15 CO 221/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 109 583,56 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 20. května 2022, č. j. 10 C 56/2022-59

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 94 033 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 80 022 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 8,08 % ročně z částky 73 112,94 Kč za dobu od 25. 8. 2021 do 17. 9. 2021 ve výši 388,44 Kč a dále od 18. 9. 2021 do zaplacení, maximálně vše do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 8. 2021 dosáhne částky 287 100 Kč, a v odstavci II. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 109 583,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 93 111 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 3 851,52 Kč a ve výši 8,25 % ročně z částky 73 112,94 Kč od 18. 9. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 25. 8. 2021 dosáhne částky 287 100 Kč (odst. I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. II.).

2. Dle odůvodnění rozsudku měl soud I. stupně příslušnými listinami za prokázané, že mezi účastníky byla dne 25. 2. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal se sjednaným úrokem z úvěru ve výši 82,76 % ročně splácet ve 30 měsíčních splátkách po 7 975 Kč měsíčně. Výše roční procentní sazby nákladů (dále jen RPSN) činila dle smlouvy 122,62 % ročně. Při řádném splácení měl žalovaný zaplatit celkem částku 239 250 Kč. Žalovaný smluvní podmínky nedodržel a od splátky [číslo] se dostával do prodlení, v důsledku čehož po něm žalobkyně požadovala zaplacení sankcí podle čl. 6 smlouvy (smluvní pokuta 499 Kč za každou splátku s prodlením v délce 30 dnů) a čl. 6 (náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, a to u každé splátky v částce 200 Kč při prodlení s úhradou o délce 15 dnů). Proto došlo k 23. 8. 2021 k zesplatnění úvěru se vznikem nové jistiny úvěru zahrnující kromě nezaplacené původní jistiny i přirostlé úroky z úvěru, přičemž dle článku 6.5 smlouvy v případě prodlení s úhradou nové jistiny úvěru vznikla žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Zároveň i nadále běžel úrok z úvěru. Žalovaný přitom uhradil celkem 15 splátek po 7 975 Kč v celkové výši 119 625 Kč.

3. Na základě uvedených zjištění soud I. stupně konstatoval, že žalovaný i při řádném splácení poskytnutého úvěru 100 000 Kč by měl vrátit částku 239 250 Kč, tedy více než dvojnásobek plnění poskytnutého žalobkyní, že sjednaná úroková sazba z úvěru ve výši 82,76 % ročně více než desetinásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru činící dle statistických údajů ČNB pro období září 2020 (správně únor 2020) pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,05 % ročně, což vede soud k závěru, že takové ujednání o úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy; tento institut lze považovat za korektiv omezující autonomii vůle smluvních stran a jejich možnosti sjednat si obsah smlouvy libovolně. Je-li smluvní úrok vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je taková odměna naprosto nepřiměřená výši plnění poskytnutého žalobkyní (byť je maximální výše omezena částkou 287 100 Kč). Nákladnost úvěru pro dlužníka vyjádřená RPSN je pak vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Nevyváženost smlouvy ve prospěch dlužníka pak vyniká i v případě jeho prodlení se splácením, kdy přistupují další sjednané sankce v čl. 6, 6.2 a 6.5 smlouvy. Celkový systém těchto sankcí obsažený ve smlouvě (denní smluvní pokuta je doplňována sankcemi jednorázovými) způsobuje, že rozsah povinností, které v případě prodlení dlužníka zavazují, je zcela nepřiměřený výši plnění poskytnutého žalobkyní. To ilustruje skutečnost, že přestože žalovaný již žalobkyni zaplatil částku 119 625 Kč, obsah smlouvy umožňuje žalobkyni požadovat po něm zaplacení další částky 109 583 Kč, a to i za situace, kdy žalobkyně sama omezila rozsah svého nároku na zaplacení smluvního úroku a smluvní pokuty podle čl. 6 smlouvy (v období od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 jí pak nárok na tuto smluvní pokutu dle § 9 zákona č. 177/2020 Sb. ani nevznikl). Uvedená problematická ujednání smlouvy pak dle názoru soudu nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o. z., když výše smluvního ročního úroku je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, přirostlé úroky se stávají součástí nové jistiny úvěru, což po případném zesplatnění úvěru ovlivňuje i celkový mechanismus sankcí (smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy). Smlouvu je tak nutno posuzovat jako celek, jelikož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána. Smlouva o spotřebitelském úvěru je tak ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně proto soud posoudil podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § [číslo] odst. 1 a § 2993 o. z. s tím, že žalobkyně má právo na vrácení částky poskytnuté žalovanému na základě uzavřené smlouvy. Jelikož tato částka byla žalovaným uhrazena již před podáním žaloby, nárok na zaplacení další částky požadované v tomto řízení je nedůvodný; proto byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

4. Rozsudek v části zamítavého výroku I. ohledně jistiny v částce 80 022 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 25. 8. 2021 do zaplacení, částky ve výši 14 011 Kč (smluvní pokuta dle čl. 6 smlouvy původně požadovaná ve výši 16 472,56 Kč) a smluvního úroku ve výši 8,08 % ročně z částky 73 112,96 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 8. 2021 dosáhne částky 287 100 Kč, napadla žalobkyně odvoláním. V prvé řadě má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho nepřiznat, když je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, u kterého je třeba zohlednit vyšší rizikovost jejich poskytování (odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, a další rozhodnutí obecných soudů). Dále upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, a dovozuje, že v daném případě by měl být úrok posuzován se sazbou 24,02 % p.a. v únoru 2020 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činil úrok v daném případě 82,76 % p. a., tedy pouze 3,44 násobek nejvyšší úrokové sazby, přičemž za nepřiměřené jsou judikaturou považovány sazby převyšující obvyklou míru až 4 násobně; proto sazba 82,76 % p. a. není nepřiměřená. Dále žalobkyně provádí rozbor problematiky výše úroků z úvěru se zdůrazněním svobodného rozhodnutí stran vstoupit do smluvního vztahu za daných podmínek a s přihlédnutím k prioritě výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Zároveň odkazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], podle kterého ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat jejich ochranu. Dále cituje rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 46 Icm 2408/2017 z pohledu aplikace § 1813 o. z. a dovozuje, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Dospěl-li soud přesto I. stupně k závěru, že sjednaná výše výroku odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou (§ 2395 a § 1802 o. z. a citace z rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 106/2019-125 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 780/2021-100). Z toho dovozuje, že žalovaný musí úrok za poskytnutí úvěru platit a není tak možné žádný úrok nepřiznat. Ohledně smluvních pokut poukázala na jejich sjednání v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění předpisů pozdějších. Proto navrhovala změnu rozsudku soudu I. stupně v napadené části a přiznání v odvolání požadovaných částek, včetně nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výslovně napadené části výroku I. o zamítnutí žaloby a v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení; podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozsudek ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby nabyl samostatně právní moci. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal odvolací soud věc při jednání v nepřítomnosti žalovaného a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Odvolací soud vychází z důkazně podložených skutkových závěrů soudu I. stupně, citovaných i v bodě 2. tohoto odůvodnění. Ostatně žalobkyně proti nim žádné námitky nevznáší, podstata jejího odvolání spočívá v námitkách proti právnímu posouzení věci, zejména proti závěru o rozporu ujednání o výši úroků z úvěru s dobrými mravy. Nicméně těmito námitkami se odvolací soud zabýval opakovaně v obdobných sporech vedených žalobkyní (např. sp. zn. 15 Co 86/2018, 15 Co 33/2019, 15 Co 52/2019, 15 Co 49/2020, 15 Co 93/2021), nemá důvod ničeho měnit na svých závěrech, které jsou žalobkyni známé, a které shrnuje následujícím způsobem.

8. Není sporu o tom, co je míněno pojmem dobré mravy zakotveným v § 1 odst. 2 i § 580 odst. 1 o. z., ani o tom, že dobré mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právních jednání (v případě, že právní jednání je shledáno souladným se zákonem). S ohledem na tento základní smysl současně platí, že závěr o rozporu s dobrými mravy by měl být výjimečný, takže se uplatní pouze tehdy, pokud je obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřený či nespravedlivý. Proto pro použití korektivu dobrých mravů dle § 580 odst. 1 o. z. nemůže být významný odvolací argument žalobkyně o smluvní volnosti stran při právním jednání (k tomuto a podrobněji k pojmu dobré mravy viz např. [příjmení] a kolektiv: Občanský zákoník I., Obecná část § 1 až 654, Komentář, 1. vydání 2014, C. H. Beck, strany 2085 [číslo]). Na posouzení souladu ujednání o úrocích s dobrými mravy nemá v daném případě žádný vliv § 1813 o. z., neboť nikdo netvrdil a nedovozoval to ani soud I. stupně, že by jakákoliv část smlouvy, včetně části o úroku, byla ve smyslu tohoto ustanovení zakázána a tudíž by se k ní dle § 1815 o. z. nepřihlíželo. Soud I. stupně se tedy správně zabýval neplatností předmětného ujednání, respektive celé smlouvy, pro rozpor s dobrými mravy, jak to vyžaduje § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z.

9. Z judikatury zejména Nejvyššího soudu je zřejmé, že nelze přesně stanovit, jaká výše úroku z úvěru je již nemravná či nepřiměřená, neboť to závisí na konkrétních okolnostech každého smluvního vztahu. Je však možné vyjít z toho, že pokud dohodnutá výše úroku podstatně převyšuje obvyklé úrokové sazby u úvěrů, zpravidla je nepřiměřená a tudíž v rozporu s dobrými mravy (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, na který poukazuje i žalobkyně). Z něho také plyne, že při tomto posouzení nejsou významné skutečnosti týkající se situace dlužníka, který často uzavírá daný typ smlouvy právě pro své tíživé finanční poměry. To ovšem v souladu s obecně uznávanými pravidly chování nemůže vést k tomu, aby dlužník kvůli tomu musel poskytovat věřiteli z půjčených prostředků nepřiměřené úroky. V uvedené věci Nejvyšší soud, při zjištění o průměrné úrokové míře 9 - 15,5 % ročně, shledal za rozpornou s dobrými mravy výši úroků 60 % ročně (u půjčky dohodnuté mezi fyzickými osobami, splatné do 3 let, bez sjednání dalších poplatků či smluvních pokut).

10. Rovněž k problematice posouzení obvyklé výše úroků dle statistických údajů ČNB (databáze [příjmení]) se odvolací soud opakovaně vyjadřoval. V této souvislosti podotýká, že zjištění obvyklých úroků požadovaných za úvěry bankami v místě sídle dlužníka v době uzavření smlouvy je obtížně zjistitelné a zpravidla ne zcela přesné (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 ICdo 45/2013). Ustanovení § 1802 o. z. stanoví, že dlužník má platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Vyšel-li soud I. stupně z ukazatele průměrné sazby úroků z úvěru poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu (výše 8,05 % ročně), jedná se o ukazatel obsahově nejbližší posuzovanému smluvnímu vztahu, tedy ukazatel nejvhodnější. Nelze proto přisvědčit argumentaci žalobkyně výší úroků 24,02 % ročně u kreditních karet v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, která je žalobkyní uplatňována pouze proto, že dle databáze [příjmení] je nejvyšším úrokem, ovšem představuje úrok za zcela jiný druh finančního produktu a neodpovídá charakteru uzavřené úvěrové smlouvy. V tomto smyslu je nutné také vykládat již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a z něho vyplývající přihlédnutí k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček (názor žalobkyně by znamenal, že bez ohledu na druh posuzovaného finančního produktu by vždy byla použita stejná nejvyšší sazba úroků).

11. Pokud v daném případě sjednaná úroková sazba z úvěru ve výši 82,76 % ročně více než desetinásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru, dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že takové ujednání je v rozporu s dobrými mravy. Pakliže by bylo neplatné pouze smluvní ujednání o úrocích, byla by úvěrová smlouva ve zbývajícím rozsahu platná a žalobkyni (jak argumentovala v odvolání) by náležel úrok ve výši obvyklé ve smyslu § 1802 o. z. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 či rozhodnutí odvolacích soudů citovaná v odvolání). Nicméně jiné následky nastanou v případě, že úvěrová smlouva bude neplatná jako celek.

12. Učinil-li v daném případě soud I. stupně závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy o spotřebitelském úvěru pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., neomezil se při tomto hodnocení pouze na smluvní ujednání o úrocích, nýbrž posuzoval (a to zcela správně) soulad celého obsahu smlouvy s korektivem dobrých mravů. Takový postup odpovídá soudní praxi (především v exekučním řízení), která již mnoho let tuto problematiku řešila u smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12). V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu se postupně vyvíjela také judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo 20 Cdo 4022/2017). Tento právní názor se však během následujících let posunul, zejména na základě judikatury Ústavního soudu, který dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18). Nejvyšší soud v ČR pak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denní i jednorázovými.

13. Popsané právní závěry Nejvyššího a Ústavního soudu jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc, neboť je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.

14. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění (body 6, 7 a 8) napadeného rozsudku I. stupně, který přesvědčivě na základě konkrétního obsahu účastníky uzavřené smlouvy (úroková sazba z úvěru 82,76 % ročně, RPSN 122,62 %, vrácení částky 239 250 Kč i při řádném splácení poskytnutého úvěru 100 000 Kč, sankce při prodlení v čl. 6 – smluvní pokuta, čl. 6 – náhrada nákladů a čl. 6 – další smluvní pokuta po zesplatnění úvěru, sjednaná z nové jistiny tvořené vedle vlastní dlužné jistiny i úroky z úvěru do zesplatnění), včetně konkrétního chování žalovaného (přestože uhradil celkem 15 stanovených splátek po 7 975 Kč v celkové výši 119 625 Kč, tedy částku převyšující výši úvěru, je po něm uplatňována částka stále převyšující 100 000 Kč), důvodně uzavřel, že smlouvu jako celek (s ohledem na provázanost jednotlivých ujednání - § 576 o. z.) je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Při takovém závěru nemůže obstát názor žalobkyně, že jí mají náležet úroky alespoň v obvyklé výši dle § 1802 o. z., neboť toto ustanovení nelze při neplatnosti celé úvěrové smlouvy aplikovat.

15. Za této situace soud I. stupně správně posoudil žalobkyní uplatněný nárok podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z. – právo žalobkyně na vrácení toho, co plnila) a jelikož žalovaným byla žalobkyni uhrazena již vyšší částka, než kterou mu na základě neplatné smlouvy poskytla, žalobu na zaplacení další částky zamítl. Proto mohl odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části výroku I. o zamítnutí žaloby (pokud se žalobkyně odvolala ohledně části úroku ve výši 8,08 % ročně z částky 73 112,96 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení, potom za dobu od 25. 8. 2021 do 17. 9. 2021, pro kterou byla ve výroku napadeného rozsudku uvedena konkrétní částka, jde o částku 388,44 Kč) a rovněž v bezchybném výroku II. o náhradě nákladů řízení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdit.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů této fáze řízení nemá, neboť žalobkyně zde nebyla úspěšná a žalovanému žádné náklady nevznikly.