřeby svých nezletilých dětí. Shrnul, že je schopen platit na výživu žalobkyně nejvýše částku 2 000 Kč měsíčně.

6. Odvolací soud zjistil, že odvolání v dané věci směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je zákon připouští (§ 201, § 202 o.s.ř. à contrario), že je žalobkyně z pozice účastníka řízení podala jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.) a že tak učinila včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), to zejména pro nepřihlédnutí k tvrzením a označeným důkazům, nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, tedy z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/ o.s.ř.). Proto rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a po dílčím doplnění dokazování dospěl k následujícím závěrům.

7. Dříve, než o něm odvolací soud rozhodl, vzala žalobkyně své odvolání proti výroku I. napadeného rozsudku zpět. Podle ustanovení § 207 odst. 2 věty první o.s.ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Vzhledem k tomu, že ke zpětvzetí odvolání došlo před tím, než o něm bylo rozhodnuto, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 207 odst. 2 o.s.ř. a odvolací řízení v dotčené části zastavil (výrok I. tohoto rozsudku).

8. Primárně nutno připomenout, že ačkoli jde o výživné dítěte, vzhledem ke zletilosti žalobkyně v době jeho zahájení je přítomné řízení řízením sporným, neboť by nebylo možno je bez návrhu zahájit a není řazeno mezi řízení upravená zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ z.ř.s“ (srov. ust. § 2 tohoto zákona). Není tedy ani ovládáno zásadou vyšetřovací (§ 21 z.ř.s.) a soud je vázán rozsahem uplatněného návrhu (když zásada vázanosti návrhem se dle ust. § 26 z.ř.s. neuplatní právě v řízeních dle zákona o zvláštních řízeních soudních), který nemůže překročit (resp. tak může učinit toliko za podmínek dle ust. § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o.s.ř.“). Právě uvedené platí přiměřeně i pro řízení o odvolání (§ 211 o.s.ř.).

9. Z právě uvedeného plyne, že napadený rozsudek bylo možno přezkoumat pouze v rozsahu a způsobem závislým na tom, kdo a jakým způsobem jej napadl. Byla-li to toliko žalobkyně, výrok I. by zůstal nedotčen (i přes původní formulaci odvolání jako mířícího do rozsudku prvostupňového soudu v celém rozsahu, resp. bez ohledu na pozdější zpětvzetí odvolání) – povinnost žalovaného platit na výživu žalobkyně s účinností od [datum] zvýšenou částku 3 500 Kč, resp. závěr o tom, že je stále povinen výživné žalobkyni platit, by přetrval i přes zahájené odvolací řízení bez dalšího. V rámci uplatněného předmětu řízení pak bylo možno pouze přezkoumat, zda by nenáleželo žalobkyni v rámci navrhovaného zvýšení výživného ještě více, než stanovil prvostupňový soud (tedy, že by žaloba neměla být zamítána, resp. nikoli pro celou částku 1 000 Kč) a pokud se týká nedoplatku na výživném, zda by v závislosti na upraveném navýšení výživného neměl být stanoven v jiné částce. Jinými slovy, jakkoli by odvolací soud případně mohl dospět k závěru, že byl nedoplatek na výživném vypočten nesprávně (hradil-li žalovaný na výživu žalobkyně v měsících dubnu až červnu 2022 ve skutečnosti vždy částku 3 000 Kč), pokud by shledal závěr prvostupňového soudu o výši nově stanoveného výživného správným, k přepočtu dluhu na výživném by již v rámci svého ve vztahu k běžnému výživnému potvrzujícího rozhodnutí přistoupit nemohl.

10. Judikatorně je ustálen závěr, že přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči (resp. dalších dávek) nezaniká automaticky vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není schopno se samo živit (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 204/2012, odkazující mj. na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1996/12, uveřejněný pod [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2306/12, uveřejněný pod [číslo] tamtéž). Vyživovací povinnost rodiče k dítěti ve smyslu ust. § 910 odst. 1 a § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy nadále trvá, neboť i přes zletilost dítěte a přiznané sociální dávky a invalidní důchod v souvislosti s jeho onemocněním, je nadále v obecné rovině považováno za takové, které není schopno se samo živit. Přehlédnout ovšem nelze, že (i samotnou žalobkyní odkazovaný) nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1996/12 vychází při závěru o přetrvávající vyživovací povinnosti povinné osoby z toho, že postižená stěžovatelka, která není schopna se sama živit, má nárok na výživné, neboť její příjmy z invalidního důchodu a příspěvku nepokryjí její výdaje (zde a dále zvýraznil odvolací soud). Druhý shora odkazovaný nález pak v rámci této problematiky ve vztahu k vyplácenému příspěvku na péči doplnil, že jej nelze celý považovat za příjem postižené osoby a vysvětlil, že„ … (N) elze též nevidět, že krajský soud podřadil příspěvek na péči plně pod příjem stěžovatele. Tím se však nijak argumentačně nevypořádal kupř. s odlišným názorem, který se vyskytl v soudní praxi a podle kterého sice jde o dávku náležející oprávněnému, tj. osobě závislé na pomoci jiné osoby (§ 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), ale jejím účelem je„ úhrada nákladů pečující osoby, vynakládaných při péči, tak i úhrada nákladů postiženého dítěte, vynakládaných pečující osobou při této péči. Podle názoru odvolacího soudu lze proto část příspěvku, podle úvahy odvolacího soudu – jednu polovinu – zahrnout do příjmů matky. (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 21 Co 322/2011)“. Právě uvedené tedy pro účely nyní řešené věci odvolací soud zohlednil tak, že nelze uvažovat s příspěvkem na péči jako s příjmem žalobkyně v celém vypláceném rozsahu, ale též jako s příjmem její matky (opatrovnice), a to právě v poměru, v jakém o žalobkyni mimo její pobyt v denním stacionáři osobně pečuje (tedy, jak bylo prokázáno doplněným dokazováním, o víkendech a v době nemoci žalobkyně, kdy služby denního stacionáře využívat nemůže).

11. Pokud se týká poměrů žalovaného, ten má mimo žalobkyni další dvě vyživovací povinnosti k nezaopatřeným dětem. Jeho příjmy jsou stále představovány částkou kolem 37 500 Kč, jak zjistil prvostupňový soud a žalovaný potvrdil při své výpovědi před soudem odvolacím; výdaje žalovaného narůstají s ohledem na vysokou inflaci, nicméně takto postižena je i domácnost žalobkyně. Jakkoli opatrovnice žalobkyně vznesla pochybnosti o tom, zda žalovaný nedisponuje ještě dalšími příjmy ze společnosti [právnická osoba] (pokud v posledním období vynaložil jednorázově částky pro potřeby dcery [jméno], do svého majetku či majetku jím spoluvlastněné obchodní společnosti), odvolací soud vzal za základní předpoklad, že žalobkyní požadované výživné ve výši částky 4 500 Kč zcela odpovídá již jen příjmu žalovaného nespornému (jde o méně než 13 % příjmu žalovaného, což je spodní hranice pro výpočet výživného při 3 vyživovacích povinnostech ke zcela nezaopatřeným nezletilým dětem ve věku do 18 let) a je proto na místě se zabývat výlučně úvahami o případném dalším navýšení výživného nad již přiznanou částku 3 500 Kč toliko s ohledem na potřeby k výživě oprávněné žalobkyně.

12. K žalobkyni bylo zjištěno, že je pro svůj špatný zdravotní stav zcela závislá na péči třetích osob. Je jí vyplácen pravidelně valorizovaný invalidní důchod třetího stupně, nyní s účinností od zářijové splátky ve výši 14 777 Kč měsíčně. Dále je žalobkyni vyplácen příspěvek na péči v nejvyšší možné výměře, tj. v částce 19 200 Kč měsíčně. Pokud byly k opatrovnici žalobkyně zjištěny měsíční příjmy z pracovního poměru ve výši kolem částky 34 500 Kč měsíčně, těchto je zjevně schopna dosahovat pouze proto, že žalobkyně využívá služeb Denního stacionáře [příjmení] provozovaného Sdružením [obec], z.s., za něž jsou měsíčně hrazeny částky ve výši dle rozsahu vyčerpaných služeb (v období měsíců dubna až září 2022 částky od 3 827 Kč v červenci do 8 945 Kč v září). Z výpovědi opatrovnice žalobkyně, provedené odvolacím soudem, dále vyplynulo, že z příspěvku na péči je hrazen pobyt v [obec] a veškeré další potřeby žalobkyně, z jejího invalidního důchodu opatrovnice převádí na svůj účet částku 5 000 Kč na chod domácnosti a zbývající část poukazuje na spořicí účet. Pokud spořicí účet žalobkyně dle poslední zprávy o výkonu opatrovnictví v roce 2021 vykazoval zůstatek ve výši kolem částky 368 000 Kč, stalo se tak dle opatrovnice proto, že žalobkyni hradí řadu jejích potřeb nikoli z úspor, ale z vlastních prostředků. Naspořené finance pak jsou primárně určeny pro budoucí pořízení nákladných zdravotních pomůcek jako odlehčeného invalidního vozíku či antidekubitní postele.

13. Snaha opatrovnice, matky žalobkyně, zajistit dceru do určité míry formou i do budoucna, pro případ, kdy by se její zdravotní stav zhoršil, potřebovala finančně náročnější zdravotní pomůcky, popřípadě, kdy ona sama již nebude schopna v dosavadní míře péči o dceru obstarat, či (stejně jako i žalovaný, otec žalobkyně) nebude mít dosavadní příjmy, je dle názoru odvolacího soudu legitimní. Byť se žalovanému aktuální výše úspor jeví vysokou (zvláště v porovnání s prostředky, které mají k dispozici jeho další nezaopatřené děti), dlužno připomenout, že do značné míry je tomu tak proto, že opatrovnice, ač zajišťuje i vlastní péči o žalobkyni, čímž rovněž, a to značnou měrou, plní svoji vyživovací povinnost k žalobkyni, zjevně hradí řadu potřeb žalobkyně nikoli z úspor, ale z vlastních prostředků, případně z té části příspěvku na péči, který by ve smyslu níže popsaném měl být jejím příjmem. Obecně tak lze po právu požadovat po žalovaném, který nejenže se na péči o žalobkyni jakkoliv osobně nepodílí, ale svoji vyživovací povinnost plní výlučně formou výživného, aby výživu žalobkyně po stránce finanční zajišťoval v takovém rozsahu, aby opatrovnice mohla i v tvorbě úspor pokračovat.

14. Dle názoru odvolacího soudu bylo třeba vyřešit otázku, zda lze považovat potřeby žalobkyně i přes státem vyplácená plnění za nekompenzované natolik, že je nadále oprávněna požadovat na žalovaném výživné, a to ve výši přesahující částku prvostupňovým soudem již přiznanou, tedy výživné ještě vyšší, než 3 500 Kč měsíčně. Tuto otázku, jakkoli tím není zpochybňována obtížnost žalobkyniny situace, si odvolací soud s přihlédnutím k dále uvedenému nakonec odpověděl záporně, pročež rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

15. Jako příjem žalobkyně nutno bez dalšího zohlednit celý jí vyplácený (aktuálně navýšený) invalidní důchod. Dále pak ten díl příspěvku na péči, zůstávající po odpočtu jeho části odpovídající poměru péče zajišťované osobně opatrovnicí žalobkyně – jde-li měsíčně o přibližně 8 až 10 víkendových dnů a odpoledne dnů pracovních, pak jako příjem opatrovnice žalobkyně lze uvažovat přibližně třetinu vypláceného příspěvku na péči a jeho zbývající část v rozsahu dvou třetin (tj. částku 12 800 Kč) jako příjem žalobkyně; v souhrnu tak žalobkyně aktuálně nakládá s měsíčním příjmem 27 577 Kč. Z něho platí měsíčně v průměru částku kolem 5 000 až 6 000 Kč na pobyt ve stacionáři v [obec] a přispívá částkou 5 000 Kč do rozpočtu společné domácnosti vedené s opatrovnicí. Zbývající část vypláceného příspěvku na péči je dle vyjádření opatrovnice přitom rovněž spotřebována ve prospěch žalobkyně (na dietní stravu, oblečení, léky a potravinové doplňky, hygienické pomůcky, na provoz automobilu) – spotřebována je tedy jak zbývající část příspěvku hodnocená jako příjem žalobkyně (částka přibližně 6 800 Kč), tak ovšem i ta část příspěvku, která byla pro účely rozhodnutí přítomné věci uvažována jako příjem opatrovnice žalobkyně (6 400 Kč) – nejméně v tomto rozsahu tedy lze kvantifikovat osobní péči opatrovnice o žalobkyni a poměřovat ji požadovaným výživným po žalovaném, který by právě jeho placením osobní péči o žalobkyni nahradil. Nelze však přitom přehlížet, že žalobkyni by i v případě, že by její matka hypoteticky částku odpovídající poměru její péče skutečně spotřebovávala na své s tím související náklady, zbývající část žalobkyni vypláceného invalidního důchodu (po odpočtu pětitisícového příspěvku na společnou domácnost) by stále postačovala jak na pokrytí„ chybějící“ části příspěvku na péči spotřebovaného její matkou, tak ještě i v rozsahu přibližné částky 3 377 Kč na tvorbu úspor. Takový stav pak odvolací soud ve výsledku hodnotil tak, že výživné placené žalovaným ve výši další částky 3 500 Kč měsíčně skutečně odpovídá nynějším poměrům žalobkyně, jejím výdajům a potřebám a způsobu, jakým jsou kryty finančními prostředky vyplácenými státem, jak v zásadě dovodil i prvostupňový soud.

16. K uvedenému ještě odvolací soud znovu opakuje, že předmětem přítomného sporu je běžné výživné. Pokud opatrovnice žalobkyně argumentovala potřebou úspor za účelem budoucího hrazení výdajů žalobkyně na invalidní vozík či antidekubitní postel, pak nutno upozornit, že na těchto mimořádných výdajích se žalovaný bude podílet nikoli v rámci placeného výživného běžného, ale dle svých možností úhradou nad jeho rámec, opět v poměru k možnostem žalobkyně. Odvolací soud pak přítomné rozhodnutí formuluje s ohledem na zjištění o aktuálním stavu (§ 153 odst. 1 a § 154 odst. 1 o.s.ř.), tedy k době, kdy je opatrovnice žalobkyně zaměstnána a rozpočet společné domácnosti je navyšován jejím pravidelným příjmem. Pokud by mělo v budoucnu v tomto ohledu dojít ke změně, obdobně jako v případě potřeby mimořádných plnění ve prospěch žalobkyně bude zcela legitimní úvaha o navýšení běžného výživného, případně o uplatnění nároku na mimořádnou úhradu nad jeho rámec.

17. Obdobně jako výroky II. a III. ve věci samé pak byl potvrzen i výrok IV. o náhradě nákladů řízení před prvostupňovým soudem. Výsledek řízení před prvostupňovým soudem lze skutečně uvažovat jako úspěch obou stran sporu toliko částečný, umožňující aplikaci ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. v tom smyslu, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Primárně však, a tento závěr aplikoval odvolací soud bez dalšího pro řízení o podaném odvolání, v němž již byl žalovaný úspěšný plně (nebylo-li odvolání žalobkyně vyhověno v podobě požadované změny napadeného rozsudku), žalovanému nelze náhradu nákladů řízení přiznat s ohledem na okolnosti projednávané věci (přiměřeně ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř.). Je zjevné, že přítomný spor mezi rodičem a jeho dítětem, které není pro svůj zdravotní hendikep schopno samostatné obživy, byl na počátku vyvolán postojem žalovaného, který opatrovnici žalobkyně avizoval, že přestane výživné pro žalobkyni platit zcela. Platby výživného následně skutečně omezil, a byť později provedl dílčí doplatky na takto vzniklém dluhu, aktuálně opět platí výživné pouze ve výši 2 000 Kč, jak mu bylo vyměřeno v roce 2006. Žalovaný se navíc ve vztahu k žalobkyni dlouhodobě omezuje právě jen na placení výživného, nestýká se s ní, neposkytuje jí ničeho nad rámec výživného, ani dárky nebo jiné pozornosti. Tento stav odvolací soud proto v souhrnu vyhodnotil způsobem, jak plyne z výroku III. tohoto rozsudku, jímž i přes procesní úspěch žalovanému náhrada nákladů odvolacího řízení přiznána nebyla.