74 CO 187/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa, zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., sídlem adresa, proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa, o 17 950 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 7. 9. 2021, č. j. 6 C 157/2021-43,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % z částky 6 850 Kč od 30. 11. 2019 do 28. 12. 2019, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající odvoláním napadené části I. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 29. 12. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5 356 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 17 950 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 013,83 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5 683,52 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 823,59 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 13 823,59 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že společnost právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 1. 2. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které žalovanému poskytla v den podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit v padesáti osmi týdenních splátkách po 450 Kč spolu s úrokem ve výši 2 100 Kč, poplatkem ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se tak zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce celkem 26 100 Kč. Žádným důkazem neměl soud prvního stupně za prokázané jaké částky, na co a kdy žalovaný věřiteli zaplatil, z čehož by naopak vyplynulo, jaké částky a na co žalovaný nezaplatil. Žalobce se stal věřitelem pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019, o této skutečnosti byl žalovaný informován oznámením původního věřitele ze stejného dne. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Současně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když nezkoumal s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Konstatoval, že právní předchůdce žalobce nezkoumal výdaje žalovaného ani jeho úvěrovou historii. Nárok žalobce posoudil s odkazem na ustanovení § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Uvedl, že žalobce neprokázal výši a složení dlužné částky, to vše na podkladě skutečnosti, že žalobce nenavrhl důkazy dostatečné k prokázání svých tvrzení o tom, že žalovaný nesplácel řádně, tedy že zaplatil pouze žalobcem tvrzených 8 150 Kč. Zdůraznil, že pouhé tvrzení žalobce není důkazem. Důkazní břemeno žalobce nemůže být dle soudu prvního stupně nahrazeno procesní pasivitou žalovaného. Uzavřel proto, že ačkoliv bylo prokázáno, že žalovaný od věřitele částku 15 000 Kč obdržel, důkaz, ze kterého by vyplynula výše dlužné částky a počátek prodlení, chybí. V této souvislosti doplnil, že žalobce nemohl pro omluvenou neúčast poučit o povinnosti tvrzení a důkazní a žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti části druhého výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení jistiny 6 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 30. 11. 2019 do zaplacení, podal žalobce odvolání. Se závěry soudu prvního stupně zásadně nesouhlasil. Zrekapituloval, že předloženými listinnými důkazy jednoznačně prokázal, že došlo k uzavření smlouvy, na základě níž právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž v žalobě uvedl, že žalovaný uhradil toliko částku 8 150 Kč, kdy poslední splátku uhradil 31. 10. 2019. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda a kolik žalovaný na předmětnou pohledávku zaplatil, leží na straně žalovaného, nikoli na straně žalobce, který z této skutečnosti žádné pro sebe příznivé důsledky nevyvozuje. Současně odkázal na obdobné závěry komentářové literatury. Zdůraznil proto, že bylo na žalovaném, aby tvrzení žalobce vyvrátil. Pasivita žalovaného pak nemůže jít k tíži žalobce. Rozsudek soudu prvního stupně žalobce hodnotí jako zcela chybný. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v napadeném rozsahu vyhověl.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

4. Žalovaný se k jednání nedostavil, a to bez jakékoli omluvy. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodnul v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je ve své podstatě důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobu doručenou soudu dne 26. 3. 2021 žalobce odůvodnil tím, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 26. 3. 2021 původní věřitel společnost právnická osoba, IČO, poskytl žalovanému v den podpisu smlouvy v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy úroky ve výši 2 100 Kč (s úrokovou sazbou 23,72 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroků za sjednanou dobu trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 450 Kč (poslední splátka 15. 3. 2018). Žalovaný zaplatil celkem pouze 8 150 Kč. Dlužná částka 17 850 Kč sestává z jistiny ve výši 13 823,59 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 126,41 Kč. Dále žalobce vyčíslil 23,72 % úroky z dlužné jistiny od 16. 3. 2018, tj. od data po splatnosti poslední sjednané splátky do data postoupení 29. 11. 2019 (5 683,52 Kč) a úroky z prodlení počítané z dlužné jistiny od 23. 3. 2018 do data postoupení 29. 11. 2019 (2 013,83 Kč). S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou se dlužná jistina od 3. 11. 2019 nadále úročí sjednanými úroky ve výši 23,72 % (čl. 1 smlouvy) a (zákonnými) úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně. Žalobce popsal způsob, jakým zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný se k uplatněným nárokům nevyjádřil. Odvoláním napadený rozsudek soud prvního stupně vyhlásil dne 7. 9. 2021.

7. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 1. 2. 2017, nadepsanou jako„ Fajnpůjčka“. Ze smlouvy odvolací soud zjistil, že byla uzavřena mezi původním věřitelem - společností právnická osoba, sídlem adresa, jako věřitelem a žalovaným jako zákazníkem. Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě peněžité zápůjčky v hotovosti (článek 1.1 smlouvy) ve výši 15 000 Kč, kdy sjednané peněžní prostředky byly žalovanému předány při podpisu smlouvy (článek 1.2 smlouvy). V článku 1.3 smlouvy byla stanovena doba trvání spotřebitelského úvěru dobu určitou v délce 58 týdnů. Zápůjční úroková sazba činila 23,72 % p. a. Dle článku 1.7 smlouvy se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli celkovou částku 26 100 Kč sestávající z jistiny 15 000 Kč, úroků 2 100 Kč, administrativního poplatku 6 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek 6000 Kč. V článku 1.9 smlouvy byla stanovena výše týdenní splátky 450 Kč.

8. Odvolací soud nesouhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 a násl. o. z.). Posuzovanou smlouvu je třeba bezpochyby podřadit pod ustanovení upravující zápůjčku (§ 2390 a násl. o. z.), současně je tzv. spotřebitelským úvěrem (§ 2 odst. 1 zákona č 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), neboť žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Obecná právní teorie smlouvu o zápůjčce (§ 2390 a násl. o. z.) řadí mezi tzv. reálné kontrakty (smlouva vznikla přenecháním předmětů zápůjčky vydlužiteli), zatímco smlouvu o úvěru řadí tzv. konsensuální kontrakty (vzniká souhlasným projevem vůle účastníků smlouvu uzavřít). Účastníci smlouvy si jednoznačně smluvili, že je poskytován bezúčelný spotřebitelský úvěr ve formě peněžité zápůjčky, tomu odpovídal i název smlouvy„ Fajnpůjčka“, jakož i samotný obsah smlouvy.

9. Předmětem přezkumu odvolacího soudu však byla zejména otázka, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení jistiny ve výši 6 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 30. 11. 2019 do zaplacení.

10. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Pro stručnost odvolací soud odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně. Odvolací soud pak závěry soudu prvního stupně doplňuje v tom směru, že předmětná smlouva je z uvedeného důvodu pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

11. Z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohou žalobci náležet žádné sjednané úroky, poplatky ani pokuty, když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně také správně dovodil, že plnění z neplatné smlouvy, jako neplatného právního jednání, je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

12. Podstatné je, že bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému skutečně vyplaceno a co žalovaný vrátil. Odvolací soud tak dává za pravdu odvolateli, že závěr soudu prvního stupně, na kterém založil zamítavé rozhodnutí, podle kterého žalobce neprokázal složení žalované částky, zjevně v dané věci neobstojí. V řízení byla nepochybně prokázána tvrzení žalobce o poskytnutí částky 15 000 Kč. Současně žalobce tvrdil, že žalovaný na dluh uhradil částku 8 150 Kč. Bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokazoval, že uhradil na dluh vyšší částku. V rozsudku ze dne 22. 1. 2019, č. j. 29 ICdo 50/2017-80, Nejvyššího soudu uzavřel, že je„ Zjevně nemístná v daném kontextu argumentace odvolacího soudu naznačující, že povinnost tvrzení (a následnou důkazní povinnost) ohledně údaje (u pohledávky číslo), kolik zaplatili dlužníci na úrocích a na jistině, nese věřitel (přihlašovatel pohledávky). Ve sporu o zaplacení dluhu z úvěru má úvěrující subjekt (věřitel) břemeno tvrzení, že se žalovaným (dlužníkem) uzavřel smlouvu o úvěru, že na základě této smlouvy dlužníku poskytl finanční prostředky a že dlužník dluh řádně a včas nezaplatil. Z tohoto břemene tvrzení pro věřitele vyplývá břemeno důkazní, avšak jen potud, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že na základě této smlouvy věřitel dlužníku poskytl finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl věřitel jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Naopak, chce-li se dlužník úspěšně ubránit, musí tvrdit, že zaplatil, nebo že pohledávka zanikla jiným zákonem stanoveným způsobem, popřípadě že je promlčena, a o svém tvrzení nabídnout důkazy“. V daném případě tak bylo zjevně na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval případnou vyšší úhradu.

13. Závěr soudu prvního stupně o tom, že chybí důkaz, ze kterého by plynul počátek prodlení, je pak v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl důkaz dokonce dvěma výzvami k úhradě dluhu ze dne 29. 11. 2019 a 22. 2. 2021 včetně příslušných podacích lístků.

14. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování prvotním oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 včetně příslušného podacího lístku ze dne 13. 12. 2019. Z právě citovaného oznámení o postoupení pohledávky má odvolací soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu 19 950 Kč ve lhůtě 10 dnů od doručení oznámení. Oznámení bylo dle příslušného podacího lístku odesláno 13. 12. 2019. V návaznosti na domněnku doby dojití dle ustanovení § 573 o. z. bylo předmětné oznámení žalobci doručeno 18. 12. 2019 (třetí pracovní den). Poskytnutá desetidenní lhůta pak uplynula 28. 12. 2019. Ode dne následujícího (29. 12. 2019) byl žalovaný v prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení ve výši 6 850 Kč.

15. Splatnost nároku žalobce na vrácení poskytnuté jistiny tak nastala v souladu s ustanovením § 1958 odst. 2 o. z., při závěru o neplatnosti Smlouvy, na základě právě specifikované výzvy k plnění 16. Vzhledem k tomu, že poskytnutá zápůjčka z roku 2017 měla být dle smlouvy uhrazena v březnu 2018, považuje odvolací soud lhůtu k plnění připadající na den 28. 12. 2019 za lhůtu přiměřenou poměrům žalovaného k vrácení předmětné jistiny 6 850 Kč s příslušenstvím ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, když v průběhu řízení žalovaný netvrdil (a nevyšlo ani jinak najevo), že tuto částku nebylo do 28. 12. 2019 v jeho možnostech splatit. Žalovaný je tedy v prodlení s úhradou svého dluhu počínaje 29. 12. 2019 a od tohoto data mu náleží úrok z prodlení. Za předcházející požadované období od 30. 11. 2019 do 28. 12. 2019 žalobci úrok z prodlení nepřísluší.

17. S ohledem na vše výše uvedené je rozsudek soudu prvního stupně věcně správný v odvoláním napadené části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 850 Kč od 30. 11. 2019 do 28 12. 2019 Odvolací soud proto rozhodnutí o zamítnutí žaloby v této části I. výroku dle § 219 o. s. ř. potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

18. S ohledem na rozsah žalobcova odvolání a vše výše uvedené dále odvolací soud změnil dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. zbývající odvoláním napadenou části I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 6 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 29. 12. 2019 do zaplacení (II. výrok tohoto rozsudku).

19. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. Při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení zohlednil i příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodování soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Výchozí veličinou pro výpočet (ne) úspěchu žalobce je celková výše předmětu řízení vymezeného žalobou. Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 33 909,80 Kč (žalobou uplatněná částka 17 950 Kč; kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 013,83 Kč, kapitalizovaný úrok 5 683,52 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 823,59 Kč kapitalizovaný za období od 30. 11. 2019 do 7. 9. 2021 částkou 2 450,37 Kč a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 13 823,59 Kč kapitalizovaný za období od 30. 11. 2019 do 7. 9. 2021 částkou 5 812,28 Kč). Úspěch žalobce je pak představován částkou 8 006,05 Kč (jistina 6 850 Kč; úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 850 Kč kapitalizovaný za období 29. 12. 2019 do 7. 9. 2021 částkou 1 156,05 Kč) představující pouze 24 % předmětu řízení, jeho neúspěch tak představuje 76 %. V řízení před soudem prvního stupně tak byl úspěšnější žalovaný, kterému vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení před soudem prvního stupně nevznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (III. výrok tohoto rozsudku).

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl se svým odvoláním ve zcela převažující části úspěšný, náleží mu proto vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v : i) uhrazeném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, ii) odměně za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 1 500 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 6 850 Kč; sepis odvolání, účast u jednání odvolacího soudu 3. 8. 2022) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, iii) náhradě hotových výdajů v paušální výši 300 Kč k úkonům ad ii) dle § 13 advokátního tarifu, iv) náhradě DPH v sazbě 21 % ve výši 756 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 5 356 Kč Odvolací soud neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (IV. výrok tohoto rozsudku). Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Proti výrokům o nákladech řízení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).