28 C 93/2025

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 82 269,99 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 20 260 Kč,

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 98 103,84 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 25 740,20 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 855,73 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 20 260 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 82 269,99 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 70 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 70 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 8 136 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 38 850 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 6 544 Kč a poplatek za hotovostní úhradu splátek ve výši 14 000 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit ve 17 měsíčních splátkách po 8 090 Kč nejpozději do 11. 6. 2022. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, a dále nahlédla do veřejných registrů. Žalobkyně doplnila, že příjmy žalovaného byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek a jeho výdaje pak z výpisů z bankovního účtu. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 90 260 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 25 740,20 Kč na jistině, dále částku 1 115,53 Kč na úroku, částku 13 353,02 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, částku 2 249,34 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, částku 4 811,90 Kč na poplatku za hotovostní úhradu splátek a částku 35 000 kč na smluvní pokutě. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 8 786,59 Kč za období od 12. 6. 2022 do 22. 4. 2024, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 7 047,26 Kč za období do 22. 4. 2024, úrok ve výši 15 % ročně z částky 25 740,20 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 855,73 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se vyjádřil tak, že s podanou žalobou nesouhlasí. Namítl, že podmínky v úvěrové smlouvě byly nepřiměřené a dále, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala jeho úvěruschopnost, neboť v době poskytnutí úvěru měl více úvěrů, na což také zprostředkovatele úvěru upozornil. Podáním ze dne 19. 3. 2025 vznesl vzájemný návrh, v němž uvedl, že žalobkyni celkem na předmětný úvěr uhradil částku 90 260 Kč, tedy o 20 260 Kč více, než byl povinen, a navrhl, aby byla žalobkyni uložena povinnost k úhradě přeplatku ve výši 20 260 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 70 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 8 136 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 38 850 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 6 544 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 14 000 Kč (celková dlužná částka 137 530 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 17 měsíčních splátkách po 8 090 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v hotovosti obdržel celou částku úvěru. Ve smlouvě o úvěru bylo dále sjednáno, že: „Pokud Dlužník nezaplatí jakoukoli splátku dle této Smlouvy řádně a včas, je povinen zaplatit Věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, ohledně v níž je Dlužník v prodlení, a to za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta je splatná v den následující po dni prodlení. Za prodlení s každou jednotlivou splátkou lze Dlužníkovi uložit smluvní pokutu v max. výši 500 Kč.“ Informace o spotřebitelském úvěru byly shrnuty ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z tabulky umoření pak plyne, že žalovaný uhradil celkem částku 90 260 Kč.

5. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr ze dne , datum, . Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 32 098 Kč, což mělo být ověřeno výplatními páskami a pracovní smlouvou. Měsíční výdaje žalovaného měly činit 1 000 Kč na bydlení a energie, 6 320 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, 6 640 Kč na měsíční splátky stávajících půjček a 400 Kč na spoření a pojištění; celkem tak měsíční výdaje žalovaného byly vyčísleny částkou 14 360 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí u rodičů, je svobodný a má 1 vyživovací povinnost.

6. Z dodatku k pracovní smlouvě ze dne , datum, vyplynulo, že žalovaný pracovní poměr žalovaného u společnosti , Anonymizováno, byl prodloužen na dobu neurčitou. Z výplatních pásek žalovaného soud zjistil, že v měsících září, říjen a listopad 2020 činila průměrná čistá mzda žalovaného částku 32 098 Kč.

7. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek na žalobkyni. Kupní cena za postoupení pohledávek byla uhrazena (potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 3. 6. 2024). O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 14. 6. 2024.

8. Předžalobní výzvou ze dne 10. 9. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 25. 9. 2024. Výzva byla odeslána dne 11. 9. 2024, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

9. Pro úplnost soud uvádí, že neprovedl důkaz výslechem svědka pana , adresa, , který na druhém jednání soudu konaném dne 21. 5. 2025 navrhla žalobkyně; o důvodech jeho neprovedení bude pojednáno níže.

10. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 11. 1. 2021, neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“18. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat.

19. K posuzování příjmové situace žalovaného žalobkyně předložila dodatek k pracovní smlouvě a tři výplatní pásky žalovaného, z nichž vyplynul čistý měsíční příjem žalovaného v průměrné výši 32 098 Kč. Lze uzavřít, že příjem žalovaného tak byl právní předchůdkyní žalobkyně ověřen. Naproti tomu zcela nejasnou zůstává výdajová stránka poměrů žalovaného, k níž žalobkyně nepřeložila ničeho. Pokud žalobkyně uvedla, že výdaje žalovaného zkoumala z výpisů z bankovního účtu žalovaného, pak toto tvrzení nijak neprokázala. Ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytoval úvěr poskytne pouze za situace, kdy nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu přitom musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet.

20. Pokud jde o žalobkyní navržený důkaz výslechem svědka pana , adresa, , soud jej neprovedl, neboť svědek měl být slyšen ke skutečnosti, zda mu byly předloženy listiny uvedené v žádosti o úvěr a zdamu žalovaný sdělil údaje, které v žádosti o úvěr uvedeny nejsou (myšleno další výdaje na splátky úvěrů). Avšak tento důkaz byl jednak navržen po koncentraci řízení, kdy žalobkyně byla na jednání soudu konaném dne 19. 3. 2025 poučena dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti doplnit svá tvrzení a označit důkazy ohledně skutečnosti, zda a jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, zejména část týkající se jeho výdajů. Současně byla žalobkyně poučena dle § 118b o. s. ř. o tom, že musí uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do uplynutí lhůty, která jí k tomu byla poskytnuta, tedy ve lhůtě 30 dnů od konání daného jednání. A jednak byl tento důkaz shledán nadbytečným, neboť skutečnost, že žalobkyni byly předloženy listiny uvedené v žádosti o úvěr (pracovní smlouva a výplatní pásky žalovaného) byla již prokázána tím, že žalobkyně předložila soudu samotné listiny. Žádné jiné listiny v žádosti o úvěr označeny nebyly. Pokud jde o skutečnost, zda žalovaný informoval svědka o tom, že má další výdaje na splátky úvěrů, pak její prokázání či vyvrácení by nemohlo mít na rozhodnutí soudu vliv, neboť žalobkyně neprokázala zkoumání výdajové situace žalovaného jako celku, tedy výdajů na bydlení, na energie, na živobytí a dalších výdajů, které každý člověk nepochybně má.

21. Soud tak má za to, že výdaje žalovaného vůbec nebyly předchůdkyní žalobkyně náležitým způsobem ověřovány, ale předchůdkyně žalobkyně pouze bez dalšího převzala výši výdajů tvrzenou žalovaným v žádosti o úvěr, nezachovala potřebnou míru obezřetnosti a bez jakéhokoliv dalšího prověřování a znalosti jeho celkových výdajů, se žalovaným smlouvu o úvěru uzavřela. Takový přístup předchůdkyně žalobkyně soud považuje za naprostou rezignaci na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

22. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

24. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, abypřed uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

25. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

26. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 70 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 o. z.: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.“ Z provedenéhodokazování vyplynulo, že žalovaný již před podáním žaloby žalobkyni (její právní předchůdkyni) uhradil částku 90 260 Kč, čili ještě více než kolik byl z titulu bezdůvodného obohacení povinen. Soud proto žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

27. Naproti tomu soud shledal důvodným vzájemný návrh žalovaného, kterým požadoval, aby byla žalobkyně zavázána k úhradě částky ve výši 20 260 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně, neboť žalovaný o tuto částku přeplatil nárok žalobkyně na vrácení částky 70 000 Kč. Soud tak vzájemnému návrhu žalovaného v souladu s § 2993 o. z. zcela vyhověl (výrok II. tohoto rozsudku).

28. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by právo na náhradu nákladů řízení měl žalovaný, jež byl v řízení zcela úspěšný, avšak vzhledem ke skutečnosti, že se žalovaný náhrady nákladů řízení výslovně vzdal, soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.