74 CO 199/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Petra Ševčíka, LL. M. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , PSČ obec a číslo , zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovaným: 1. jméno příjmení , datum narození , bytem adresa , 2. jméno příjmení , datum narození bytem adresa , o 992 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu 200 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 9. 2021, č. j. 12 C 166/2021-64,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 166 250 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 825 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 183 000 Kč od 4. 7. 2018 do 15. 7. 2018 a z částky 825 750 Kč od 16. 7. 2018 do zaplacení a o zaplacení smluvní pokuty 200 000 Kč (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] s.r.o., [IČO], jako věřitel a žalovaní jako dlužníci uzavřeli dne 29. 6. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z“), na jejímž základě žalobce žalovaným poskytl částku 450 000 Kč. Žalovaní se zavázali tuto částku vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 12 % ročně ve 180 měsíčních splátkách po 7 000 Kč a uhradit poplatek za zpracování úvěru 15 750 Kč, celkem 1 275 750 Kč. Úvěr byl zajištěn zástavní právem k bytu žalovaných a sjednanou smluvní pokutou. Úvěr byl následně dne 3. 7. 2018 zesplatněn z důvodu zjištění existence nové exekuce vedené proti žalovaným. Z žádostí o poskytnutí úvěru soud prvního stupně zjistil konkrétní rozsah informací o příjmech a výdajích žalovaných, které měl právní předchůdce žalobce k dispozici. Současně konstatoval výčet dokladů o příjmech a výdajích poskytnutých ze strany žalovaných. Na tomto podkladě soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru naprosto nesprávně posoudil úvěruschopnost žalovaných. Jednalo se o úvěr na dobu 15 let, kdy žalovaní měli každý měsíc hradit částku 7000 Kč. V době uzavření úvěru již byla žalovaná 2) starobní důchodkyní, žalovaný 1) pak měl 61 let. Dle soudu prvního stupně je naprosto nemyslitelné, že by byli žalovaní schopni po tak dlouhou smluvenou dobu splácet částku 7 000 Kč měsíčně. Bylo na místě zvážit, že s přibývajícím věkem lze očekávat postupné vyšší nároky v souvislosti se zdravotním stavem žalovaných. Poskytnutí úvěru za podmínek nastavených právním předchůdcem žalobce se soudu prvního stupně jevilo jako neuvážené a neprofesionální. Vyslovil současně domněnku, že mohlo být ze strany právního předchůdce žalobce kalkulováno se zástavou váznoucí na bytě žalovaných. Soud prvního stupně dále konstatoval, že věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018, uzavřel, že byť se žalovaní rovněž chovali nezodpovědně (zřejmě v důsledku tlaku svých finančních závazků), větší odpovědnost leží na straně právního předchůdce žalobce, který jako profesionál neměl dopustit, aby byla uzavřena takto nevýhodná obtížně splnitelná smlouva a oba žalované měl svým odborným přístupem ochránit před tímto nerozvážným úkonem. Dospěl tak k závěru, že právní předchůdce žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaných ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru proto posoudil jako neplatnou. Nárok žalobce pak posoudil s odkazem na ustanovení § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení. V návaznosti na zjištění, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovaným finanční prostředky ve výši 450 000 Kč, přičemž žalovaní vrátili celkem pouze 283 750 Kč, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 166 250 Kč spolu se souvisejícím zákonným úrokem z prodlení odvíjejícím se od doručení výzvy žalobce ze dne 3. 7. 2018. Ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S ohledem na to, že úspěšnějším žalovaným nevznikly účelné náklady řízení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti II. a III. nákladovému výroku rozsudku podal žalobce rozsáhlé odvolání. S odkazem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru uvedl, že zákon poskytuje věřitelům relativně širokou možnost výběru toho, jakým způsobem bude z jeho stran posuzována bonita žadatele o úvěr. Není stanoven žádný taxativně vymezený výčet toho, co vše by měl poskytovatel úvěru při posuzování úvěruschopnosti zkoumat. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda má k dispozici dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Je přesvědčen, že v řízení před soudem prvního stupně bezezbytku prokázal splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaných. Podrobně zrekapituloval všechny získané údaje o příjmech a výdajích žalovaných. Zdůraznil, že nad rámec zjištěných informací nebyl právní předchůdce žalobce oprávněn ničeho dalšího zkoumat. Případné vyžádání účtenek za nákupy, či vyžádání výpisů z účtu považuje za extrémně detailní a invazivní zkoumání, představující nepřiměřený zásah do privátní sféry dlužníka. Příjmy žalovaného 1), jakož i společné příjmy obou žalovaných, považoval žalobce za zcela dostačující pro úhradu předmětného úvěru. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 45 C 39/2018-66, uvedl, že je to především dlužník, který jako průměrně rozumný a opatrný svéprávný člověk musí posoudit, zda podmínkám úvěrové smlouvy bude schopen dostát, a je to právě on, kdo nese primární odpovědnost za jejich porušení. Konstatoval dále, že právní předchůdce žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaných i z pohledu rozsahu jejich majetku, který nemohl přehlédnout. Skutečnost, že si jeho právní předchůdce zajistil splacení úvěru zástavním právem, považoval za integrální a významnou součást pečlivého přístupu k prověření úvěruschopnosti dlužníka. Dále připomněl, že soudu předložil výpis z centrální evidence exekucí a výpis z insolvenčního rejstříku, oba s negativním výsledkem. K věku žalovaných uvedl, že v době splacení měl žalovaný 1) dosáhnout 77 let a žalovaná 2) 75 let, což nikterak objektivně není způsobilé vyloučit jejich bonitu. V tomto ohledu má za to, že rozsudek soudu prvního stupně stojí na závěrech, které jsou v přímém rozporu s jakýmikoli racionálními postupy při sjednávání spotřebitelského úvěru nejen ze strany nebankovních subjektů, ale i bank. Za nepřípustnou pak žalobce považoval domněnku soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce kalkuloval s tím, že z jeho strany dojde ke zpeněžení bytové jednotky. Měl za to, že v důsledku této úvahy soud de facto„ trestá“ žalobce prostřednictvím institutu úvěruschopnosti. Namítl dále, že nebyl soudem prvního stupně, v souvislosti s jeho závěrem o neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti, vyzván ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení dalších důkazů. Rozsudek soudu prvního stupně proto hodnotil jako překvapivý a nepředvídatelný. K odvolání však žádný nový další důkaz, nad rámec toho, co bylo předloženo v řízení před prvním stupněm, nepřipojil. Současně namítl nesprávnost akcesorického nákladového výroku. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve II. výroku změnil a žalobě v napadeném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaný 1) se k odvolání žalobce nevyjádřil.

5. Žalovaná 2) se v replice k odvolání žalobce ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Obsahem spisu je výpis lustrovaných věcí, ze kterého vyplývá, že v době před zahájením řízení žalovaná 2) vystupovala jako žalovaná ve dvaceti civilních sporech a žalovaný v jednom civilním sporu, kdy jako žalobci vystupovaly převážně společnosti vymáhající úvěrové pohledávky.

8. Předmětem odvolacího řízení bylo, na podkladě odvolacích námitek žalobce, posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaných ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

9. Porušení povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, vede proto nepochybně k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 o. z.

10. Za tímto účelem odvolací soud v souvislosti s nařízením jednání usnesením ze dne 4. 10. 2022 vyzval žalobce, aby ve stanovené lhůtě uvedl, jakým konkrétním způsobem plnil povinnosti stanovené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. jaké zcela konkrétní informace o spotřebiteli (žalovaných) měl v této souvislosti k dispozici, a to jak na stránce příjmové, tak výdajové. Žalobce reagoval obsáhlým podáním ze dne 14. 9. 2022, ve kterém shodně jako v odvolání popsal v úplnosti způsob, jakým byla zkoumána úvěruschopnost žalovaných, přičemž odkázal na všechny listinné důkazy obsažené ve spise. Žádné nové důkazy neoznačil ani nepřipojil.

11. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o úvěru ze dne 29. 6. 2017, informací o způsobu vyplacení úvěru ze dne 3. 7. 2017, oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 3. 7. 2018, výpisem z centrální evidence exekucí ze dne 26. 6. 2017, žádostí o poskytnutí úvěru ze dne 23. 6. 2017, doplněním žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 29. 6. 2017, analýzou žadatele o spotřebitelský úvěr, listinou nazvanou [anonymizována dvě slova], pracovní smlouvou ze dne 30. 4. 2010, výplatními páskami za období 03/ 2017 – 05/ 2017, oznámením o výši důchodu ze dne 3. 1. 2017, výplatním dokladem z června 2017, dohodou o provedení práce ze dne 31. 1. 2017, výplatními páskami za období 04/ 2017 05/ 2017, dokladem SIPO za duben 2017 a měsíčním předpisem úhrad a služeb spojených s užíváním bytu ze dne 12. 12. 2016.

12. Ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 6. 2017 bylo nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně zjištěno, že dle čl. II smlouvy měl být úvěr čerpán na úhradu dluhů žalovaných, konkrétně dluhů, ohledně kterých byla vedena exekuce soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (sp. zn. [spisová značka]) a exekuce vedená soudní exekutorkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (sp. zn. [spisová značka]). Dále měl být použit ke splacení závazku žalovaných vůči poskytovateli úvěru.

13. Z informace o způsobu vyplacení úvěru ze dne 3. 7. 2017 pak bylo v tomto ohledu potvrzeno, že dne 29. 6. 2017 byla ve prospěch exekuce vedené soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] uhrazena částka 17 813 Kč a ve prospěch exekuce vedené [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] pak částka 32 113 Kč. Dne 3. 7. 2017 byl z úvěru doplacen dluh z předchozího úvěru u právního předchůdce žalobce ve výši 254 994,85 Kč. Žalovaným byla dne 29. 6. 2017 vyplacena v hotovosti částka 66 000 Kč a dne 3.7. 2017 částka 79 079,15 Kč.

14. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 3. 7. 2018 adresovaného oběma žalovaným bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce takřka přesně po roce od uzavření úvěrové smlouvy zesplatnil úvěr v návaznosti na zjištění, že proti žalované 2) jsou vedena tři exekuční řízení ([anonymizováno] [jméno] [příjmení], sp. zn. [spisová značka], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sp. zn. [spisová značka] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sp. zn. [spisová značka]).

15. Z výpisů z centrální evidence exekucí ze dne 26. 6. 2017 ohledně obou žalovaných bylo zjištěno, že výpisy neobsahovaly žádný záznam. Rozpor mezi výpisem a existencí dvou exekucí, které byly na podkladě smlouvy vypláceny teprve ke dni 29. 6. 2017, žalovaný k dotazu soudu vysvětlit nedokázal.

16. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 23. 6. 2017 bylo zjištěno, že žalovaná 2) žádala právního předchůdce o poskytnutí úvěru ve výši 200 000 Kč s dobou splácení 10 let. Ohledně svých poměrů uvedla, že je důchodkyně, je vdaná, s manželem nežije ve společné domácnosti. Bydliště manžela bylo proškrtnuto. Příjmy žalované 2) tvoří důchod ve výši 10 013 Kč. Příjmy z brigády pak činí částku 2 000 Kč. Průměrné měsíční výdaje žalovaná 2) specifikovala částkou 2 500 Kč (energie 1000 Kč, stravování 1500 Kč). V kolonce doklady k příjmům byly křížkem zaškrtnuty výplatní pásky, složenka, rozhodnutí o přiznání důchodu, smlouva. V kolence doklady k výdajům bylo zaškrtnuto SIPO. Ostatní kolonky (smlouvy, faktury, výpisy z účtu, pokladní doklady a jiné) zůstaly prázdné (nebyly doloženy).

17. Z doplnění žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 29. 6. 2017 bylo zjištěno, že žalovaná 2) po šesti dnech od první žádosti požádala právního předchůdce o poskytnutí úvěru ve výši 450 000 Kč, tj. o 250 000 Kč více než v první žádosti. Požadovaná doba splácení byla specifikována v délce 15 let, tj. o pět let déle než v první žádosti. Jako příjem žalované 2) byl specifikován důchod 10 013 Kč. Průměrné měsíční výdaje žalovaná 2) specifikovala částkou 3 123 Kč (bydlení 583 Kč, energie 1040 Kč, stravování 1500 Kč). V kolonce doklady k příjmům jsou zaškrtnuty rozhodnutí o přiznání důchodu, smlouva a složenka. V kolonce doklady k výdajům jsou zaškrtnuty SIPO. Ostatní kolonky (smlouvy, faktury, výpisy z účtu, pokladní doklady a jiné) zůstaly prázdné (nebyly doloženy).

18. Doplněná žádostí o poskytnutí úvěru ze dne 29. 6. 2017 sepsaná žalovaným 1) pak obsahovala stejné údaje, krom příjmů ve výši 20 129 Kč. V kolonce doklady k příjmům jsou zaškrtnuty výplatní pásky a pracovní smlouva.

19. Z analýzy žadatele o spotřebitelský úvěr bylo zjištěno, že právní zástupce uvažoval s měsíčním společným příjmem žadatelů 30 142 Kč (mzda 20 129 Kč a důchod 10 013 Kč). Výdaje tvořily částku 6 246 Kč, která převyšovala předpokládaný minimální měsíční výdaj žalovaných 6 100 Kč. Dále právní předchůdce žalobce uvažoval s rezervou 2 000 Kč. Výsledkem finanční analýzy byl závěr o možnosti poskytnutí úvěru s maximální výší splátky 21 896 Kč.

20. Z listiny nazvané [anonymizována dvě slova] vyplynulo, že právní předchůdce na podkladě získaných informací přiřazoval žalovaným body. Hodnocení žalovaných zahrnovalo i body získané za vlastnictví bytu.

21. Z pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2010 bylo zjištěno, že žalovaný 1) pracuje u zaměstnavatele [příjmení] [příjmení], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], jako stavební zámečník a montér ocelových konstrukcí. Pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou.

22. Z výplatních pásek za období 03/ 2017 – 05/ 2017 plyne, že žalovaný v březnu 2017 dosáhl příjmu 19 687 Kč, v dubnu 2017 17 918 Kč a v květnu 2017 pak 22 783 Kč.

23. Z oznámení o výši důchodu ze dne 3. 1. 2017, jakož i z výplatního dokladu z června 2017, bylo potvrzeno, že žalovaná 2) v době uzavření úvěrové smlouvy pobírala starobní důchod ve výši 10 013 Kč.

24. Z Dohody o provedení práce ze dne 31. 1. 2017 bylo zjištěno, že žalovaná v období od 31.1. 2017 do 31. 7. 2017 pracovala ve společnosti [právnická osoba] jako prodavačka. Z výplatních pásek za období 04/ 2017 05/ 2017 plyne, že žalovaná dosáhla příjmu 2 560 Kč a 1 054 Kč. Tato skutková zjištění však nejsou významná, neboť s ohledem na ukončení dohody nebylo s tímto příjmem při hodnocení úvěruschopnosti žalovaných počítáno.

25. Z dokladu SIPO za duben 2017 byly doloženy následující náklady žalovaných: elektřina 800 Kč, poplatek rozhlas 45 Kč, poplatek Česká televize 135 Kč a plyn 1 100 Kč.

26. Měsíčním předpisem úhrad a služeb spojených s užíváním bytu ze dne 12. 12. 2016 byly doloženy další náklady spojené s bydlením ve výši 1 100 Kč.

27. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

28. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

29. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

31. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

32. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

33. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

34. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že:„ nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ theburdenofproving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl:„ Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 35. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl:„ Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele-zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 36. Závěr soudu prvního stupně o řádném nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost akcentující věk žalovaných, založený na domněnce navyšování jejich životních nákladů v důsledku postupného zhoršování zdravotního stavu, sám o sobě neobstojí.

37. Po zopakování dokazovaní má však odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že žalobce (poskytovatel úvěru) neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaných (spotřebitelů).

38. Samotná smlouva byla uzavřena za účelem úhrady dvou exekucí a úvěru u [právnická osoba] s.r.o. (poskytovatel úvěru). Žalovaná 2) se na právního předchůdce žalobce obrátila s žádostí o poskytnutí úvěru 200 000 K. Žádost krátce na to navýšila o 250 000 Kč na částku 450 000 Kč s dobou splatnosti 15 let. Žalovaná 2) pobírala starobní důchod. Žalovaný 1) byl ve věku blízkém důchodovému věku. Celkem měli žalovaní uhradit významnou částku 1 275 750 Kč. Právnímu předchůdci bylo v době uzavírání smlouvy známo, že žalovaní mají dluhy, přičemž samotnému právnímu předchůdci dlužili více jak čtvrt milionu korun. Rok po uzavření smlouvy byl úvěr zesplatněn z důvodu existence dalších tří exekucí.

39. Lze akceptovat způsob, jakým žalobce zjistil příjmy žalovaných. Žalobce však zejména neprověřil životní náklady žalovaných. Nelze uvěřit, že by žalovaní měli tak nízké náklady na stravu. Stejně tak nelze uvěřit, že by neměli vedle nákladů na bydlení žádné jiné životní náklady.

40. Je zjevné, že všechny uvedené významné okolnosti měly právního předchůdce žalobce vést k důkladnému zjišťování reálných výdajů žalovaných, například cestou vyžádání si úplného výpisu z bankovního účtu.

41. Uváděl-li žalobce, že takový způsob byl představoval zásah do práv žalovaných, pak odvolací soud tento názor nesdílí, nehledě na to, že samotný formulář žádosti sestavený právním předchůdcem žalobce pak kolonku pro doložení výpisu z účtu obsahoval.

42. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že výpisy z bankovního z účtu obecně mají z hlediska zkoumání výdajů velkou vypovídací hodnotu. Při absenci takového důkazu se závěr právního předchůdce o objemu volných prostředků žalovaných ve výši 21 896 Kč měsíčně jeví v daném případě za daných okolností jako zásadně problematický.

43. Výše naznačené okolnosti pak měly zcela nepochybně vést ke zkoumání existence dalších závazků žalovaných. Takovým dokladem nemůže být sám o sobě výpis z centrální evidence exekucí, který postihuje z povahy věci až vykonatelné závazky uplatněné v exekučním řízení, nikoli aktuální u soudu dosud neuplatněné závazky po splatnosti.

44. Navíc předložený výpis obsahoval k datu 26. 6. 2017 nelogickou informaci o neexistenci žádné exekuce za situace, kdy smlouva ve stejnou dobu počítala s úhradou dvou tehdy vedených exekucí. Rozpor nebyl schopen žalobce vysvětlit.

45. Jako výraz minimální opatrnosti si měl žalobce nepochybně vyžádat výpis ze systému Solus ke zjištění aktuálně nesplacených závazků. Bez takového výpisu nelze v daném konkrétním případě o řádném zkoumání úvěruschopnosti vůbec uvažovat.

46. O objektivní existenci takových (úvěrovou smlouvou nepokrytých) závazků v době uzavření smlouvy svědčí (z dnešního pohledu) jak výpis vylustrovaných věcí, tak zejména právním předchůdcem žalobce objevená existence tří exekucí v období pouhého roku po uzavření smlouvy.

47. Odvolací soud plně souhlasí s žalobcem, že zákon poskytuje věřitelům relativně širokou možnost výběru toho, jakým způsobem bude z jeho stran posuzována bonita žadatele o úvěr. Stejně tak správně žalobce uvádí, že není stanoven žádný taxativně vymezený výčet toho, co vše by měl poskytovatel úvěru při posuzování úvěruschopnosti zkoumat. Správná je i úvaha žalobce, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda má k dispozici dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Je však zřejmé, že výsledkem takového posouzení (v rozsahu daném konkrétními okolnostmi) musí být objektivní hmatatelné zhodnocení příjmů a výdajů klientů, které snese následné přezkoumání. Rozumí se samo sebou, že poskytovatel úvěru nemůže získat na základě takového posouzení jistotu, že dlužník úvěr v budoucnu splatí. Nelze však v daném případě akceptovat neúplné zjištění poměrů žalovaných ohledně jejich závazků, navíc za situace, kdy následné zjištění dalších závazků vede věřitele k zesplatnění úvěru.

48. V daném případě tak právní předchůdce žalobce jím zmiňovaný široký prostor ke zkoumání úvěruschopnosti klientů zjevně nevyužil, když neměl žádnou relevantní vědomost o existenci (či neexistenci) závazků žalovaných. Stejně tak neměl důvod se domnívat, že úplným způsobem zjistil výdaje žalovaných. Přesto úvěr žalovaným poskytl.

49. Právní předchůdce žalobce však nevyhodnotil ani zřejmým způsobem získané informace o poměrech žalovaných. Tuto skutečnost dokládá již zmiňovaný rozporný výpis z registru exekucí, tak například skutečnost, že z první žádosti sepsané žalovanou 2) plyne, že žalovaní nebydleli ve společné domácnosti.

50. Odvolací soud souhlasí se žalobcem, že závěr soudu prvního stupně o„ kalkulaci“ se zástavou je nepodloženou domněnkou. Žalobce se však zásadně mýlí ve své úvaze, že zástavní smlouva na byt žalovaných je výrazem řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaných.

51. Žalobce dále uváděl, že nemohl přehlédnout existenci dalšího majetku žalovaných, kdy se mělo jednat o vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu několika nemovitostí (pozemků a chaty). Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru však poskytovatel úvěru hodnotu majetku zohledňuje pouze tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

52. Argumentace žalobce, že odpovědnost za převzetí úvěru leží výlučně na žalovaných, není rovněž přiléhavá. Smyslem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalobcem - profesionálem) je mimo jiné právě ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

53. Z všeho výše uvedeného plyne, že žalobce se při posuzování úvěruschopnosti žalovaných nezabýval dostatečným způsobem jejich výdaji, a to i z pohledu existence jejich dalších případných závazků. Na tomto základě má odvolací soud za to, že žalobce řádně nesplnil povinnost k posouzení úvěruschopnosti žalovaných vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a přesto poskytl žalovaným úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

54. O tomto závěru odvolací soud žalobce poučil a ve smyslu ustanovení § 118 odst. 3 o. s. ř. jej vyzval k označení případných jiných důkazů k prokázání zkoumání úvěruschopnosti. Žalobce po poučení uvedl, že nemá nyní k dispozici další důkazy, o jejich existenci neví, nevylučuje však, že takové důkazy existují. Požádal proto soud o poskytnutí lhůty v délce 14 dnů k oslovení právního předchůdce žalobce, zda případně takovými důkazy nedisponuje.

55. Žalobce u jednání odvolacího soudu žádné konkrétní důkazy neoznačil. Žalobce byl již v souvislosti s nařízením jednání vyzván k uvedení veškerých informací, které měl právní předchůdce ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti k dispozici. Žalobce žádné další důkazy nepředložil ani k odvolání ani k následnému podání ze dne 24. 10. 2022 Odvolací soud proto žalobci z naznačených důvodů lhůtu neposkytl.

56. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

57. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou (vzhledem k úhradě částky 283 750 Kč) žalobci náležet nároky, které jsou předmětem odvolacího řízení.

58. Žalobci se tak prostřednictvím podaného odvolání tedy nepodařilo zpochybnit správnost odvoláním napadeném II. výroku rozsudku a ze spisu se nepodávají ani vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil ve II. zamítavém výroku i ve správném III. nákladovém výroku (I. výrok tohoto rozsudku).

59. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalovaným však v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok tohoto rozsudku).