74 Co 144/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Martiny Polákové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 57 282,10 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. května 2024, č. j. 6 C 11/2020-88,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4 501,20 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 57 282,10 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), kdy uvedl, že žalobce vzal žalobu částečně zpět pro chování žalovaného, který v rámci insolvenčního řízení uhradil celkem 92 410,70 Kč, a tudíž by měl žalobce obecně nárok na náhradu nákladů řízení. Dle § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), jsou náklady spojené s uplatněním pohledávky jejím příslušenstvím. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že příslušenství (byť vzniká později, tj. až právní mocí soudního rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení) nemůže mít z hlediska možnosti uspokojení pohledávky (jistiny) a jejího případného exekučního vymožení jiné (lepší) pořadí než pohledávka (jistina) sama; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 NSČR 110/2015 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

3. Žalovaný byl osvobozen ve smyslu § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů od placení zbytku pohledávek, proto mu nelze přiznat právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) soudním rozhodnutím; srov. závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 85/2015“). I dle aktuální judikatury Ústavního soudu, v případě, kdy žalobce žádá přiznání náhrady nákladů řízení po zpětvzetí (důvodné) žaloby z důvodu oddlužení žalovaného a jeho osvobození od zbytku pohledávek, je postup soudů spočívající v nepřiznání náhrady nákladů řízení s odkazem na R 85/2015 (Ústavním soudem aprobovaný) v souladu s ústavním pořádkem.

4. Proti II. výroku rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že příslušenství sdílí osud s jistinou, na kterou se vztahuje osvobození dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. osvobození se vztahuje i na příslušenství pohledávky. V projednávané věci je však jistinou pohledávky nárok na náhradu škody, na kterou se dle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobození nevztahuje, proto se nemůže vztahovat ani na náklady řízení jako akcesorické příslušenství pohledávky. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 5 Tz 4/2023 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 29/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní), dle kterého jsou soudy nuceny vyčkat výsledku insolvenčního řízení, přičemž následně musí zkoumat, zda byly splněny podmínky osvobození dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, a zda v insolvenčním řízení byl dlužník osvobozen od placení pohledávky, která jako příslušenství sdílí osud jistiny. Žalobce je toho názoru, že mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť jde o pohledávku, na kterou se nevztahuje osvobození podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

7. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především následující skutkové údaje (jak plynou ze spisu a z veřejně dostupných údajů v insolvenčním rejstříku):

8. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným okresnímu soudu dne 12. 7. 2017, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 202 713,70 Kč s příslušenstvím. Z částky 202 713,70 Kč činila částka 149 692,80 Kč jistinu pohledávky a zbytek kapitalizovaný úrok a úrok z prodlení za dobu od 1. 9. 2015 do 28. 11. 2015. Příslušenství představoval úrok a úrok z prodlení za dobu od 29. 11. 2016 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že jde o neuspokojenou pohledávku vzešlou ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. , Anonymizováno, , uzavřené dne 7. 5. 2013 s , jméno FO, (jako dlužnicí), ke které žalovaný přistoupil jako dlužník v plném rozsahu dne 7. 5. 2013 (dále jen „Smlouva“).

9. Usnesením ze dne 5. 9. 2018, č. j. , insolvenční spisová značka, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek žalovaného a povolil mu oddlužení.

10. Žalobce přihlásil jako pohledávku ze Smlouvy do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného jednak částku 202 713,70 Kč (vyčíslenou stejně jako v návrhu na vydání platebního rozkazu), jednak částku 43 776,15 Kč (jako příslušenství představované úrokem a úrokem z prodlení za dobu od 29. 11. 2016 do 4. září 2018).

11. Usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. , právnická osoba, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 28. 11. 2018), insolvenční soud (mimo jiné) schválil zprávu o přezkumu, podle které pohledávku žalobce nepopřel ani insolvenční správce ani žalovaný (dlužník), a schválil oddlužení žalovaného plněním splátkového kalendáře.

12. Rozsudkem ze dne 21. 3. 2022, č. j. 13 T 234/2017-1923, ve znění (opravného) usnesení ze dne 11. 5. 2022, č. j. 13 T 234/2017-1943, okresní soud uznal žalovaného vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jímž způsobil žalobci škodu ve výši 300 000 Kč, tedy ve výši poskytnutého úvěru ze Smlouvy a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let. S nárokem na náhradu škody odkázal okresní soud žalobce na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek nabyl vůči žalovanému právní moci dne 29. 4. 2022.

13. Usnesením ze dne 15. 1. 2024, č. j. , insolvenční spisová značka, (které v plném rozsahu nabylo právní moci dne 31. 1. 2024), insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného a přiznal mu osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

14. Podáním doručeným okresnímu soudu dne 14. 2. 2024 žalobce změnil žalobu tak, že částku (jistinu) 57 282,10 Kč (posléze přiznanou rozsudkem okresního soudu) nadále požaduje z titulu nároku na náhradu škody způsobené trestným činem žalovaného, odkazuje potud na výsledky trestního řízení. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně části jistiny ve výši 92 410,70 Kč a ohledně uplatněného příslušenství) vzal žalobu zpět. Částečné zpětvzetí žaloby odůvodnil ve vztahu k částce 92 410,70 Kč tím, že jde o částku, kterou mu žalovaný uhradil na jistinu pohledávky v rámci oddlužení.

15. Usnesením ze dne 4. 3. 2024, č. j. 6 C 11/2020-75, které plně nabylo právní moci ve výroku o změně žaloby dne 6. 3. 2024 a ve výroku o částečném zastavení řízení dne 18. 3. 2024, okresní soud připustil změnu žaloby co do změny skutkových tvrzení ohledně částky 57 282,10 Kč a řízení zastavil v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby ve zbývající části původně žalobou uplatněného nároku požadovaného z uzavřené Smlouvy.

16. Na výše uvedeném základě jsou pro další úvahy odvolacího soudu rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku, občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:

17. Podle § 513 o. z. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

18. Podle § 140 odst. 1 o. s. ř. každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce. Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci a na řízení; nelze-li poměr účastenství určit, platí je rovným dílem. Účastníci uvedení v § 91 odst. 2 platí společné náklady společně a nerozdílně.

19. Podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odst.1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odst. 2).

20. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

21. Podle § 414 insolvenčního zákona jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení (odst. 4).

22. Podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobození podle § 414 a 415 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti.

23. Ustanovení § 513 o. z., § 142 o. s. ř. a § 146 o. s. ř. jsou citována v aktuálním znění (pro věc rozhodném). S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku žalovaného (dlužníka) [5. 9. 2018] se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka i v době od 1. 6. 2019 uplatnil (až do jeho skončení) insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 5. 2019; [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. Ve stejném (i pro tuto věc rozhodném) znění jsou shora citována i ustanovení § 414 a § 416 insolvenčního zákona.

24. Ve výše ustaveném právním rámci činí odvolací soud k dané problematice následující závěry:

25. O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Nejde však o změnu žaloby, jestliže žalobce při nezměněném „vylíčení rozhodujících skutečností“ a žalobním petitu mění právní kvalifikaci svého nároku. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo odstavec 47. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 78/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

26. Nejvyšší soud nicméně v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněném pod číslem 70/2011 (dále jen „R 70/2011“) [jehož sjednocující význam je nadřazen obecnému rozhodování jiných (tříčlenných) senátů] vysvětlil, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem relativní neplatnosti smlouvy, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy. Přijetí právního názoru o tom, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy má bez dalšího za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, by totiž ve svých důsledcích znamenalo, že druhý účastník smlouvy nemá právo na sjednané plnění, i kdyby smlouvu uzavřel vážně, a i kdyby ji sám splnil (byl připraven splnit); újma, kterou by tím utrpěl, by mu mohla být nahrazena jen z důvodu odpovědnosti podvodně jednajícího účastníka za bezdůvodné obohacení nebo za škodu. Přitom ze skutkových reálií R 70/2011 je patrno, že tyto závěry přijal Nejvyšší soud právě v poměrech uplatňování nároků z úvěrové smlouvy, jejímž uzavřením spáchal tamější dlužník (úpadce) na věřiteli úvěrový podvod.

27. Z řečeného plyne, že až do doby, než žalobce změnil žalobu (kteroužto změnu okresní soud připustil), uplatňoval „jiný skutek“ (což se formou přihlášky pohledávky dělo i v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného), jehož součástí nebyla tvrzení o škodě způsobené podvodným jednáním žalovaného. Výluka z účinků přiznaného osvobození se přitom může vztahovat (v režimu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona) jen na pohledávku, která co do vylíčení skutku zahrnuje i tvrzení o náhradě škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Takový „skutek“ je předmětem žaloby až od její změny (od 14. 2. 2024).

28. V občanském soudním řízení platí zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku osobně i jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.) [bod XXXVII., str. 207 (383), stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. V hmotněprávní rovině jde o náklady spojené s uplatněním pohledávky (§ 513 o. z.).

29. Nárok na náhradu nákladů řízení pak má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu; srov. shodně např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky (R 85/2015).

30. Na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení (R 85/2015).

31. Náklady řízení, které v řízení vznikly žalobci (soudní poplatek ze žaloby ve výši 5 988 Kč), a náklady jeho zástupce s procesní plnou mocí (advokáta) [4 úkony právní služby, 4 režijní paušály na náhradu hotových výdajů a s těmito náklady spojená částka odpovídající dani z přidané hodnoty] jsou příslušenstvím vymáhané pohledávky (náklady spojenými se soudním uplatněním pohledávky), které si v průběhu soudního řízení nesl (hradil) ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.) a které mu samozřejmě vznikly ještě předtím, než soud rozhodl o tom, zda přiznává (a v jaké výši) právo na jejich náhradu (podle § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., respektive podle § 146 odst. 2 o. s. ř.); jinak by se po žalovaném ani nemohl domáhat jejich náhrady. Současně jde o náklady řízení, které žalobci vznikly předtím, než žalovanému bylo přiznáno osvobození od placení zbytku pohledávek při oddlužení (před 15. 1. 2024). Jelikož šlo o náklady spojené s uplatněním pohledávky ze Smlouvy, na kterou dopadaly účinky přiznaného osvobození, nebylo možné je přiznat v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení (ani v režimu § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., ani v režimu § 146 odst. 2 o. s. ř.); srov. opět R 85/2015, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněného pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a (mutatis mutandis s přihlédnutím k tomu, že tam šlo o reorganizaci) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4524/2017, uveřejněného pod číslem 81/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

32. Jinak je tomu ale ohledně nákladů řízení vzniklých po částečném zpětvzetí a změně žaloby (14. 2. 2024), spojených s uplatněním pohledávky ve výši 57 282,10 Kč, které si žalobce v dalším průběhu soudního řízení nesl (hradil) ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.). Jde o odměnu advokáta za 1 úkon právní služby (účast na jednání před soudem dne 7. 5. 2024) určenou podle § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. 12. 2024. z tarifní hodnoty ve výši 57 282,10 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 420 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 720 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 781,20 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 501,20 Kč, na jejíž náhradu žalobci vznikl nárok podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (v době, kdy předmětem řízení byla pouze částka 57 282,10 Kč).

33. Odvolací soud tedy změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení podle § 220 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci k tíži žalovaného na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 4 501,20 Kč.

34. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce se odvoláním domáhal toho, aby mu soud přiznal (k tíži žalovaného) na náhradě nákladů řízení před okresním soudem celkem částku 50 758 Kč. Poměřováno tímto předmětem odvolacího řízení jej přiznaných 4 501,20 Kč činí úspěšným pouze z 8,86 % Žalovaný uspěl z 91,14 %, takže jeho celková úspěšnost v odvolacím řízení odpovídá 82,28 %. U žalovaného však žádné prokazatelné náklady odvolacího řízení nebyly zjištěny, čemuž odpovídá výrok, podle kterého právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků