8 C 54/2024

Plný text

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Knotkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 94 265,07 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 92 130 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 2 135,07 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 629,98 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 634,63 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 94 265,07 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 8,3 % ročně z částky 92 768,07 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 10 703 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částek uvedených ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku (s tím, že u částek ve výroku II. navrhovala žalobkyni přiznat jejich zaplacení žalovaným). Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „Společnost“), a žalovaný uzavřeli dne 25. 1. 2022 smlouvu o půjčce č. , hodnota, (dále též „Smlouva“), na jejímž základě Společnost po předchozím přezkoumání úvěruschopnosti žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal Společnosti vrátit jistinu společně s úrokem ve výši 8,3 % ročně, a to v 84 měsíčních splátkách po 1 574 Kč počínaje dne 25. 2. 2022. Žalovaný nicméně řádně a včas nesplácel, kdy uhradil pouze částku 7 870 Kč. Protože žalovaný splátky nesplácel, Společnost půjčku ke dni 12. 5. 2023 zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek z 30. 8. 2023 mezi Společností a žalobkyní byly pohledávky z uvedené smlouvy postoupeny na žalobkyni. Žalovaný ničeho neuhradil ani na předžalobní upomínku. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, uvedla žalobkyně pouze to, že Společnost úvěruschopnost posoudila na základě informací od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů, kdy následně s ohledem na výši úvěru Společnost smlouvu schválila.

2. Žalovaný uvedl, že si od banky půjčil, ale nesouhlasil s tím, že má platit úroky z prodlení; ty by měly být stanoveny nějak ze strany ČNB nebo podle zákona.

3. Soud po provedeném dokazování zjistil následující:

4. Dne 25. 1. 2022 podepsal žalovaný jako klient návrh na uzavření Smlouvy (viz návrh na uzavření smlouvy o půjčce č. , hodnota, na č. l. 28) a Společnost následně zaslala žalovanému téhož dne akceptaci tohoto návrhu (viz akceptace návrhu na uzavření smlouvy č. , hodnota, na č. l. 31). Na základě Smlouvy se Společnost zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč za účelem splacení spotřebitelské půjčky u , právnická osoba, a žalovaný se zavázal jistinu spolu s úrokem z ve výši 8,3 % ročně splatit v 84 měsíčních splátkách ve výši 1 574 Kč vždy k 25. dni v měsíci počínaje dnem 25. 2. 2022 (viz akceptace návrhu na uzavření smlouvy č. , hodnota, na č. l. 31). Společnost poskytla žalovanému dne 25. 1. 2022 částku 100 000 Kč, a to převodem na bankovní účet č. , č. účtu, vedený na jméno žalovaného (viz výpis z účtu na č. l. 85). Na Smlouvu bylo ze strany žalovaného uhrazeno celkem 7 870 Kč (viz výpis z účtu a nerozporované tvrzení žalobkyně).

5. Co se týče ověření úvěruschopnosti žalovaného, Společnost vycházela před uzavřením Smlouvy z údajů sdělených žalovaným, který uvedl, že je svobodný, žije v pronajatém domě/bytě, jeho příjem z podnikání činí 40 000 Kč, výdaje na bydlení činí 12 000 Kč, výdaje na živobytí 3 000 Kč, rodinné a ostatní náklady 2 000 Kč a hradí splátky úvěru ve výši 5 542 Kč (viz protokol o ověření úvěruschopnosti klienta na č. l. 61). Společnost také provedla lustraci v registru BRKI s výsledkem „OK“, ze které bylo zjištěno, že žalovaný má jeden existující kontrakt s měsíční splátkou 5 542 Kč, na který zbývá uhradit 110 840 Kč, celkem mu bylo odmítnuto poskytnutí 6 splátkových a 3 nesplátkových kontraktů (viz sjetina ze systému na č. l. 62). Z uvedené lustrace v registru BRKI je dále patrno, že žalovaný měl tři úvěry zesplatněné (12/2018 a 1/2019, 12/2019), žalovaný byl často v prodlení s alespoň 1 splátkou, což platilo také pro v té době ještě existující kontrakt (viz sjetina ze systému na č. l. 62). Z výpisu účtu vedeného Společností na žalovaného je též zřejmé, že jen za prvních 15 dní měsíce 1/2022 odešlo na různé platby z účtu žalovaného cca 34 000 Kč. (viz výpis z účtu č.l. 76).

6. Dne 30. 8. 2023 si společnost , právnická osoba, . jako postupitel a žalobkyně jako postupník sjednaly smlouvu o postoupení pohledávek, kterou společnost , právnická osoba, . postoupila žalobkyni pohledávky specifikované v příloze č. , hodnota, smlouvy, v níž byly specifikovány pohledávky za žalovaným z uvedené smlouvy (viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 17 vč. přílohy, potvrzení úplaty). Dopisem ze dne 15. 9. 2023 oznámila společnost , právnická osoba, . žalovanému postoupení pohledávek na žalobkyni (viz vyrozumění o postoupení pohledávky vč. dokladů o odeslání). Žalovaný ničeho neuhradil ani na předžalobní upomínku žalobkyně ze dne 13. 12. 2023 (viz výzva k plnění vč podacího lístku).

7. Soud provedl ještě další důkazy, ale pro věc relevantní zjištění z nich neučinil.Právní posouzení věci8. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Společnost , právnická osoba, ., postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 8. 2023 pohledávku za žalovaným ze smlouvy na žalobkyni, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností , právnická osoba, . dopisem odeslaným dne 13. 12. 2023, čímž i vůči němu nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Žalobkyně je tak dle § 1879 a 1880 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1).

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění do 5/2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Pokud jde o uzavření smlouvy, ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvami vázán, má soud za to, že uvedená Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), Společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry (i zápůjčky), se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným). Společnost se spokojila pouze s tvrzením žalovaného, že jeho příjmy činí měsíčně 40 000 Kč a výdaje celkem 17 000 Kč, aniž by tyto informace ověřila oproti jakýmkoliv dokladům. Ačkoliv Společnost provedla lustraci v registru BRKI, mělo ji zarazit historie žalovaného, konkrétně že žalovanému bylo poskytnuto již 9 kontraktů v minulosti odmítnuto, nadto u 2 ukončených a jednoho existujícího úvěrového kontraktu bylo zřejmé, že žalovaný byl v prodlení s hrazením jednotlivých splátek, přičemž celkem tři úvěry žalovaného byly dokonce zesplatněny. Vzhledem k tomu, že platební závazky žalovaného nebyly opakovaně plněny včas, bylo na místě, aby se Společnost zabývala příjmy a výdaji žalovaného a nespokojila se pouze s jeho tvrzeními. Navíc měla Společnost k dispozici i výpis z účtu žalovaného, ze kterého je zřejmé, že jen za prvních 15 dní 1/2022 z jeho účtu odešlo v podstatě dvakrát více prostředků, než uváděl měsíčních výdajů. Z uvedených důvodů tak soud shledal posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze formální a nedostatečné.

13. K porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit schopnost dlužníka úvěr splácet je třeba odkázat na rozhodnutí Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 4129/2018, v němž Ústavní soud zdůraznil veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit úvěruschopnost dlužníka úvěr splácet. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Řádným splnění povinnosti prověřit schopnost dlužníka úvěr řádně splácet není tedy chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako úvěrující, ale v širším pojetí celá společnost.

14. Je-li dán veřejný zájem na řádném a s odbornou péčí provedeném posouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet, nelze ochranu dlužníkům v soudním řízení poskytnout jen selektivně, pokud jsou v řízení aktivní a namítají, že v jejich případě úvěrující schopnost úvěr splácet řádně nezkoumal.

15. V uvedeném nálezu Ústavní soud poukázal na nezměněný obsah § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve srovnání s § 9 z. č. 145/2010 Sb. a zdůraznil, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přičemž schopností dlužníka úvěr reálně splatit by se jako obecným principem měly zabývat bez ohledu na to, zda je výslovně zakotven v zákoně, jinak dochází k porušení práva na spravedlivý proces.

16. S ohledem na shora uvedené judikatorní závěry, má soud za to, že neplatnost smlouvy v důsledku porušení povinnosti úvěrujícího řádně posoudit schopnost dlužníka úvěr splácet (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je nutno chápat jako absolutní dle § 588 věty první o. z., protože odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž soud k ní přihlíží z úřední povinnosti.

17. Jestliže je smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze spotřebitelského úvěru založeného uvedenou smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou jistinu úvěru s dlužnou částkou poplatků, jakož ani požadované příslušenství (smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení).

18. Při závěru o neplatnosti smluv je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi Společností, resp. po postoupení pohledávky žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 2991 odst. 1 o. z.

19. Žalovaný obdržel od Společnosti částku 100 000 Kč náležející Společnosti, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (srov. § 2992 odst. 2 o. z.). Žalovaný poskytl Společnosti celkově částku 7 870 Kč, která měla sloužit jako platba splátek; jelikož je však Smlouva neplatná, je nezbytné tuto částku použít na vzniklé bezdůvodné obohacení.

20. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na vrácení částky 92 130 Kč coby poskytnuté jistiny (poskytnutá jistina ve výši 100 000 Kč mínus zaplacené částky ve výši 7 870 Kč). Na úrok z prodlení žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu zápůjčky, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Jelikož žalovaný k tomu nic bližšího neuváděl ani nepožadoval žádnou delší lhůtu, postupoval soud v souladu s § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 130 Kč ve standardní lhůtě, tj. do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a ve zbytku žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).Náklady řízení a lhůta k plnění22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu podání žaloby kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení. Žalobkyni byla ke dni vydání rozhodnutí (8. 1. 2025) přiznána částka 92 130 Kč (jistina úvěrů), naopak žalobou požadovala celkem částku 135 849,07 Kč (jistina 94 265,07 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 629,98 Kč + kapitalizovaný úrok ve výši 4 634,63 Kč + úrok ve výši 15 % ročně z částky 94 265,07 Kč od 13. 5. 2023 do 8. 1. 2025 v kapitalizované výši 23 514,61 Kč + úrok ve výši 8,3 % ročně z částky 92 768,07 Kč od 13. 5. 2023 do 8. 1. 2025 v kapitalizované výši 12 804,78 Kč). Co do vyjádření v procentech, úspěch žalobkyně v řízení činil 67,8 % v poměru k neúspěchu 32,2 %. S ohledem na uvedené má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 35,6 %. Náklady řízení v celkové výši 30 063,50 Kč se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 4 714 Kč, odměny advokáta ve výši 19 600 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), která spočívá v odměně za 4 úkony právní pomoci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, písemné podání žaloby, účast na jednání) po 4 900 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 1 350 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhl. ve znění do 31. 12. 2024) a jeden úkon (účast na jednání 8. 1. 2025) po 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč a 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši 4 399,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 35,6 % z výše uvedené částky 30 063,50 Kč, tedy částku 10 703 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen tyto náklady uhradit k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.). Soud dodává, že nepovažoval za odůvodněné přiznat žalobkyni ještě odměnu za podání z 16. 5. 2024, kterým opravovala svá tvrzení, ani ze 17. 4. 2024, kterým žalobu doplňovala na výzvu soudu, protože je odpovědností žalobkyně, aby byla žaloba řádná hned při podání. Stejně tak nepřiznal odměnu ani za vyjádření z 10. 4. 2024 ohledně nesouhlasu s účastí na jednání, protože to mohla žalobkyně udělat současně s doplněním z žaloby ze 17. 4. 2024. Soud dodává, že lhůtu k plnění určil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. standardně na 3 dny od právní moci rozsudku, k delší lhůtě neshledal důvody.