74 Co 139/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Martiny Polákové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 82 269,99 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 20 260 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 5. 2025, č. j. 28 C 93/2025-109,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. potvrzuje v tomto správném znění:a) Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě před soudem prvního stupně.b) Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu před soudem prvního stupně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 98 103,84 Kč s příslušenstvím (I. výrok), uložil žalobci zaplatit žalovanému částku 20 260 Kč (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za prokázané následující skutečnosti:a) Společnost , právnická osoba, . (dále jen „poskytovatel úvěru“ či „právní předchůdce žalobce“) uzavřela dne 11. 1. 2021 s žalovaným smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, (dále jen „Smlouva“), na základě které poskytla žalovanému částku 70 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 8 136 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 38 850 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 6 544 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 14 000 Kč (celkem 137 750 Kč), a to v 17 měsíčních splátkách po 8 090 Kč.b) Poskytovatel úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy prostřednictvím informací sdělených žalovaným (měsíční náklady na energie a bydlení 1 000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 6 320 Kč, na splácení stávajících půjček 6 640 Kč, na spoření a pojištění 400 Kč), dále vyšel ze sdělení žalovaného, že bydlí u rodičů, je svobodný a má 1 vyživovací povinnost. Tvrzené příjmy žalovaného ve výši 32 098 Kč byly ověřeny výplatními páskami a pracovní smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou.c) Žalovaný na základě Smlouvy zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku 90 260 Kč.d) Poskytovatel úvěru a žalobce uzavřeli dne 20. 5. 2024 smlouvu o postoupení souboru pohledávek, jíž byla postoupena i pohledávka za žalovaným ze Smlouvy. Cena za postoupení byla uhrazena dne 3. 6. 2024. O postoupení byl žalovaný vyrozuměn dne 14. 6. 2024.e) Předžalobní výzvou ze dne 10. 9. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 25. 9. 2024. Výzva byla žalovanému zaslána dne 11. 9. 2024.

3. Při právním hodnocení věci soud vyšel z § 75, § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA, ze dne 21. 11. 2002 ve věci C-473/00, ze dne 13. 9. 2018 ve věci C-176-17, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, z § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

4. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného je uzavřená Smlouva neplatná, přičemž žalobci přísluší pouze právo na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Žalovaný má proto právo na vrácení toho, co zaplatil nad rámec jistiny spotřebitelského úvěru (vzájemný návrh).

5. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

6. Proti II. výroku rozsudku (vzájemný návrh žalovaného) podal odvolání žalobce. Namítal, že pohledávka za žalovaným mu byla postoupena, proto se vůči němu žalovaný nemůže domáhat plnění, které zaplatil nad rámec jistiny úvěru. Dále namítal, že pohledávka žalovaného (plnění na základě neplatné Smlouvy) je promlčena (případně i částečně), a to vzhledem k době, kdy žalovaný nad rámec jistiny úvěru plnil jeho právnímu předchůdci.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 1884 odst. 1 o. z. dlužníku zůstávají i po postoupení zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné, musí však své pohledávky postupníkovi oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl.

9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Podle § 609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

11. Podle § 610 odst. 1 věta první o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

12. Podle § 610 odst. 2 o. z. jsou-li si strany povinny vrátit, co nabyly podle neplatné smlouvy nebo ze zrušeného závazku, přihlédne soud k námitce promlčení, jen pokud by promlčení mohla namítnout i druhá strana. To platí i v případě, že bylo plněno na základě zdánlivého právního jednání.

13. Podle § 617 odst. 1 o. z. i po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při obraně proti právu uplatněnému druhou stranou, pokud se obě práva vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu v závislosti na sobě.

14. Práva a povinnosti stran je třeba posoudit podle právních předpisů platných a účinných v době uzavření Smlouvy. Zákonem č. 96/2022 Sb., který novelizoval zákon o spotřebitelském úvěru, bylo od 29. 5. 2022 nově pouze stanoveno, že k neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, nikoliv až k námitce vznesené spotřebitelem. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření Smlouvy sice upravovalo neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní, nicméně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ale především z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, vyplývá že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“.

15. Nároky z neplatné smlouvy musí být posuzovány podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, vyplývá, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za úpravu speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru. Obecná ustanovení o splatnosti bezdůvodného obohacení se v daném případě neuplatní, neboť dobu vrácení je třeba určit s ohledem na možnosti spotřebitele, když s případným plněním povinnosti vrátit plnění z neplatné smlouvy bez zbytečného odkladu mohou pro spotřebitele vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Uvedená rozhodnutí pak uvádějí, že takové vrácení plnění z neplatné smlouvy může být rozloženo i do budoucích splátek, neboť spotřebitel má vrátit jistinu úvěru podle svých možností, přičemž nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze postupovat podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy.

16. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat řádně úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy. Poskytovatel úvěru nezkoumal a neověřoval osobní výdaje žalovaného, jeho náklady na bydlení ani jeho výdaje spojené s vyživovací povinností. Neověřoval, zda sdělené údaje o osobních poměrech žalovaného jsou pravdivé. Zákonnou sankcí za nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je právo na vrácení „pouhé“ jistiny úvěru.

17. Žalobce se v tomto řízení domáhal podanou žalobou ze dne 5. 10. 2024 plnění, jako by Smlouva byla platná. Žalovaný se vzájemným návrhem ze dne 19. 3. 2025 domáhal vrácení toho, co právnímu předchůdci žalobce poskytl z neplatné smlouvy nad rámec svých zákonných povinností. Díky vzájemnému návrhu tak v tomto řízení došlo k vypořádání práv a povinností z neplatné Smlouvy.

18. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný poskytovateli úvěru vrátil nad rámec poskytnuté jistiny částku 20 260 Kč, a to platbami ze dne 28. 2. 2022 (nad rámec jistiny úvěru částka 6 990 Kč), 31. 3. 2022 – 24. 2. 2023.

19. Žalobci byla postoupena poskytovatelem úvěru pohledávka za žalovaným. Dlužníkovi však zůstávají i po postoupení pohledávky zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Dlužník může namítat i vzájemné pohledávky, které měl vůči postupiteli, a to i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné, jak vyplývá z § 1884 o. z. Jestliže postupitel plnil postupníkovi s vadami, má vůči němu postupník práva z vadného plnění.

20. Absolutní neplatnost Smlouvy není třeba namítat, soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Zákonným důsledkem neplatnosti smlouvy je nárok na vrácení toho, co bylo plněno, přičemž zákon stanoví, že poskytovatel úvěru má právo jen na jistinu úvěru, případné další platby jsou plněním nad rámec zákonných povinností, tedy bezdůvodným obohacením.

21. Odvolací soud předesílá, že námitka promlčení se mohla týkat jen části platby ze dne 28. 2. 2022 ve výši 6 990 Kč, právo na vrácení zbývající části plnění, nad rámec zákonných povinností, bylo uplatněno v promlčecí době. Ke vznesené námitce promlčení však nebylo možno přihlédnout podle § 617 odst. 1 o. z. Vzájemná práva a povinnosti účastníků, uplatněná v tomto řízení, se vztahují k téže smlouvě, uplynutí promlčecí lhůty nemůže vést k tomu, že by se žalovaný nemohl dovolat vzájemného práva v rámci obrany proti návrhu žalobce v řízení před soudem. Námitku promlčení vzájemného práva vznesenou žalobcem proto odvolací soud neposoudil jako důvodnou.

22. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném II. výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Rovněž, avšak ve správném znění, potvrdil podle § 219 o. s. ř. i III. výrok o nákladech řízení, kdy jej formulačně upravil tak, aby vyjadřoval úspěch a neúspěch účastníků jak v řízení o žalobě, tak v řízení o vzájemném návrhu.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly, proto odvolací soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu.