74 Co 218/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Martiny Polákové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený Anonymizováno Jméno zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno . Adresa zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 o zaplacení částky 389 496,19 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. července 2023, č. j. 3 C 60/2023-59,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 219 547,06 Kč od 1. 8. 2022 do 30. 6. 2023, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající odvoláním napadené části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 219 547,06 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 3 795,08 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 219 547,06 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 169 949,13 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33 172,96 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 12 846,57 Kč, s 9,9 % úrokem z částky 389 496,19 Kč od 31. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 389 496,19 Kč od 31. 3. 2021 do zaplacení (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané následující skutečnosti:a) Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo dne 19. 10. 2017 k uzavření úvěrové smlouvy (dále jen Smlouva), na základě které byla žalovanému poskytnuta bezhotovostním převodem částka 488 000 Kč. Žalovaný se ji zavázal splácet splátkami ve výši 6 421,96 Kč měsíčně.b) Ke dni podání žádosti o úvěr měl žalovaný u poskytovatele úvěru 4 jiné úvěry v celkové nesplacené výši 486 981 Kč, na které byl povinen hradit měsíční splátky celkem 10 189,98 Kč. Tyto závazky byly Smlouvou zkonsolidovány. V rozhodné době měl žalovaný další úvěr i u jiné společnosti se splátkou 1 513 Kč měsíčně.c) Před uzavřením Smlouvy žalovaný tvrdil žalobci měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 25 000 Kč a další příjem v domácnosti ve výši 25 000 Kč bez jakékoliv specifikace. V žádosti o úvěr neuvedl žádné výdaje na bydleni, osobní či jiné výdaje. Pouze uvedl, že bydlí ve vlastním a nemá vyživovací povinnost.d) Vzhledem k prodlení se splácením prohlásil poskytovatel úvěru úvěr za splatný ke dni 30. 3. 2021. K vrácení poskytnutého úvěru byl žalovaný vyzván i písemnou upomínkou žalobce ze dne 3. 11. 2022.e) Pohledávka za žalovaným byla žalobci postoupena poskytovatelem úvěru smlouvou ze dne 14. 6. 2022. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 6. 2022.f) Žalovaný na dluh uhradil celkem 268 452,94 Kč.

3. Při právním hodnocení věci vyšel soud z § 2395, § 1882 odst. 1, § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), § 122, § 124, § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že žalobce prokázal aktivní legitimaci ve sporu smlouvou o postoupení pohledávky a oznámením postoupení žalovanému. Dále dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své zákonné povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, proto má právo na vrácení poskytnuté jistiny, a to od právní moci jím vydaného rozsudku, neboť před tímto okamžikem se nemohl žalovaný dostat do prodlení.

4. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž ve vzájemném poměru úspěšnějšímu žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť dle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly.

5. Proti části II. a proti III. výroku rozsudku podal žalobce odvolání. Namítal, že soud prvního stupně věc posoudil nesprávně po právní stránce, pokud vycházel z toho, že úvěr poskytl nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru. Soud nijak neodůvodnil, proč žalobci nepřiznal úrok z prodlení, který mu přísluší podle § 1970 o. z. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k vrácení poskytnuté částky, měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnost a schopnost poskytnutou jistinu vrátit. Úroky z prodlení mají funkci sankční za nesplnění závazku řádně a včas, ale i funkci kompenzační, která zajišťuje, že se věřiteli alespoň částečně touto formou nahradí újma za to, že nemůže disponovat se svými penězi, které mu již měly být vráceny. Žalobce měl za to, že důvodně požaduje úroky z prodlení ve výši 8,25 % z nevrácené jistiny od 24. 7. 2023 do zaplacení.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. V průběhu řízení zůstal zcela nečinný.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

8. Smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobce domáhá dalších smluvně sjednaných plnění nad rámec bezdůvodného obohacení s úroky z prodlení, byla uzavřena 19. 10. 2017. Na právní vztah mezi účastníky je proto třeba aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Poskytovatel úvěru postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2022, tudíž je žalobce ve věci aktivně legitimován.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy sice upravovalo neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní, nicméně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ale především z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, vyplývá že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“.

12. Nároky z neplatné smlouvy je třeba posoudit podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, vyplývá, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za úpravu speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru. Obecná ustanovení o splatnosti bezdůvodného obohacení se v daném případě neuplatní, neboť dobu vrácení je třeba určit s ohledem na možnosti spotřebitele, když s případným plněním povinnosti vrátit plnění z neplatné smlouvy bez zbytečného odkladu mohou pro spotřebitele vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Uvedená rozhodnutí pak uvádějí, že takové vrácení plnění z neplatné smlouvy může být rozloženo i do budoucích splátek, neboť spotřebitel má vrátit jistinu úvěru podle svých možností, přičemž nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze postupovat podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy.

13. Z § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nevyplývá, že by splatnost pohledávky mohla nastat až v okamžiku právní moci rozhodnutí či později. Žalobce se domáhá vydání deklaratorního rozhodnutí, přičemž splatnost odvíjí od jiné skutečnosti, než která je pro posouzení splatnosti rozhodná. Rozhodnou skutečností jsou možnosti dlužníka (spotřebitele), přičemž není vyloučeno, aby v jeho možnostech bylo splatit úvěr v době, která nastala před právní mocí rozsudku. Pouze odstavec 2 tohoto zákonného ustanovení stanoví, že v případě sporu o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud. V daném případě zůstal žalovaný (spotřebitel) po dobu řízení nečinný, nesporoval dobu splatnosti. Odvolací soud při určení doby splatnosti vyšel z možností spotřebitele, tak jak vyplývaly z obsahu spisu, přičemž změna těchto možností spotřebitele odvislá od jeho osobních a majetkových poměrů nebyla v řízení tvrzena, ani jinak nevyšla najevo.

14. Skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z listin, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení odvoláním napadeného rozsudku, týkající se okolností uzavření smlouvy, nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, poskytnutí plnění žalovanému a postoupení pohledávky na žalobce, jsou správná.

15. Odvolací soud však dává za pravdu odvolateli, že závěr soudu, podle kterého žalovaný nemohl být v prodlení s plněním žalobou uplatněného nároku dříve, než rozsudek nabude právní moci, není správný. Tento závěr soud odůvodnil prostým odkazem na judikaturu, aniž by do své úvahy promítl konkrétní poměry v dané věci, tj. kdy bylo v možnostech žalovaného dle provedeného dokazování dluh splatit, aniž by zohlednil, že v tomto případě se otázka splatnosti nestala předmětem sporu účastníků. V tomto řízení o zaplacení peněžité částky je vydáván rozsudek deklaratorní, nikoliv konstitutivní, tudíž splatnost mohla nastat i před právní mocí vydaného rozhodnutí, neboť je odvislá od možností spotřebitele, nikoliv od jiné právní skutečnosti. V řízení nikdo nezpochybňoval, že při uzavření smlouvy činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného 25 000 Kč a celkový měsíční příjem domácnosti 50 000 Kč. V řízení nebyl zpochybněn ani závěr, že žalovaný na dluh uhradil 268 452,94 Kč, a to v období od 27. 11. 2017 do 15. 6. 2021.

16. V možnostech žalovaného zjištěných v tomto řízení dle údajů jím sdělených, přičemž změna poměrů nebyla tvrzena, bylo hradit dluh v pravidelných měsíčních splátkách po 9 147,80 Kč, tj. uhradit ho nejpozději do 24 měsíců od měsíce následujícího po měsíci, v němž přestal dluh splácet. Úhrady měsíční splátky v této výši i při splácení dalšího úvěru ve výši 1 513 Kč měsíčně byl při měsíčních příjmech své domácnosti ve výši 50 000 Kč a při běžných výdajích schopen. Žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastní nemovitosti, je svobodný, neuvedl, že by měl vyživovací povinnost. Zjištěným poměrům odpovídá, že byl dlužnou částku schopen splatit nejpozději dne 30. 6. 2023, tj. dne 1. 7. 2023 se dostal do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny dluhu.

17. Vzhledem k rozsahu podaného odvolání bylo předmětem odvolacího řízení posouzení, zda má žalobce právo na úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně od data 1. 8. 2022 do zaplacení. Žalobce požadoval nižší úrok z prodlení, než činil zákonný úrok k prvnímu dni prodlení, které nastalo u žalovaného ke dni 1. 7. 2023, proto mu nemohl být přiznán úrok z prodlení ve vyšší výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. k prvnímu dni prodlení.

18. K prodlení žalovaného došlo ke dni 1. 7. 2023, proto byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku ve vztahu k úroku z prodlení za období od 1. 8. 2022 do 30. 6. 2023 podle § 219 o. s. ř. potvrzen, stejně jako v závislém výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, poněvadž změna rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy byla žalobci, kromě pravomocně přiznané částky v I. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, přiznána část požadovaného úroku z prodlení za dobu od 1. 7. 2023, se do vzájemného poměru úspěchu v řízení před soudem prvního stupně nepromítla tak, že by měl žalobce v řízení před soudem prvního stupně úspěch ve větším rozsahu než žalovaný . Ve zbývající části odvoláním napadeného II. výroku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobci byl přiznán požadovaný úrok z prodlení za období od 1. 7. 2023 do zaplacení, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný byl k tomuto datu v prodlení s plněním svého peněžitého závazku vůči žalobci.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení, jehož předmětem byla jen částka úroků z prodlení za období od 1. 8. 2022 do zaplacení, částečně úspěšný. Ke dni vyhlášení rozhodnutí se žalobce domáhal přiznání úroků z prodlení ve výši 42 874,83 Kč, přičemž mu bylo na úrocích z prodlení přiznáno 26 300,53 Kč. Při poměření vzájemného úspěchu účastníků v řízení má žalobce právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 22,69 %. Účelně vynaloženým nákladem řízení je zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 4 529 Kč, odměna zástupce žalobce určená podle § 8 odst. 1, věty druhé, odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), z tarifní hodnoty 90 811,25 Kč (pětinásobek ročního plnění požadovaného do zaplacení) ve výši 4 740 Kč za úkony právní služby podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 11. 12. 2024, včetně příslušejících režijních paušálů ve výši 300 Kč ke každému z úkonů právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 2 116,80 Kč. Celkem 16 725,80 Kč. Žalobce má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle poměru svého úspěchu v odvolacím řízení, tj. v částce 3 795,08 Kč.