74 Co 62/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Martiny Polákové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 94 265,07 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. ledna 2025, č. j. 8 C 54/2024-93,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 92 130 Kč od 30. 9. 2023 do 10. 3. 2025 a úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 92 130 Kč od 11. 3. 2025 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající odvoláním napadené části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 92 130 Kč od 11. 3. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 703 Kč, k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 92 130 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 135,07 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 629,98 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 634,63 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 94 265,07 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 8,3 % ročně z částky 92 768,07 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení (II. výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 703 Kč (III. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti:a) Dne 25. 1. 2022 uzavřela společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „, Anonymizováno, “) a žalovaný smlouvu o půjčce č. , Anonymizováno, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě se , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému částku 100 000 Kč za účelem splacení spotřebitelské půjčky u společnosti , právnická osoba, a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 8,3 % ročně v 84měsíčních splátkách po 1 574 Kč, vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje dnem 25. 2. 2022.b) Před uzavřením Smlouvy , Anonymizováno, zkoumala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím údajů uvedených žalovaným v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, ve kterém žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v pronajatém domě/bytě, má příjem z podnikání ve výši 40 000 Kč měsíčně, jeho měsíční výdaje sestávají z výdajů na bydlení ve výši 12 000 Kč, výdajů na živobytí ve výši 3 000 Kč, rodinných a ostatních nákladů ve výši 2 000 Kč a splátek úvěru ve výši 5 542 Kč. Z registru BRKI , Anonymizováno, dále zjistila, že žalovaný má jeden existující kontrakt s měsíční splátkou 5 542 Kč, na který zbývá uhradit 110 840 Kč, celkem mu bylo odmítnuto poskytnutí 6 splátkových a 3 nesplátkové kontrakty, v prosinci 2018, lednu 2019 a prosinci 2019 měl žalovaný tři zesplatněné úvěry a byl často v prodlení s alespoň 1 splátkou, což platilo také pro v té době ještě existující kontrakt. Z výpisu z účtu žalovaného vedeného u , Anonymizováno, vyplývalo, že od 1. do 15. 1. 2022 odešlo na různé platby z účtu žalovaného cca 34 000 Kč.c) , Anonymizováno, poskytla žalovanému částku 100 000 Kč dne 25. 1. 2022 převodem na bankovní účet žalovaného.d) Žalovaný z titulu Smlouvy zaplatil 7 870 Kč.e) Dne 30. 8. 2023 , Anonymizováno, postoupila pohledávku z titulu Smlouvy na žalobce.f) Dopisem ze dne 15. 9. 2023 oznámila , Anonymizováno, žalovanému postoupení pohledávky.g) Žalovaný ničeho neuhradil ani na předžalobní výzvu žalobce ze dne 13. 12. 2023.

3. Při právním hodnocení věci soud vyšel z § 588 věty první, § 1879, § 1880, § 1970, § 2395, § 2991 a § 2992 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 25. 1. 2022, nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, načež došel k následujícím právním závěrům:

4. Posuzovaná Smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru.

5. Smlouva je neplatným právním jednáním ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť , Anonymizováno, řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného (resp. posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla pouze formálně a nedostatečně), když se spokojila pouze s jeho tvrzením o měsíčních příjmech ve výši 40 000 Kč a výdajích 17 000 Kč, aniž tyto informace jakkoli ověřila, a to přesto, že podle registru BRKI bylo žalovanému v minulosti odmítnuto poskytnutí devíti kontraktů, byl v prodlení s hrazením splátek u dvou ukončených a jednoho existujícího úvěrového kontraktu, tři jeho úvěry byly zesplatněny a z jeho účtu od 1. do 15. 2022 odešlo téměř dvakrát více prostředků, než jaké uváděl měsíční výdaje.

6. K neplatnosti Smlouvy soud přihlédl z úřední povinnosti dle § 588 věty první o. z.

7. Z neplatného právního jednání soud nepřiznal žalobci žádné plnění, které odvozoval ze Smlouvy (poplatky, smluvní úrok).

8. Nárok žalobce soud posoudil jako návrh na vydání bezdůvodného obohacení.

9. Žalovaný z poskytnuté částky 100 000 Kč vrátil 7 870 Kč, proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 92 130 Kč jako bezdůvodné obohacení spočívající v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu.

10. Poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Mezi stranami nedošlo k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, proto byl soud povinen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Žalovaný k tomu nic bližšího neuváděl ani nepožadoval delší lhůtu, proto soud postupoval dle § 160 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 92 130 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

12. Žalovaný se doposud nedostal do prodlení, proto žalobci nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení.

13. Z uvedených důvodů soud uložil žalovanému vrátit žalobci poskytnutou jistinu a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a kapitalizoval částky, jejichž zaplacení se žalobce domáhal a částku, která byla žalobci přiznána, ke dni vyhlášení rozsudku (k 8. 1. 2025), načež dospěl k závěru, že úspěch žalobce v řízení činil 67,8 % a neúspěch 32,2 %. S ohledem na uvedené přiznal žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 35,6 % sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 714 Kč, odměny advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby a účast na jednání soudu) po 4 900 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby po 300 Kč a jeden úkon (účast na jednání soudu dne 8. 1. 2025) ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a náhradu daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 4 399,50 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Z částky 30 063,50 Kč soud přiznal žalobci 35,6 %, tedy částku 10 703 Kč.

15. Proti části II. výroku rozsudku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 92 130 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení, a proti souvisejícímu III. výroku o nákladech řízení, podal žalobce odvolání. Nesouhlasil s názorem soudu, že dosud nenastalo prodlení žalovaného, a s tím, že soud žalobě vyhověl pouze co do vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení. Žalobce zdůraznil, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu až rozhodnutím soudu o neplatnosti Smlouvy, ale dříve, a to na základě výzvy žalobce k vrácení peněžitého dluhu – pokud by totiž dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nerozhodl by soud o přiznání nároku žalobce na její zaplacení. Žalovaný byl vyzván k plnění dluhu žalobci v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2023, které mu bylo odesláno téhož dne, nejpozději třetí den po odeslání se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která byla žalovanému poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 30. 9. 2023 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobci nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z., minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky také předžalobní výzvou ze dne 13. 12. 2023 se lhůtou zaplacení do 28. 12. 2023. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovaný navíc v řízení před soudem prvního stupně netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která mu byla žalobcem poskytnuta. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a doložil. Žalovaný byl aktivní až při nařízeném jednání soudu, kdy se pouze vyjádřil, že si od banky půjčil, ale nesouhlasil s tím, že má platit úroky z prodlení. Pokud žalovaný ničeho k poměrům neuvedl, ač měl a mohl, pak soudu nenáleží domýšlet si schopnost žalovaného plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel musí pouze unést procesní břemeno ohledně doložení skutečnosti, že žalovaného řádně vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobci se jevilo absurdním, aby věřitel v tento okamžik vůbec mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka. Za těchto okolností podle žalobce nelze dospět k závěru, že žalovaný se dostal do prodlení poté, co byl vyzván k úhradě dlužné částky. Svým postupem soud žalobci uložil nepřiměřené břemeno jdoucí k jeho tíži, které je navíc fakticky nesplnitelné, čímž došlo k neúnosnému zásahu do práv garantovaných stranám civilního procesu. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 167/96, podle kterého „soud nemůže některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních okolností případu.“ a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, podle kterého „obecné pravidlo rozdělení důkazního břemene v civilním sporném řízení, podle něhož procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutečností již odpovídají skutkovým znakům právní normy, která je procesní straně příznivá, respektive právní normy, na jejímž základě uplatňuje procesní strana své právo… v právu na spravedlivý proces obsažená zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena – a která nesmí být nepřiměřená, respektive jejichž unesení nesmí být nesplnitelné“, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3427/2022, podle kterého „v souladu se základním pravidlem dělení důkazního břemene ve sporném řízení je na tom, kdo se dovolává účinků pro sebe příznivé právní normy, aby prokázal její skutkové podmínky. Při úvaze, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které žalovanému, se vychází z principu stavby norem, jenž je dán vzájemným postavením základní normy a protinormy.“ Žalobce dále odkázal na odbornou literaturu a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, v obdobné věci sp. zn. 75 Co 61/2020 a 75 Co 181/2023, Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co 123/2024 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 28 Co 197/2023, přičemž posledně jmenovaný soud dovodil, že „aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě. Pokud spotřebitel uvedené netvrdí a neprokáže, zároveň není stranami sjednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu dle obecné úpravy ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Žalovaná svůj dluh dobrovolně nesplnila. V řízení bylo prokázáno, že k úhradě dluhu byla žalobkyní vyzvána v rámci oznámení o postoupení pohledávky ve lhůtě 10 dnů. Žalovaná v řízení netvrdila, ani neprokázala, že by nebylo v jejích možnostech ve stanovené lhůtě dluh uhradit ani netvrdila ničeho ke svým možnostem, majetkovým a výdělkovým poměrům. K eventuálnímu poučení soudem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní lze uvést totožné jako výše v odst. 12, kdy žalovaná se k jednání soudu bez omluvy nedostavila a ochudila se tak o možnost být soudem poučena. Žalovaná v průběhu řízení zůstala nečinná, k žalobě se nevyjádřila, ani se nedostavila k soudnímu jednání. Soud prvního stupně tak neměl podklad v závěru, že lhůta přiměřená možnostem žalované je lhůta tří dnů od právní moci rozsudku. Za popsané situace na danou věc dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z. Protože žalovaná jistinu neuhradila ani poté, co byla žalobkyní písemně vyzvána k plnění ve lhůtě 10 dnů od doručení dopisem ze dne 30. 1. 2022, odeslaným 24. 2. 2022, odvolací soud napadený rozsudek v části II. výroku…změnil tak, že žalobci přiznal podle § 1970 o. z. úrok z prodlení z neuhrazené jistiny“.

16. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

17. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízení jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 92 130 Kč a z pravomocné části II. výroku rozsudku, ve které byla žaloba z části zamítnuta.

19. S ohledem na obsah odvolacích námitek byla předmětem odvolacího přezkumu otázka, zda žalobci vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 92 130 Kč (nevrácené části poskytnutého spotřebitelského úvěru) od 30. 9. 2023 (od marného uplynutí desetidenní lhůty, která byla žalovanému poskytnuta ve výzvě k splnění dluhu ze dne 14. 9. 2023) do zaplacení. Žalobce nenapadal závěr soudu o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

20. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že posuzovaná Smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru, a že právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy řádně nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť neučinil potřebné kroky za účelem zjištění celkové majetkové situace žalovaného, když neověřil reálnost a úplnost tvrzených příjmů a výdajů. Navíc právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč na úhradu jiného spotřebitelského úvěru i přes zjištěné skutečnosti (z registru BRKI a výpisu z účtu), že žalovanému již bylo odmítnuto poskytnutí devíti kontraktů, byl v prodlení s hrazením splátek u dvou ukončených a jednoho existujícího úvěrového kontraktu, tři jeho úvěry byly zesplatněny a žalovaný ze svého účtu od 1. do 15. 2022 zaplatil mnohem více, než tvrzené měsíční výdaje.

21. Smlouva je proto z důvodu porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost dlužníka absolutně neplatná.

22. Na základě neplatné smlouvy žalobci žádné nároky nevznikly. Plnění z neplatné smlouvy, jako neplatného právního jednání, je přijetím plnění z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je obohacený povinen ochuzenému vydat. Bezdůvodné obohacení v posuzovaném případě představuje rozdíl mezi žalovaným nabytými majetkovými hodnotami a tím, co žalovaný žalobci vrátil.

23. Právní předchůdce žalobce na základě Smlouvy poskytl žalovanému částku 100 000 Kč. Žalovaný z titulu Smlouvy uhradil 7 870 Kč. Proto soud správně uložil žalovanému vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 92 130 Kč.

24. Prodlení spotřebitele se v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neodvíjí od výzvy věřitele k úhradě poskytnuté jistiny (jak se mylně domnívá odvolatel), ale od možností spotřebitele v daném konkrétním případě.

25. Z obsahu spisu nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že bylo v možnostech žalovaného uhradit poskytnutou jistinu dříve, než ve lhůtě odvíjející se od právní moci rozsudku. Nárok na zákonný úrok z prodlení tak žalobci ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně nevznikl.

26. Vzhledem k tomu, že jistina, přiznaná v I. výroku, se stala na základě rozhodnutí soudu splatná dne 10. 3. 2025, vznikl žalobci ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení od 11. 3. 2025, přičemž výše zákonného úroku z prodlení k 11. 3. 2025 činila 12 % ročně.

27. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 92 130 Kč od 30. 9. 2023 do 10. 3. 2025 a úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 92 130 Kč od 11. 3. 2025 do zaplacení, dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku) a dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil zbývající odvoláním napadenou část II. výroku tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 92 130 Kč od 11. 3. 2025 do zaplacení (II. výrok tohoto rozsudku).

28. Jelikož došlo ke změně rozsudku, rozhodl odvolací soud znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř.).

29. Odvolací soud uložil ze stejných důvodů jako soud prvního stupně (k odůvodnění srov. shodně bod 14. tohoto rozsudku a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08) žalovanému nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 703 Kč (III. výrok tohoto rozsudku).

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok tohoto rozsudku).