15 CO 298/2021

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený zmocněnkyní příjmení jméno příjmení, narozenou dne datum bytem adresa proti žalovaným: 1) jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa 2) jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa o stanovení výživného pro otce o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. července 2021, č. j. 11 C 108/2021-136

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) jméno příjmení náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) jméno příjmení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaným byla stanovena povinnost přispívat na jeho výživu počínaje dnem datum, a to žalovaným 1) jméno příjmení částkou 12 500 Kč měsíčně a žalovanou 2) jméno příjmení částkou 10 500 Kč měsíčně (odst. I. a II.). Žalobci pak uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení, a to žalovanému 1) jméno příjmení ve výši 600 Kč a žalované 2) jméno příjmení ve výši 300 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. III. a IV.).

2. Žalobou podanou u soudu dne datum se žalobce domáhal vůči žalovaným, svým dětem, stanovení výživného zpětně od datum ve shora uvedených částkách s tvrzením, že od rozvodu s matkou žalovaných v roce 1997 platil až do roku 2003 dětem nadstandardní výdaje, drahé dovolené a zajišťoval je i materiálně, od datum do datum byl ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody, odkud se hodlal vrátit do svého bydliště část obce a číslo, ovšem žalovaný 1) jméno příjmení ho do domu a k jeho majetku nepustil (což trvá dodnes), připravil ho tak o užitky z movitého i nemovitého majetku a o možnost podnikat, nezajistil mu ani žádné jiné bydlení, ač sám má z majetku žalobce příjem a další užitky. Žalovaná 2) jméno příjmení je dle tvrzení žalobce vůči němu zcela nekontaktní, v roce 2018 podala návrh na exekuci na nemovitý majetek pro částku 440 000 Kč na výživném, soud vymáhanou částku snížil na 36 000 Kč, přičemž dcera dosud toto výživné vymáhá, ač si je vědoma situace a majetkových poměrů žalobce. Jelikož kvůli jednání žalovaných nemůže užívat svůj majetek, odebral mu úřad práce i dávku v nouzi (nebyl schopen prokázat, že ve svém majetku bydlí). Kvůli žalovaným nemá žádnou práci, příjem, bydlení, nezbývá mu, než se zadlužovat, proto výživné nutně potřebuje.

3. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili. Žalovaný 1) jméno příjmení uvedl, že před ani po rozvodu rodičů mu žalobce výživné řádně neplatil, neplatil ani žádné drahé dovolené a nezajišťoval ho materiálně. Vzájemné vztahy se žalobcem po jeho návratu z výkonu trestu odnětí svobody jsou hrozné (žalobce podává udání na odbory městského úřadu, trestní oznámení, soudní žaloby). V minulosti s otcem uzavřeli nájemní smlouvy na pronájem domu a pozemků a dohodli se, že nájemné bude započítáváno na výživné. Žalobce je zdravý muž, dle informací pracuje jako taxikář nebo realitní makléř, zaktivoval si své IČ a v podnikání mu nic nebrání. Žalovaná 2) jméno příjmení uvedla, že žalobce se o ni nikdy nestaral, od 4 let jí neplatil řádně výživné, dlužil jí více než 400 000 Kč, pro jím vznesenou námitku promlčení byla exekuce zčásti zastavena, zbývající částku přesto nezaplatil. jméno již 4 roky žije převážně v zahraničí, majetek otce nijak neužívala, a nemá finanční prostředky, ze kterých by mu mohla přispívat.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování učinil v odůvodnění rozsudku zjištění z provedených důkazů a po uvedení příslušné právní úpravy (§ 910 odst. 1, § 911, § 913 odst. 1, § 914, § 915 odst. 2 a § 922 odst. 1 o. z.) konstatoval, že k přiznání výživného musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady, a to stav odkázanosti na výživu na straně žalobce jako rodiče, možnosti a schopnosti dítěte samostatně se živit, resp. vlastnit majetek, umožňující poskytovat výživné, a také soulad poskytování výživného s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o. z. Zejména opatrovnickým spisem dětí sp. zn. 30 P 47/97 a spisem sp. zn. 11 E 1/2018 (výkon rozhodnutí pro vymožení výživného žalované jméno příjmení) má soud za prokázané, že žalobce řádně neplnil svoji vyživovací povinnost k oběma žalovaným v době jejich nezletilosti, a to v podstatě již od roku 1995. Dluhy na výživném narostly do statisíců a byly vymáhány exekučně, ovšem marně. Ani dluh na výživném pro dceru jméno, vymáhaný po vznesení námitky promlčení již pouze v částce 36 100 Kč, nebyl žalobcem dosud zaplacen. Za situace, kdy sám žalobce neplnil své rodičovské povinnosti ke svým dětem, považuje soud přiznání jím požadovaného výživného za rozporné s dobrými mravy, a proto již z tohoto důvodu neshledal žalobu důvodnou. Dle názoru soudu nebyl prokázán ani další předpoklad pro přiznání výživného spočívající v tom, že žalobce není schopen sám se živit. Jeho tvrzení, že mu žalovaný 1) jméno příjmení brání v podnikání, protože mu neumožňuje návrat do jeho nemovitostí, soud posoudil jako ryze účelové, neboť žalobce má aktivní živnostenské oprávnění, sídlo firmy anonymizována dvě slova & právnická osoba (kde je statutárním orgánem) bylo do datum na adrese adresa (patrně v souvislosti s podanou žalobou) ho žalobce změnil na adresu část obce a číslo. S úřadem práce žalobce od svého návratu z výkonu trestu odnětí svobody nespolupracoval, opakovaně byl proto vyřazen z evidence a připravil se tak o možnost pobírat sociální dávky. I z tohoto pohledu je tedy žaloba nedůvodná. Proto ji soud I. stupně zamítl a v řízení úspěšným žalovaným podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč za každý úkon dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tedy žalovanému 1) za vyjádření k žalobě a účast na jednání datum, žalované 2) za vyjádření k žalobě.

5. Rozsudek napadl žalobce odvoláním (podání z datum, doplněné podáním z datum). Soudu I. stupně vytýká, že neměl zájem pochopit jeho situaci zaviněnou a stále udržovanou žalovaným 1) a navíc mu vytvořil dluh vůči žalovaným, kteří mu brání ve vstupu do majetku, mnoho let z jeho majetku žijí a uspokojují své potřeby. Soud I. stupně podle jeho názoru nepřihlédl k předloženým důkazům, které prokazují, že synovi platil řádně výživné, že v roce 2003 dal synovi dar v hodnotě mnoha miliónů korun, o čemž byl pořízen notářský zápis (pokud by výživné dlužil, takto by nepostupoval). Po návratu z výkonu trestu se k němu děti zachovaly v rozporu s dobrými mravy, neboť syn ho nepustil do jeho nemovitosti (pokud by ho pustil, mohl by dluh na výživném dceři uhradit). Navíc již v době výkonu trestu odnětí svobody mohl syn, který rozprodával jeho majetek, ponechat z tohoto majetku příslušnou částku sestře na úhradu výživného. Soud rovněž nepřihlédl k důkazům, že syn na něho šel s vidlemi a vulgárně ho urážel, a to z hlediska posuzování dobrých mravů. Dále namítl nesprávné obsazení soudu I. stupně s tím, že soudkyně při jednání uvedla, že řeší výživné 30 let a řešila i výživné jeho dcery, ovšem opatrovnické oddělení nemá řešit výživné pro dospělé; navíc vedoucí opatrovnického oddělení je jméno příjmení, bývalá manželka žalobce a matka žalovaných. Navrhoval proto, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn, výživné stanoveno v souladu s jeho návrhem a přiznány mu náklady řízení.

6. V podání ze dne datum žalobce vznesl námitku podjatosti soudců a zaměstnanců Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, a to pro diskriminaci žalobce z důvodu jeho nezákonného odsouzení, z důvodů týkajících se zaměstnání jeho bývalé manželky jméno příjmení od roku 1994 u Okresního soudu v Táboře, a s ohledem na rozhodování Okresního soudu v Táboře i zdejšího odvolacího soudu v konkrétně specifikovaných věcech žalobce.

7. Žalovaný 1) jméno příjmení navrhl potvrzení rozsudku s tím, že žalobce mu splácí výživné prostřednictvím nájmu nemovitostí, které žalovaný užívá. Žalobce má dobrou fyzickou kondici, o čemž se přesvědčil při místním šetření, při kterém žalobce hrubě urážel matku i jeho manželku. Má informace z Facebooku a Bazoše o inzerátech otce na prodej věcí, např. brambor, zvířat, tedy je přesvědčen, že otec má nějaké příjmy. Je neustále pod psychickým tlakem žalobce, který na něho podává různá oznámení. Vztah otce k němu se změnil v průběhu výkonu trestu odnětí svobody otce někdy v roce 2011 (do té doby za ním jezdil), kdy podal žalobu na jeho matku. Následně podal žaloby i na něho, rovněž v současné době je vedena řada soudních i správních řízení. Jejich konflikty se stupňují, žalobce je stále více agresivní.

8. Žalovaná 2) jméno příjmení navrhla potvrzení rozsudku s tím, že otec jí stále výživné nedoplatil.

9. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tak učinil při jednání dne datum v nepřítomnosti žalobce i jeho zástupkyně, kteří se k jednání, přes řádné předvolání, nedostavili, jakož i v nepřítomnosti žalované 2) jméno příjmení, která se z účasti na jednání omluvila.

10. Odvolání žalobce není opodstatněné.

11. Odvolací soud předně odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2022, č. j. Nco 19/2022-189, kterým bylo o námitce podjatosti vznesené žalobcem proti členům senátu 15 Co odvolacího soudu rozhodnuto tak, že soudci JUDr. jméno příjmení, JUDr. jméno příjmení, jméno příjmení, JUDr. jméno příjmení a Mgr. Pavel Přibyl nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této věci. Proto odvolacímu soudu ve složení senátu shora uvedeném nic nebránilo v tom, aby danou věc projednal a rozhodl.

12. K námitce podjatosti vznesené žalobcem se vyjádřila předsedkyně senátu soudu I. stupně Mgr. jméno příjmení, která věc rozhodovala, a to tak, že ve věci se necítí být podjatá, žalobce zná pouze z úřední činnosti (několikrát rozhodovala ve věcech, kde byl účastníkem řízení), k projednávané věci nemá žádný vztah, s matkou žalovaných jméno příjmení nebyla v žádném bližším vztahu, pracovala na jiném oddělení soudu i na jiné budově, o projednávané věci s ní nikdy nehovořila, nestýkaly se.

13. Při posuzování námitky podjatosti vznesené žalobcem vůči všem soudcům Okresního soudu v Táboře vychází odvolací soud z ust. § 14 odst. 1 o. s. ř., podle něhož jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci soudci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, přičemž podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Proto s ohledem na vyjádření předsedkyně senátu Mgr. Jaroslavy Novotné a s přihlédnutím k odůvodnění shora citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze rozhodujícího o shodné námitce podjatosti vznesené žalobcem i vůči soudcům odvolacího soudu, odvolací soud konstatuje, že nevyšel najevo žádný vztah soudkyně Mgr. jméno příjmení k účastníkům řízení či jejich zástupcům, na jehož základě by byl dán důvod k pochybnostem o její nepodjatosti, přičemž takovým důvodem není rozhodování soudkyně v jiných věcech, ve kterých byl žalobce účastníkem řízení, ani samotné zaměstnání matky žalovaných u Okresního soudu v Táboře. Proto předsedkyně senátu Mgr. jméno příjmení nebyla vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci a řízení před soudem I. stupně touto žalobcem namítanou vadou netrpí.

14. Dle příslušného rozvrhu práce Okresního soudu v Táboře účinného v době podání žaloby datum příslušelo předsedkyni senátu Mgr. Jaroslavě Novotné rozhodování rovněž v občanskoprávních věcech, tedy i o žalobě žalobce na stanovení výživného vůči již zletilým dětem; proto není důvodná jeho námitka o nesprávně obsazeném soudu I. stupně (to nevylučuje, že předsedkyně senátu Mgr. jméno příjmení rozhodovala v dřívější době dle příslušného rozvrhu práce i ve věcech opatrovnických).

15. Soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci samé (pokud při prvním jednání dne datum zamítl další návrhy žalobce na provedení dokazování výslechem matky žalovaných, jméno příjmení, fotografiemi z policejního spisu, výpisy z katastru nemovitostí, svědectvím rodičů manželky žalovaného, výpisem z evidence registru vozidel a nájemní smlouvou, považuje i odvolací soud tyto důkazy, s ohledem na skutkové a právní závěry soudu I. stupně, pro které žalobu zamítl, za nadbytečné) a byť na jeho základě učinil poměrně stručné skutkové závěry, byly pro posouzení důvodnosti podané žaloby a rozhodnutí ve věci dostatečné.

16. Soud I. stupně učinil v bodech 12. a 13. odůvodnění rozsudku řádná zjištění z opatrovnického spisu sp. zn. 30 P 47/97 (týkajícího se žalovaných jakožto nezletilých dětí) a ze spisu sp. zn. 11 E 1/2018 (výkon rozhodnutí vedený žalovanou jméno příjmení vůči žalobci jako povinnému pro vymožení dlužného výživného v částce 441 400 Kč) a zjištěné skutečnosti správně zhodnotil v tom smyslu, že žalobce již od roku 1995 řádně neplnil svoji vyživovací povinnost k oběma žalovaným v době jejich nezletilosti (proto vyznívá nevěrohodně i jeho tvrzení o hrazení nadstandardních výdajů dětí a drahých dovolených) a že žalovaná 2) ještě v současné době vymáhá vůči žalobci dluh na výživném v aktuální výši 36 100 Kč. Pokud přitom podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro původně dlužné výživné v celkové výši 441 400 Kč (za období od datum do datum) a vyjma částky 36 100 Kč byl výkon rozhodnutí zastaven, stalo se tak pouze z důvodu námitky promlčení vznesené žalobcem jako povinným, tedy nikoliv proto, že by návrh na výkon rozhodnutí byl ohledně zastavené částky podán nedůvodně (v tomto směru uplatněná argumentace žalobce v podané žalobě není přiléhavá).

17. Z hlediska vzájemných vztahů žalobce a žalovaného 1) jméno příjmení soud I. stupně učinil zjištění zejména ze spisu sp. zn. 2 C 261/2019, v němž se žalobce domáhá na tomto žalovaném vrácení daru dle darovací smlouvy z roku 2013 (movité věci), a přijal správný závěr o jejich současném špatném vzájemném vztahu. Poukazuje-li žalobce v odvolání na vulgární urážky jeho osoby synem (a na to, že šel na něho s vidlemi), jde o událost řešenou rozhodnutími Městského úřadu v Táboře ze dne datum (sp. zn. S METAB číslo) a nadřízeného Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne datum, kterými byl žalovaný 1) uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, kdy žalobce jednou větou vulgárně urazil; z uvedených rozhodnutí je zřejmé, původně byl pro obdobný přestupek projednáván i žalobce, který však slovní napadení žalovaného popřel a věc ve vztahu k němu byla odložena, nicméně z obsahu uvedených rozhodnutí je patrné, že k incidentu mezi jmenovanými došlo při neohlášené návštěvě žalobce v nemovitostech užívaných žalovaným 1) jméno příjmení na základě nájemní smlouvy z datum a že k jinému, než verbálnímu napadení žalobce žalovaným, nedošlo.

18. Z obsahu uvedeného spisu sp. zn. 2 C 261/2019, a to již ze samotné žaloby podané žalobcem plyne, že se žalovaný měl od něho odvrátit v březnu 2012 (tedy v době výkonu trestu odnětí svobody žalobcem, kde se nacházel od datum do datum), což odpovídá vyjádření žalovaného při odvolacím jednání, že k tomu došlo v důsledku podání žaloby žalobcem na jeho matku, které vedlo ke zcela zásadnímu narušení vztahů mezi žalobcem a žalovaným 1). Pokud pak žalobce žalovanému 1) jméno příjmení vytýká, že po návratu z výkonu trestu odnětí svobody v roce 2017 mu neumožnil užívání nemovitostí adresa v část obce, je ze shora uvedeného zřejmé, že žalovaný 1) jméno příjmení tento dům užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem dne datum; ze spisu sp. zn. 2 C 261/2019 zároveň plyne, že žaloba žalobce podaná proti žalovanému 1) jméno příjmení na vyklizení tohoto domu byla v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 10 C 180/2018 zamítnuta. Proto i s ohledem na uvedené značně narušené a špatné vztahy mezi žalobcem a žalovaným 1) jméno příjmení nelze k tíži tohoto žalovaného klást skutečnost, že po ukončení výkonu trestu odnětí svobody žalobce (za zvlášť závažný trestný čin vraždy) tomuto neumožnil (a nadále neumožňuje) bydlet v domě adresa v část obce, neboť v něm sám oprávněně realizuje právo bydlení a společné bydlení s otcem je (pro uvedené vzájemné vztahy) vyloučeno.

19. Namítal-li žalobce, že kvůli jednání žalovaných nemůže užívat svůj majetek a že úřad práce mu odebral i dávku v nouzi, neboť nebyl schopen prokázat, že ve svém majetku bydlí, plyne ze zjištění soudu I. stupně, že dávka příspěvku na živobytí byla žalobci odejmuta v únoru 2018 na jeho vlastní žádost, kdy nebyl shopen doložit doklady o bydlení a odmítal sdělit, kde se zdržuje a a s kým bydlí. K jejímu odejmutí tedy došlo pro jednání samotného žalobce (nikoliv žalovaných), neboť pokud s ohledem na existenci nájemní smlouvy uzavřené se žalovaným 1) nemůže užívat nemovitosti v část obce, mohl předložit úřadem požadované doklady o tom, kde fakticky bydlí.

20. Ohledně žalované 2) je třeba uvést, že z dokazování neplyne, že by užívala nemovitosti žalobce v část obce či jinak mu v jejich užívání bránila. Vytýká-li žalobce dceři, že je vůči němu nekontaktní, je z dokazování zřejmé, že již od roku 1995 (tehdy jí bylo 6 let) na ni žalobce neplatit řádně výživné a od roku 2003 (kdy jí bylo 14 let) byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Bylo to tedy jednání žalobce v době nezletilosti žalované 2), pro které došlo k narušení jejich vztahů. Současný nezájem dcery (podle které se žalobce o ni nikdy nestaral a nezajímal) tudíž nemůže žalobce přičítat k její tíži.

21. Z hlediska právního posouzení věci vyšel soud I. stupně správně zejména z § 910 odst. 1 o. z., podle kterého předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost, a z § 911 o. z., podle kterého výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit, a v souladu s § 2 odst. 3 o. z. rovněž správně posuzoval nárok žalobce na výživné z hlediska jeho případného rozporu s dobrými mravy. Odvolacím soudem shora uvedené skutečnosti ve svém souhrnu plně odůvodňují a podporují správnost závěru soudu I. stupně o rozporu žalobcem uplatněného nároku na výživné (vůči svým dětem) s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. Shora uvedené doplnění skutkových závěrů soudu I. stupně o další záležitosti týkající se vztahů mezi účastníky vyvrací věcnou důvodnost odvolacích námitek žalobce z hlediska aplikace dobrých mravů.

22. Zároveň z provedeného dokazování lze mít za dostatečně prokázaný a odůvodněný další závěr soudu I. stupně vedoucí k zamítnutí žaloby žalobce, a to že žalobce ve smyslu § 911 o. z. nesplňuje zákonnou podmínku pro přiznání výživného spočívající v tom, že není schopen sám se živit. Tvrdí-li žalobce, že se nemůže sám živit proto, že nemá přístup ke svým nemovitostem na adrese část obce a číslo v obec, je zřejmé, že neschopnost zajišťovat si prostředky ke své obživě vlastní prací či výkonem podnikatelské činnosti spatřuje v této konkrétní situaci, neboli pokud by přístup ke svým nemovitostem v část obce měl, byl by schopen sám se živit. To znamená, že z objektivního hlediska je schopen sám si obstarávat prostředky pro svůj život. Pokud nemovitosti v část obce užívat nemůže (neboť je přenechal nájemní smlouvou z roku 2003 do užívání žalovanému jméno příjmení), nic mu nebrání v tom, aby prostředky ke své obživě získal jiným způsobem. V této souvislosti soud I. stupně zcela logicky a správně poukázal na skutečnost, že až do datum měl žalobce sídlo své firmy anonymizována dvě slova & právnická osoba v obec. To znamená, že mohl vyvíjet podnikatelskou činnost v rámci této firmy a pokud následně formálně změnil sídlo této společnosti na adresu část obce a číslo, nic to na možnosti faktického výkonu výdělečné činnosti v rámci této jeho společnosti nemění. Soud I. stupně přitom správně rovněž zjistil a poukázal na to, že žalobce byl opakovaně sankčně vyřazen z evidence úřadu práce, čímž se zbavil možnosti zprostředkování práce tímto úřadem.

23. Ze všech shora rozvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, včetně bezchybných výroků o nákladech řízení, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

24. V odvolacím řízení uspěli žalovaní, kteří mají dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů i této fáze řízení. Proto odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému 1) paušální částku 300 Kč na náhradě hotových výdajů (dle shodného právního předpisu jako soud I. stupně) za jeho účast na jednání odvolacího soudu. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá, neboť žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.