74 Co 73/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Martiny Polákové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO IČO žalobce A sídlem Adresa žalobce B zastoupený Jméno žalobce B sídlem Adresa žalobce B proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 246 148,95 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. prosince 2023, č. j. 44 C 239/2023-91,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 225 484 Kč od 30. 10. 2022 do zaplacení, a ve III. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud“ či „okresní soud“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 225 484 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 20 664,95 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 19 934,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 946,98 Kč a 150,23 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 246 148,95 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 8,99 % ročně z částky 242 878,95 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení (II. výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 28 100,99 Kč (III. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti:a) , právnická osoba, . (dále jen „, právnická osoba, “) a žalovaný uzavřeli dne 7. 10. 2021 smlouvu o úvěru (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytla , právnická osoba, žalovanému dne 7. 10. 2021 úvěr ve výši 240 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 8,99 % ročně, poplatky dle aktuálního Ceníku , právnická osoba, a pojistným ve výši 288 Kč měsíčně, v měsíčních splátkách po 3 283 Kč, s poslední splátkou ve výši 2 203 Kč, ke každému dvacátému dni v měsíci počínaje listopadem 2021. V případě prodlení žalovaného se splacením jedné splátky úvěru po dobu delší než tři měsíce nebo se splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě, byla , právnická osoba, oprávněna prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, a to ve lhůtě podle písemné výzvy.b) Úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy , právnická osoba, ověřila prostřednictvím žádosti žalovaného o úvěr, ve které žalovaný uvedl měsíční příjem ve výši 24 536,83 Kč, výdaje ve výši 0 Kč a platby nájemného ve výši 0 Kč. Dále uvedl, že bydlí sám ve vlastním domě. , právnická osoba, stanovila životní měsíční výdaje žalovaného částkou 6 777 Kč na základě jím sdělených dat (způsob bydlení, počet dětí) v kombinaci s interními informacemi, při využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů, včetně normativních nákladů na bydlení. , právnická osoba, v rámci své interní činnosti zjistila, že žalovaný má předchozí finanční závazky, a to kontokorentní úvěr u , právnická osoba, s limitem 5 000 Kč a orientační splátkou 150 Kč měsíčně a spotřební úvěr se splátkou 6 438 Kč měsíčně. Nové splátkové zatížení činilo 9 871 Kč měsíčně. , právnická osoba, dále ověřila, že žalovaný nebyl veden ke dni uzavření Smlouvy v insolvenčním rejstříku a bonitu v rejstříku , Anonymizováno, s výše specifikovaným úvěrovým zatížením.c) Žalovaný uhradil od listopadu 2021 do března 2022 na dluh celkem 14 516 Kč. Neuhradil splátky za měsíce březen, duben a květen 2022. Dopisem ze dne 31. 5. 2022 , právnická osoba, vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek a upozornila ho na možné zesplatnění dluhu. Dopisem ze dne 5. 7. 2022 , právnická osoba, informovala žalovaného o zesplatnění celého dluhu s tím, že k tomuto dni dluží 246 284 Kč.d) Z výpisů z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 1. 4. 2021 do 1. 9. 2021 soud zjistil, že žalovanému byla na jeho bankovní účet připsána mzda dne 1. 4. 2021 ve výši 8 000 Kč, dne 16. 4. 2021 ve výši 14 334 Kč, dne 30. 4. 2021 ve výši 8 000 Kč (za duben celkem 30 334 Kč); dne 17. 5. 2021 mzda ve výši 16 979 Kč, dne 31. 5. 2021 ve výši 8 000 Kč (za květen celkem 24 979 Kč); dne 15. 6. 2021 mzda ve výši 17 049 Kč; dne 1. 7. 2021 mzda ve výši 8 000 Kč, dne 15. 7 2021 ve výši 16 957 Kč, dne 30. 7. 2021 ve výši 8 000 Kč (za červenec celkem 32 957 Kč); dne 16. 8. 2021 ve výši 17 013 Kč, dne 31. 8. 2021 ve výši 8 000 Kč (za srpen celkem 25 013 Kč) a dne 15. 9. 2021 mzda ve výši 16 889 Kč.e) Smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 27. 9. 2022 , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce s účinností k 1. 10. 2022.

3. Při právním hodnocení věci vyšel soud z § 2395, § 2991 a § 2992 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 7. 10. 2021 a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022 a ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

4. Soud posoudil Smlouvu jako neplatné právní jednání podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť , právnická osoba, řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, respektive ověření úvěruschopnosti žalovaného soud shledal formálním a nedostatečným. Příjem žalovaného , právnická osoba, ověřila z výpisu z jeho bankovního účtu, ze kterého je patrné, že příjem žalovaného byl značně nestabilní a pohyboval se v rozmezí od 17 049 Kč do 32 957 Kč. Ohledně výdajů se , právnická osoba, spokojila s částkou 0 Kč, kterou žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, a sama stanovila výdaje žalovaného s pomocí statistických dat. Porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost soud shledal v postupu, při kterém si , právnická osoba, neobstarala údaje o nákladech a výdajích od žalovaného a spoléhala se pouze na statistické údaje, aniž zohlednila konkrétní poměry žadatele o úvěr. Pokud však nové úvěrové zatížení žalovaného mělo činit (včetně splátky ze Smlouvy) 9 871 Kč měsíčně, a nejnižší měsíční příjem žalovaného činil 17 049 Kč, zbylo by žalovanému na pravidelné měsíční výdaje 7 178 Kč, což se soudu jevilo nedostatečné pro pokrytí běžných výdajů na bydlení, cestovní náklady, potraviny, léky a jiné. K obezřetnosti mělo vést , právnická osoba, zjištění, že žalovaný již má sjednaných několik finančních úvěrových produktů, z čehož bylo zřejmé, že se svými měsíčními příjmy není schopen řádně vyjít, neboť si opakovaně vypomáhá úvěrovými produkty. Logickým závěrem výše uvedeného je skutečnost, že žalovaný pravděpodobně nebyl reálně schopen předmětný úvěr řádně splatit, tudíž poskytnutí úvěru bylo výsledkem neřádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

5. Soud k neplatnosti dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlédl z úřední povinnosti, při vědomí, že text tohoto ustanovení postihuje takové právní jednání pouze relativní neplatností. Absolutní neplatnost soud dovodil ústavně konformním a eurokonformním výkladem tohoto ustanovení, s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C–679/18 a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20. Vzhledem k závěru o neplatnosti právního jednání soud žalobci nepřiznal žádné plnění, které žalobce odvozoval z úvěrového vztahu založeného Smlouvou.

6. Soud posoudil nárok žalobce jako bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 1 a § 2992 odst. 2 o. z.). Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 240 000 Kč, žalovaný zaplatil na poskytnuté plnění 14 516 Kč. Proto soud uložil žalovanému zaplatil žalobci nesplacenou jistinu úvěru ve výši 225 484 Kč, bez smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Soud konstatoval, že nárok na zákonné úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru.

7. Soud žalobci nepřiznal úrok z prodlení z přiznané jistiny v návaznosti na zaslanou předžalobní výzvu, neboť prodlení žalovaného nastalo až konstitutivním rozhodnutím soudu. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je, že spotřebitel jistinu vrací podle svých možností. Pokud žalovaný není v prodlení s vrácením dlužné částky, nenáleží žalobci zákonné úroky z prodlení. Soudu nebyly známy majetkové poměry dlužníka, který byl po celou dobu soudního řízení nečinný, proto je nemohl zohlednit v rámci splatnosti zbývající částky dlužné jistiny, proto stanovil splatnost dluhu dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obecné pariční lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uložil žalovanému zaplatit převážně úspěšnému žalobci 41,37 % účelně vynaložených nákladů řízení.

9. Proti části druhého výroku, ve které soud zamítl požadovaný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 225 484 Kč od 30. 10. 2022 do zaplacení, a proti III. výroku o nákladech řízení, podal žalobce odvolání. Měl za to, že nárok na úrok z prodlení z přiznaného bezdůvodného obohacení vyplývá přímo z § 1970 o. z., a žalobce ho požaduje v zákonné výši stanovené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na § 1968 o. z. a § 1958 odst. 2 o. z. žalobce považoval za první den prodlení 30. 10. 2022, neboť žalovaný byl vyzván k plnění peněžitého dluhu v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 10. 2022, které mu bylo odesláno téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která byla žalovanému poskytnuta ke splnění dluhu, se žalovaný dne 30. 10. 2022 dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobci nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z bezdůvodného obohacení. Žalobce upomínal žalovaného o zaplacení dluhu také předžalobní upomínkou ze dne 5. 12. 2022, jejíž odeslání prokázal podacím lístkem , právnická osoba, . Žaloba byla podána v červenci 2023. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit alespoň poskytnutou jistinu, což však neučinil, když poslední platbu na pohledávku uhradil dne 14. 3. 2023. Žalovaný v řízení před okresním soudem netvrdil a neprokázal, že neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a doložil (odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 75 Co 61/2023, Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 15 Co 54/2023, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 60 Co 226/2022). Žalobce poukázal na hlavní funkci úroků z prodlení, jíž je sankce za to, že dlužník nesplnil svůj závazek řádně a včas, a dále funkci kompenzační, zajišťující, aby se věřiteli alespoň částečně nahradila újma za to, že nemůže disponovat svými penězi.

10. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

11. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízení jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 225 484 Kč, a z pravomocné části II. výroku rozsudku.

13. S ohledem na obsah odvolacích námitek byla předmětem odvolacího přezkumu výhradně otázka, zda žalobci vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 225 484 Kč (nevrácené části poskytnutého úvěru) od 30. 10. 2022 (od marného uplynutí desetidenní lhůty, která byla žalovanému poskytnuta , právnická osoba, ve výzvě k plnění dluhu ze dne 14. 10. 2022) do zaplacení, když žalovaný v průběhu řízení poskytnutí úvěru ve výši 240 000 Kč, ani uhrazení částky 14 516 Kč, nesporoval. Žalobce pak nenapadal závěr soudu o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

14. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisem z osobního účtu žalovaného vedeného u , právnická osoba, za dobu od 1. 4. 2021 do 30. 9. 2021, a listinou označenou jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“, ze kterých vzal za prokázány následující skutečnosti:

15. Z výpisu z osobního účtu žalovaného vedeného u , právnická osoba, za dobu od 1. 4. 2021 do 30. 9. 2021 odvolací soud zjistil, že v měsíci dubnu 2021 činil příjem žalovaného 33 334 Kč a výdaje 62 852,22 Kč. V květnu 2021 činily příjmy žalovaného 198 093,60 Kč (žalovaný čerpal kontokorent ve výši 173 114,60 Kč) a výdaje 70 821,89 Kč. V měsíci červnu 2021 činily příjmy žalovaného 18 349 Kč a výdaje 139 433,17 Kč. V červenci 2021 měl žalovaný příjmy 34 957 Kč a výdaje 52 432,96 Kč. V srpnu 2021 měl žalovaný příjmy 78 795,70 Kč (z toho čerpaný kontokorent 53 782,70 Kč) a výdaje 67 558,48 Kč. V září 2021 měl žalovaný příjmy159 461,80 Kč (z toho čerpaný kontokorent 18 000 Kč a 114 107,80 Kč) a výdaje 152 456,28 Kč.

16. Z listiny „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ odvolací soud zjistil, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného , právnická osoba, stanovila životní výdaje žalovaného, který v žádosti o úvěru uvedl výdaje 0 Kč, na základě jím sdělených dat, v kombinaci s interními informacemi banky, včetně užití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení částkou 6 777 Kč. , právnická osoba, vyšla z toho, že žalovaný má kontokorentní úvěr se splátkou 150 Kč a spotřební úvěr se splátkou 6 438 Kč, a že při nové splátce 3 283 Kč bude nové splátkové zatížení žalovaného 9 871 Kč.

17. Odvolací soud po zopakovaní výše uvedených důkazů dospěl k závěru, že , právnická osoba, před uzavřením Smlouvy řádně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byla povinna počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásada lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.). Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

22. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

23. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut.

24. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

25. V posuzovaném případě žalobce, přestože měl k dispozici výpis z účtu žalovaného, fakticky rezignoval na zkoumání jeho reálných výdajů, když se spokojil s tvrzením žalovaného o výdajích ve výši 0 Kč a bydlení ve vlastním bytě/domě, aniž by jakkoli zjišťoval a ověřoval např. náklady na bydlení. Další výdaje (s výjimkou splátek jiných bankovních úvěrů) nezjišťoval.

26. Z předloženého výpisu z osobního účtu žalovaného, který měla , právnická osoba, k dispozici, přitom jednoznačně vyplývalo, že v měsíci dubnu 2021 měl žalovaný výdaje celkem 62 852,22 Kč, v květnu 2021 celkem 70 821,89 Kč, v červnu 2021 celkem 139 433,17 Kč, v červenci 2021 celkem 52 432,96 Kč, v srpnu 2021 celkem 67 558,48 Kč a v září 2021 celkem 152 456,28 Kč. Skutečné pravidelné výdaje žalovaného před uzavřením Smlouvy tak byly každý měsíc několikanásobně vyšší, než částka 6 777 Kč, ze které , právnická osoba, vycházela. Kladného zůstatku na účtu pak bylo dosaženo pouze v důsledku čerpání kontokorentních úvěrů (v květnu 2021 ve výši 173 114,60 Kč, v srpnu 2021 ve výši 53 782,70 Kč a v září 2021 ve výši 18 000 Kč a 114 107,80 Kč), což mělo vést k vyšší ostražitosti a pečlivému prozkoumání poměrů žalovaného. Tím, že poskytovatel úvěru, jež měl k dispozici konkrétní informace o výdajích žalovaného, vycházel z ekonomického modelu, podle kterého měl mít žalovaný měsíční výdaje ve výši 6 777 Kč, které neodpovídaly skutečnosti, rezignoval na řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného z hlediska jeho výdajů.

27. Odvolací soud hodnotí Smlouvu ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou z důvodu nesplnění povinnosti právního předchůdce žalobce řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného.

28. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je přijetím bezdůvodného obohacení (§ 87 zákona o spotřebitelského úvěru), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

29. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi žalovaným nabytými hodnotami a tím, co žalovaný věřiteli vrátil.

30. Žalovanému byla poskytnuta částka 240 000 Kč. Žalobce tvrdil, že žalovaný na úvěr zaplatil 14 516 Kč, žalovaný zůstal nečinný. Za dané situace má žalobce nárok na vrácení poskytnuté jistiny snížené o provedené úhrady, tj. ve výši 225 484 Kč.

31. Prodlení spotřebitele se v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neodvíjí od výzvy věřitele k úhradě poskytnuté jistiny (jak se mylně domnívá odvolatel). Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

32. Žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný. Jeho reálné možnosti poskytnutou jistinu vrátit tak nebylo možno zjistit. Z tvrzení účastníků ani obsahu spisu nevyplývá, že by bylo v možnostech žalovaného úvěr splatit před rozhodnutím soudu, a že by tedy žalobci vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení. Odvolací soud proto považuje stanovení lhůty k zaplacení dlužné jistiny v délce 3 dnů od právní moci rozsudku za adekvátní.

33. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek okresního soudu v části II. výroku, ve které soud zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 225 484 Kč od 30. 10. 2022 do zaplacení, a ve správném III. výroku o nákladech řízení, dle § 219 o. s. ř. potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že plně úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok tohoto rozsudku).