15 CO 115/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 161 767 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 24 C 358/2020-171

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o zamítnutí žaloby potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 86 680 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně Mgr. jméno příjmení.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 15 760 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně Mgr. jméno příjmení.

1. Shora citovaným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 161 767 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od datum do zaplacení (výrok I.), a žalobkyni uložil, aby nahradila žalované náklady řízení v částce 94 560 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně Mgr. jméno příjmení (výrok II.).

2. Žalovaná částka představuje náhradu za poškození sítě elektronických komunikací (dále též příjmení) ve vlastnictví žalobkyně právnická osoba žalovanou právnická osoba dne datum při čištění koryta vodního toku na p. číslo v k. ú. obec mechanizací, což doložila zápisem ze dne datum, podle kterého mělo dojít ke zničení přechodu vodního toku, konkrétně k přetržení kabelu anonymizována čtyři slova, zničení 3 trubek anonymizováno a poškození 2 optických kabelů 12f v hloubce uložení telekomunikačního zařízení 20 – 100 cm. Přítomnost kabelů nebyla vyznačena v dokumentaci stavby, podle které byly práce prováděny, nebylo vydáno vyjádření o existenci příjmení v dané stavbě, vytyčení nebylo provedeno, přítomnost kabelů v terénu byla vyznačena výstražnou tyčí, systematický náčrtek umístění telekomunikačního vedení v místě dotčení nebyl pořízen, událost ohlásila právnická osoba, právnická osoba. Zápis obsahuje i informaci o tom, že poškoditel se zavazuje k úhradě vzniklé škody na majetku společnosti právnická osoba (právní předchůdkyně žalobkyně). Za žalovanou je zápis podepsán paní příjmení, za právnická osoba jméno příjmení. Konkrétní výše škody byla stanovena podle kalkulace oprav poškození příjmení ze dne datum včetně rozpisu hodin na opravu příjmení v obec. Žalovaná však se žalobou nesouhlasila. K incidentu se sice přihlásila, neboť prováděla prostřednictvím subdodavatele právnická osoba s. r. o. čištění stoky spočívající v odstranění cca 20 cm bahna a kořenového systému plevelného porostu. Nejednalo se však o výkon žádných výkopových ani zemních prací. Bagrista, který koryto stoky čistil, v jednom kompletně zarostlém místě na dně stoky zachytil lžící bagru volně položené kabely, které nemohl pohledem spatřit. obec ani nebylo označeno něčím, čím by mohl být o přítomnosti kabelu informován. Došlo k narušení datového kabelu pro síť internetu a výpadku sítě v místě. Žalovaná se však nikdy k plné odpovědnosti za škodu a její neomezené náhradě v penězích nezavázala, jak žalobkyně dovozuje podle uznání na sepsaném protokolu dne datum.

3. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že obec Tučapy si u žalované na základě písemné objednávky a následné ústní smlouvy o dílo objednala vyčištění vodního toku v místě u čistírny odpadních vod v délce cca 500 m. Tuto zakázku žalovaná realizovala prostřednictvím právnická osoba s. r. o. Obec Tučapy, žalovaná ani její subdodavatel si nevyžadovali od žalobkyně vyjádření o přítomnosti kabelů elektronické komunikace, neboť všichni ve shodě vycházeli z toho, že nejsou prováděny žádné zemní, ani podzemní práce, a takové vyjádření proto není třeba. Čištěným vodním tokem pak byla tzv.„ bezejmenná vodoteč“ stará více než 200 let a bagrista při jejím čištění v jednom místě narazil na kabely elektronické komunikace, které nebyly ve vodě vidět. Datový kabel přetrhl a optický kabel měl porušenou ochrannou schránku. O využití bezejmenné vodoteče při stavbě ukládání kabelů dálkové komunikace se jednalo v rámci stavebního řízení a byly stanoveny podmínky, za jakých musí být dálkové kabely – liniové stavby v terénu uloženy. Jednalo se o výkop hluboký 1,2 m pode dnem potoka, nejméně 1,1 m. Přechody vodních toků a melioračních stok měly být řešeny podvrty nebo překopy s uložením dálkových optických kabelů (dále též DOK) do chrániček minimálně 1,2 m pode dnem toku. Státní meliorační správa pak souhlasila s křížením dálkového kabele za podmínek, že bude provedeno v hloubce minimálně 1 m pod stávajícím pevným dnem vodoteče, koryto vodoteče bude uvedeno do původního stavu (hutnění rýhy, obnova opevnění, svahování, osetí). Shodnými výpověďmi svědků jméno příjmení a Ing. jméno příjmení však bylo prokázáno, že kabely, k jejichž poškození došlo, ležely volně na dně potoka – bezejmenné vodoteče, přičemž bagrista neprováděl žádné zemní práce, při nichž by lžící bagru bagroval pod povrch země, ale pouze čistil nános náletových rostlin a bahna ve vodoteči, jejichž dno v inkriminovaném úseku bylo vydlážděno cihlami a tvořilo tak pevnou bariéru, která nebyla při čištění narušena. Vzhledem k podmínkám úřadu při ukládání kabelů dálkové elektronické komunikace do země, a zejména podle dna vodoteče, není reálně možné, aby při čištění dna vodoteče naznačeného rozsahu došlo k poškození dálkových kabelů, pokud by byly uloženy pode dnem potoka podle požadavků obec státní normy 73 60 05 a organizací, které k jejich uložení dávaly svůj souhlas. Pokud by byl kabel, k jehož přetržení došlo, uložen ve správné hloubce 1 – 1,2 m pode dnem potoka, musel by být delší, dokonce při havárii zkroucený, což však nebyl. Naopak, když se pod dno vodoteče správně natáhl, byl krátký a musel být přivezen kabel nový, mnohem delší, který se pak svorkoval a napojoval. Svědek příjmení k záznamu o události vypověděl, že některé záznamy v zápise učinil pouze odhadem, měl to raději uvést jinak, neboť se nakonec ukázalo, že to tak nebylo. Z daného zápisu tedy nelze vycházet.

4. Po právní stránce soud I. stupně nejprve řešil, zda stavba představující sítě elektronických komunikací je součástí pozemku či je považována za inženýrskou síť, tzv. liniovou stavbu. Podle § 509 o. z. inženýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetická či jiná vedení, nejsou součástí pozemku. Liniovými stavbami jsou takové stavby, u nichž převládá jeden rozměr, tj. délka nad šířkou a výškou. Zahrnují nejen inženýrské sítě, které demonstrativním výčtem vymezuje § 509 o. z., ale i stavby dopravní infrastruktury, zejména pozemní komunikace. Lze usuzovat, že toto ustanovení zahrnuje pouze určitou podmnožinu liniových staveb, a to inženýrské sítě, které nejsou ex lege součástí pozemků, jedná se tedy o samostatný předmět práv a jsou považovány za věc movitou, a to proto, že výčet věcí nemovitých v § 498 odst. 2 o. z. je taxativní. Dle § 498 odst. 1 o. z. nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Proto okresní soud vyšel z toho, že i předmětné sítě elektronických komunikací jsou nemovitou věcí. Následně hodnotil daný nárok dle § 2926 o. z., podle kterého kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou. Dle názoru žalobkyně jde o absolutně objektivní odpovědnost žalované za způsobenou škodu, tedy bez možnosti liberace. Citované ustanovení je však namístě vykládat v kontextu s obecnými ustanoveními o odpovědnosti za škodu, tedy s § 2895 o. z., který stanoví, že škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem. Není-li tedy zákonem zvlášť výslovně určeno, že je odpovědnost objektivní (s podmínkami liberace), pak všechny ostatní případy zvláštní odpovědnosti je třeba posuzovat v kontextu s § 2895 o. z. a tedy zkoumat i zavinění škůdce. Absence liberačních důvodů škůdce u tohoto typu zvláštní odpovědnosti neznamená, že zákonodárce měl v úmyslu zakotvit absolutní objektivní odpovědnost bez možnosti liberace škůdce. Takový názor by byl nepřiměřeně tvrdý a jde proti smyslu a účelu občanského zákona. Jedná se o rozpor se zásadami zakotvenými v § 4 a § 5 o. z. spolu s § 10 o. z., dle kterého nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Podle § 10 odst. 2 o. z. není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principu spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností. Nestanoví-li tedy občanský zákoník absolutní objektivní odpovědnost bez možnosti liberace ani u případů zvláštních činností jako např. z provozní činnosti, není spravedlivé, aby taková absolutní odpovědnost bez možnosti liberace stíhala jakéhokoliv škůdce, jež způsobil škodu na nemovité věci, bez možnosti jakkoliv zohlednit individuální okolnosti konkrétního případu, zejména to, kdo je osobou škůdce, zda tato osoba jednala protiprávně a zda svým jednáním škodu zavinila a zároveň, zda tato škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním škůdce. Soud I. stupně má tedy za to, že na odpovědnost škůdce podle § 2926 o. z. je namístě nahlížet jako na odpovědnost subjektivní, při které je třeba zkoumat, jak protiprávnost jednání žalované, tak její zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti. Je-li prokázáno, že žalovaná společnost nevykonávala žádné podzemní ani zemní práce (viz § 3 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon), ale jednalo se pouze o čištění náplav, rostlin, trav a bahna na dně bezejmenné vodoteče, nevyžadovala tato činnost vyjádření správce elektronické komunikace. Žalovaná tak neporušila svým jednáním ani obecnou prevenční povinnost, jednala s náležitou péčí a vycházela z informací vlastníka pozemku a objednatele prací obce Tučapy, která jí výslovně neupozornila na křížení sítě elektronických komunikací s vodotečí, byť obecně informaci o možném místě vedení sítě elektronických komunikací na svém území nepochybně v minulosti měla. Ani v případě, že by byla žalovaná o křížení sítě elektronických komunikací s vodotečí informována, události by nebylo možné předejít z toho důvodu, že kabely elektronické komunikace nebyly umístěny v místě, kde být umístěny měly, a nebyly umístěny ani v hloubce podle obec státní normy a podle požadavků orgánů, které k jejich umístění dávaly souhlas. Tímto jednáním právní předchůdkyně žalobkyně příjmení jméno a následně žalobkyně v roce 2019 zavinila vznik škody, která je kladena za vinu žalované. obec křížení kabelu s vodotečí také mělo být osazeno povrchovými značkami označujícími přítomnost těchto kabelů, což opět v řízení nebylo prokázáno. Žalobkyně tak zanedbala svou další povinnost a opět přispěla svým jednáním k následnému vzniku škody. Proto soud I. stupně shledal na straně žalobkyně 100 % zavinění a vinu na vzniku škody, spatřuje tak důvod pro vyvinění žalované z této odpovědnosti, a proto žalobu žalobkyně zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalobkyni, která se svou žalobou neuspěla, nahradit žalované náklady řízení spočívající v úhradě nákladů za právní zastoupení za 12 úkonů právní služby, a to převzetí věci a studium spisu, podání odporu a odůvodnění odporu, účast na jednání soudu I. stupně ve dnech datum, datum, datum, přesahující 2 hodiny, datum, nahlížení do spisu datum, vyjádření v rámci koncentrační lhůty, účast na ústním jednání dne datum přesahující 2 hodiny a písemný závěrečný návrh žalované. Za nedůvodný považuje soud I. stupně úkon právní zástupkyně spočívající v nahlédnutí do spisu a seznámení s obsahem po převzetí právního zastoupení, neboť tento úkon je součástí úkonu převzetí věci a studia spisu.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítla, že přestože soud I. stupně dle jejího názoru dospěl ke správnému závěru, že vedení sítě elektronických komunikací je nemovitou věcí ve smyslu ust. § 498 odst. 1 o. z. a že na daný případ má aplikovat ust. § 2926 o. z. upravující odpovědnost za škodu na nemovitých věcech, právě toto ustanovení je vykládáno ze strany soudu I. stupně nesprávně. Odpovědnost dle § 2926 o. z. je odpovědností absolutní bez možnosti liberace. Tento závěr potvrzuje i komentářová literatura ASPI, která uvádí, že tato úprava jednoznačně navazuje na obecné východisko založené ust. § číslo (shodně např. příjmení in obec, Výtisk, příjmení a kol., 2019, str. číslo, obdobně též příjmení in příjmení, příjmení a kol., 2018, str. 513, který hovoří o tzv. odpovědnosti za ohrožení). Jde dokonce o výslovně zdůrazněnou oprávněnost provádění prací, čímž vyniká objektivní charakter povinnosti nahradit škodu. Podmínkou ovšem je, že se škoda dotkla (zpravidla sousední) nemovitosti – buď byla nemovitost přímo poškozena anebo byla její držba znemožněna či podstatně ztížena. Vzhledem k tomu, že nyní jde o samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nelze použít liberační důvody, které zákon dává provozovateli prosté provozní činnosti či provozu zvlášť nebezpečného, takže tu jde o objektivní odpovědnost absolutní, tj. bez možnosti liberace. Pak tedy není v daném případě namístě posuzovat jakoukoliv míru zavinění žalobkyně, natož v rozsahu 100 % zavinění. Okresní soud dále opakovaně v rozhodnutí uvedl, že v řízení mělo být prokázáno, že předmětné vedení příjmení bylo ze strany žalobkyně uloženo v rozporu s projektovou dokumentací a vydanými územními rozhodnutími, konkrétně v nedostatečné hloubce. Žalobkyně ovšem předložila celé spektrum listinných důkazů, ze kterých jednoznačně vyplývá, že vedení příjmení bylo v rámci jeho výstavby uloženo v požadované hloubce (konkrétně kopii geometrického plánu, který je vyhotovován zásadně až po provedení stavby, a ze kterého vyplývá, že vedení příjmení bylo uloženo v místě křížení potoka v hloubce 1,3 m, souhlas obce Tučapy ze dne datum se způsobem provedení prací, která proti němu v daném místě ničeho nenamítala, jakož i ze samotné projektové dokumentace, dle které žalobkyně v rámci realizace stavby postupovala). Přesto všechno bylo přisvědčeno výpovědím svědků příjmení a anonymizováno, kteří byli v dané věci také značně zainteresováni, že kabely byly v nedostatečné hloubce. V tomto směru okresní soud nehodnotil rozpor mezi výpovědí pracovníka žalobkyně příjmení jméno příjmení a výpověďmi pracovníků žalované. Podle názoru žalobkyně nebylo prokázáno, že v době poškození bylo příjmení uloženo v nedostatečné hloubce. I kdyby po realizaci stavby došlo ze strany třetích osob ke změně hloubky uložení vedení příjmení, nemůže tato skutečnost jít k tíži žalobkyně, neboť ta uvedené nemohla nikterak ovlivnit. K poškození příjmení došlo v rámci využití těžké stavební techniky, tj. bagru, která je schopna proniknout do značné hloubky zemského povrchu, a samotná hloubka uložení vedení příjmení není v rámci prevence jejího poškození příliš podstatná. Obdobně se k věci vyjádřil i Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí z 28. 4. 2021 č. j. 55 Co 45/2021-198, když uvedl, že vzhledem k tomu, že škůdce prováděl práce těžkým strojem za nesprávného vědomí, že se v pozemku žádné vedení příjmení nenachází, lze předpokládat, že by k poškození došlo i v případě uložení v dostatečné hloubce. Pominout rovněž nelze, že se žalovaná zavázala k náhradě škody v zápise ze dne datum prostřednictvím své jednatelky. Na tuto skutečnost soud I. stupně nebral žádný zřetel a nevypořádal se s ní. Žalovaná s ohledem na použití těžké strojní techniky prováděla zemní práce ve smyslu § 3 odst. 1 stavebního zákona a porušila tak povinnost jí stanovenou § 101 zákona o elektronických komunikacích, když si nevyžádala vyjádření o existenci příjmení. V tomto směru nelze souhlasit ani se stanoviskem soudu I. stupně, že k poškození kabelů by došlo i za situace, kdyby došlo k informaci o křížení vedení příjmení s danou vodotečí, pokud nebylo uloženo v dostatečné hloubce. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, příp., aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V neposlední řadě namítla, že žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení v nesprávné výši, neboť nelze uznat odměnu za nahlížení do spisu dne datum, což nemá oporu v advokátním tarifu.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku soudu I. stupně a ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že soud I. stupně objasnil všechny skutkové okolnosti dané věci, které precizně vyhodnotil a následně řádně a srozumitelně popsal ve svém rozhodnutí. Okresní soud podrobně vysvětlil i otázku právního hodnocení věci z hlediska výkladu ust. § 2926 o. z. ve vztahu k možné liberaci škůdce za situace, kdy ze skutkových okolností dané věci vyplynulo, že kabel v místě křížení s vodotečí nebyl správně uložen.

7. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Soud I. stupně se věcí zabýval velice podrobně a pro své rozhodnutí si obstaral všechny podstatné skutečnosti z důkazů, které ve věci provedl. Následně tyto důkazy hodnotil dle § 132 o. s. ř. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a hodnocení skutkových okolností dané věci podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem odpovídajícím ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Jelikož odvolací soud toto hodnocení skutkového stavu věci považuje za přesvědčivé, jeho závěry jsou logické, mají oporu v obsahu spisu a vzájemně si neodporují, na tuto část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zcela odkazuje. Pokud žalobkyně ve svém odvolání poukazuje na některé skutečnosti, kterými se soud I. stupně neměl při hodnocení skutkového stavu věci zabývat, k tomu odvolací soud dodává, že tyto námitky nepovažuje za opodstatněné. Výpověď svědka příjmení příjmení hodnotí soud I. stupně jako věrohodnou a přesvědčivou komplexně s ohledem na její vnímání, aktuální nezatížení svědka vazbami na účastníky řízení i její soulad s dalšími důkazy, zejména výpověďmi bagristy jméno příjmení a starosty obce Tučapy Pavla příjmení; odvolací námitky žalobkyně proti hodnocení této výpovědi soudem I. stupně (jakož i proti hodnocení obsahově souladné výpovědi svědka příjmení) nepovažuje odvolací soud za opodstatněné. Uvedená výpověď svědka přitom nezůstala osamoceným sdělením jeho vlastních vjemů o tom, v jakém stavu a kde se kabely nacházely, ale jeho tvrzení o uložení kabelů podporuje i způsob technického odstraňování závady na porušených kabelech. Ty žalobkyně musela prodlužovat, aby je mohla uložit do správné hloubky pod dno koryta vodoteče, když i pro uložení kabelů byla vytvářena zcela nová rýha dle technických norem. K jejímu vybudování žalobkyně využila strojní zařízení subdodavatele žalované. Pracovník žalobkyně příjmení příjmení uváděl do zápisu o vzniku škody pouze odhadované údaje o hloubce uložení dálkových kabelů, což sám potvrdil ve své svědecké výpovědi. Sám uznal, že měl zaškrtnout, že hloubka uložení zjišťována nebyla. Proto nelze nekriticky vycházet z obsahu tohoto zápisu ze dne datum sepsaného právě svědkem příjmení příjmení (soud I. stupně se také s existencí zápisu řádně vypořádal tak, že jej s ohledem na shora uvedené považoval za něvěrohodný) a proto nemůže být (z hlediska učiněných skutkových závěrů) ani významný podpis jednatelky žalované na zápisu (včetně prohlášení, že poškoditel se zavazuje k úhradě vzniklé škody, která však nebyla žádným způsobem vyčíslena). Dále odvolací soud poukazuje na konkrétní způsob provádění prací vyplývající z výpovědí bagristy jméno příjmení i svědka příjmení příjmení o tom, že při bagrování nánosu se bagrista neodostal pod cihlový povrch tvořící dno potoka a že teprve při opravě kabelů se musely tyto cihly narušit a pod nimi se vyhrabala rýha pro jejich uložení. Proto i tato zjištění učiněná z uvedených výpovědí vyvrací tvrzení žalobkyně, že kabely byly uloženy v souladu s projektovou dokumentací. Argumentuje-li pak žalobkyně tím, že v průběhu doby od řádného uložení kobelů mohlo dojít ke změně jejich polohy (a odkazuje na geometrický plán vyhotovený po pokládce kabelů), je toto tvrzení s ohledem na naposledy uvedené skutečnosti nepravděpodobné; navíc i v takovém případě by to byla žalobkyně jakožto vlastník kabelů, která odpovídá za jejich řádné uložení. Je tedy opodstatněn závěr soudu I. stupně, že kabely nebyly uloženy podle projektové dokumentace, včetně souladnosti s Českou státní normou, v minimální hloubce pode dnem vodoteče.

9. Podle § 2926 o. z. kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou.

10. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

11. Odvolací soud předně souhlasí s právním posouzením charakteru sítí elektronických komunikací jakožto nemovité věci (proti tomuto závěru žádné námitky vzneseny nebyly) a s navazujícím závěrem soudu I. stupně, že odpovědnost za škodu na nemovité věci (tedy i na příjmení) je tak třeba posuzovat dle § 2926 o. z. Toto ustanovení je svou povahou institutem k řešení případů provozní činnosti, neboť pokrývá odpovědnost za škodu způsobenou zpravidla technickými či technologickými postupy, a to bez ohledu na porušení právní povinnosti a na zavinění. Tato úprava sice navazuje na obecné východisko založené ustanovením § číslo. Jde však o výslovně zdůrazněnou oprávněnost provádění prací, čímž vyniká objektivní charakter povinnosti nahradit škodu. Jde o samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nelze použít liberační důvody, které zákon dává provozovateli prosté provozní činnosti či provozu zvlášť nebezpečného, takže jde o objektivní odpovědnost absolutní, tj. bez možnosti liberace. To ovšem nevylučuje případné spoluzpůsobení škody poškozeným ve smyslu § 2918 o. z., které stanoví základní zásadu, podle níž nemůže být škůdce povinen k náhradě celé utrpěné škody, ale pouze její části, bylo-li jednou z příčin vzniku újmy jednání poškozeného. Není přitom rozhodné, zda jde o zavinění v rámci subjektivní odpovědnosti anebo podíl na protiprávním následku v rámci objektivní odpovědnosti. Účelem předmětného ustanovení tak je distribuce přičítání následku mezi škůdce a poškozeného (srovnej systém ASPI, Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, § číslo – číslo).

12. S ohledem na shora uvedené je odvolací soud toho názoru, že je-li odpovědnost za škodu upravena ve smyslu § 2895 o. z. zvláštním ustanovením, což v daném případě představuje § 2926 o. z. obsahující objektivní odpovědnost za škodu bez možnosti liberace, nemůže být správný názor soudu I. stupně, který s poukazem na obecná ustanovení občanského zákoníku (§ 4, § 5 a § 10 o. z.) nahlíží na odpovědnost za škodu dle § 2926 o. z. jako na subjektivní. Nicméně i v případě této objektivní odpovědnosti za škodu je možné za zjištěných okolností konkrétního případu zkoumat míru zavinění na vzniku škody či jiné okolnosti na straně poškozeného, mající vliv na vznik, popřípadě rozsah škody (§ 2918 o. z.). Byť za použití jiného (nesprávného) právního hodnocení věci, soud I. stupně se zaviněním a dalšími okolnostmi na straně žalobkyně (resp. jejího právního předchůdce) zabýval, stejně jako se podrobně zabýval postupem žalované (resp. jejího subdodavatele) a jejím případným zaviněním na vzniku škody. Posuzoval tedy skutečnosti významné i z hlediska § 2918 o. z., obě účastnice se k nim vyjadřovaly v průběhu celého řízení a proto odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby tato soudem I. stupně učiněná skutková zjištění posoudil ve smyslu § 2918 o. z. Může přitom konstatovat, že soud I. stupně správně přihlédl k tomu, že činnost žalované (resp. jejího subdodavatele) spočívala pouze v čištění náplav, rostlin, trav a bahna na dně bezejmené vodoteče, že tato činnost nevyžadovala vyjádření správce příjmení ve smyslu § 161 odst. 1 stavebního zákona o poloze příjmení a že žalovaná (resp. její subdodavatel) neporušila ani obecnou prevenční povinnost, když jednala s náležitou péčí a vycházela z informací vlastníka pozemku a objednatele prací obce Tučapy, která ji na křížení příjmení s vodotečí neupozornila. Zároveň správně považoval za významné, že i pokud by žalovaná informace o poloze příjmení (dle dokumentace žalobkyně) měla, poškození kabelů by nebylo možné předejít, neboť nebyly umístěny v místě ani v hloubce, kde být měly. Proto není dle názoru odvolacího soudu přiléhavá argumentace žalobkyně o významu použití velkého bagru žalovanou při provádění prací v tomto konkrétním případě, a to i s ohledem na shora uvedená zjištění o konkrétním způsobu provádění prací vyplývající z výpovědí bagristy jméno příjmení i svědka příjmení příjmení. Prokázané nesprávné uložení kabelů, představující zásadní skutečnost pro vznik škody, je třeba přičítat k tíži žalobkyně; s tím souvisí i neoznačení přítomnosti kabelů povrchovými značkami v místě jejich křížení s vodotečí (dle soudu I. stupně nebylo prokázáno), tedy okolnosti opět v neprospěch žalobkyně. Při správnosti těchto skutkových zjištění soudu I. stupně tudíž obstojí jeho závěr o 100 % zavinění na straně žalobkyně na vzniku škody. To znamená, že v souladu s § 2918 o. z. nelze takto vzniklou škodu přičítat žalované, která za ni nenese odpovědnost. Odvolací soud tedy považuje rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé za věcně správné a toto dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. Při přezkoumání rozsudku soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení však odvolací soud uznal námitku ze strany žalobkyně o nesprávném přiznání odměny za právní zastoupení žalované za úkon nahlížení do spisu dne datum, ovšem nikoliv proto, že by obecně za takový úkon odměna náležet vůbec nemohla (srovnej § 11 odst. 3 AT), nýbrž proto, že se nejednalo o úkon účelný ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve spise nebyla po jednání soudu I. stupně dne datum do okamžiku nahlédnutí právní zástupkyní žalované předložena žádná listina, kterou měla žalobkyně k výzvě soudu I. stupně ve lhůtě 2 týdnů od doručení protokolu o jednání (datum) doložit. Proto odvolací soud podle § 220 o. s. ř. změnil napadený výrok rozsudku soudu I. stupně a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení pouze v částce 86 680 Kč, tj. snížené o jeden úkon právní služby v hodnotě 7 580 Kč a náhradu hotových výdajů 300 Kč, v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 211 o. s. ř.).

14. Jelikož žalobkyně se svým odvoláním do věci samé neuspěla, vzniklo žalované dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to za 2 úkony právní služby po 7 580 Kč se 2 náhradami hotových výdajů po 300 Kč, celkem 15 760 Kč. I tyto náklady řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované dle výše citovaných ustanovení. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen v případě, že se jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však podle § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání mohou účastníci podat do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.