74 Co 223/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a Mgr. Martiny Polákové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 221 800,81 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 19 C 127/2024-60,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadeném II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalované zaplatit žalobci částku 180 596 Kč (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 41 204,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 24 819,92 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 219 323,89 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 7 465,01 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 221 800,81 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení (II. výrok) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 484,90 Kč (III. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti:a) Žalobce s žalovanou uzavřel dne 3. 8. 2022 smlouvu „flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. , Anonymizováno, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalované revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 220 000 Kč a úrokovou sazbou 16,9 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1,925 % z úvěrového rámce.b) Žalovaná vyčerpala celkem částku 223 946 Kč a na svůj dluh uhradila deset splátek po 4 235 Kč a jednu splátku ve výši 1 000 Kč, celkem 43 350 Kč.c) Žalobce před poskytnutím úvěru disponoval informacemi, že žalovaná má tři úvěry se zbývající dlužnou částkou 1 430 895 Kč a s celkovou měsíční splátkou ve výši 12 541 Kč. Žalovaná má příjem ze zaměstnání ve výši 30 000 Kč. Příjem ostatních členů domácnosti činí 100 000 Kč, žalovaná je svobodná, nemá děti, vlastní dům. Žalobce měl k dispozici výpis z účtu žalované za období od 4. 5. 2022 do 1. 8. 2022, ze kterého vyplývaly výdaje žalované na stravu, léky, ošacení a dopravu. Z výpisu z účtu vyplývaly i toky finančních prostředků mezi žalovanou a třetími fyzickými osobami. Z výpisu se nepodávalo, že by žalovaná splácela úvěry splátkami ve výši 12 541 Kč.

3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci -vycházeje z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – k následujícím závěrům:a) Uzavřená Smlouva je smlouvou o úvěru.b) Smlouva je ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná z důvodu nemožnosti učinění závěru o splnění povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.c) Žalobce si od žalované vyžádal listiny prokazující výši jejího příjmu od zaměstnavatele, z výpisu zjistil i přibližné výdaje na stravu, ošacení a dopravu. Výdaji na bydlení se žalobce nezabýval. Dále se vůbec nezabýval výdaji žalované spojenými se závazky u jiných společností. Při posuzování úvěruschopnosti vycházel pouze z životního minima členů domácnosti a z minimálních výdajů na bydlení. Pokud by se žalobce splátkami závazků zabýval, musel by dojít k závěru, že žalovaná buď měsíční splátky dalších úvěru nesplácí, nebo je splácí z jiného účtu, k němuž si však žalobce nevyžádal žádné informace.d) Žalobce si informace od žalované dostatečným způsobem neověřil.e) Žalobce nejednal při posuzování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí.f) Poskytnuté plnění je plněním bez právního důvodu.g) Žalovaná je povinna vydat žalobci pouze bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z.) ve výši 180 596 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou částkou a úhradami žalované.h) Žalobou uplatněný nárok na smluvní plnění (poplatky, úrok) není důvodný. Stejně jako nárok na úrok z prodlení. Žalovaná se nedostala doposud do prodlení. Mezi stranami nedošlo k dohodě o době splatnosti. Soud stanovil lhůtu do tří dnů od právní moci rozhodnutí, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení dřívější splatnosti.i) V řízení úspěšnějšímu žalobci přiznal soud poměrnou náhradu nákladů řízení.

4. Proti II. a III. výroku rozsudku podal žalobce odvolání. Vytkl soudu nesprávné závěry ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalované. Měl za to, že předložil dostatek důkazů, z nichž vyplynulo, že se úvěruschopností žalované velmi detailně zabýval. Nesouhlasil se závěrem soudu, že z předloženého výpisu z bankovního účtu nevyplývaly platby žalované na závazky z předchozích úvěrů. Konkrétně doložil, že z výpisu jsou patrné platby žalované ze dne 1. 6. 2022 ve výši 2 580 Kč (, Anonymizováno, ), dne 11. 6. 2022 ve výši 2 745 Kč (, Anonymizováno, ), dne 13. 6. 2022 ve výši 1 500 Kč (, jméno FO, ), dne 20. 6. 2022 ve výši 2 745 Kč (, Anonymizováno, ), dne 1. 7. 2022 ve výši 3 542 Kč (, Anonymizováno, ), dne 15. 7. 2022 ve výši 2 745 Kč (, Anonymizováno, ) a ve výši 1 500 Kč (, jméno FO, ) a dne 1. 8. 2022 ve výši 3 905 Kč (, Anonymizováno, ). Zrekapituloval, že měl k dispozici výpis z bankovního účtu žalované za období od 4. 5. 2022 do 1. 8. 2022 a potvrzení o výši příjmu za 3 měsíce před poskytnutím předmětného úvěru. Připomněl, že soudu předložil rovněž zprávu z Nebankovního registru klientských informací. Ze zprávy vyplynulo, že žalovaná měla devět ukončených spotřebitelských úvěrů, nedostávala se do prodlení a její platební morálka byla na vysoké úrovni. Žalobci nebylo zřejmé, proč soud prvního stupně učinil závěr, že žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalované řádně. Měl za to, že postupoval v souladu s příslušnou právní úpravou, když vycházel z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a výši úvěru přiměřených informací, získaných jak od spotřebitele, tak doplněných o informace z nezbytných databází. Z výsledku posouzení vyplynulo, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Uvedl, že z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, , Anonymizováno, proti , jméno FO, a další, vyplývá, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě.“ Soudní dvůr současně uzavřel, že „(…) směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ Dále v rozsudku uzavřel, že: „Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ Žalobce považuje za spravedlivé po poskytovatelích spotřebitelských úvěrů požadovat právě toho, co žalobce učinil, tedy v souladu se zněním § 86 zákona o spotřebitelském úvěru prověřit výdaje, příjmy, registry a další okolnosti s tím související. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 36 ICm 4129/2015 (17 VSOL 127/2017-39) v němž se uvádí: „Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem. Vedle těchto informací získává další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele pověří, to vše při respektování principu přiměřenosti, tedy nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů.“ Výše uvedené závěry potvrdilo také rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, dle kterého „§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (ve fázi vymáhání či insolvence), ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat.“ Žalobce měl za to, že takovým požadavkům na posouzení úvěruschopnosti vyhověl. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v odvoláním napadeném rozsahu vyhověl.

5. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

6. Žalovaná se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavila. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v její nepřítomnosti.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku.

9. Stěžejní otázkou odvolacího řízení bylo posouzení, zda žalobce jako poskytovatel úvěru splnil povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda řádně zkoumal úvěruschopnost žalované či nikoli.

10. Z obsahu spisu se podává, že v podání ze dne 6. 6. 2024 žalobce popsal metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta tzv. MLS, které žalobce vyčísluje vždy samostatně na klienta a jeho domácnost. Při výpočtu MLS klienta žalobce od příjmu žalované ve výši 30 000 Kč odečetl životní minimum klienta ve výši 4 250 Kč, splátky jiným společnostem mimo , právnická osoba, ve výši 13 741 Kč a splátku schváleného úvěru 4 235 Kč. Výsledkem tohoto výpočtu získal MLS klienta ve výši 7 774 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalobce od příjmu domácnosti ve výši 130 000 Kč odečetl splátky jiným společnostem mimo , právnická osoba, ve výši 13 741 Kč, splátku schváleného úvěru 4 235 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 8 432 Kč a životní minima členů domácnosti ve výši 8 090 Kč. Tímto výpočtem získal MLS domácnosti ve výši 95 502 Kč.

11. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. provedl dokazování Smlouvou, úvěrovou zprávou, kartou klienta, výpisem z bankovního účtu žalované, záznamem telefonického hovoru připojeného žalobcem k podání ze dne 6. 6. 2024, přehledem vlastnictví a výpisem z katastru – list vlastnictví č. , Anonymizováno, pro katastrální území , adresa, .

12. Ze Smlouvy bylo nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně zjištěno, že přímo ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je svobodná, bezdětná, má střední vzdělání, je zaměstnaná s čistým příjmem 30 000 Kč měsíčně, typ bydlení vlastní dům/byt. Příjem ostatních členů domácnosti činil 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala hradit splátky ve výši 1,925 % z úvěrového rámce, tj. 4 235 Kč měsíčně.

13. Z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že žalované byl 3. 3. 2022 poskytnut úvěr ve výši 800 000 Kč, kterým bylo zjevně refinancováno pět předchozích úvěrů. Splátka refinancujícího úvěru představovala částku 9 796 Kč. Refinancované úvěry představovaly dluh v celkové výši 812 158 Kč a byly všechny ukončeny v březnu 2022. Refinancované úvěry představovaly pro žalovanou splátkovou zátěž ve výši 9 938 Kč měsíčně. Žalovaná dále v červnu 2022 (tři měsíce po refinancování předchozích úvěrů) čerpala úvěr ve výši 170 000 Kč. Výše splátky činila částku 2 745 Kč měsíčně. Žalovaná měla v době poskytnutí předmětného úvěru dále existující úvěr kreditní kartový s úvěrovým rámcem 30 000 Kč z února roku 2022. Dále z úvěrové zprávy vyplývá, že 3. 5. 2022 byla odmítnuta žádost žalované o poskytnutí revolvingového úvěru jiným poskytovatelem.

14. Z karty klienta - potvrzení o provedení prověření bonity - bylo zjištěno, že žalobce vedl k žalované informace, že je svobodná, bezdětná, druh bydlení: vlastní dům byt/dům. Žalovaná dosahovala příjmu 30 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 100 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti činily 13 000 Kč.

15. Z výpisu z účtu bylo prokázáno tvrzení žalobce (na rozdíl od skutkových zjištění soudu prvního stupně), že žalovaná hradila poskytnuté úvěry, a to minimálně refinancující úvěr z března roku 2022 (splátka ve výši 9 796 Kč) a úvěr z června roku 2022 (splátka ve výši 2 745 Kč). Výpisem pak byla prokázána žalobcem tvrzená platba ve výši 35 480 Kč cestovní kanceláři Blue-style, ale také čerpání úvěru ve výši 170 000 Kč dne 16. 5. 2022 od společnosti Cofidis s.r.o. a jeho splácení. V souladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně z výpisu vyplývaly výdaje žalované na stravu, léky, ošacení a dopravu.

16. Ze záznamu z telefonického hovoru mezi žalobcem a žalovanou bylo zjištěno, že hovor trval pouze 89 sekund. Žalobce se žalované dotazoval na jméno, výši požadovaného úvěru, adresu, náklady celé domácnosti, počet nezaopatřených dětí, a druh bydlení. Žalovaná požadovala 220 000 Kč, uvedla, že náklady celé domácnosti činí cca 20 000 Kč, má barák, ale bydlí s přítelem. Žádné další upřesňující dotazy, například na co žalovaná úvěr potřebuje, nezazněly.

17. V návaznosti na informaci, že žalovaná je vlastníkem domu, odvolací soud provedl za účelem zjištění celkových poměrů žalované důkaz přehledem vlastnictví, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaná je vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, .

18. Z výpisu z katastru nemovitostí listu vlastnictví č. , Anonymizováno, , pro k. ú. , adresa, , bylo zjištěno, že žalovaná je vlastníkem pozemku p. č. St. , Anonymizováno, , součástí pozemku je stavba č. p. , Anonymizováno, , rodinný dům, a pozemku p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , způsob využití zahrada. Nabývacím titulem je smlouva darovací ze dne 27. 8. 2013. Nemovitost je zatížena věcným břemenem užívání pro , jméno FO, a , jméno FO, . Na nemovitosti vázne zástavní právo ve prospěch společnosti , právnická osoba, k zajištění pohledávky ve výši 530 000 Kč příslušenstvím ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 3. 2024.

19. Z provedeného dokazování v souhrnu vyplynulo, že poskytnutím předmětného úvěru došlo k navýšení splátkového zatížení žalované na částku 16 776 Kč, tj. o takřka 70 % více v porovnání s obdobím před refinancováním úvěrů v březnu roku 2022. Předmětný úvěr byl čtvrtým souběžným úvěrem žalované od rozličných poskytovatelů. Celkové úvěrové zatížení činilo částku cca 1 677 033 Kč, tj. více jak padesátinásobek měsíčního příjmu žalované. Jiná finanční instituce odmítla žalované poskytnout revolvingový úvěr v květnu 2022. Žalobce při poskytnutí úvěru žalované uvažoval zjevně s neověřeným příjmem třetí neidentifikované osoby ve výši 100 000 Kč.

20. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel úvěru vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásada lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.). Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

21. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

24. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

25. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut.

26. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

27. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že „Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že: „nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl: „Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“28. Odvolací soud na podkladě zopakovaného dokazování souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná z důvodu nesplnění povinnosti žalobce řádně zkoumat úvěruschopnost žalované.

29. Odvolací námitky žalobce důvodné nejsou. Odvolací soud souhlasí s žalobcem, pokud v průběhu řízení i v podaném odvolání poukazoval na judikaturní závěry či komentářovou literaturu či pokud odkazuje na princip přiměřenosti při zkoumání úvěruschopnosti.

30. Žalobce však zjevně přistupuje k jednotlivým otázkám zkoumání úvěruschopnosti zjednodušeně a pomíjí kontext celého případu, stejně jako účel zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

31. Ač tedy žalobce v této věci prezentuje přesvědčení o bezvadném splnění povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, z provedeného dokazování plyne, že objektivně svým povinnostem zkoumat úvěruschopnost klienta nedostál.

32. Žalobce nevzal dostatečným způsobem do úvahy dosavadní úvěrové zatížení žalované ani pluralitu věřitelů.

33. Předmětná smlouva byla uzavřena 3. 8. 2022. V březnu roku 2022 přitom žalovaná čerpala úvěr 800 000 Kč, kterým zcela zjevně refinancovala 5 předchozích úvěrů v celkové dlužné výši 812 158 Kč. Tuto skutečnost žalobce pominul a nelze ji vykládat tak, že předchozí úvěry byly řádně uhrazeny, resp. že byla platební morálka žalované na vysoké úrovni. Naopak, tato skutečnost měla v daném konkrétním případě vést žalobce k podrobnému zkoumání poměrů žalované.

34. Žalovaná v květnu 2022 čerpala další úvěr 170 000 Kč a měla aktivní kartový úvěr s limitem 30 000 Kč.

35. Žalobce přes uvedené skutečnosti poskytl žalované – po pěti měsících od refinancování předchozích úvěrů – bezúčelový revolvingový úvěr ve výši 220 000 Kč. Tato výše úvěru se odvolacímu soudu jeví, v návaznosti na samotnou povahu revolvingového úvěru, s ohledem na příjmy žalované a vzhledem k jejímu dosavadnímu úvěrovému a splátkovému zatížení, jako zcela nepřiměřená.

36. Splátkové zatížení žalované poskytnutím předmětného úvěru narostlo na 16 776 Kč měsíčně a převýšilo tak splátkové zatížení z doby před refinancováním předchozích úvěrů.

37. Žalobce nevzal ani do úvahy, že žalované byla (jiným poskytovatelem) odmítnuta žádost o revolvingový úvěr v květnu 2022.

38. Žalobce dále zjevně nezkoumal řádně výdaje žalované. Žalovaná v záznamu uvedla, že náklady její domácnosti představují částku cca 20 000 Kč měsíčně. Žalobce však při výpočtu MLS klienta a MLS domácnosti uvažoval nelogicky s normovanými náklady, resp. s násobně nižšími náklady, než žalovaná tvrdila. Kdyby žalobce při výpočtu započítal tvrzené náklady, nezůstalo by žalované na úhradu úvěru ničeho.

39. Žalobce dále uvažoval s tvrzeným příjmem blíže neurčené osoby ve výši 100 000 Kč měsíčně. Tuto tvrzenou skutečnost si žalobce nenechal jakýmkoli způsobem žalovanou doložit, přesto tuto částku uvedl na první straně úvěrové smlouvy a započítal ji do MLS domácnosti.

40. Skutečnost, že žalovaná případně uvedla nesprávnou výši příjmů, není významná. Smyslem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalobcem – profesionálem) je mimo jiné právě ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

41. Odvolací soud nepovažuje za relevantní tezi žalobce, že žalovaná měla prostor poskytnutý úvěr splácet, neboť identifikoval z předloženého výpisu z účtu zbytné výdaje žalované. Stejně tak by bylo možné ad absurdum argumentovat, že žalovaná za dané situace úvěr nepotřebovala.

42. Obdobně je nepřiléhavá argumentace žalobce, že z výpisu z bankovního účtu vyplývala bonita žalované, kdy tato platila v restauracích, kavárnách a fast foodech, přičemž dokonce dne 9. 6. 2022 uhradila částku 35 000 Kč cestovní kanceláři , právnická osoba, .

43. Žalobci jako profesionálovi muselo být z listin, které měl k dispozici na první pohled zřejmé, že žalovaná žije dlouhodobě na dluh, tzv. vytlouká klín klínem. Jakékoli jiné hodnocení finanční situace žalované z žalobcem předložených listin nelze objektivně učinit. Pokud žalovaná utrácela více, než odpovídalo jejím skutečným příjmům, je to zejména z důvodu, že byla opakovaně nevhodně úvěrována.

44. Správně poukázal soud prvního stupně na skutečnost, že z účtu odcházely a na účet přicházely blíže neidentifikované platby mezi žalovanou a třetími fyzickými osobami. Touto skutečností se žalobce rovněž nezabýval.

45. Skutečností tak je, že žalobce neměl v daném případě adekvátní představu o výdajích žalované, ale fakticky ani o příjmech její domácnosti.

46. Vedl-li by snad postup dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru v daném případě k odepření dalšího úvěrového vztahu žalované, byl by pouze naplněn účel zákona.

47. Důkazy předložené žalobcem vypovídají nikoli o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované, ale naopak o zcela neodpovědném úvěrování žalované žalobcem.

48. Žalobce tak nedostál povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud proto považuje předmětnou úvěrovou smlouvu v souladu se soudem prvního stupně za neplatnou dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

49. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je přijetím bezdůvodného obohacení (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), které je obohacená povinna ochuzenému vydat.

50. Z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohou žalobci náležet žádné smluvní nároky (úroky, poplatky či smluvní pokuty), když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

51. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi žalovanou nabytými hodnotami a tím, co žalovaná věřiteli vrátila. V tomto rozsahu již bylo žalobci bezdůvodné obohacení pravomocně přiznáno.

52. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

53. Z provedeného dokazování ani z obsahu spisu však nevyplynula žádná skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že bylo v možnostech žalované poskytnutou jistinu vrátit před rozhodnutím soudu.

54. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozsudek ve , jméno FO, . výroku a ve III. výroku, kterým bylo správně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

55. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalované však v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (, jméno FO, . výrok tohoto rozsudku).