15 CO 21/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Marcely Pechové a Víta Jakšiče v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 61 958 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 26 772 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2021 č. j. 2 C 15/2020-235, 2 C 17/2020

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. a II. ve výrocích o zamítnutí žalob a IV. ve výroku o náhradě nákladů státu potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci III. ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudem I. stupně v částce 38 267,70 Kč k rukám Mgr. jméno příjmení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 12 355 Kč k rukám Mgr. jméno příjmení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 61 958 Kč s kapitalizovaným úrokem 6 114,36 Kč a s úrokem 15 % ročně z 25 609,17 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení 3 618,05 Kč a s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z 27 704,31 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení. Současně zamítl i žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 26 772 Kč s kapitalizovaným úrokem 2 532,57 Kč a s úrokem 15 % ročně z 10 065,23 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení 1 461,38 Kč a s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z 10 713,28 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení. Dále soud I. stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 35 267,70 Kč a povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 3 450 Kč, v obou případech do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba dne 26. 11. 2016 a dne 31. 1. 2017 smlouvy o spotřebitelském úvěru, které řádně nesplácela. Žalovaná popřela, že by tyto 2 smlouvy o úvěru podepsala a dostala peníze. Soud I. stupně zjistil ze smluv předložených žalobkyní číslo z 31. 1. 2017 a číslo z 26. 11. 2016, že právnická osoba Financial Services sepsala takové smlouvy s údaji žalované. Znalecký posudek Mgr. příjmení z 29. 1. 2021 však neprokázal tvrzení žalobkyně, že to byla právě žalovaná, kdo uvedené smlouvy podepsal. Proto soud I. stupně hodnotil i další důkazy. Svědkyně příjmení (teta žalované) vypověděla, že pracovala jako obchodní zástupce EC Financial Services a uvedené smlouvy dávala žalované podepsat a také jí dala peníze dle nich. Proti její výpovědi stála výpověď žalované, že ve 2 případech si skutečně vzala půjčku pro to, aby finančně vypomohla svědkyni příjmení, v této souvislosti byla dvakrát u soudu (čemuž odpovídá obsah rozsudků Okresního soudu v Táboře č. j. 24 C 294/2020-75 z 1. 10. 2020 a č. j. 13 C 169/2019-43 ze dne 24. 6. 2020). U sporných 2 smluv však žalovaná svůj podpis na smlouvách jednoznačně popřela, na tom setrvala po celou dobu řízení. Poukázala i na insolventnost svědkyně příjmení, kdy z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 15. 9. 2017 vyplývá, že u L. příjmení a jejího manžela byl skutečně zjištěn úpadek a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Svědek jméno, který nastoupil jako obchodní zástupce po svědkyni, uvedl, že svědkyně měla mít při práci potíže v tom smyslu, že měla obírat nějaké klienty o peníze a o splátky, což mu potvrdila jak manažerka společnosti, tak někteří klienti. Hodnotí-li tedy okresní soud důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, žalobkyně jednoznačně neprokázala, že by uvedené smlouvy uzavřela skutečně žalovaná, když svědkyně příjmení měla z dřívějších smluv k dispozici jak osobní údaje žalované, tak měla důvody k jednání popsanému žalovanou a nepřímo potvrzenému i svědkem jméno. Vzhledem k tomu byla žaloba zamítnuta.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která žádala jeho změnu tak, aby oběma žalobním nárokům bylo vyhověno. Uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), d), e), g) o. s. ř. Uvádí pak, že nesouhlasí s hodnocením důkazů. Byla to sama žalovaná, která navrhla provedení znaleckého posudku, který však nevyloučil, že žalovaná sporné smlouvy podepsala. příjmení žalované tak v tomto směru nebyla úspěšná. Dále soud I. stupně nevzal v úvahu, že žalovaná na pohledávky platila. I svědek jméno potvrdil, že jednu platbu od žalované přijal a žalovanou zná. Svědek jméno není ve věci jakkoliv zainteresován, takže jeho výpověď by měla být v tomto směru zohledněna. Ke způsobu hodnocení důkazů žalobkyně v tomto směru poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Má za to, že ze všech důkazů provedených v řízení vyplývá, že žalovaná předmětné smlouvy uzavřela.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně, který věc po skutkové i právní stránce správně vyhodnotil. Žalobkyně byla v průběhu řízení před okresním soudem upozorněna, že její tvrzení nejsou prokázána a byla vyzvána k doplnění důkazů, žádné další důkazy však nepředložila. Znalecký posudek sice nevyvrátil ani nepotvrdil pravost podpisů, nicméně znalec vyslovil v posudku 2 hypotézy. Vzhledem ke všem důkazům provedeným v řízení se lze jednoznačně přiklonit k variantě napodobeniny podpisu, a to především v souvislosti s osobou, která úvěrové smlouvy podepisovala za právní předchůdkyni žalobkyně, tedy svědkyni příjmení. Nejenom že měla k dispozici osobní údaje žalované a znala její podpis, ale zároveň byla osobou, která byla již v době uzavírání těchto smluv v dluhové pasti. Její výpověď lze označit za ryze účelovou. Především její popis kontroly uzavírání smluv je zcela úsměvný, u společností zabývajících se nebankovními půjčkami je všeobecně známo, že využívají tíživé situace osob, kterým půjčky poskytují.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. Je v něm sice uplatněn odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., není v něm však nikde dále specifikováno, jaká konkrétní jiná vada měla v postupu soudu I. stupně nastat. Dle dlouhodobě ustáleného výkladu tohoto ustanovení jsou jimi vždy důvody zmatečnosti dle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3, důvody pro zrušení rozhodnutí dle § 219a odst. 1 písm. b), c) a d), případně další procesní pochybení soudu I. stupně v postupu v řízení, např. přihlédnutí ke skutečnostem, které účastník uplatnil až po koncentraci řízení, chybné poučení svědka o jeho povinnostech, porušení povinnosti doručit účastníkovi písemnost apod. (k tomuto viz Občanský soudní řád II, 1. vydání 2009, C. H. Beck, str. číslo a násl.). Žádné procesní vady však odvolací soud v řízení před soudem I. stupně neshledal. Není dán ani odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., jež se vztahuje k neprovedení všech účastníkem navržených důkazů. Soud I. stupně však provedl všechny důkazy navržené žalobkyní, s čímž koresponduje také to, že u posledního jednání 23. 9. 2021, po poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř., ani žalobkyně neměla další důkazní návrhy.

7. Odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. o nesprávných skutkových zjištěních předpokládá situaci, kdy soud I. stupně provedené důkazy vyhodnotil způsobem neodpovídajícím požadavkům § 132 - § 135 o. s. ř. Podstatou zjištění skutkového stavu věci dle těchto ustanovení je úsudek soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou pravdivé. Jde tedy o složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů. Základem tohoto hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností i pravidla logického myšlení. Věrohodnost určité zprávy (poznatku) získané provedením konkrétního důkazu soud hodnotí jednak izolovaně, jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením dalších důkazů. U svědecké výpovědi tak hodnotí nejprve obecně věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům a k projednávané věci, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň a dále vzhledem k okolnostem, které doprovázely jeho vnímání určitých skutečností, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností apod. Hodnocení důkazů, které ve sporném řízení vyzní v závěr, že pravdivost skutkových tvrzení nelze potvrdit ani vyloučit, povede k tomu, že rozhodnutí soudu vyzní nepříznivě pro účastníka, jehož pravdivost tvrzení měla být prokázána (podrobněji viz opět výše citovaná publikace, str. 913 a násl.). Plně ve shodě s tímto je i procesní východisko prezentované žalobkyní v odvolání s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Nelze s ní ovšem souhlasit v tom, že by tyto zásady pro hodnocení důkazů soud I. stupně nedodržel a že by dospěl i v důsledku toho k nesprávným skutkovým zjištěním.

8. Správnost skutkových zjištění nezávisí pouze na samotném posouzení okolností plynoucích z výsledků dokazování, ale i na správném rozložení důkazního břemene mezi účastníky, v souladu s povinností tvrzení a povinností důkazní ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Jak vyplývá z předešlého právního rozboru, pokud nelze o pravdivosti určitého tvrzení přijmout jednoznačný skutkový závěr, procesní neúspěch tíží účastníka, který má k tomuto tvrzení důkazní povinnost. Proto se odvolací soud nejdříve zabýval tím, zda soud I. stupně v tomto směru postupoval v souladu s posledně uvedenými ustanoveními.

9. Žalobkyně přišla v obou žalobách s tvrzením, že mezi její právní předchůdkyní a žalovanou vznikl právní vztah na základě smluv o spotřebitelském úvěru z 26. 11. 2016 respektive z 31. 1. 2017. Je pak na ní důkazní břemeno prokázat toto tvrzení, které přirozeně v sobě zahrnuje prokázat i to, že žalovaná skutečně projevila vůli uzavřít takovou smlouvu, neboli jí podepsala. Jestliže žalovaná přišla s procesní obranou spočívající v tom, že podpisy na smlouvách nejsou její, a navrhla k tomuto znalecké dokazování, to neznamená, že se důkazní břemeno ohledně základního žalobního tvrzení přesouvá na ní. Jestliže písmoznalec uzavřel, že o pravosti podpisů„ příjmení“ na smlouvách nelze objektivně rozhodnout, neboť nelze rozlišit, zda se jedná o úmyslně komolené varianty pravých podpisů žalované nebo o nepřesné padělky napsané jiným pisatelem, soud I. stupně z hlediska popsaných principů pro hodnocení důkazů zcela správně uzavřel, že znalecký posudek jednoznačně neprokázal tvrzení žalobkyně, že žalovaná předmětné smlouvy podepsala. Slovy žalobkyně tak lze říct, že„ obrana žalované v tomto ohledu úspěšná“ byla, protože uvedený důkaz sice nevyloučil v jedné z variant, že žalovaná předmětné smlouvy podepsala, současně to však jednoznačně nepotvrdil.

10. V návaznosti na tento skutkový závěr soud I. stupně logicky přistoupil k posouzení dalších, nepřímých důkazů, přičemž ani v této části hodnotícího procesu se nedopustil žádných zásadních pochybení. Z obsahu odůvodnění rozsudku je zřejmé, že výpověď svědka jméno měl za věrohodnou a zohlednil ji při přijímání skutkových závěrů, byť v jiném směru než požaduje žalobkyně. Tím ovšem nepochybil, protože odvolací argumentace žalobkyně o hrazení splátek žalovanou není úplná a tudíž nemůže vést k jinému skutkovému závěru, než činí soud I. stupně. Žalobkyně předložila k oběma smlouvám historii úvěrového vztahu a výpisy o jednotlivých platbách. Ani na základě nich však nelze mít za prokázané její tvrzení, že to byla žalovaná, která na předmětné smlouvy zaplatila několik splátek během období od 26. 11. 2016 do 30. 11. 2017. Podle údajů z těchto listin totiž platby probíhaly v hotovosti, ale osoba plátce zde není žádným způsobem identifikována, přičemž žalovaná (jejíž výpověď okresní soud vyhodnotil i v souvislostech správně jako hodnověrnou), popírá, že by na pohledávku z 2 předmětných smluv použila své prostředky. A výpověď svědka jméno je pak v tomto směru značně obecná. Nejdříve uvedl pouze tolik, že si myslí, že žalovaná„ nějakou (splátku) mu dala, ale potom, že mu říkala, že to platila na účet“. V další části výpovědi pak opět jenom obecně hovořil o tom, že„ si myslí, že mu paní příjmení platila asi jedenkrát a neví přesně na jakou smlouvu“, přičemž si myslí, že u žalované měl„ asi jednu smlouvu“. Jenom v tomto řízení však žalobkyně tvrdí existenci dvou smluv se žalovanou, ta ve své výpovědi uvádí, že měla mít pravděpodobně ještě jednu půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně. Vedle toho dle výše citovaných listinných důkazů na podzim 2017 (kdy se svědek jméno stal obchodním zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně) mělo v jeden den, 30. 11. 2017, dojít ke splátce 500 Kč na každou z 2 sporných smluv. Je vcelku přirozené, že si svědek po řadově 4 letech nepamatuje detaily jednotlivých plateb, takže pro uvedený nesoulad s dalšími důkazy ještě není důvod pokládat jeho výpověď za nevěrohodnou. Na straně druhé to ovšem znamená, že ani na základě výpovědi svědka jméno nelze jednoznačně dovodit, že třeba alespoň zmíněné 2 splátky 30. 11. 2017 byly uhrazeny na předmětné 2 smlouvy právě žalovanou.

11. Pokud tudíž odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti posoudil proces vyhodnocení důkazů provedených v řízení před soudem I. stupně, dílčí i konečné skutkové závěry soudu I. stupně musí pokládat za správné. Dle takto zjištěného skutkového stavu je přirozeně zcela správný i právní závěr soudu I. stupně, neboť nemůže být prokázána existence závazků žalované z titulu smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu odvolací soud rozhodl podle § 219 o. s. ř. o potvrzení rozsudku v obou výrocích ve věci samé o zamítnutí žaloby, stejně jako ve výroku o náhradě nákladů státu. Tomu vznikly v průběhu řízení náklady v souvislosti se znalečným v celkové výši 6 450 Kč. příjmení 3 000 Kč na něj byla uhrazena ze zálohy poskytnuté žalovanou, takže soud I. stupně správně dle výsledků řízení uložil žalobkyni v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. nahradit státu zbylou část nákladů 3 450 Kč.

12. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. byl změněn výrok rozsudku okresního soudu o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Výpočet nákladů za právní zastoupení na straně žalované v celkové výši 35 267,70 Kč je bezchybný. Soud I. stupně však opomněl, že žalovaná platila zálohu na znalečné ve výši 3 000 Kč a jelikož v řízení uspěla, je i tato částka účelným nákladem, na jejich náhradu má právo. Proto bylo žalobkyni uloženo nahradit žalované na nákladech řízení před soudem I. stupně 38 267,70 Kč, a to v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

13. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobkyni uloženo nahradit žalované také náklady odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny náklady právního zastoupení, za 2 úkony právní služby po 4 660 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč, 8 půlhodin ztráty času po 100 Kč a jízdné 1 635 Kč. Celkovou částku 12 355 Kč je žalobkyně povinna uhradit rovněž k rukám zástupce žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v obec prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek dle § 237 o. s. ř.