15 Co 275/2024

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Anonymizováno IČ Anonymizováno , sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/1 o určení vlastnictví k nemovitostem o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 8. 2024 č. j. 1 C 131/2024-162

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o určení vlastnictví k nemovitostem v rozsahu jedné ideální poloviny potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. ve výroku o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k nemovitostem v rozsahu jedné ideální poloviny mění tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem též druhé ideální poloviny (1/2) stavební parcely č. , hodnota, o výměře 397 m2, jejíž součástí je stavba rodinného domu , adresa, , parcely č. , Anonymizováno, o výměře 1366 m2, trvalý travní porost, parcely č. , Anonymizováno, o výměře 284 m2, ostatní plocha, manipulační plocha, a parcely č. , Anonymizováno, o výměře 547 m2, zahrada, zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, a k. ú. , adresa, .

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 45 626 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem jedné ideální poloviny stav. parc. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba čp. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, zapsané na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, a k. ú. , adresa, . Žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem též druhé ideální poloviny těchto nemovitostí, zamítl. Dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně tvrdila, že nemovitosti má ve své držbě od poloviny osmdesátých let, kdy je převzala se svým dnes bývalým manželem , jméno FO, poté, co jim je daroval otec žalobkyně , jméno FO, po smrti matky žalobkyně , jméno FO, , přičemž těmto coby manželům byly koncem čtyřicátých let dvacátého století darovány , jméno FO, . Žalovaná navrhla zamítnout žalobu, protože pokud pan , jméno FO, předal předmětné nemovitosti dnes zemřelým rodičům žalobkyně, bylo to pouze k užívání, což tito museli od počátku vědět. Jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, u předmětných nemovitostí je jako vlastník zapsána Česká republika, a to na základě prohlášení o nabytí vlastnického práva státu ze 16. 1. 2024 a z , právnická osoba, . 2024, když vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím z 1. 3. 2024, a to na základě připadnutí nemovitostí do vlastnictví státu nevykonáváním vlastnického práva k těmto věcem coby opuštěným. Mezi účastníky je nesporné, že dříve byly nemovitosti zapsány na , jméno FO, , bez bližší identifikace, který vlastnické právo nabyl k 3. 6. 1948 na základě dědictví po své sestře , jméno FO, . Z účastnické výpovědi žalobkyně, v plném souladu se svědeckou výpovědí svědka , jméno FO, (bratra žalobkyně), vyplývá, že koncem čtyřicátých let dvacátého století, kdy se stal vlastníkem , jméno FO, , daroval uvedené nemovitosti neformálně manželům , jméno FO, a , jméno FO, s tím, že se vrací do Vídně a již se nevrátí. Tito se věci ujali, aby jí měli jako vlastníci, začali vykonávat držbu. Z uvedených výpovědí, za podpory čestného prohlášení , jméno FO, (sestry žalobkyně) plyne, že přibližně od roku 1974 začala žít v čp. , Anonymizováno, žalobkyně se svojí rodinou, přičemž její otec jí a jejímu tehdejšímu manželovi , jméno FO, nemovitosti neformálně daroval v polovině osmdesátých let dvacátého století, za souhlasu ostatních jejích sourozenců. Žalobkyně s manželem se ujali nepřetržité držby nemovitostí jako vlastníci, která u , jméno FO, trvala do roku 2003, u žalobkyně trvá do současnosti. Zjištění o fakticitě držby těchto nemovitostí žalobkyní není na překážku to, že místo trvalého pobytu má evidované v jiném místě. Fakticitu užívání dokládá i to, že , jméno FO, byla tehdejším MěNV v Pelhřimově vyměřena domovní daň za rok 1989 z budovy čp. , právnická osoba, celkovém kontextu je zcela zřejmé, že žalovaná a její bývalý manžel se k nemovitostem jednoznačně chovali jako vlastníci. V právní rovině soud I. stupně cituje § 1089 odst. 1, § 1090 odst. 1 a § 1091 odst. 2 o. z. V návaznosti na to uvádí, že podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, tedy v konkrétním případě dvacet let, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Jde o tzv. mimořádné vydržení. I v tomto případě musí být držba poctivá, pravá, nicméně se nevyžaduje řádnost, důvod, tedy platný a účinný právní titul způsobilý založit její vznik. Nesmí se však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby. V případech, když zjevný nepoctivý úmysl chybí, je třeba mimořádné vydržení připustit. Tak je tomu i v projednávané věci. Pokud otec daroval neformálně předmětné nemovitosti v polovině osmdesátých let dvacátého století žalobkyni, která se pokládala za vlastníka, nemovitosti skutečně vydržela, neboť od té doby uplynulo cca 40 let. Není rozhodné, že k převodu nedošlo smlouvou. Žalobkyně nedrží nemovitosti s nepoctivým úmyslem. Totéž pak platí shodně i při neformálním darování koncem čtyřicátých let dvacátého století , jméno FO, rodičům žalobkyně , jméno FO, a , jméno FO, , kdy rovněž jeho vůlí bylo, aby se ujali nemovitostí jako vlastníci, o čemž není pochyb. I oni byli poctivými držiteli s dobrou vírou, tedy měli z přesvědčivého důvodu za to, že jim náleží vlastnické právo, které návazně vykonávali. S ohledem na § 3066 o. z. k vydržení došlo uplynutím 5 let od 1. 1. 2014, tedy k 2. 1. 2019. Nemovitosti však byly předmětem držby nejen žalobkyně, ale i jejího bývalého manžela , jméno FO, , jemuž byly také neformálně darovány. Ve výsledku tak žalobkyně mimořádně vydržela jednu ideální polovinu nemovitostí, nikoliv tyto jako celek, když i tehdy darování manželům zakládalo spoluvlastnictví, nešlo o majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Druhou ideální polovinu nemovitostí by mohl mimořádně vydržet bývalý manžel žalobkyně , jméno FO, , jestliže by k 25. 1. 2004 nezemřel a sledované nemovitosti držel do 2. 1. 2019. Každopádně tuto druhou polovinu nemohla vydržet žalobkyně sama.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která nesouhlasí s částečným zamítnutím žaloby a s výrokem o nákladech řízení. Namítá, že pokud je správný závěr soudu I. stupně v bodě 16. o vydržení vlastnického práva, pak následný závěr v bodě 17. odůvodnění není odpovídající. Je prokázáno, že , jméno FO, předal nemovitosti manželům , jméno FO, v domnění, že jim předává jejich vlastnictví. Proto se žalobkyně chovala k nim jako vlastník, což dokládají i její zásahy do nemovitostí. Z hlediska právního však , jméno FO, předal manželům , jméno FO, pouze pravou a poctivou držbu, nikoliv právo vlastnické. To mohlo vzniknout až mimořádným vydržením k 2. 1. 2019. Bývalý manžel žalobkyně p. , jméno FO, se po rozvodu se žalobkyní z nemovitosti odstěhoval, následně v lednu 2004 zemřel. Nikdy se nehlásil k vlastnictví, ale ani k držbě nemovitostí. Žalobkyně je však dále držela v dobré víře, že jde o její majetek, který pochází z její rodiny a který převzala a spravovala. Lze tak dovodit, že bývalý manžel konkludentně souhlasil s tím, aby nemovitosti v celém rozsahu držela žalobkyně. Vzhledem k tomu žalobkyně žádá změnu rozsudku ve výroku o částečném zamítnutí žaloby tak, aby i v tomto rozsahu bylo určeno její vlastnické právo.

4. Proti rozsudku podala včas odvolání také žalovaná, jež nesouhlasí s výrokem o určení vlastnického práva. Poukazuje na to, že nelze mít za spolehlivě prokázané tvrzení, že , jméno FO, předal nemovitosti dnes již zemřelým rodičům žalobkyně, když žalobkyně i svědek , jméno FO, mají o tomto povědomost jenom z vyprávění svých rodičů. V každém případě však pan , jméno FO, nepřevedl až do své smrti nemovitosti na rodiče žalobkyně ani na žalobkyni, takže jim umožnil pouze užívání svých nemovitostí. Bylo prokázáno, že tyto nebyly projednány v rámci dědických řízení po rodičích žalobkyně ani po bývalém manželu žalobkyně p. , jméno FO, . Proto je také otázkou, zda žalobkyně je aktivně legitimována v řízení. Rodiče žalobkyně a následně i žalobkyně tudíž od počátku museli vědět, že nemovitosti jsou ve vlastnictví pana , jméno FO, , nemohli být tedy v dobré víře, že jde o jejich vlastnictví. Přesto soud I. stupně dochází k závěru o splnění podmínek pro mimořádné vydržení k jedné ideální polovině nemovitostí. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3680/2023 plyne, že i pro mimořádné vydržení je třeba aplikovat § 993 o. z. V daném případě p. , jméno FO, umožnil pouze užívání nemovitostí, tedy šlo pouze o výprosu. Vedle toho žalovaná namítá, že se okresní soud nepřípustně odchýlil od žalobního petitu. Rozsudkem založil podílové spoluvlastnictví mezi účastnicemi, i když to žalobkyně nenavrhovala. Žaloba proto měla být jako celek zamítnuta. Pokud pak okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně vydržela svůj spoluvlastnický podíl k 2. 1. 2019, žalovaná nabyla nemovitosti až 2. 1. 2024. Pak by na straně žalované měl být účastníkem také tehdejší vlastník pan , jméno FO, , v případě jeho úmrtí jeho právní nástupci. Z těchto důvodů žalovaná žádala změnu napadeného výroku o určení vlastnického práva tak, aby žaloba byla i v této části zamítnuta.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k následujícím závěrům.

6. Po procesní stránce se soud I. stupně ani v průběhu řízení, ani při vydání rozsudku nedopustil žádného procesního pochybení. Výroky ve věci samé neporušil žádný z principů plynoucích z § 153 odst. 2 o. s. ř., neboť nijak nepřekročil rozsah žalobního petitu, ani nepřisoudil něco jiného, než bylo požadováno. Žaloba na určení vlastnictví nepatří svou povahou mezi ty, kde nemůže pouze částečně vyhovět (jako je to třeba u žaloby na nahrazení projevu vůle, kde je navrženým obsahem smlouvy vázán a buď mu jako celek vyhoví nebo jako celek zamítne)). Tak jak může vyhovět částečně žalobě na určení vlastnictví pouze k některým z předmětných nemovitostí, stejně tak může rozhodnout z určitých zjištěných důvodů o tom, že vlastnické právo náleží žalující straně pouze v určitém podílu.

7. Předpoklad úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. V soudní praxi nyní převládá právní názor, že v případě nesouladu mezi zapsaným a skutečným právním stavem plyne naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. na požadovaném určení přímo ze zákona - § 985 o. z. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3234/2018), jak dovozuje soud I. stupně. Věcnou legitimaci v tomto typu řízení má pak ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (viz k tomuto např. Občanský soudní řád, 1. vydání 2009, C. H. Beck, komentář k § 80 o. s. ř.). Ani odvolací soud se nedomnívá, že by z tohoto hlediska měl být rozšířen okruh žalovaných z titulu věcné legitimace dalších osob. Není podstatné, k jakému datu měla žalobkyně nabýt své (spolu) vlastnické právo k nemovitostem, ale kdo je proti ní nositelem práva, o něž v řízení jde. Tím byla od počátku řízení a nadále je pouze a jedině žalovaná, která je zapsána u předmětných nemovitostí jako vlastník v katastru nemovitostí. Její námitka ostatně není z věcného hlediska pochopitelná. Její vlastnické právo, jež se zapsalo do katastru nemovitostí, vzniklo na základě zákonné fikce upuštěné věci, se kterou tudíž její dřívější vlastník již nemá nic společného. O aktivní legitimaci žalobkyně pak nemůže být absolutně žádných pochyb, protože ona tvrdí, že je nositelem sporného práva k věci (nikoliv pan , jméno FO, nebo jeho dědici)

8. Soud I. stupně provedl všechny důkazy, které účastníci navrhli ke svým tvrzením. Nenabízí se zde nic, co by mohlo více osvětlit rozhodné události, ostatně žádná ze stran to ani nenamítá. Je pravdou, že k části tvrzených událostí nejsou důkazy přímé a že k samotným tvrzeným dohodám o předání nemovitostí koncem čtyřicátých let a v polovině osmdesátých let dvacátého století nejsou doloženy žádné listiny. To však samo o sobě neznamená, že nelze v tomto směru dospět ke spolehlivým skutkovým závěrům. Dokazování v občanském soudním řízení je ovládáno několika principy. Mezi ně patří také to, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze objasnit stav věci, že i na základě nepřímých důkazů lze vyhodnotit, zda a jak se určitá událost odehrála a že důkazy je třeba hodnotit i ve vzájemných logických souvislostech (viz zejména § 125 a § 132 o. s. ř.).

9. Jestliže soud I. stupně uzavírá, že provedené dokazování bylo postačující pro právní posouzení věci a že má za prokázanou existenci výše zmíněných dohod, odvolací soud jako soud přezkumný se s tímto ztotožnit může. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naprosto jasné, že soud I. stupně pečlivě a podrobně posuzoval, jaká zjištění plynou z jednotlivých důkazů. Současně je evidentní, že přesně a detailně, ve shodě s obsahem provedených důkazů uvádí, co vyplývá zejména z výpovědí žalobkyně a svědka , jméno FO, . Konečně je zřejmé, že z nich plynoucí zjištění hodnotí i ve srovnání s dalšími, byť třeba jenom dílčími skutečnostmi, se kterými je vzájemně vyhodnocuje. V tomto procesu odvolací soud neshledává na straně jedné žádnou nepřesnost či rozpor, na straně druhé zde nechybí nic důležitého, co v průběhu řízení vyšlo najevo.

10. Jestli nelze mít v řízení některé z tvrzení účastníků za prokázané, tak je to odvolací námitka o tom, že pan , jméno FO, předal nemovitosti rodičům žalobkyně pouze do užívání. Ze skutečnosti, že nemovitosti „nepřevedl až do své smrti na rodiče žalobkyně ani na žalobkyni“, neboli neuzavřel s nimi písemnou kupní či darovací smlouvu, přece nelze bez dalšího dovozovat, že nemovitosti byly předány do užívání. O tom pak nesvědčí žádný z důkazů. Žalobkyně přece k tomu uvedla, že „protože byli s tatínkem kamarádi, tak mu (p. , jméno FO, ) chalupu a pozemky daroval, tedy darovali jak mému otci , jméno FO, , tak mojí mamince , jméno FO, , tatínek vždycky říkal, dal to nám“. Obdobně tak vypověděl svědek , jméno FO, (byť jde o informace zprostředkované): „Dal to mým rodičům, aby to užívali, … řekl otci: Nechte si to, v podstatě to rodičům, oběma, daroval … My to brali tak, že je to našich, jak k užívání, tak k péči o to“. Přirozeně věrohodnost těchto částí výpovědi je nutno hodnotit v logických souvislostech s dalšími zjištěními, ať už plynou z těchto důkazů nebo z důkazů dalších. Tou logickou souvislostí však není argument žalované, že nemovitosti nebyly projednány v žádném dědickém řízení po rodičích žalobkyně či po jejím bývalém manželovi nebo že p. , jméno FO, nepřevedl smlouvou nemovitosti na žalobkyni či její rodiče. Přece pokud by byla uzavřena písemná smlouva, jež by následně byla vložena do pozemkové knihy, resp. katastru nemovitostí, pak by zde nebylo třeba řešit podmínky mimořádného vydržení a nemovitosti by jistě byly třeba součástí dědictví.

11. Naopak je nutno blíže hodnotit okolnosti, za jakých bylo od konce čtyřicátých let s nemovitostmi fakticky nakládáno. , jméno FO, nebyl dlouholetým majitelem sporných nemovitostí, ve kterých by trvale uspokojoval svou potřebu bydlení. Tím byla jeho sestra, která však v roce 1948 zemřela. Bylo to v období, kdy se pan , jméno FO, po nástupu komunistického režimu rozhodl, že se opět vrátí žít do Rakouska (kde již předtím určitou dobu měl žít), takže k předání nemovitostí rodičům žalobkyně došlo vlastně krátce poté, co tyto nemovitosti po své sestře zdědil. Pokud by z daného místa odešel v rámci území České republiky třeba kvůli novému zaměstnání nebo kvůli rodině, bylo by možná logičtější, že by nemovitosti přenechal rodičům žalobkyně třeba pouze pro užívání a pro údržbu. Jestliže však opouštěl republiku, evidentně s úmyslem trvale žít někde jinde, navíc za situace, kdy v tehdejším Rakousku a Československu vládly odlišné režimy, v kontextu událostí je jistě hodnověrné, že nemovitosti přenechal trvale, tudíž do vlastnictví. O poctivé držbě svědčí i celá následující desetiletí. Vlastně až do začátku roku 2024, kdy došlo k zápisu vlastnického práva k nemovitostem na žalovanou, není dána jediná skutečnost, která by jakkoliv uvedený stav narušovala. Již rodiče žalobkyně evidentně s nemovitostmi nakládali jako s vlastními, využívali je k bydlení pro svou rodinu, dokonce pak v šedesátých letech dům čp. 4 dle výsledků dokazování měli pronajímat cizím osobám. Takové jednání lze opět logicky přiřadit k výkonu vlastnického práva. To vše se odehrávalo během direktivního komunistického režimu, který soukromý majetek prvotně nechránil. Přesto z dokazování nevyplynulo, že by oprávnění rodičů žalobkyně nakládat tímto způsobem s nemovitostmi kdokoliv zpochybnil, včetně státních orgánů, a tím narušil jejich dobrou víru. Nic více, ale ani nic méně nepřináší i zjištění o vyměření domovní daně za rok 1989 ze zmíněné budovy, nebo o prováděných opravách na ní. To bylo již v době, kdy nemovitosti předal otec žalobkyně jí a jejímu tehdejšímu manželovi, laicky řečeno, aby s nimi dál nakládali tak, jak s nimi nakládal on. Byť tedy ani tehdy nedošlo k uzavření smlouvy, lze jejich vzájemné jednání označit ve shodě s okresním soudem za neformální darování.

12. V návaznosti na tyto úvahy odvolací soud pouze doplňuje, že bývalý manžel žalobkyně , jméno FO, skutečně nedržel nemovitosti až do konce rozhodného období, kterým by i u něj bylo datum 2. 1. 2019. Nemovitosti totiž opustil během roku 2003, jak vyplývá z výsledků dokazování, po rozvodu manželství se žalobkyní (načež 25. 1. 2004 umřel). Po jeho odstěhování se držby nemovitostí jako celku ujala žalobkyně, když nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že by p. , jméno FO, při svém odchodu nebo po svém odchodu, případně jeho dědici, vznesli v tomto směru nárok na držbu poloviny nemovitostí. Žalobkyně tak tímto způsobem držela celé nemovitosti až do začátku ledna 2024. Je tedy možné uzavřít, že okresní soud správně vyhodnotil, že rodiče žalobkyně a pak žalobkyně (po určité období s manželem p. , jméno FO, ) se chovali jako vlastnící sporných nemovitostí, a to po dobu více než 70 let, aniž by jejich dobrou víru kdokoliv čímkoliv narušil.

13. Tento skutkový stav umožňuje učinit právní závěr o mimořádném vydržení nemovitostí nejenom co do jedné poloviny, ale v celém rozsahu. Právní východisko soudu I. stupně nejenom z hlediska výkladu § 1095 o. z., ale i souvisejících ustanovení (zejména o poctivém držiteli a o pravosti držby), jak požaduje žalovaná v odvolání, je zcela správný a přesný. To samé lze uvést o aplikaci podmínek pro mimořádné vydržení na danou věc. Rozhodně soud I. stupně tento institut nevykládá tak, že každý, kdo užívá nemovitou věc alespoň 20 let, se stává jejím vlastníkem. Rozdíl v náhledu mezi žalovanou a soudem I. stupně je právě v tom, že žalovaná vychází z nepodloženého skutkového zjištění o tom, že rodičům žalobkyně (a tudíž i žalobkyni následně) bylo od počátku zřejmé, že nejde o věc v jejich vlastnictví. Tak tomu ovšem z výše uvedených důvodů není, soud I. stupně k tomu příznačně uvádí, že i rodiče žalobkyně byli poctivými držiteli s dobrou vírou, tedy měli z přesvědčivého důvodu za to, že jim náleží vlastnické právo, které návazně vykonávali. Ani na straně žalobkyně tak nemohl být nepoctivý úmysl, který jediný by mohl z hlediska dikce § 1095 narušit závěr o poctivosti a pravosti držby ze strany žalobkyně poté, co nemovitosti jí a jejímu tehdejšímu manželovi daroval její otec. Okresní soud má také dále pravdu v tom, že žalobkyně a její tehdejší manžel drželi nemovitosti na základě darování v rovných podílech, takže žalobkyně mohla k 2. 1. 2019, kdy teprve mohly být naplněny všechny podmínky pro mimořádné vydržení, získat vlastnické právo na základě tohoto jednání pouze k jedné polovině nemovitostí. Zjištěné skutkové okolnosti ovšem umožňují učinit také závěr, že někdy během roku 2003 (po odstěhování bývalého manžela p. , jméno FO, ) se ujala držby i druhé poloviny těchto nemovitostí, přičemž se tak rovněž nemohlo stát v nepoctivém úmyslu. Pak ovšem někdy během roku 2023, nejpozději však ke konci roku 2023, splnila dobu 20 let poctivé a pravé držby i k druhé polovině nemovitostí. K tomuto datu jsou tak i ve vztahu k jejich druhé polovině splněny všechny předpoklady pro mimořádné vydržení.

14. Z těchto důvodů odvolací soud jednak podle § 219 o. s. ř. potvrdil výrok rozsudku soudu I. stupně o určení vlastnického práva žalobkyně k jedné ideální polovině nemovitostí, jednak dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil další výrok rozsudku o částečném zamítnutí žaloby tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem též druhé ideální poloviny nemovitost, specifikovaných ve výroku rozsudku.

15. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle konečného procesního výsledku uspěla v řízení žalobkyně, takže jí vzniklo dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Ty činí v řízení před soudem I. stupně částku 31 602 Kč. Ta je tvořena 6 úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., k tomu přistupuje 6 režijních paušálů po 300 Kč, ztráta času za celkem 12 půlhodin po 100 Kč a náhrada jízdného 385 Kč. K částce těchto nákladů 21 985 Kč náleží dle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada DPH 4 617 Kč. Dále je zde zaplacený soudní poplatek ze žaloby 5 000 Kč. Stejný soudní poplatek platila žalobkyně i za odvolání. Vedle toho v této fázi řízení byly učiněny 2 úkony právní služby po 3 100 Kč, k tomu přistupují 2 režijní paušály po 300 Kč, ztráta času za 5 půlhodin po 100 Kč a jízdné 158 Kč. Z částky 7 458 Kč činí náhrada DPH 1 566 Kč. V odvolacím řízení jsou tak náklady 14 024 Kč. Celkovou částku 45 626 Kč je žalovaná povinna uhradit v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.