15 Co 24/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce Anonymizováno zastoupený advokátem Mgr. Vojtěchem Nacházelem sídlem Tylova 837, 393 01 Pelhřimov proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované Anonymizováno zastoupená advokátkou JUDr. Ladislavou Lebedovou sídlem Koželská 205, 584 01 Ledeč nad Sázavou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 11. 2025, č. j. 5 C 135/2024-348

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud I stupně zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitým věcem, a to k pozemku , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba , adresa, , rod. dům. stojící na pozemku , Anonymizováno, , k pozemku , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., jiná st. stojící na pozemku , Anonymizováno, , k pozemkům , Anonymizováno, , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, vše zapsáno na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , nemovité věci přikázal do vlastnictví žalované, které uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 1 675 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo.

2. V odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně uvedl, že žalobce se domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a navrhl, aby nemovitosti byly přikázány do jeho vlastnictví. Návrh odůvodnil tím, že se souhlasem žalované v nemovitosti bydlí, opravuje ji, udržuje a rekonstruuje. Dále argumentoval tím, že nemovitost byla pořízena převážně z jeho prostředků, že do nemovitosti investoval a že má dostatek finančních prostředků na výplatu vypořádacího podílu. Žalovaná ve svém vyjádření rovněž projevila o nemovitosti zájem s tím, že má v péči 3 nezletilé děti, že se z domu odstěhovala z důvodu nevhodného chování žalobce a že i ona má dostatek prostředků na výplatu vypořádacího podílu. Dále poukázala na to, že na rozdíl od ní má žalobce možnost bydlet v nemovitostech, které má ve výlučném vlastnictví.

3. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že předmětné nemovitosti nelze jako jeden polohový a funkční celek reálně rozdělit, což účastníci nezpochybňovali s tím, že o reálné rozdělení nemovitostí ani nemají zájem. Při rozhodnutí o tom, kterému z účastníků nemovitosti za přiměřenou náhradu přikázat, okresní soud nemohl vzít do úvahy hledisko velikosti podílů, protože podíly účastníků jsou stejné a ani způsob nabytí vlastnického práva, jelikož u obou účastníků je nabývacím titulem kupní smlouva. Pokud žalobce ve svůj prospěch argumentoval vynaložením nákladů na údržbu a rekonstrukci nemovitostí, uplatnil proti žalované samostatný nárok na zaplacení jedné poloviny zhodnocení domu čp, Anonymizováno, , který doložil úvěrovou smlouvou ze dne , datum, na částku 1 000 000 Kč, různými nákupními doklady, fakturami, apod. Ohledně tohoto nároku žalobce účastníci uzavřeli smír, v němž se žalovaná zavázala zaplatit žalobci částku 290 000 Kč. Tím byla podle soudu sporná otázka týkající se zhodnocení nemovitosti vyřešena a a tak zhodnocení domu nelze považovat za hlavní kritérium pro přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce. V této souvislosti okresní soud zmínil, že účastníci do roku 2024 žili v družském poměru, pečovali o společnou domácnost a o tři děti a nepochybně se dle svých možností a schopností podíleli i na údržbě a rekonstrukci v rámci jimi vedené společné domácnosti. Za důležité pro rozhodnutí ve věci považoval zjištění, k jakému účelu mají nemovitosti sloužit, který z účastníků ji lépe využije, a na straně kterého z účastníků je naléhavější potřeba nemovitost užívat. Na základě provedených důkazů konstatoval, že oba účastníci užívali nemovitosti do září 2024, kdy se žalovaná po rozpadu družského vztahu a pro neshody účastníků odstěhovala k rodičům, avšak i nadále nemovitosti několikrát týdně navštěvovala z důvodu chovu slepic a ovcí v ovocném sadu. V domě čp. , Anonymizováno, bydlela ještě od listopadu 2024 do ledna 2025, kdy byl žalobce ve Vietnamu. Žádný z účastníků po rozchodu nedal najevo, že by neměl o užívání nemovitostí zájem, a společnému užívání bránily vyhrocené vztahy účastníků vyplývající z opatrovnického rozhodnutí, jímž byly děti účastníků svěřeny do péče žalované a dále z rozhodnutí Městského úřadu , adresa, , oddělení přestupků, ze dne 7.10.2024, č.j. , Anonymizováno, /, č. účtu, /, Anonymizováno, , kterým byla žalobci uložena pokuta za přestupek proti občanskému soužití, kterého se dopustil 24.3.2024 na narozeninové oslavě své dcery tím, že po žalované hodil věci a nadával jí. Nyní nemovitosti užívá žalobce a žalovaná bydlí v podnájmu ve , Anonymizováno, v bytě o velikosti 1+kk, kde platí podnájemné 10 900 Kč, záloha na služby 2 000 Kč, poplatek za 2 psy 2 000 Kč a elektřinu 1 000 Kč, celkem 15 900 Kč. Oproti tomu žalobce v domě hradí jen nezbytné náklady. Žalovaná nevlastní jinou nemovitost, proto chce bydlet ve , Anonymizováno, , kde děti měly domov. Finanční poměry žalovaná doložila smlouvami a výplatními páskami, z nichž vyplynulo, že ze zaměstnaneckých poměrů má příjem cca 36 000 Kč a z podnikatelské činnosti cca 60-65 000 Kč ročně Dále dostává výživné v celkové výši 11 000 Kč. Žalobce od roku 2024 nepracuje, nemá žádný příjem, žije z dědictví získaného po otci v roce 2022, platí si zdravotní a sociální pojištění, a hodně cestuje (v průběhu řízení byl od 11/ 2024 do 1/2025 ve Vietnamu a od 7/2025 do 8/2025 v Thajsku). Dle údajů z katastru nemovitostí žalobce vlastní rodinný dům čp. , Anonymizováno, , který dle jeho tvrzení byl postaven rodiči před 20 lety, má finančně neefektivní vytápění na lehké topné oleje a zřícené přístupové schodiště. Tento dům žalobce aktuálně nabízí prostřednictvím realitní kanceláře k prodeji za 5 850 000 Kč. Dále žalobce vlastní jednu ideální šestinu domu č.p. , Anonymizováno, , kde se nachází byty a kanceláře, a hospodaření s domem má na starosti jeho matka, která si ponechává veškeré příjmy z pronájmu a zajišťuje údržbu. V době, kdy žalobce vypovídal (8. 9. 2025) byl jeden byt volný, následně žalobce doložil obsazenost všech 5ti nebytových prostor a všech 3 bytů. Po otci žalobce zdědil dům čp. , Anonymizováno, ve , Anonymizováno, , který prodal v roce 2024 za částku 4 350 000 Kč, z níž část použil na úhradu hypotečního úvěru. Na rozdíl od žalované má tedy žalobce možnost okamžitě bydlet po odpovídající úpravě schodiště a způsobu vytápění v domě čp. , Anonymizováno, , nebo v kterémkoli bytě v domě čp. , Anonymizováno, po ukončení některého nájmu pro potřeby spoluvlastníka (užívání jednoho bytu by přitom nepřesáhlo míru spoluvlastnického podílu žalobce a ani nijak výrazně nesnížilo příjmy z nájmů). Protože žalovaná jinou možnost bydlení nemá a má v péči 3 děti, které až do roku 2024 ve Vyklanticích vyrůstaly, soud I. stupně, i s ohledem na její celkové poměry, uzavřel, že je na místě nemovitosti přikázat do vlastnictví žalované, která zároveň prokázala, že dosahuje příjmu ve výši cca 40 000 Kč měsíčně, a že ke dni 9. 10. 2025 měla na svém účtu částku 2 102 098,55 Kč, z toho 600 000 Kč představuje dar od matky a 1 500 000 Kč úvěr poskytnutý , právnická osoba, . Námitku žalobce zpochybňující platnost úvěrové smlouvy soud I. stupně odmítl s tím, že žalovaná má takové příjmy, které jí umožňují úvěr splácet a s tím, že k posuzování neplatnosti smlouvy by mohlo dojít až v případě sporu mezi bankou a žalovanou dlužnicí a na žalobce by to nemělo žádný vliv. Výše vypořádacího podílu v částce 1 675 000 Kč vyplynula ze znaleckého posudku č. , č. účtu, ze dne 12. 5. 2025 znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , proti němuž nezazněly žádné námitky. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., jelikož jde o řízení iudicii duplicis a účastníci v něm mají stejný úspěch. Ohledně řízení o zaplacení částky 385 000 Kč s příslušenstvím soud o nákladech řízení rozhodl ve smyslu § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Poukázal na to, že ve svém podání ze dne 8. 10. 2025 k úvěru poskytnutému žalované (z hlediska posouzení úvěruschopnosti bankou) navrhoval řadu důkazů, protože sama žalovaná vypověděla, že nemá žádné finanční úspory a disponuje poměrně nízkým příjem. Je tedy otázkou, zda je úvěrová smlouva platná, čímž by se měl soud zabývat z úřední povinnosti. Neplatnost úvěrové smlouvy by pro žalovanou znamenala, že by musela půjčené finanční prostředky vrátit a neměla by tak dostatek finančních prostředků na vyplacení žalobce (popř. by soud alespoň nesměl k uvedeným prostředkům žalované přihlížet, neboť z její strany by se jednalo o bezdůvodné obohacení). Pokud soud I. stupně navržené důkazy neprovedl, neúplně zjistil skutkový stav ohledně solventnosti žalované. To se týká i důkazů, které žalobce navrhoval k prokázání svého tvrzení, že se podílel na pořízení předmětných nemovitostí podstatně vyšší částkou než žalovaná; z celkové ceny na pořízení předmětných nemovitostí ve výši 1 000 000 Kč žalobce uhradil 640 000 Kč a žalovaná pouze 360 000 Kč. Uvedená skutečnost je podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jedním z významných kritérií při úvahách soudu při přikázání věci do výlučného vlastnictví. Dále namítal, že navrhoval důkazy ke svému tvrzení, že vynaložil nemalé výdaje na zpracování projektové dokumentace k ohlášení stavby včetně inženýringu, kterou zpracoval pan , tituly před jménem, , jméno FO, , IČO: , IČO, , , adresa, (dále také jako „pan , adresa, “), a která se týkala přístavby a stavebních úprav předmětných nemovitostí. Takto vynaložil částku 37 119,50 Kč, kterou také řádně uhradil. Dalším a již zaplaceným nákladem je částka 37 800 Kč za zpracování „Odborného posudku (OP) v oblasti podpory A“ pro program „Nová zelená úsporám NZURD - 1/2021“ panem , Anonymizováno, . Uvedenými tvrzeními se soud I. stupně vůbec nezabýval, přitom ilustrují zájem žalobce se o předmětné nemovitosti v budoucnu starat a dále je rekonstruovat. Podle žalobce soud I. stupně porušil pravidla o koncentraci řízení, neboť při jednání dne 13. 11. 2025 provedl důkazy předložené žalovanou až po koncentraci. Řízení bylo zkoncentrováno při jednání dne 8. 9. 2025 a do 9. 10. 2025 byla účastníkům poskytnuta lhůta k navržení důkazů. K důkazům doloženým až po koncentraci, tj. potvrzení o zůstatku na účtu žalované, informace o pohybu na jejím účtu a potvrzení o provedení transakce, soud I. stupně neměl vůbec přihlížet a pokud tak učinil, zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za nesprávný považuje žalobce závěr okresního soudu, že smírem byla vyřešena otázka zhodnocení domu čp. , Anonymizováno, , kterou nelze považovat ze hlavní kritérium pro přikázání nemovitosti do vlastnictví. Žalobce zdůraznil, že celou rekonstrukci domu č.p. , Anonymizováno, financoval sám, a že si dokonce na rekonstrukci vzal úvěr ve výši 1 000 000 Kč. Sama žalovaná vypověděla, že až na pár drobností rekonstrukci financoval žalobce, a k zaplacení částky 290 000 Kč se zavázala až na základě soudního smíru v řízení, které vyvolal žalobce, jelikož žalovaná neplnila dobrovolně. Vynaložení investic do nemovitosti tedy žalobce považuje za podstatné. Soud I. stupně správně nevyřešil ani otázku dalšího možného bydlení. Po celou dobu řízení žalobce tvrdil, že dům č. p. , Anonymizováno, není možné okamžitě obývat, neboť je zanedbaný, systém vytápění je velice drahý a neefektivní, a má zřícené schodiště. Proto žalobce přistoupil k jeho prodeji s tím, že prostředky za prodej použije na další rekonstrukci předmětných nemovitostí ve , Anonymizováno, . Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že v domě lze po odpovídajících úpravách bydlet, není zřejmé, z jakých podkladů vychází. Žalobce pak nesouhlasí ani s argumentací soudu, že může bydlet v některém z bytů v domě v , Anonymizováno, . Ohledně 2 bytů byly uzavřeny nájemní smlouvy na dobu určitou dne 23. 9. 2025 a dne 30. 9. 2025 s tím, že nájemní mj. možné ukončit písemnou výpovědí z důvodů a za podmínek uvedených v občanském zákoníku). Nájemní vztah na dobu určitou s odkazem na ust. § 2288 odst. 2 o. z. nelze ukončit z důvodu tvrzeného okresním soudem. Navíc je zde skutečnost, že ukončení nájmu nestojí jen na rozhodnutí žalobce, který má na domě spoluvlastnický podíl jen ve výši 1/6 a zbývající vlastníci, z nichž jeden je majoritní, s ukončením nájmu vůbec nemusí souhlasit. Svou argumentaci o solventnosti žalované soud I. stupně založil na to, že žalovaná dosahuje konkrétního příjmu, přitom důkaz listinami prokazujícími její příjmy nenavrhla žalovaná, která uvedla, že s ohledem na to, že v současné době disponuje částkou odpovídající vypořádacímu podílu, není třeba řešit její příjem a náklady. Soud I. stupně si v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. vyžádal tyto důkazy od žalované sám (a to navíc po koncentraci), ačkoliv povinnost tvrzení a povinnost důkazní leží na straně účastníků řízení (rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3681/18). V této souvislosti proto žalobce uplatnil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Ačkoliv žalobce tvrdil a dokládal, že má dostatek vlastních finančních prostředků na vypořádání podílu, soud I. stupně se s kritériem hovořícím ve prospěch žalobce nijak nevypořádal, jakož ani s tím, že se žalobce podílel na pořízení předmětných nemovitých věcí významnějším podílem. Výrazněji se také podílel na investicích do předmětných nemovitostí, avšak ani tuto skutečnost okresní soud správně nevyhodnotil (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015 či rozsudek ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017 nebo rozsudek ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019). Stejně tak se okresní soud nezabýval tím, že žalobce v minulosti vynaložil nemalé částky na zpracování projektové dokumentace k ohlášení stavby včetně inženýringu a na zpracování Odborného posudku a že rodinný dům je napojen na kanalizaci do jímky z , Anonymizováno, , k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaný u KÚ pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště , adresa, ve vlastnictví žalobce. Žalobce má také za to, že rozsudek neobsahuje řádné odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť z něho nelze rozeznat, kde soud I. stupně uvádí tvrzení účastníků a kde činí zjištění učiněná z jednotlivých důkazů (zejména výslechů). Dále postrádá část věnující se hodnocení důkazů a část věnující se závěru o skutkovém stavu věci, což mj. stěžuje uplatnění jednotlivých odvolacích důvodů a činí rozsudek do značné míry nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17). Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a přikázal nemovité věci do vlastnictví žalobce a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované odpovídající vypořádací podíl. O nákladech řízení nechť odvolací soud rozhodne tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

5. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že napadený rozsudek je přezkoumatelný, protože z něho lze seznat, co bylo předmětem sporu, které skutečnosti jsou prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel soud svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud dbal i na to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. K opakované námitce, že nebyla prokázána solventnost žalované, tato uvedla, že z ustálené judikatury plyne, že spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, musí disponovat finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (viz např. rozsudek NS ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Jestliže oba podíloví spoluvlastníci prokáží schopnost náhradu (vypořádací podíl) zaplatit, svědčí kritérium solventnosti tomu, kdo tak může učinit bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu poskytnuta třetí osobou půjčka (viz usnesení NS ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015 nebo rozsudek NS ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017). Uvedené nikterak nezpochybňuje solventnost spoluvlastníka, který relevantně prokáže, že je schopen si finanční prostředky opatřit od třetí osoby, nicméně vede k závěru, že kritérium solventnosti lépe svědčí tomu ze spoluvlastníků, který je sám bezprostředně připraven vypořádací podíl vyplatit, a je tudíž lépe solventní (viz usnesení NS ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021). V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná disponuje částkou potřebnou k úhradě vypořádacího podílu přímo na svém účtu, a že k výplatě žalobce může dojít bezodkladně. Z pohledu žalované se jedná o nejvyšší možný standard prokázání solventnosti a je bez jakýchkoliv pochyb. Namítaná neplatnost úvěrové smlouvy, která mimo jiné neodpovídá skutečnosti, nemůže mít na řízení žádný vliv. Je třeba vycházet z toho, že poskytovatelem úvěru je banka, která má nastavená kritéria posouzení solventnosti a své povinnosti při poskytnutí úvěru řádně splnila a žalobci nesvědčí právo namítat neplatnost úvěrové smlouvy. I kdyby zde byla absolutní neplatnost smlouvy, podstatné je, že banka již úvěr vyplatila. Pokud by žalovaná vracela finance bance, šlo by jen o vyplacenou částku a ne o úroky a další poplatky, tedy fakticky by ještě ušetřila. Stále by ale šlo o závazek mezi žalovanou a bankou, který by nijak netýkal žalobce. Navíc v řízení byly prokázány majetkové poměry žalované a tyto umožňují poskytnutý úvěr splácet, což žalovaná také činí. Úvěr byl žalované vyplacen v průběhu řízení, což soudu bezodkladně doložila a což tvrdila od počátku řízení. Pokud by soud dospěl k závěru, že žalovaná neúplně prokázala svou solventnost, nastoupila by jeho zákonná poučovací povinnost a došlo by k prolomení koncentrace. Pokud jde o tvrzené investice, žalovaná se ztotožnila se závěrem soudu, že dříve uzavřeným smírem mezi žalobcem a žalovanou byla otázka investic vyřešena. Provedení investic, které již byly mezi účastníky řízení vypořádány, nemůže být bráno jako hlavní kritérium při rozhodování o přikázání společných věcí do (výlučného) vlastnictví, a to ve prospěch ani jednoho z účastníků. Rozhodným kritériem nemohou být ani domnělé úmysly žalobce se společnými nemovitostmi, protože zde existují a byly prokázány zájmy výrazně vyšší váhy, které jednoznačně svědčí naopak pro přikázání společných nemovitostí do vlastnictví žalované. Soud I. stupně správně přihlédl k bytovým možnostem žalobce. V řízení bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem dalších nemovitostí určených k trvalému bydlení a má tedy možnost své bytové potřeby uskutečnit jinde než ve společných nemovitostech. Rozhodující přitom není, zda je možné v dalších nemovitostech žalobce bydlet okamžitě, či nikoli, podstatné je, že při porovnání bytových možností žalobce a žalované (která má navíc v péči nezl. děti a musí tedy zajistit domov i pro ně), je zcela zřejmé, že možnosti žalobce jsou v tomto ohledu výrazně větší než možnosti žalované. Žalovaná do rozpadu vztahu s žalobcem v předmětných nemovitostech bydlela a byla nucena se s dětmi dočasně odstěhovat až s ohledem na chování žalobce k žalované. Soud zcela přiléhavě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu při stejné velikosti podílů účastníků přistoupil k využití kritéria účelného využití věcí. Důležitý je i zájem nezletilých dětí, který převažuje nad tvrzeními žalobce o rekonstrukci a jeho majetkových plánech na využití společných nemovitostí, případně i nad dalšími zájmy žalobce. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náklady odvolacího řízení, jelikož na odvolací řízení již nelze aplikovat tzv. zásadu iudicii duplicis.

6. V replice k vyjádření žalobce v podstatě zopakoval odvolací důvody a setrval na změně napadeného rozsudku. Pokud jde o náklady odvolacího řízení znovu navrhl, aby odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, jelikož zásada iudicii duplicis dopadá i na odvolací řízení, jak plyne např. z rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 60 Co 193/2024, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 28 Co 254/2023.

7. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné. Odvolací soud proto napadený rozsudek dle § 212 o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu.

8. Dle § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplnil dokazování a zjistil z protokolu o jednání OS v Pelhřimově ze dne 25. 2. 2026 č. j. P 219/2025-377, že ve věci péče o nezl. , jméno FO, , nar. , datum, a nezl. , jméno FO, , nar. , datum, okresní soud vyhlásil rozsudek, jímž rozhodl o rovnoměrné péči rodičů se střídáním po týdnu a současně upravil péči o prázdninách a svátcích. Z rezervační smlouvy ze dne 16. 3. 2026 bylo zjištěno, že ji uzavřel žalobce s , jméno FO, a že předmětem rezervace je dům čp. , Anonymizováno, . Strany této smlouvy se zavázaly uzavřít nejpozději do 30. 4. 2026 kupní smlouvu a sjednaly si kupní cenu ve výši 5 250 000 Kč.

9. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Platný občanský zákoník stanoví obdobně jako zákon č. 40/64 Sb. nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci a není-li rozdělení společné věci možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej společné věci ve veřejné dražbě.

11. Žádný z účastníků nezpochybnil závěr soudu I. stupně, že rozdělení předmětné nemovitosti není možné. Odvolací soud proto v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které považuje s ohledem na absenci odvolacích námitek za dostatečné.

12. Z ustanovení § 1147 o. z. vyplývá jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci projevili takový zájem jak žalobce, tak žalovaná a že zároveň doložili svou solventnost a také připravenost vyplatit vypořádací podíl v podstatě ihned, bylo dle soudní judikatury zapotřebí zohlednit i další podstatné okolnosti věci a vymezit rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat do vlastnictví (srovnej např. rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 1871/2018 nebo 22 Cdo 2024/2016).

13. Solventnost žalované žalobce nadále zpochybňuje tvrzením, že úvěrová smlouva, na jejíž základě byly žalované půjčeny finanční prostředky, je absolutně neplatná a vytýká soudu I. stupně, že k této otázce neprovedl žalobcem navržené dokazování. Ve shodě s okresním soudem je odvolací soud tohoto názoru, že v tomto řízení není úkolem soudu důkazně posuzovat správnost postupu bankovních ústavů v jejich procesu půjčování peněz a zjišťovat, zda banka řádně zkoumala úvěruschopnost žalované a vyžadovat k tomu příslušné listiny a vyslýchat svědky, jak to žalobce navrhoval. Pro danou věc je přeci podstatné, zda je prokázáno, že účastník reálně obdrží anebo již od banky obdržel finanční prostředky, které mohou pokrýt výši vypořádacího podílu. Žalovaná doložila, že finanční prostředky od banky jí již byly připsány na účet a spolu s finančními prostředky, které jí byly darovány matkou, prokazatelně disponuje částkou převyšující výši vypořádacího podílu. Stejně jako žalobce, který doložil, že má na účtu dostatek finančních prostředků, je tedy žalovaná schopna spoluvlastnický podíl vyplatit neprodleně. Z tohoto hlediska je nerozhodné, že žalovaná získala peníze na základě smlouvy o úvěru a za jakých podmínek a na základě jakých podkladů, zásadní je, že kritérium solventnosti splňují oba účastníci, protože oba mají k dispozici dostatek finančních prostředků, takže oba jsou schopni plnit v zákonné lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Nadbytečné již bylo zjišťovat výdělkové poměry žalované, na jejichž základě soud konstatoval, že jí umožňují úvěr splácet, jelikož otázka návratnosti půjčených prostředků byla předmětem úvěrového vztahu, který vznikl mezi bankou a žalovanou. Přesto nelze souhlasit s námitkou, že důkazy k poměrům žalované si soud opatřil v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. Soud I. stupně provedl důkaz opatrovnickým rozsudkem OS v Pelhřimově ze dne 9. 6. 2025 č. j. 6 Nc 1018/2024-261, z jehož odůvodnění vyplynulo, že žalovaná je zaměstnána, že má vlastní příjem a v jaké výši a jaké má výdaje (to také vyplynulo i z účastnické výpovědi žalované). Jestliže dle § 120 odst. 2 o. s. ř. může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu, není vadou řízení, pokud si na podkladě uvedeného zjištění soud zajistil důkazy k aktuálním poměrům žalované. Na jejich podkladě pak mohl učinit spolehlivý závěr, že aktuální poměry žalované (příjem ve výši 40 000 Kč a výživné ve výši 11 000 Kč) jí umožňují splácet úvěr splátkami ve výši 14 584 Kč (což si ostatně musil zjišťovat i banka před poskytnutím úvěru), zajistit chod domácnosti a péči o děti. Důvodná pak není námitka žalobce, že důkazy ke své solventnosti žalovaná předložila až po koncentraci a soud I. stupně k nim podle názoru žalobce neměl přihlížet. Z protokolu o jednání ze dne 8. 9. 2025 je zřejmé, že řízení bylo zkoncentrováno, a účastníkům byla poskytnuta lhůta do 9. 10. 2025 k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. V podání ze dne 1. 10. 2025 žalovaná mimo jiné jako důkaz označila darovací smlouvu ze dne 27. 9. 2025 uzavřenou mezi žalovanou a její matkou, která jí dle smlouvy darovala 600 000 Kč a smlouvu o úvěru ze dne 24. 9. 2025 uzavřenou mezi žalovanou a ČSOB s tím, že na jejím podkladě jí bude vyplacena částka 1 500 000 Kč. Uvedené znamená, že důkazy ke své solventnosti žalovaná navrhla včas. Soud I. stupně na jednání dne 13. 11. 2025 provedl doloženými smlouvami důkaz a mimo jiné z nich zjistil, že částka 1 500 000 Kč dle smlouvy o úvěru jí má být vyplacena ke dni 6. 10. 2025 a částka 600 000 Kč dle darovací smlouvy do 15. dnů od podpisu smlouvy. Již tyto důkazy postačovaly k tomu, aby soud I. stupně učinil závěr o solventnosti žalované a pokud na jednání dne 13. 11. 2025 provedl také důkaz potvrzením ČSOB o provedení transakce, dle něhož byla na účet žalované připsána částka 1 500 000 Kč dne 6. 10. 2025, potvrzením ČSOB o zůstatku ve výši 2 102 098,55 Kč ze dne 9. 10. 2025 na účtu žalované a konečně výpisem z účtu žalované, dle něhož jí na účet byla postupně připsána celkem částka 600 000 Kč ve dnech 3. 10., 6. 10. a 9. 10. 2025 (tyto důkazy byly navrženy v podání žalované ze dne 15. 10. 2025), nijak nepochybil, jelikož jimi bylo doplněno pouze to, co žalovaná od počátku řízení tvrdila, a včas doložila příslušnými listinami. Navíc lze konstatovat, že poslední část darované částky jí byla na účet připsána až 9. 10. 2025, takže do tohoto data by objektivně nemohla doložit, že závazek stran smlouvy poskytnout dar a úvěr byl zcela splněn a že má na účtu celkovou sumu, kterou hodlá použít na výplatu vypořádacího podílu.

14. Za situace, kdy spoluvlastnické podíly na nemovitosti jsou stejné, lze dát žalobci za pravdu v tom, že kritériem pro přikázání věci do vlastnictví jednoho z účastníků dle konstantní soudní judikatury, na kterou žalobce odkazuje, může být skutečnost, kdo se rozhodující měrou o nabytí věci zasloužil a za jakých okolností došlo k jejímu pořízení. Souhlasit se žalobcem již ale nelze v tom, že se o nabytí nemovitosti zasloužil tím, že na její pořízení dal více peněz. V řízení bylo prokázáno, že oba účastníci nabyli nemovitost do rovnodílného spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy, kterou oba s prodávajícím uzavřeli a podepsali. Přestože žalobce na kupní ceně dle shodného tvrzení účastníků zaplatil více, nelze jen v tom spatřovat zásluhu na pořízení věci, neboť rozdíl peněz použitých na koupi předmětné nemovitosti mohli účastnící řešit velikostí podílů, což neučinili. Avšak ani vyšší spoluvlastnický podíl by žalobci automaticky nezajistil žádnou výhodu při vypořádaní spoluvlastnictví, neboť dle soudní judikatury lze věc přikázat i menšinovému spoluvlastníkovi (srovnej např. usnesení NS ze dne 27. 2. 2019 sp. zn 22 Cdo 367/2019). Proto nelze přeceňovat skutečnost, že na koupi nemovitosti žalobce poskytl vyšší částku než žalovaná. Žalobcem odkazované rozhodnutí NS ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 22 Cdo 103/2019 názor žalobce nijak nepodporuje, protože jsou v něm řešena jiná kritéria pro přikázání věci do vlastnictví. Je ostatně evidentní, že rozdíl v penězích účastníci při pořízení nemovitosti vůbec nepovažovali za zásadní, neb nemovitosti kupovali za účelem společného zvelebení a užívání, což pro ně bylo rozhodující. Jestliže účastníci nemovitost kupovali za účelem společného bydlení, nelze žalobci přisvědčit ani v tom, že by měl být zohledněn jeho vyšší finanční podíl na její rekonstrukci. Takto nepochybně učinili po vzájemné dohodě v době, kdy trval jejich družský poměr, kdy společně hospodařili, starali se o 3 nezletilé děti a společně hradili své závazky, takže podíl žalované na údržbě a rekonstrukci lze spatřovat v tom, že podle svých schopností a možností pečovala o společnou domácnost a zajišťovala pro rekonstrukci zázemí. Pakliže žalobce argumentuje úvěrem poskytnutým mu za trvání vztahu účastníků na provedení rekonstrukce, lze přisvědčit soudu I. stupně v tom, že jím tvrzený vyšší finanční podíl na rekonstrukci byl vypořádán v tomto řízení. Žalobce se kromě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po žalované domáhal zaplacení částky 385 000 Kč s tvrzením, že rekonstrukcí domu hrazenou žalobcem byl dům zhodnocen částkou 770 000 Kč. Řízení skončilo smírem, v němž se žalovaná po zohlednění stanovisek obou stran zavázala z tohoto titulu žalobci zaplatit částku 290 000 Kč. Bez ohledu na to, že se jedná o částku nižší než žalobce původně požadoval, lze ve shodě s okresní soudem uzavřít, že se uzavřeným smírem finanční podíl účastníků na rekonstrukci vyrovnal, a žalobce již nemůže s úspěchem argumentovat tím, že rekonstrukci financoval sám. Rozhodující pro rozhodnutí ve věci pak nemůže být skutečnost, že na údržbě či rekonstrukci nemovitostí se od září 2024 podílel jen žalobce, protože tehdy se žalovaná pro neshody účastníků a z důvodu nevhodného chování žalobce k její osobě musela z domu odstěhovat a objektivně neměla stejnou možnost jako žalobce, který v nemovitosti zůstal bydlet. Rozhodujícím kritériem nemůže být ani skutečnost, že předmětný dům je napojen na kanalizaci do jímky z pozemku ve vlastnictví žalovaného (to lze nepochybně vyřešit stavebními úpravami), na čemž provoz domu zásadně nestojí. Jestliže soudy obou stupňů uzavřely, že finanční podíl účastníků na rekonstrukci je v podstatě stejný, jsou bez významu i náklady v minulosti žalobcem vynaložené na zpracování projektové dokumentace či na zpracování odborného posudku. Tyto dokumenty byly navíc vypracované v době jeho soužití se žalovanou, a nijak neozřejmují budoucí žalobcem tvrzený zájem o zachování hodnoty předmětných nemovitostí či o zvýšení jejich hodnoty. Soud I. stupně se sice s těmito tvrzeními žalobce (zároveň doloženými) nevypořádal, avšak je zcela nepochybné, že je z hlediska přikázání věci do vlastnictví žalované nepovažoval za významné.

15. Za zásadní kritérium soud I. stupně považoval to, k jakému účelu mají nemovitosti sloužit, který z účastníků nemovitost využije a který z nich má naléhavější potřebu k jejich využití. Je nepochybné, že oba účastníci chtějí v nemovitosti uspokojovat potřebu bydlení. Na rozdíl od žalobce nemá žalovaná aktuálně uspokojivé bytové potřeby. Se třemi dětmi, které jí byly svěřeny do péče, obývá byt o velikosti 1 plus kk a jinou možnost bydlení, než v předmětné nemovitosti nemá. V předmětné nemovitosti děti společně s účastníky bydleli, měli zde své zázemí a žalovaná se zde věnuje chovu slepic a ovcí, což činila i po svém odstěhování. Nikdo z účastníků netvrdil, že předmětná nemovitost v současné době nutně potřebuje další rekonstrukci, aby jí bylo možné bez problémů užívat, proto lze vyjít z toho, že bude nutné zajišťovat jen běžnou údržbu nemovitosti, na kterou s ohledem na výši zůstatku na účtu žalovaná má finanční prostředky (i po zaplacení částky 290 000 Kč a případného vypořádacího podílu) a dostatečný příjem na to, aby řádně splácela úvěr a zajistila chod domácnosti. Stejné možnosti má i žalobce, který má na účtu částku na výplatu podílu, a po plánovaném prodeji nemovitosti ve , Anonymizováno, , jak doložil v odvolacím řízení, má k dispozici dalších 5 250 000 Kč, vyjde-li odvolací soud z předpokladu, že strany rezervační smlouvy již uzavřeli kupní smlouvu, jak mezi nimi bylo dohodnuto a že již došlo i k zaplacení sjednané kupní ceny. Je tudíž zřejmé, že žalobce je dostatečně finančně zajištěn, i když několik let nepracuje a žije z peněz, které zdědil po svém otci. Žalovanému lze přičíst k tíži, že k prodeji nemovitosti přistoupil v době, kdy mu muselo být jasné, že se v tomto řízení bude posuzovat i skutečnost, zda některý z účastníků má možnost uspokojovat svou bytovou potřebu i jinde než v nemovitosti, která je předmětem řízení. Tím že jí prodal, respektive doložil, že již uzavřel rezervační smlouvu, kterou je vázán, si v podstatě zajistil výhodnější postavení, protože aktuálně již objektivně nemůže v nemovitosti ve , Anonymizováno, bydlet. Na druhé straně je nutno konstatovat, že prodejem tohoto domu získal značný finanční ekvivalent, který mu (spolu s vypořádacím podílem) nepochybně lépe, na rozdíl od žalované, umožňuje zajistit si adekvátní bydlení odpovídající jeho potřebám. Přihlédne-li soud k této skutečnosti a k tomu, že i přes dosud nepravomocné rozhodnutí opatrovnického soudu o rovnoměrné péči účastníků o své dvě děti (rozhodující je skutkový stav věci v době rozhodnutí), má žalovaná stále ve výlučné péči všechny 3 děti a že žalobce vlastní ještě podíl na nemovitosti v , Anonymizováno, a že není nereálné, aby zde, třeba jen dočasně, uspokojil svou bytovou potřebu poté, co v některé z bytových jednotek skončí sjednaná doba nájmu (prokázáno bylo, že nájmy jsou uzavírány na dobu určitou), je nutno uzavřít, že kritérium účelného využití předmětné nemovitosti je na straně žalované. Nic by na tomto závěru nezměnilo ani to, kdyby rozsudek o rovnoměrné péči účastníků byl již pravomocný, protože i nadále by zde zůstala výlučná péče žalované o nezletilou Zoru, s níž se žalobce nestýká. Pakliže tedy soud I. stupně přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované, odvolací soud musí jeho závěru s ohledem na výše uvedené přisvědčit.

16. Závěrem musí odvolací soud konstatovat, že nesdílí námitku žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Rozsudek má náležitosti dané ustanovením § 157 o. s. ř. a pokud by tomu tak nebylo, jistě by žalobce mohl jen těžko zformulovat odvolací důvody tak, jak to učinil v mnohastránkovém odvolání. Z napadeného rozsudku je tedy zřejmé, z jakých důkazů soud učinil skutková zjištění, která pak považoval za významná pro právní posouzení, které skutečnosti měl za prokázané, jak dospěl ke svému závěru a z jakých důkazů jeho závěr vyplývá.

17. Z těchto všech důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.

18. Na rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení aplikoval odvolací soud ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. I pro odvolací řízení platí v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví obecné pravidlo, podle kterého si každý z účastníků nese své náklady a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Takové důvody odvolací soud neshledal, jelikož k rozhodnutí ve věci došlo na základě standardního dokazování a rozdělení věcí záleželo jen na úvaze soudu. K aplikaci výjimky ve smyslu uvedeného právního východiska tak nejsou žádné relevantní důvody (srovnej stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl ÚS-st. 59/23).