72 CO 19/2022

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Martina Lály ve věci žalobců: a) jméno příjmení , narozený dne datum b) jméno příjmení , narozená dne datum oba bytem adresa zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zdržení se protiprávního jednání o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 4 C 62/2019-87,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 267 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně (dále jen„ prvostupňový soud“) výše uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., uložil žalovanému zdržet se jízdy přes pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] ve vlastnictví žalobců (dále jen„ pozemek“). Výrokem II. rozsudku prvostupňový soud zavázal v řízení neúspěšného žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 12 890 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce.

2. Rozhodl tak k návrhu žalobců, kteří uvedli, že pozemek pronajímají dalším subjektům, přičemž žalovaný pozemek od roku 1992 ničí tím, že přes celou jeho délku přejíždí zemědělskou technikou, ačkoli se dle názoru žalobců na své pozemky může dostat i jinou cestou. Žalovaný naopak uplatnil obranu v tom smyslu, že pozemek žalobců užívá jako nezbytnou cestu (ve smyslu ust. § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o.z.“), neboť není jiná možnost, jak by se na své pozemky dostal – cesta přes hráz rybníka (pozemky vlastníka [jméno] [příjmení]) není vhodná pro kombajn a velkou zemědělskou techniku a cesta přes pozemky ve správě Lesů ČR je nehospodárná a pouze dočasně povolená. Žalovaný dohody se žalobci nedosáhl (ještě i v řízení před soudem navrhoval smír v podobě zřízení služebnosti za náhradu, případně odkup či směnu pozemku), přičemž navíc disponuje rozhodnutím správních orgánů, které přisvědčily jeho argumentaci, že může požadovat obnovení dosavadního pokojného stavu spočívajícího v užívání pozemku.

3. Po provedeném řízení prvostupňový soud uzavřel, že žalovaný nikdy neměl povolení k užívání pozemku a nepostačí jeho argumentace, že dosud průjezd přes pozemek nikomu nevadil. Žalovaný netvrdil, že by mu mělo svědčit právo cesty ve smyslu služebnosti (§ 1276 o.z.), a pokud by se mělo jednat o pouhou výprosu, tato mohla být kdykoli odvolána. Podle prvostupňového soudu nepřichází v úvahu ani vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť žalovaný není osobou, která by byla dobrověrným držitelem takového věcného práva (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1597/2011, podle kterého„ (S) kutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni“ – doplnil odvolací soud) a především pak vydržení ani netvrdil. Protiprávnost zásahu žalovaného, jemuž se žalobci brání v přítomném řízení, pak dle prvostupňového soudu nevylučují ani správní rozhodnutí o existenci pokojného stavu (cesty přes pozemek žalobců). Pokud žalovaný odkazoval na ust. § 1029 o.z., na něm lze podle prvostupňového soudu toliko založit žádost o nezbytnou cestu (přesně vymezenou a za náhradu), nelze jím však odůvodnit protiprávní používání cizí věci bez souhlasu jejího vlastníka (právo na to z uvedeného zákonného ustanovení neplyne). Přestože prvostupňový soud provedl obsáhlé dokazování k možnostem alternativního přístupu žalovaného na jeho pozemky, nakonec vysvětlil, že k závěru o důvodnosti žaloby postačilo prokázání vlastnictví žalobců k pozemku a skutečnosti, že žalovaný jejich vlastnické právo bez právního důvodu ruší.

4. Proti rozsudku se odvolal žalovaný a navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že bude žaloba zamítnuta a jemu přiznána náhrada nákladů obou stupňů řízení. Namítl, že prvostupňový soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, předložené důkazy a tvrzení nesprávně hodnotil, nesprávně také zjistil skutkový stav a své rozhodnutí založil na nesprávném právním hodnocení věci. Žalovaný je nadále přesvědčen, že se nedopustil žádného protiprávního jednání, pozemek užíval jako nezbytnou cestu ke svým pozemkům. Žádal žalobce o zřízení služebnosti za náhradu, navrhoval jim odkup nebo směnu dotčené části pozemku (a to i ve dvojnásobné výměře). Argumentace žalobců, že žalovaný má možnost se na své pozemky dostat jiným způsobem, pak nebyla dle žalovaného v řízení prokázána. Žalovaný nesouhlasil ani se závěrem, že jediný způsob, jak si může zajistit přístup na své pozemky, je vést mnohaletý spor o zřízení služebnosti cesty. Pokud se týká možností zajistit si přístup jinak než přes pozemek, dle žalovaného není zřejmé, jak prvostupňový soud hodnotil svá zjištění o tom, že žalovaný se s těžkou zemědělskou technikou nemůže dostat na své pozemky jinak, než právě přes pozemek žalobců. Konečně, žalovaný brojil též proti neekonomickému procesnímu postupu prvostupňového soudu, pokud rozhodoval o přítomné žalobě samostatně mimo řízení o žalovaným podané žalobě na zřízení služebnosti nezbytné cesty.

5. Žalobci naopak měli rozsudek prvostupňového soudu za správný a navrhli jej potvrdit a přiznat jim i náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnili se se základním závěrem, že pro vyhovění jimi uplatněné negatorní žalobě postačilo prokázat vlastnické právo žalobců a skutečnost, že žalovaný toto jejich vlastnické právo neoprávněně ruší. V rozporu s tím pak nejsou ani další zjištění prvostupňového soudu o tom, že nebylo dosaženo dohody o užívání pozemku či jeho směně, že malou technikou jsou pozemky žalovaného dostupné přes pozemky [jméno] [příjmení] a pro kombajn i přes pozemek (v době po sklizni úrody na něm pěstované pachtýřkou [jméno] [příjmení]) a také přes pozemky ve správě Lesů ČR, jakkoli byla výjimka ze zákazu pro žalovaného vyjednána jen dočasně. Byla-li vedena dvě samostatná řízení, ani v tomto ohledu dle názoru žalobců prvostupňový soud nepochybil, pokud je nespojil ke společnému projednání, neboť přítomné řízení je vedeno již od května 2019, zatímco žalovaný podal žalobu na zřízení služebnosti nezbytné cesty až v říjnu 2021.

6. Žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o.s.ř.“), jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.) a napadl rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. à contrario). Proto odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a po provedeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) a částečném zopakování a doplnění dokazování nakonec dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

7. Z prvostupňovým soudem provedeného dokazování, resp. již i na podkladě nesporných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), má odvolací soud za správná ta dosavadní skutková zjištění spočívající v tom, že žalobci jsou v rámci svého společného jmění manželů vlastníky pozemku, který od roku 1991 pronajímají, nyní [právnická osoba] [obec], která jej dále podnajímá [jméno] [příjmení]. Mezi účastníky nebylo v zásadě ani sporu o tom, že přibližně od roku 1992 je pozemek žalovaným zemědělskou technikou přejížděn při okraji, po celé jeho délce, v souvislosti s potřebou obhospodařovat pozemky žalovaného (p. [číslo]), s čímž nikdo ze zúčastněných subjektů (žalobci jako vlastníci pozemku, ani nájemce, resp. podnájemce) není bez dalšího srozuměn. Skutečnost, že žalovaný nedisponuje žádným právním titulem, který by mu jízdu přes pozemek umožňoval, v řízení tvrzen ani dokazován nebyl; odvolací soud má za přiléhavý závěr, že takovým občanskoprávním titulem není ani žalovaným odkazované správní rozhodnutí vydané k návrhu žalovaného a jeho manželky, jímž bylo vydáno předběžné opatření k obnově předešlého pokojného stavu, a to obnovení stavu pozemku tak, aby přes něj byl opět možný průchod a průjezd (rozhodnutí ve smyslu ust. § 5 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Samo toto rozhodnutí ve svém odůvodnění totiž konstatuje, že ochrana ve formě obnovení posledního pokojného stavu může být poskytována i tehdy, je-li tento stav protiprávní a předpokládá se, že ochrany svých práv se budou účastníci domáhat právě až v navazujícím soudním řízení.

8. Nadbytečnou se přitom odvolacímu soudu jevila ta část vedeného dokazování, kterou se prvostupňový soud zaměřil na zjištění, zda jsou pozemky žalovaného přístupné i jinak, než přes pozemek. Pro závěr o důvodnosti podané žaloby totiž skutečně postačilo zjištění, že žalovaný ruší vlastnické právo žalobců nepovolenou jízdou přes pozemek, když odkaz žalovaného na ust. § 1029 o.z., podle něhož lze za náhradu žádat povolení nezbytné cesty (případně jako služebnosti) není projednávané věci bez dalšího přiléhavý. Jak správně uzavřel již prvostupňový soud, podle nyní odkazovaného ustanovení zákona lze pouze zřízení služebnosti nezbytné cesty žádat, nikoli právo na již nedovoleně zřízenou cestu bez dalšího dovozovat.

9. Odvolacím soudem nebyla shledána správnou ani argumentace žalovaného v tom smyslu, že prvostupňový soud postupoval procesně nesprávně, pokud žalovaného nepoučil o tom, že je třeba podat žalobu na zřízení nezbytné cesty a naopak žalobce o tom, že podstatná pro jeho rozhodnutí bude toliko skutečnost, že žalobci jsou vlastníky pozemku a žalovanému nesvědčí ničeho pro jeho namítané užívání, které žalobci vnímají jako nedovolený zásah do svého vlastnického práva. Podle názoru odvolacího soudu tím prvostupňový soud nijak nevybočil z mezí daných mu jednak ust. § 5 o.s.ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (když advokátem zastoupenému žalovanému navíc nesvědčilo právo na poučení též o jiných jeho procesních právech a povinnostech; srov. ust. § 118a odst. 4 o.s.ř.), ani ve smyslu ust. § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., neboť měl zjevně za to, že pro rozhodnutí ve věci samé byly úplně vylíčeny všechny rozhodné skutečnosti a provedeno potřebné dokazování, a věc bude po právní stránce posouzena podle právního názoru žalobce, pročež není potřeba ani doplnění vylíčení rozhodných skutečností.

10. V ostatním se pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, to včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1597/2012, podle něhož nelze dovozovat řádnou držbu věcného práva jako základ pro jeho vydržení pouze ze skutečnosti, že se někdo chová takovým způsobem, který možný obsah práv odpovídajícího věcnému břemeni naplňuje. Jinými slovy, i pokud by žalovaný upravil svoji argumentaci tak, že jeho dosavadní užívání pozemku lze mít za držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, která vedla k jeho vydržení, tuto nelze mít za dobrověrnou pouze na podkladě toho, že žalovaný dlouhodobě pozemek k přejíždění užívá – zjevně však s vědomím, že k tomu není oprávněn, pokud se v rámci jednání se žalobci snažil tuto situaci řešit, jak sám uvedl, koupí části pozemku nebo jeho směnou, případně zřízením služebnosti za náhradu.

11. Konečně, s ohledem na pravomocné skončení řízení o návrhu žalovaného a jeho manželky na zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek (jak alespoň plyne z databáze prvostupňového soudu a z usnesení ze dne 24. 11. 2021, č. j. 7 C 162/2021-18) se již odvolacímu soudu jevily nadbytečnými úvahy o tom, zda lze považovat za správný ten procesní postup prvostupňového soudu, pokud v přítomné věci rozhodl bez toho, aby vyčkal výsledku řízení o žalobě na zřízení nezbytné cesty.

12. S ohledem na vše shora uvedené proto odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť žalobci důvodně uplatnili právo na ochranu proti tomu, kdo neprávem do jejich vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje (srov. ust. § 1042 o.z.). Pokud se týká nákladového výroku II. přezkoumávaného rozsudku, tento byl jako odvoláním výslovně nenamítaný rovněž spolu s výrokem ve věci samé akceptován, jakkoli by přiléhavější postup při určení výše náhrady nákladů řízení byl ten, který odvolací soud zvolil pro účely stanovení náhrady nákladů řízení odvolacího.

13. Z rozhodovací praxe obecných soudů prezentované např. usneseními Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017 a ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, či Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005, č. j. 19 Co 440/2004, plyne, že výrok o solidární (společné a nerozdílné) povinnosti k náhradě nákladů řízení přichází v úvahu jen u tzv. nerozlučných společníků. Nejde-li o tento druh společenství, je třeba o povinnosti každého z účastníků, kteří vystupují na téže straně a kterým je náhrada ukládána, rozhodnout samostatně podle pravidel, obsažených v § 142 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř.. Solidarita stran náhrady nákladů řízení pak přichází pojmově do úvahy pouze v případě nerozlučného společenství účastníků, kteří jsou k této náhradě povinni, tedy v podobě tzv.„ pasivní solidarity dlužníků“. Pakliže nerozluční společníci v řízení figurují jako osoby oprávněné k přijetí náhrady nákladů řízení, je solidarita takového jejích nároku vyloučena již tím, že každé z osob logicky mohou vznikat náklady v odlišné výši. Aktivní solidaritu věřitelů, jako osob oprávněných k přijetí náhrady nákladů řízení, pak nemůže samo o sobě založit ani jejich postavení tzv. nerozlučných společníků v řízení (viz § 140 odst. 1 věta třetí o.s.ř. à contrario).

14. Z právě uvedeného plyne, že třebaže úkony vykonal zástupce žalobců jako společné, vznikají každému ze společně zastoupených žalobců samostatně náklady odpovídající mimosmluvní odměně vypočtené podle tarifní hodnoty, snížené dle ust. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ AT“, o 20 % (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014). Naopak hotové výdaje vznikají každému z žalobců za společný úkon při jejich zastoupení jedním advokátem, jež tak zastupuje více osob, pouze ve výši jediného paušálu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016).

15. Náklady vzniklé v odvolacím řízení každému z úspěšných žalobců (podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.) tak tvoří náklady jejich právního zastoupení, sestávající předně z odměny jejich právního zástupce. Advokát Mgr. [jméno] [příjmení] vykonal v odvolacím řízení 2 úkony právní služby v podobě sepisu vyjádření k podanému odvolání a účasti u jednání soudu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT. Při výpočtu výše odměny za 1 úkon právní služby vycházel odvolací soud ve smyslu ust. § 9 odst. 1 AT z jeho tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč, neboť hodnotu předmětu řízení nelze vyjádřit v penězích (resp. jen s neúměrnými obtížemi). V souladu s ust. § 7 bodu [číslo] činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 1 500 Kč. Jelikož oba výše uvedené úkony právní služby byly vykonány společně pro oba žalobce, byla náhrada za hotové výdaje ke dvěma úkonům právní služby v celkové výši 600 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT) rovnodílně rozdělena mezi oba žalobce. Za právní zastoupení tak každému z žalobců náleží odměna za dva úkony právní služby snížená o 20 % ve výši 2 400 Kč (2 x 1 500 Kč – 600 Kč podle § 12 odst. 4 AT) a polovina paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby, tj. částka ve výši 300 Kč. Součástí náhrady nákladů řízení je dále příslušná DPH, jelikož zástupce žalobců doložil, že je registrován jako její plátce. [příjmení] odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést, patří k nákladům řízení (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení každému z žalobců náleží 3 267 Kč. Náhradu těchto nákladů odvolací soud uložil žalovanému zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).