15 Co 18/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Robert Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Janem Salmonem sídlem Revoluční 763/15, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Mgr. Michalem Špulkou sídlem Bozděchova 7, 150 00 Praha 5 o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 9. 2025, č. j. 9 C 346/2024-206

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, , k. ú. , adresa, , pozemek parc. č. , Anonymizováno, zahrada a pozemek parc. č. , hodnota, ostatní plocha, jehož součástí je stavba rodinného domu a garáže (dále nemovitosti), které dosud nejsou zkolaudovány a nemají č. p. Všechny tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému současně uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu 4 802 500 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o povinnosti každého z účastníků zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Táboře náklady v částce 2 721 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Oba účastníci ve svých podáních (žaloba resp. vyjádření k ní) původně navrhli, aby nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, když mezi nimi není shoda pouze o ceně nemovitostí. Po zpracování znaleckého posudku v tomto řízení žalobkyně změnila svůj návrh tak, aby nemovitosti byla přikázány do jejího vlastnictví. Dle posudku znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, je výsledná cena nemovitostí 9 650 000 Kč. Je to hodnota současného stavu, když stavby nejsou dosud kompletně dokončeny ani zkolaudovány, náklady na dokončení vyčíslila znalkyně na 650 000 Kč. Nemovitostem také chybí právně zřízený přístup, což lze vyřešit prostřednictvím věcného břemene nebo odkoupením pozemku (předpokládaná cena by byla 45 000 Kč). Cenu nemovitostí dle znaleckého posudku účastníci pak nezpochybňovali a shodně uvedli, že nemovitosti nejsou reálně dělitelné. Z toho soud I. stupně vycházel, když dále uvedl, že za určitých okolností by z technického hlediska existoval způsob rozdělení, který by však nepochybně snížil hodnotu nemovitostí jako celku a nepřinesl by žádnému z účastníků rozumný užitek. Jedná se o jednogenerační rodinný dům a budovu garáže. Rozdělení by tedy přicházelo v úvahu pouze tak, že by jeden z účastníků získal dům a druhý garáž, tomu však brání hledisko účelného využití věci i komplikované vztahy účastníků. Pro přikázání věci jednomu z nich je nezbytný souhlas budoucího výlučného vlastníka. Další podstatnou okolností je solventnost k výplatě vypořádacího podílu. Nutno však zvážit řadu dalších důvodů, jako účelné využití věci, zásluhy o pořízení nemovitosti, rodinné poměry, případné citové či historické vazby. Při hodnocení solventnosti je třeba připustit dle okresního soudu, že poměry obou účastníků jsou problematické. Ani jeden nebyl schopen prokázat, že prostředky na výplatu má aktuálně k dispozici. Žalobkyně argumentovala ochotou rodičů pomoci jí při vyplácení podílu podloženou jejich čestným prohlášením, které však neobsahuje informace o konkrétní částce, kterou mají rodiče k dispozici. Ke svému tvrzení, že by vypořádací částku zajistila obratem, nedoložila žádný důkaz, ač k tomu byla předem písemně vyzvána. Tvrzení žalobkyně, že na pořízení podílu bude prodán byt babičky, nebyla nijak důkazně podloženo. O případném úvěrovém řešení potom na straně žalobkyně nebyla řeč a s ohledem na její ekonomickou situaci a výši vypořádací částky o něm ani uvažovat nelze (žalobkyně je na mateřské dovolené s rodičovským příspěvkem 11 200 Kč, jinak pracuje jako učitelka mateřské školy s příjmem kolem 24 000 Kč měsíčně). Žalovaný předložil alespoň podklady, ze kterých je zřejmé, že jednal s bankovními domy, a že je reálné, že obdrží hypoteční úvěr. Žalovaný je výdělečně činný a s ohledem na předchozí výši jeho příjmů (90 000 – 100 000 Kč měsíčně) je pravděpodobné, že je schopen dosahovat vyšších výdělků než v současnosti (kolem 30 000 Kč měsíčně). Solventnost účastníků je nutno posuzovat i do budoucnosti v souvislosti s nutností dokončení staveb, s jejich údržbou a s náklady na běžný provoz. Žalovaný v nemovitostech podniká, což přináší větší záruku, že bude schopen dlužnou částku splácet a nemovitosti udržovat. Z hlediska zásluh jsou si účastníci podle dosud provedených důkazů rovni. Na počátku i v průběhu stavby se oba zasloužili o pořízení nemovitostí. Žalobkyně se dle svého prohlášení vedle péče o rodinu podílela na všech činnostech, které si její součinnost vyžadovaly, spolupracovala se žalovaným i v jeho podnikatelské činnosti. Účastníci nemovitosti společně budovali, rodiny obou účastníků se na této práci podílely. V tomto okamžiku není třeba se zabývat podílem jednotlivých rodin na tomto budování. Významnou skutečností však je to, že zástava za hypoteční úvěr účastníků (2,9 milionu Kč, z něhož je zaplaceno přes 600 000 Kč) zatěžuje nemovitost ve vlastnictví rodičů žalovaného. V tomto ohledu bude podstatně praktičtější, když nemovitosti získá žalovaný. Za nejzásadnější důvod však okresní soud považuje to, že garáž je fakticky provozovnou pro výkon profese žalovaného. Jedná se dle posudku o objekt s užitnou plochou 180 m², v němž je větší dílna, pracovna, sociální zařízení, sklady a technická místnost, spolu s prostorem pro 7 osobních automobilů a se zdviží. Již ze samotného popisu je zřejmé, že jde o objekt pro podnikání. Teoretická úvaha žalobkyně, že by tam mohla být zimní zahrada či sklad věcí pro jejího otce, nemá pro rozhodnutí význam. Žalobkyni je třeba přisvědčit, že rozchod účastníků, jak byl popisován, se pro ni odehrál za velmi nepříznivých podmínek. Není pochyb o tom, že musela celou situaci nést velmi těžce. Především v jejím zájmu je ale třeba nahlížet na celou záležitost věcně. Přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví by bylo v rozporu s jejími zájmy, neboť by byla ekonomicky i jinak vystavena velmi těžko řešitelné situaci. Na straně žalovaného by současně vznikl zásadní ekonomický problém, za získané prostředky by si zřejmě nedokázal pořídit bydlení i provozovnu a mohl by ztratit zdroj příjmů, což by dopadlo i na žalobkyni a děti účastníků. Ze všech těchto důvodů rozhodl soud I. stupně o přikázání nemovitosti žalovanému, jemuž uložil povinnost zaplatit žalobkyni 4 802 500 Kč (polovina z hodnoty nemovitostí 9 650 000 Kč po odečtu nákladů na zajištění přístupu 45 000 Kč).

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Uvedla, že sice v žalobě navrhovala přikázání nemovitostí do vlastnictví žalovaného, ovšem již při prvním jednání sdělila, že při výrazném odchýlení ceny zjištěné znaleckým posudkem směrem dolů má o nemovitosti také zájem, neboť by byla schopna žalovaného vyplatit. Solventnost účastníků označil sám soud I. stupně za zásadní skutečnost, přičemž dle něho jsou poměry obou účastníků ve vztahu k tomuto problematické. Soud I. stupně však pochybil, neboť k tomuto neprovedl dokazování v plném rozsahu. Své závěry pouze fabuloval na základě větší či menší míry pravděpodobnosti. Nenechal si předložit daňová přiznání žalovaného, výpisy z jeho účtů, doklady o příjmech jeho matky či přítelkyně. Možnost získání úvěru ve formě „scénáře“ vychází z modelace příjmu domácnosti žalovaného na úrovni 94 000 Kč, aniž byl tento řádně prokázán. Okresní soud se rovněž nevypořádal s dluhy žalovaného, jež se týkají pouze jeho osoby. Pokud žalobkyně na výzvu soudu I. stupně doložila u prvního jednání čestné prohlášení rodičů o poskytnutí finančních prostředků, pokládala to v tomto stádiu řízení za dostačující a navrhovala pak výslech rodičů k prokázání tvrzené skutečnosti. V mezidobí však na její straně došlo k významné změně. Její partner prodal byt za částku 5 000 000 Kč, který je připraven poskytnout pro účely vypořádání. Je to tedy žalobkyně, která disponovala při jednání 23. 9. 2025 i nyní disponuje dostatečnou finanční částkou bez nutnosti půjčky. Dále žalobkyně namítá, že stavba, která údajně slouží k podnikání žalovaného, je zapsána jako „garáž“, takže není možné, aby šlo o provozovnu sloužící podnikání, protože jí není možné zapsat do živnostenského rejstříku. Ve spojení s tím, že příjmy žalovaného z tohoto podnikání jsou nízké (cca 23 000 Kč měsíčně), nemohou vést k závěru o přikázání nemovitostí žalovanému z důvodu jeho podnikání v předmětném místě. Navíc sám žalovaný uváděl, že provozuje také autodopravu, za tím účelem si zakoupil automobil, takže provozování autoservisu není jeho jediným podnikáním. O to více zde vystupuje do popředí otázka morální. Když se žalovaný rozhodl pro novou partnerku, musel vědět, že nebude možné žít v jedné domácnosti. Není spravedlivé, aby bylo žalobkyni k tíži, že v zájmu zachování zdraví svého i svého nenarozeného dítěte odešla ze společného domu ke svým rodičům. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu dokazování, případně změnu rozsudku tak, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že okresní soud správně uzavřel, že žalovaný v předmětné garáži vykonává svou podnikatelskou činnost, byť zde nemá formálně zapsané sídlo. Tato stavba byla ostatně za tímto účelem vybudována, o čemž svědčí její velikost a její dispozice. To potvrdila i znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, . Je tak nepochybné, že garáž fakticky byla určena a slouží k provozování podnikatelské činnosti žalovaného, provozu autoservisu, který je hlavní obživou žalovaného. Pokles příjmů z této činnosti byl dočasně zapříčiněn zdravotními důvody žalovaného. Pokud mu budou nemovitosti přikázány, lze očekávat opět nárůst jeho příjmů. Je i v zájmu žalobkyně, aby žalovaný mohl v této činnosti pokračovat, neboť tak může poskytnout společným dětem dostatečné finanční zabezpečení. Navíc z této činnosti bude žalovaný financovat dostavbu domu. Pokud žalobkyně namítá nedostatečné dokazování, poukazuje žalovaný na to, že obě strany obdržely písemnou výzvu k doložení prostředků pro výplatu vypořádacího podílu. Žalovaný má za to, že svou solventnost prokázal, když z jeho důkazů plyne, že má předschválený hypoteční úvěr a případně mu může poskytnout finanční prostředky ve výši 748 900 Kč jeho matka, která má rovněž v této výši předschválený úvěr. Byla to naopak žalobkyně, kdo si neplnil tento „domácí úkol“. Doložila pouze čestné prohlášení svých rodičů, ve kterém ale není uvedeno, jakou finanční částkou disponují a kolik jsou ochotni žalobkyni poskytnout. Ve výpovědi žalobkyně hovořila o tom, že její rodiče disponují částkou 1 000 000 Kč, což je jenom pětina vypořádacího podílu. Teprve když žalobkyně zjistila, že prohlášení jejích rodičů je nedostatečné, začala hovořit o tom, že teoreticky by se mohl prodat byt babičky či partnera. Je zřejmé, že tehdy vůbec neměla reálnou představu o tom, jak financovat vypořádací podíl. Až v současnosti začala podnikat kroky směřující k zajištění financování vypořádacího podílu. K těmto novým tvrzením by však odvolací soud po nastolené koncentraci neměl přihlédnout, neboť nespadají pod žádnou z přípustných výjimek. Nelze pak pominout, že ke společnému úvěru účastníků byla zastavěna nemovitost ve vlastnictví rodičů žalovaného. Je naprosto namístě úvaha okresního soudu, že bude praktičtější, aby nemovitost byla i s ohledem na to přikázána žalovanému, takže zátěž spočívající v zástavě bude vypořádána v rámci rodiny. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Po projednání věci a po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. V procesní rovině byl postup soudu I. stupně v pořádku. Respektoval procesní práva účastníků, dal jim prostor k uplatnění návrhů. Rovněž ve shodě s jejich stanovisky, z hlediska soudní praxe zcela netradičně, přistoupil na počátku řízení nejdříve ke znaleckému dokazování. Nemohl ovlivnit, že s ohledem na jeho výsledek žalobkyně změnila zásadně svůj žalobní návrh a předmětem sporu mezi účastníky se nestala pouze cena nemovitostí, ale i osoba, které mají být přikázány do vlastnictví. V protokolu o jednání ze 4. 3. 2025 je v tomto směru uvedeno pouze tolik, že „účastníci nemají zcela jasno o ceně nemovitosti a tato cena bude určující pro to, jakým způsobem budou s nemovitostí dále nakládat“. Z toho tudíž nevyplývá, že by žalobkyně avizovala již v tento moment, že při nižší ceně nemovitostí bude žádat jejich přikázání do svého vlastnictví. To však není podstatné, protože žalobkyně přirozeně měla v řízení před soudem I. stupně právo měnit své stanovisko ke způsobu vypořádání, přičemž uvedenou změnu jejího postoje nelze označit za účelovou (s ohledem na značný rozdíl mezi cenou dle odhadu, z něhož bylo vycházeno při podání žaloby, a cenou zjištěnou znaleckým posudkem).

7. Soud I. stupně také procesně správně a věcně zcela konkrétně poučil i písemně účastníky o nutnosti nejenom tvrdit, ale doložit existenci finančních prostředků ve výši předpokládaného vypořádacího podílu (a to v okamžiku, kdy tato výše již byla oběma stranám jednoznačně zřejmá). Proto je věcně nesmyslné a procesně nepochopitelné odvolací tvrzení žalobkyně, že při jednání již ve věci samé 23. 9. 2025 pokládala za dostačující čestné prohlášení rodičů, z něhož nevyplývá prakticky nic (ani výše prostředků, ani jejich umístění a tudíž možnost dispozice, ani vyjádření, v jakém rozsahu jsou rodiče ochotni je uvolnit). Není pak pravdou, že žalobkyně navrhovala výslech rodičů k prokázání svého tvrzení, protože dle protokolu navrhla pouze doplnění jejich čestného prohlášení. Na straně druhé nebylo ze strany soudu I. stupně namístě tento důkaz zamítat, protože byl procesně přípustný a protože z něho mohly vyplynout skutečnosti relevantní pro rozhodnutí. Tomu se však již není potřeba více věnovat, s ohledem na změněnou skutkovou situaci u obou účastníků po rozhodnutí soudu I. stupně.

8. Listiny navržené žalobkyní v odvolacím řízení k doplnění dokazování, stejně jako listiny předložené žalovaným k výzvě odvolacího soudu, jsou důkazy vesměs přípustné v odvolacím řízení už proto, že vznikly po vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně (§ 205a písm. f) o. s. ř.), a není nutno rozebírat, že se týkají skutečnosti, která byla uplatněna již v řízení před soudem I. stupně (doložení existence finančních prostředků u každého z účastníků, jež mají sloužit k výplatě vypořádací částky). Z kupní smlouvy uzavřené dne 18. 2. 2026 mezi , jméno FO, jako prodávajícím a , jméno FO, , , jméno FO, , , právnická osoba, a , tituly před jménem, , jméno FO, jako kupujícími bylo zjištěno, že prodávající prodal byt a garáž se spoluvlastnickými podíly na pozemcích a na budově (dům čp. , Anonymizováno, v Táboře) za kupní cenu 5 000 000 Kč. Z čestného prohlášení , jméno FO, (partnera žalobkyně) z 2. 12. 2025 plyne, že je připraven poskytnout finance z prodeje jeho nemovitosti na adrese , adresa, , na vypořádání podílového spoluvlastnictví ve výši vypořádacího podílu (prohlášení bylo doloženo spolu s rezervační smlouvou na prodej uvedených nemovitostí z 20. 11. 2025). Ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ze 6. 1. 2026 plyne, že Raiffeisen Stavební spořitelna a. s. se zavázala žalovanému poskytnout částku 3 735 000 Kč v podobě překlenovacího úvěru (do přidělení cílové částky) a pak úvěru ze stavebního spoření (od přidělení cílové částky), a to za účelem vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitostí na LV č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , modernizace rodinného domu a úhradu závazku z úvěrové smlouvy č. , hodnota, . Z potvrzení stejného bankovního ústavu z 5. 2. 2026 plyne, že celková částka nesplaceného zůstatku půjčky č. , hodnota, činí k 5. 2. 2026 805 892,93 Kč. Ze smlouvy o úvěru z 13. 1. 2026 plyne, že Stavební spořitelna České spořitelny a. s. se zavázala, v rámci zřízení účtu stavebního spoření s cílovou částkou 800 000 Kč, poskytnout , jméno FO, (partnerce žalovaného) překlenovací úvěr ve výši 800 000 Kč, a to za účelem vypořádání spoluvlastníků. Žalovaný k tomuto u odvolacímu jednání sdělil, že tyto listiny navazují na doklady předložené před soudem I. stupně, s tou změnou, že nechtěl svou současnou partnerku zatěžovat celým úvěrem, u něhož by musela zůstat jako smluvní strana až do úplného zaplacení. Proto uzavřel sám smlouvu na částku 3 735 000 Kč, která je jednak určena na vyrovnání jeho půjčky u Raifeisenbank a. s. a zbytek půjde na výplatu vypořádacího podílu. Jeho partnerka pak samostatně uzavřela smlouvu o úvěru na 800 000 Kč, určenou rovněž na výplatu vypořádacího podílu. Nadále platí, že jeho matka má příslib čerpat a použít úvěr ve výši přibližně 750 000 Kč rovněž na výplatu vypořádacího podílu. K tomuto přistoupil ještě otec přítelkyně pan , jméno FO, , který je připraven ze svých úspor poskytnout částku do 0,5 milionu Kč na případnou výplatu vypořádacího podílu. Z čestného prohlášení , jméno FO, z 13. 2. 2026 plyne, že slibuje poskytnutí bezúročné zápůjčky žalovanému až do výše 500 000 Kč pro případnou potřebu úhrady vypořádacího podílu za přikázání nemovitostí na LV č. , hodnota, v k. ú. , adresa, do jeho vlastnictví. K tomu jsou doloženy potvrzení o zůstatku na účtech vedených na jeho jméno u ČSOB a. s., vždy ke 4. 2. 2026, a to na poštovním účtu ve výši 243 209,18 Kč a na spoření s bonusem ve výši 320 952,45 Kč.

9. Byť soud I. stupně tím, že vyloučil vzájemný návrh žalovaného na širší vypořádání do samostatného řízení, detailně neobjasnil všechny okolnosti, za kterých došlo k výstavbě nemovitostí, shora uvedené doplnění dokazování postačuje k tomu, aby odvolací soud mohl v rámci své přezkumné činnosti posoudit všechny relevantní skutečnosti hodnocené soudem I. stupně. K tomu je možné v obecné rovině poznamenat, že skutkové závěry okresního soudu, plynoucí z odůvodnění jeho rozhodnutí, jsou vesměs podložené a logické. V procesu hodnocení důkazů neshledává odvolací soud žádného výraznějšího pochybení, když byly respektovány principy plynoucí zejména z § 132 o. s. ř. Také právní východisko soudu I. stupně, zejména ke kritériím, jež jsou významné pro určení budoucího vlastníka nemovitostí, je bezchybné. Pokud proto nebude nic dalšího uvedeno, je možné odkázat na úvahy a závěry soudu I. stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje.

10. Nadále zůstává zcela nepochybné, že nemovitosti nejsou reálně dělitelné, jak to soud I. stupně správně posoudil. To je ve shodě i se stanovisky obou sporných stran, přičemž ani v odvolacím řízení tento závěr nikdo nezpochybňuje. Vzhledem k tomu, že účastníci již v řízení před soudem I. stupně akceptovali cenu zjištěnou znaleckým posudkem, a vzhledem k tomu, že v průběhu tohoto řízení oba projevili zájem o přikázání nemovitosti do svého vlastnictví s tvrzením o schopnosti vyplatit druhé straně vypořádací podíl, soud I. stupně se správně zaměřil na vyhodnocení této otázky. Byť současná hmotněprávní úprava již nestanovuje k tomuto výslovně kritéria, ve shodě s odborným výkladem a judikaturou soudů nadále platí, že je nutno přihlížet k velikosti podílu, k účelnému využití věci, ke schopnosti výplaty vypořádací částky, přičemž ale stejně významné můžou být i další okolnosti konkrétní věci (jak uvádí soud I. stupně).

11. Jedním ze základních kritérií je velikost vlastnického podílu, který je ale u účastníků stejný. To plně koresponduje s tím, jak byly nemovitosti postaveny. Je zřejmé, že účastníci společně získali pozemek, kde hodlali postavit zázemí jak pro podnikání žalovaného, tak pro společně plánovanou rodinu. Nejdříve přistoupili k výstavbě garáže, kterou přitom uzpůsobili tak, aby tam mohli (byť v menším prostoru) bydlet, než následně postaví vedle rodinný dům. Každý z účastníků jistě dělal při této výstavbě vše, co mohl a byl schopen, přičemž se vzájemně podporovali a pomoc poskytovaly i jejich rodiny. Není proto důvodu, za těchto výsledků dokazování, hovořit o tom, že by zásluhy některého z účastníků na získání a vybudování nemovitostí byly výrazně vyšší, jak soud I. stupně správně uzavřel. Ten uvádí ve shodě s odvoláním také to, že rozchod účastníků se pro žalobkyni odehrál za nepřiznivých podmínek (byť účastníci se v popisu této situace liší), takže jí nelze dávat k tíži, že nemovitosti tehdy opustila. Lze souhlasit s jejím argumentem, že s ohledem na svěření 2 nezl. dětí účastníků do její péče by zde měla velmi dobré zázemí pro děti (byť daný prostor je omezen provozovnou autoservisu, s pohybem aut apod.). Rodinný dům by tak mohla v tuto chvíli využít o něco lépe než žalovaný (pro soudy je ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující vždy stav v době vydání rozhodnutí).

12. Zde však nejde pouze o obvyklou stavbu rodinného domu, jejíž součástí či příslušenstvím je menší – větší garáž pro 1, 2 osobní auta. Jednak stavby garáže a domu jsou v zásadě stejně velké (garáž má dokonce mírně větší zastavěnou plochu a obestavěný prostor). Současně je jasné, že garáž byla vystavěna pro provozování podnikatelské činnosti žalovaného. Aby jí mohl realizovat, účastníci vlastně nejdříve postavili garáž a až poté stavbu domu. Kritérium účelného využití je tak nutno posuzovat nejenom ve vztahu k rodinnému domu, ale také ke garáži. Ta je soudem I. stupně zcela přesně a v souladu s výsledky dokazování popsána. Nemůže být naprosto žádných pochyb o tom, že základním účelem této stavby je vytvoření podnikatelského prostoru pro provozování autoservisu. To je také nepochybně činnost, kterou zde žalovaný dlouhodobě prováděl a provádí. Na tom nic podstatného nemění, že si pořídil také jedno vozidlo pro jiný druh podnikatelské činnosti. A stejně tak není rozhodující, zda právě v tomto místě má žalovaný zapsané místo podnikání nebo zda prostor byl již kolaudován pro provoz autodílny – autoservisu. To jsou administrativní záležitosti, a bude na budoucím vlastníkovi, zda a jakým způsobem je v budoucnu vyřídí. Nebyla zde a nadále není žádná skutečnosti, která by bránila žalovanému vykonávat v tomto prostoru podnikatelskou činnost, z níž jedině si zajišťuje zdroj svých financí, jak to činí již delší dobu. Soud I. stupně také správně hodnotí, že úvahy žalobkyně vyslovené v její výpovědi o tom, k čemu by využila tento prostor garáže, jsou náhlou teorií bez reálného podkladu, nemluvě o tom, že vesměs míjí účel, pro který byla tato stavba vybudována. V této souvislosti pak soud I. stupně logicky uvádí, že pokud by žalovaný přišel o tento prostor, mohlo by mu to značně zkomplikovat podnikání a tím i výši jeho příjmů, protože by musel získat (vedle bydlení) obdobný prostor pro podnikání, patrně ne ve vlastním, takže by mu vznikly další výdaje za nájemné. Přitom účastníci mají i společný závazek z úvěru, který sloužil na vybudování předmětných nemovitostí a který je nutno ještě dlouho splácet. Žalovaný má také vyživovací povinnost k nezl. dětem účastníků. Soud I. stupně tak oprávněně bere v úvahu, že ztráta podnikatelského prostoru pro žalovaného by měla v prvé řadě ekonomický dopad do jeho poměrů. Pokud proto odvolací soud vyhodnotí účelné využití předmětných nemovitostí vcelku, je vhodnější v uvedených souvislostech, aby je získal do vlastnictví žalovaný.

13. Podmínku solventnosti je nutno vyhodnotit, po doplnění dokazování v odvolacím řízení, v zásadě stejnou na obou stranách. Nadále žádný z účastníků nemá k dispozici vlastní prostředky. U žalobkyně je doložena existence 5 000 000 Kč, kterou je ochoten jí poskytnout na výplatu vypořádacího podílu její současný partner pan , jméno FO, . Tyto prostředky získal během odvolacího řízení z prodeje své nemovitosti. O věrohodnosti tohoto zdroje a těchto prostředků nemá odvolací soud důvod pochybovat. Také proto neshledal potřebu doplňovat jakoukoliv formou dokazování ve vztahu k čestnému prohlášení rodičů žalobkyně, jež měl soud I. stupně správně za nedostatečné. Žalobkyně přitom zpochybňovala listiny předložené žalovaným soudu I. stupně v podobě příslibu úvěru pro něj a pro jeho matku právě pro nedostatečnou relevanci, ač byly z hlediska důkazní hodnoty na mnohem vyšší úrovni než prohlášení rodičů žalobkyně. Tyto listiny dokládaly, že pokud nenastanou nějaké nové podstatné skutečnosti, je vysoce pravděpodobné, že bankovní ústavy poskytnou v podobě úvěru prostředky do slíbené výše. V tomto řízení není úkolem soudů posuzovat důkazně správnost postupu bankovních ústavů v tomto procesu a vyžadovat k tomu třeba výpisy z účtů, daňová přiznání apod. Pro danou věc je přece podstatné, zda je prokázáno, že účastník reálně obdrží předmětné prostředky od daného subjektu. Listiny předložené žalovaným v průběhu odvolacího řízení jenom potvrdily správnost závěru soudu I. stupně, byť částečně došlo ke změně z hlediska zdrojů žalovaného pro výplatu vypořádací částky. Jak plyne z výše přijatých zjištění, žalovaný získá z překlenovacího úvěru částku přibližně 3 000 000 Kč k uvedenému účelu, ke stejnému účelu získá 800 000 Kč z úvěru partnerka žalovaného paní , jméno FO, . Nadále platí přislib úvěru pro matku žalovaného paní , jméno FO, , která je připravena částku na úrovni 750 000 Kč poskytnout žalovanému ke stejnému účelu. K tomu v odvolacím řízení přistoupil otec paní , jméno FO, s prohlášením o poskytnutí částky do 0,5 milionu Kč v případě potřeby. Na základě toho lze mít také za prokázané, že i žalovaný disponuje prostředky ve výši přibližně 5 000 000 Kč na zaplacení vypořádacího podílu. Proto ani u žalovaného odvolací soud neshledává potřebu cokoliv dalšího v tomto směru zjišťovat, včetně jeho dalších dluhů, neboť nijak neovlivňují jeho schopnost získat dostatek prostředků na výplatu podílu a jeho schopnost si vydělávat podnikáním na splácení závazků (viz i dále), nemluvě o refinancování úvěru 800 000 Kč výše zmíněnou smlouvou.

14. Odvolání žalobkyně pak zcela opomíjí existenci společného závazku z hypotečního úvěru poskytnutého ve výši 2,9 milionu Kč právě na výstavbu předmětných nemovitostí. Na základě údajů prezentovaných žalovaným v jeho vzájemné žalobě lze dovodit, že nesplacená část tohoto úvěru může být aktuálně na úrovni 2,2 milionu Kč. Není pochyb o tom, že od rozchodu účastníků v roce 2024 splácí tento úvěr částkou necelých 14 000 Kč měsíčně žalovaný. Z účastníků je ostatně tou osobou, která jediná je schopna tento závazek nadále řádně a včas hradit. Žalobkyně je na mateřské dovolené s příjmem 11 500 Kč. Jak konstatuje soud I. stupně, pracovala jako učitelka v MŠ a její příjem i při nástupu do zaměstnání by činil do 25 000 Kč měsíčně. Pouze splátka tohoto úvěru by tak přesáhla polovinu jejího výdělku. Na straně druhé není namístě zpochybňovat výdělkovou úroveň žalovaného, jak činí odvolání. Jak připustil žalovaný, z důvodů zdravotních (nebo jiných) po jistou dobu omezil rozsah své pracovní činnosti v rámci podnikání, to však již pominulo a je schopen nastavit pracovní režim tak, aby jeho výdělky byly mnohem vyšší než předpokládaný příjem žalobkyně. O tom jednak svědčí to, že mu byl – přes existenci více závazků – poskytnut úvěr ve výši téměř 4 000 000 Kč, což znamená, že výsledky jeho podnikání a majetkovou situaci vyhodnotil bankovní ústav tak, že žalovaný je dostatečně výdělečně činný k řádnému splácení takového závazku. Vedle toho je zřejmé, že žalovaný musí ze svého podnikání pravidelně získávat prostředky v řádově mnohem vyšší částce než 25 000 Kč měsíčně, jak to ostatně specifikoval u odvolacího jednání. Žalovaný pravidelně a dlouhodobě splácí předmětný úvěr částkou necelých 14 000 Kč, vedle toho splácí úvěr na vozidlo částkou kolem 13 000 Kč (jež bude vyrovnán překlenovacím úvěrem), platí výživné 10 000 Kč, v rámci podnikání odvádí zdravotní a sociální pojištění na úrovni 10 000 Kč měsíčně, vedle toho musí mít prostředky na úhradu základních služeb poskytovaných pro obě předmětné budovy. Pokud bylo dohodnuto či stanoveno výživné 10 000 Kč měsíčně pro 2 nezl. děti účastníků, taková výše rovněž neodpovídá v odvolání tvrzenému příjmu žalovaného. A jestliže žalovaný splácí a je pravděpodobné, že bude splácet předmětný úvěr, a jestliže je to žalovaný, který pouze je schopen tento závazek řádně a včas plnit, bylo by nelogické, aby splácel úvěr na nemovitosti, kterou by neměl ve svém vlastnictví. K tomu přistupuje i další skutečnost zohledněná soudem I. stupně, a že sice zástava za tento hypoteční úvěr je nemovitostí ve vlastnictví rodičů žalovaného. A opět se, s ohledem na rozchod účastníků, nejeví vhodné a logické, aby rodiče žalovaného měli nemovitost zatíženou pro závazek vztahující se k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně. Nejde vůbec o marginální záležitost, jak líčí odvolání. Jak bylo výše uvedeno, hypoteční úvěr z větší části není uhrazen a představuje téměř polovinu vypořádací částky. A především při stanovených splátkách bude ještě mnoho let splácen a tudíž mnoho let bude zástava zatěžovat nemovitost rodičů žalovaného. A bez ohledu na příbuzenské vazby těchto rodičů k dětem účastníků je přece podstatné, že zde zůstává nejbližší a přirozený příbuzenský vztah mezi žalovaným a jeho rodiči, nikoliv mezi žalobkyní a rodiči žalovaného.

15. Na základě těchto skutečností se odvolací soud ztotožňuje s právním závěrem okresního soudu, který rozhodl o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalovaného. Rozsudek v těchto i dalších výrocích je věcně správný, a proto ho s odkazem na jeho odůvodnění mohl odvolací soud podle § 219 o. s. ř. v celém rozsahu potvrdit.

16. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. bylo také o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. I pro tuto fázi řízení platí, že zde nelze hovořit co do základu o úspěchu některé ze stran (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/2020), přičemž nejsou dány ani pro odvolací řízení mimořádné okolnosti pro odlišný závěr.