74 Co 88/2025

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců Mgr. Martiny Polákové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: Jméno žalobce A ., Anonymizováno sídlem Adresa žalobce A podnikající v České republice prostřednictvím Jméno žalobce A , IČO IČO žalobce B sídlem Adresa žalobce B zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 78 394,33 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 1. 2025, č. j. 6 C 71/2024-136, I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) žalobu o zaplacení částky 89 639,13 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané následující skutečnosti: a) Žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o vedení účtu, na základě které pro žalovanou zřídil účet č. Anonymizováno , o čemž ji informoval přípisem ze dne 20. 12. 2012. b) Dne 6. 7. 2015 uzavřel žalobce s žalovanou Smlouvu o používání kreditní karty Anonymizováno č. Anonymizováno ze dne 6. 7. 2015 (dále jen „Smlouva“), kterou se zavázal vydat žalované kreditní kartu, tj. poskytnout jí úvěr, který může opakovaně čerpat prostřednictvím platebních transakcí prováděných v souvislosti s využitím karty až do výše stanoveného úvěrového limitu 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet společně s úrokem ve výši 23,8 % ročně společně s poplatky a dalšími dohodnutými platbami a sankcemi. Nedílnou součástí Smlouvy byl sazebník poplatků a podmínky pro vydání a používání kreditních karet. c) Před uzavřením Smlouvy zkoumal žalobce úvěruschopnost žalované prostřednictvím jí sdělených údajů, kdy žalovaná uvedla, že je registrovaná partnerka, bydlí v obecním bytě, má jednu vyživovací povinnost a měsíčním příjmem je rodičovský příspěvek ve výši 18 000 Kč. Dále vyšel z limitů kreditních karet ve výši 0 Kč a disponibilního příjmu 9 315,43 Kč, kdy životní výdaje žalované stanovil částkou 10 711,78 Kč dle interního modelu, který vychází ze statistických dat aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. K dispozici k ověření příjmů žalované měl i výpis z jejího účtu. d) Dodatkem č. Anonymizováno (dále jen „Dodatek“) žalobce s žalovanou sjednali navýšení úvěrového limitu na 79 000 Kč pří úrokové sazbě 23,8 % ročně. e) Před uzavřením Dodatku zkoumal žalobce úvěruschopnost žalované prostřednictvím jí sdělených údajů. Žalovaná uvedla, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost a čistý měsíční příjem 18 000 Kč. Dále vyšel ze stávajícího úvěrového zatížení splátkou ve výši 1 659 Kč (limit na kreditní kartě 50 000 Kč), disponibilního příjmu žalované 10 772 Kč (po stanovení výdajů žalované dle interního modelu) a částky zatížení disponibilního příjmu ve výši 2 709 Kč měsíčně. f) Žalovaná úvěr prostřednictvím kreditní karty čerpala a hradila průběžně. V období od 6. 7. 2015 do 14. 12. 2022 uhradila žalobci o 84 265 Kč více než činila poskytnutá jistina úvěru. g) Výzvou ze dne 24. 5. 2022 vyzval žalobce žalovanou k úhradě dlužné částky ve lhůtě 7 dnů od jejího doručení dne 25. 5. 2022. h) Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky 104 398,15 Kč i předžalobní výzvou ze dne 25. 9. 2023, odeslanou téhož dne.

3. Při právním posouzení věci soud vyšel z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), § 2395, § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, a nálezu Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. FA/SU/192/2014. a) Soud dospěl k závěru, že posuzovaná Smlouva a její Dodatek jsou smlouvami o spotřebitelském úvěru. Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce řádným způsobem neposoudil úvěruschopnost žalované v souvislosti s uzavřením Smlouvy ani v souvislosti s uzavřením jejího Dodatku (resp. posouzení úvěruschopnosti provedl žalobce pouze formálně a nedostatečně), když se spokojil pouze s jejími tvrzeními o osobních poměrech, skutečné výdaje nezjišťoval a tvrzené osobní a majetkové poměry neověřoval. Žalobce nepostupoval při posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, poněvadž neposuzoval reálnou situaci žalované. b) K neplatnosti Smlouvy a Dodatku soud přihlédl z úřední povinnosti podle § 588 věty první o. z. Z neplatného právního jednání soud žalobci nepřiznal žádné plnění, které odvozoval z obsahu Smlouvy a Dodatku. c) Nárok žalobce posoudil soud jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. d) Vzhledem k tomu, že žalovaná vrátila žalobci více, než činila poskytnutá jistina, soud žalobu zamítl.

4. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Nesouhlasil se závěrem, že bylo jeho povinností zkoumat úvěruschopnost žalované v režimu zákona č. 145/2010 Sb. Z transakční historie na účtu žalované žalobce ověřil její příjmy. Měl k dispozici údaje o jejích osobních poměrech, tudíž v případě, že by ho tížila povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, zkoumal ji řádně. Navíc, pokud by žalované úvěr neposkytl, mohl by se dopustit diskriminace.

6. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve která se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru, se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

10. V § 2 zákona o spotřebitelském úvěru jsou uvedeny výjimky, na které se zákon nevztahuje. Žádná z těchto výjimek na tento případ nedopadá [žalobce neposkytoval žalované hypotéku, neposkytoval jí finanční prostředky bezúročně, nejednalo se o částku nižší než stanovený zákonný práh či vyšší než stanovený zákonný strop (<5 000 Kč, >1 880 000 Kč)]. Nejednalo se ani o případ výluky podle § 2 písm. d) tohoto zákona, podle kterého jsou z jeho působnosti vyloučeny průběžně poskytované služby nebo dodání zboží stejného druhu, za které může spotřebitel platit v průběhu jejich poskytování formou splátek. Tato výluka se totiž vztahuje např. na dodávky vody, zemního plynu, elektrické energie, telekomunikační služby, předplatné novin či časopisů a jiné obdobné služby, které jsou placené formou záloh, nikoliv na poskytování peněžních prostředků za sjednanou úplatu.

11. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. doplnil dokazování přehledem splátek žalované na plnění poskytnutá žalobcem v období od 6. 7. 2015 do 14. 12. 2022.

12. Z přehledu splátek vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce poskytl žalované částku 243 572,10 Kč, žalovaná žalobci v tomto období splatila 324 510,70 Kč, na jistině úvěru přeplatila 80 938,60 Kč. Platby byly totiž započítávány i na sjednaný úrok z úvěru, poplatky, sankce a další plnění sjednané ve Smlouvě a Dodatku.

13. Smlouva s úvěrovým rámcem 50 000 Kč byla uzavřena dne 6. 7. 2015, k navýšení úvěrového rámce na částku 79 000 Kč, tj. o více než 63 %, došlo dle tvrzení žalobce, která nebyla zpochybňována, Dodatkem ze dne 16. 10. 2015. Věc je třeba po právní stránce posoudit podle zákona č. 145/2010 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, tj. v jeho znění účinném až do zrušení a nahrazení tohoto zákona od 1. 12. 2016 zákonem č. 257/2016 Sb.

14. Věřiteli byla § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byl věřitel povinen s vynaložením odborné péče před vznikem závazku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale i před jakoukoliv změnou takové smlouvy, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Jedná se o nejvyšší požadavek na kvalitu péče známý v české legislativě (oproti náležité péči, resp. péči řádného hospodáře). Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Jeho vymezení však lze nalézt např. v zákoně o ochraně spotřebitele, který v § 2 odst. 1 uvádí, že odborná péče je „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci žadatele o spotřebitelský úvěr, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Při posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr poskytovatel úvěru vychází ze stavu zjištěného v době poskytnutí spotřebitelského úvěru a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou věřiteli známé již v okamžiku posuzování úvěruschopnosti, musí brát v úvahu (viz komentář WOLTERS KLUWER v elektronicky přístupné aplikaci ASPI).

16. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalované, když nezkoumal její osobní poměry ani výdaje, které stanovil podle interního ekonomického modelu částkou 10 711,78 Kč (při žalovanou tvrzených výdajích 0 Kč). To vše v situaci, kdy tvrzeným příjmem žalované v žádosti o vydání kreditní karty byl, při počtu uvedených dětí 0 a 1 vyživovací povinnosti, rodičovský příspěvek. V žádosti o navýšení limitu na kreditní kartě žalovaná uvedla stejný počet dětí a vyživovacích povinností, zdroj příjmu ve výši 18 000 Kč čistého měsíčně neuvedla. V případě první žádosti o vydání kreditní karty žalovaná uvedla, že je registrovanou partnerkou a bydlí v obecním bytě. V žádosti o navýšení limitu kreditní karty uvedla, že je svobodná. Informace o druhu bydlení nebyly žalobcem při posuzování úvěruschopnosti u navýšení limitu kreditní karty požadovány. Lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že proces zkoumání úvěruschopnosti nebyl dostatečný, ověřoval-li žalobce jen příjmy žalované výpisem z účtu a její úvěrové zatížení.

17. Uzavřená Smlouva, včetně Dodatku, je neplatná. Žalobce má proto právo na vrácení bezdůvodného obohacení (jistiny úvěru). Z žalobcem předložených listin vyplývá, že žalované v období od 6. 7. 2015 do 14. 12. 2022 poskytnul částku 243 572,10 Kč. Žalovaná žalobci uhradila 324 510,70 Kč. Žalovaná vrátila žalobci jistinu poskytnuté částky, žaloba při závěru o neplatnosti Smlouvy a jejího Dodatku není důvodná.

18. Odvolací soud dodává, že povinností soudu není poučovat účastníka o tom, že by mohl (či měl) tvrdit jiné skutečnosti, než které v řízení tvrdí. V takovém případě by byla porušena rovnost účastníků řízení. Pouze pokud účastník netvrdí rozhodné skutečnosti dostatečně, musí jej soud vyzvat k jejich doplnění (nikoliv ke změně skutkových tvrzení). V případě, že je možno věc posoudit po právní stránce jinak než dle účastníkova právního názoru, je rovněž soud povinen účastníka vyzvat k doplnění skutkových tvrzení v potřebném rozsahu, jak vyplývá z § 118a o. s. ř. Žalobce tvrdil, jaké údaje ohledně žalované měl k dispozici, z jakých údajů vycházel, k čemuž navrhl důkazy. Soud tyto důkazy provedl, žalobu nezamítl pro neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního, ale na základě právního závěru, že žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalované dostatečně, jak mu ukládal zákon.

19. Posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí v sobě nezahrnuje jen shromáždění informací o osobních a majetkových poměrech žadatele o úvěr a jejich ověření, ale i jejich řádné vyhodnocení ve světle reálných, nikoliv statistických, výdajů. Požadavek odborné péče je třeba vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Nelze bez dalšího předpokládat, že každý člověk je schopen omezit své výdaje na životní minimum, bez ohledu na reálné výdaje na bydlení, stravování, odívání, obutí a náklady spojené s péčí o zdraví. Žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalované nevycházel z jejích reálných výdajů, údaje o jejích osobních poměrech (které se navíc v období od uzavření Smlouvy a Dodatku změnily) neprověřoval, přičemž některé informace v souvislosti s navýšením limitu na kreditní kartě ani nepožadoval.

20. Pokud byla žalovaná schopna po určitou dobu hradit dohodnuté splátky, nemůže tato skutečnost nic změnit na závěru o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti. To, že žalovaná úvěr zpočátku splácela, nemůže nahradit nesplnění povinnosti žalobce řádně zkoumat úvěruschopnost před poskytnutím úvěru či jeho významným navýšením. O tom, že bude úvěr řádně splácen po určitou dobu a jak dlouhou, nemohl žalobce před uzavřením Smlouvy a jejího Dodatku vědět.

21. Důvodná není ani námitka žalobce, že by se neposkytnutím úvěru dopustil diskriminace žalované. Žalobce totiž mohl úvěr poskytnout jen v situaci, kdy po řádném posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěje k závěru, že žalovaná je úvěruschopná. Pokud nebyly pro poskytnutí úvěru splněny zákonné podmínky, žalobce by plnil jen svou zákonnou povinnost neposkytnout úvěr tomu žadateli, u něhož řádné zkoumání úvěruschopnosti s odbornou péčí, nevedlo k závěru, že je úvěruschopný. Nemohlo se jednat o diskriminaci.

22. Rozsudek soudu prvního stupně proto byl z výše uvedených důvodů, včetně závislého výroku o nákladech řízení, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, které však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.