15 CO 3/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Marcely Pechové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení, LL.M. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 107 421,13 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 8. 10. 2021 č. j. 4 C 76/2021-39

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. ve výroku o platební povinnosti žalovaného a III. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 20 763,60 Kč k rukám Mgr. jméno příjmení, LL.M., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 107 159,53 Kč s kapitalizovaným úrokem 32 175,71 Kč a s úrokem 35,58 % ročně z 107 159,53 Kč od datum do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení 8 023,61 Kč a s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 107 159,53 Kč od datum do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Zastavil řízení o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 261,60 Kč, kapitalizovaný úrok 4 036,40 Kč, úrok 35,58 % ročně z 31,60 Kč od datum do zaplacení a úrok z prodlení 10 % ročně z 261,60 Kč od datum do zaplacení. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 45 825 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud I. stupně ze Smlouvy o hotovostním úvěru z datum ve spojení s úvěrovými podmínkami a z výpisu čerpání, splátek a úhrad zjistil, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru na částku 150 000 Kč (kterou žalovaný čerpal datum), se závazkem žalovaného úvěr splácet 84 měsíčními splátkami ve výši 4 857 Kč. Ze smlouvy o úvěru, na jejíž prostudování měl žalovaný 30 dní, jasně vyplývá, že celková částka splatná žalovaným je 407 988 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad dále vyplývá, že až do 32. splátky dne datum žalovaný úvěr řádně splácel, následně se u splácení objevuje několikadenní prodlení s úhradou splátek či její vynechání, což se děje až do datum, kdy žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Námitka žalovaného, že smlouva byla uzavírána v tísni, není opodstatněná, neboť měl dostatečný prostor na prostudování smlouvy a zvážení všech podmínek. Sám potvrzuje, že ze strany žalobkyně na něho nebyl vyvíjen žádný nátlak. Skutečnost, že žalovaný pociťoval tíseň při uzavírání smlouvy v důsledku platební neschopnosti rodinné firmy, nelze přičítat žalobkyni. Sjednaný úrok 35,58 % ročně je vyšší, než byl poskytován bankovními ústavy, nelze ho však automaticky pokládat za rozporný s dobrými mravy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalovaný si byl schopen propočítat výši úvěru, věděl, jakou celkovou částku zaplatí. Ani námitku nedostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného nemá soud I. stupně za důvodnou. Dle údajů, které žalovaný uvedl při žádosti o poskytnutí úvěru, prověřila žalobkyně jeho kreditní skóre a zkontrolovala žalovaného v úvěrových registrech, ve kterých nebyl nalezen jako osoba nespolehlivá. V době uzavírání smlouvy měl 3 další závazky, ani u jednoho nebylo uvedeno, že by závazky nesplácel nebo by měl splátky po splatnosti. Sám žalovaný pak úvěr řádně splácel po dobu skoro 4 let, což svědčí o tom, že byl správně vyhodnocen jako úvěruschopný. Při posouzení smlouvy přitom soud I. stupně vycházel z toho, že ji žalovaný uzavřel jako podnikatel. Tuto činnost sám uvedl jako„ zdroj příjmu“, je zde uvedeno i jeho IČ a sídlo. Z jeho výpovědi pak vyplynulo, že úvěr čerpal na úhradu závazku z podnikání a na podnikatelskou činnost. Na základě toho soud I. stupně v právní rovině uzavřel, že mezi účastníky byla platně sjednána smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., v rámci které žalovaný nedostál svému závazku. Proto mu byla uložena k zaplacení žalovaná částka včetně příslušenství.

3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný, který žádal o zproštění povinnosti zaplatit žalobkyni 107 159,53 Kč s příslušenstvím. Namítá, že úvěr byl poskytnut jako spotřebitelský a neúčelový pro fyzickou osobu nepodnikající, na základě rodného čísla, nikoliv na základě IČ. Neúčelové úvěry se vyznačují tím, že je klient může použít k libovolnému účelu. Proto nelze brát v potaz, na co byly finanční prostředky použity. Zdroj příjmů u něj plynul z podnikání rodinné firmy, sám aktivní podnikatel ale nebyl. Dále žalovaný poukazuje na to, že v době uzavírání smlouvy měl celkem 4 finanční produkty, hypoteční úvěr v původní výši 2 000 000 Kč, kreditní karty s limitem 30 000 Kč a 160 000 Kč a kontokorentní úvěr 10 000 Kč, vše od Komerční banky. Navrhuje doplnění dokazování o výpisy z těchto finančních produktů, ze kterých plyne historicky špatná splátková disciplína. I s ohledem na to soud I. stupně také nedostatečně posoudil námitku o nesprávném vyhodnocení bonity žalovaného žalobkyní při uzavírání smlouvy. Celkové měsíční náklady žalovaného na domácnost byly 6 820 Kč. Hypoteční úvěr byl v té době splácen ve výši zhruba 10 000 Kč měsíčně. U kreditních karet se bere úvěrové zatížení pro výpočet bonity ve výši 5 % limitu, což je 1 500 Kč, resp. 8 000 Kč, u kontokorentního úvěru pak ve výši 10 % limitu, tedy 1 000 Kč. Celkové náklady na splátky úvěrových závazků tak činily 20 500 Kč, čímž byly celkové náklady domácnosti 27 320 Kč. Výše nové splátky byla 4 857 Kč. Při příjmu uváděném v žádosti ve výši 25 000 Kč muselo být žalobkyni zcela jasné, že žalovaný nemá dlouhodobě udržitelný zdroj pro splácení svých závazků. Úvěruschopnost je třeba posuzovat v době, kdy byl úvěr poskytnut, nikoliv dle následné platební disciplíny.

4. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně, který se ke všem námitkám žalovaného vyjádřil. Žalovaný v rámci svých tvrzení uvedl, že prostředky z úvěru použil k úhradě závazků z podnikání a na podnikatelskou činnost. S ohledem na takový jeho úmysl při sjednávání úvěru nemohl jednat jako spotřebitel. Proto není nutno chránit dobrou víru druhé strany a jednání takového podnikatele je nepoctivým jednáním. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného odkazuje žalobkyně na výpočet příjmení klienta, v rámci kterého byly zohledněny jak údaje uvedené žalovaným, tak jeho další splátky a výdaje. Z výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI, který byl přiložen v řízení před soudem I. stupně) vyplývá, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr splátky jiných úvěrových závazků ve výši 15 553 Kč, nikoliv 20 500 Kč, a neměl žádné závazky po splatnosti. Navíc žalovaný až do února 2020 na smlouvu hradil splátky, ke změně jeho poměrů došlo až následně a nebylo to zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti.

5. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o platební povinnosti žalovaného a o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí ve výroku o částečném zastavení řízení nabylo samostatně právní moci v souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. Po projednání věci a po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. Pro závěr o tom, zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 o. z., je rozhodující obsah uzavřené smlouvy. Z jejího textu vyplývá, v jakém postavení strany vystupovaly a jakého předmětu se smlouva týká. V daném případě byla smlouva mezi účastníky uzavřena na tiskopisu žalobkyně s předtištěným textem, do něhož se jenom doplňovaly základní údaje k osobě a předmětu. V první části tiskopisu označené jako„ klient“ jsou vesměs jenom údaje identifikující žalovaného jako fyzickou osobu, není zde jediný údaj, jež by se vztahoval k žalovanému jako podnikateli. Toto jeho postavení je uvedeno pouze v další části označené jako„ zdroj příjmu“, kde jsou i další identifikační údaje k podnikatelské činnosti. Z toho ovšem ještě nelze dovodit, že by žalovaný uzavíral smlouvu jako podnikatel, protože tyto údaje jsou pouze v části specifikující příjem žalovaného, takže nesměřují k označení žalovaného jako smluvní strany v postavení podnikatele. O tom, že by smlouvu uzavíral v tomto postavení, nesvědčí ani další obsah smlouvy. Úvěr byl poskytnut jako bezúčelový, neboli nikoliv jako„ podnikatelský“, byl poskytnut na běžný účet žalovaného, neboli opět bez souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného. Navíc v další části smlouvy je předtištěn text o tom, že žalovaný před uzavřením smlouvy převzal Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá, že i samotná žalobkyně vycházela z toho, že smluvní vztah mezi účastníky má spotřebitelský charakter. To však samo o sobě nemá přímý vliv na konečný závěr ve věci, pouze znamená, že bylo namístě se zabývat i námitkou žalovaného o nesprávném posouzení jeho úvěruschopnosti před uzavřením předmětné smlouvy. Ta byla uzavřena v lednu 2016, takže je nutno postupovat dle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, který byl v té době platný.

7. Podle § 9 odst. 1 tohoto zákona (ve znění platném od datum) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, s nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Jak uvádí odborná literatura (viz např. Komentář k § 9, vydavatelství Wolters Cluwer, zdroj ASPI, nebo Zákon o spotřebitelském úvěru, 1. vydání 2017, vydavatelství C.H. Beck, strana 425 a násl., byť je už k novému zákonu, s ohledem na obsahově obdobnou úpravu lze i z něho vycházet), v zákoně nebyl stanoven přesný postup zjištění těchto údajů ani rozsah konkrétních informací nutných k posouzení dané otázky. V řadě případů mohou postačovat již informace, které má věřitel na základě předchozích smluvních vztahů, případně informace od samotného spotřebitele, jež je základním zdrojem údajů. Jestliže má však spotřebitel další závazky, těžko by se s požadavkem odborné péče slučovalo, pokud by nebyla ověřena situace spotřebitele v tomto směru jak z veřejně dostupných rejstříků (insolvenční rejstřík či centrální evidence exekucí), stejně jako z registrů klientských informací. Pokud pak jde o vyhodnocení schopnosti spotřebitele splácet úvěr, důvodem odmítnutí úvěru by neměla být pouhá skutečnost, že při posouzení úvěruschopnosti vyvstala potencionální možnost, že úvěr splacen nebude, ale teprve situace, kdy naplnění takové možnosti se bude jevit pravděpodobnější (nový zákon č. 257/2016 Sb. zavádí termín„ důvodné pochybnosti“), přičemž tato pravděpodobnost vyplývá z dostatečné závažnosti a aktuálnosti zjištěných okolností.

9. Soud I. stupně se k námitce žalovaného zabýval tím, co žalobkyně činila z hlediska posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobkyně doložila Úvěrovou zprávu NRKI, která představuje kromě jiného vyhodnocení tehdy existujících závazků žalovaného (jež byly zjištěny ve splátkovém režimu v podobě hypotečního úvěru a v nesplátkovém režimu v podobě 2 kreditních karet). Doložila také záznam z telefonického hovoru, který předcházel uzavření smlouvy a v rámci kterého poskytl žalovaný žalobkyni základní údaje ke své situaci. Z tohoto důkazu kromě jiného vyplynulo, že sám žalovaný také hovořil pouze o hypotečním úvěru a 2 kreditních kartách jako svých závazcích, s tím, že pravidelné splácení je jenom u hypotečního úvěru. Po poučení žalobkyně ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení žalobkyně v podání ze datum kromě jiného podrobně popsala postup, jaký byl proveden při hodnocení bonity žalovaného, k jehož osobě kromě jiného provedla lustraci ve 4 registrech klientských informací, přičemž ve 2 nalezen nebyl, v registru příjmení vyšel výsledek„ nenalezen žádný závazek po splatnosti“ a v NRKI byl vyhodnocen pozitivně (viz výše zmíněná Úvěrová zpráva). Jestliže soud I. stupně pak na základě těchto a dalších provedených důkazů vyhodnotil postup žalobkyně z hlediska povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. za dostatečný, může s tím odvolací soud souhlasit.

10. Žalovaný ve vztahu k odvolací námitce o tom, že jeho úvěruschopnost nebyla žalobkyní vyhodnocena správně s ohledem na jeho špatnou platební disciplínu, navrhl doplnění dokazování o výpisy z účtu k jeho tehdejším finančním produktům (hypoteční úvěr, 2 kreditní karty a také debetní úvěr na běžném účtu). Odvolací soud posuzoval, zda jde o důkazy přípustné v odvolacím řízení s ohledem na omezení uplatnění nových skutečností a důkazů ve smyslu § 205a o. s. ř. Dospěl k závěru, že nejde o tzv. novoty, jejichž provedení by bylo v odvolacím řízení nepřípustné, protože uvedená argumentace žalovaného zazněla již před soudem I. stupně (viz k tomuto třeba protokol o jednání z datum), žalobkyně právě k tomuto doplňovala svá skutková tvrzení a důkazy, přičemž v těchto důkazech se uvádějí kromě jiného právě i údaje o splácení finančních produktů žalovaného. Odvolací soud proto přistoupil k doplnění dokazování dle § 213 odst. 4 o. s. ř., ze kterého vyplývají následující pro věc relevantní zjištění.

11. Žalovaný uzavřel dne datum s právnická osoba Smlouvu o hypotečním úvěru na částku 2 000 000 Kč, kterou se zavázal splatit nejpozději do datum, přičemž výše splátky byla sjednána jako rozdíl mezi 9 934 Kč a výší úroků splatných za období od předcházejícího dne splatnosti úroků, popř. splátky vyčerpané jistiny úvěru, do daného dne splatnosti. Z výpisů z účtu k tomuto úvěru č. bankovní účet za období od ledna 2015 do února 2016 vyplývá, že v lednu 2015, březnu 2015 a srpnu 2015 byly žalovanému účtovány různé částky za upomínky a v těchto měsících a pak od října 2015 do ledna 2016 pokuty v částkách 0,62 Kč až 19,40 Kč. Dále je zřejmé, že v tomto období byla výše splátek rozdílná a ne vždy pouze jednou platbou v měsíci. právnická osoba ve zprávě ze datum k tomuto sdělila, že splátky byly stanoveny do datum ve výši 8 690 Kč, od datum ve výši 7 953 Kč. V lednu 2015 a v březnu až červnu 2015 se žalovaný dostával do prodlení až 30 dnů, v červenci a v srpnu 2015 dlužnou částku doplatil a pak až do konce sledovaného období (únor 2016) splácel pravidelně, přičemž rozdílné částky splátek a více plateb v jednom měsíci byly způsobeny nedostatkem finančních prostředků na účtu. Z výpisů z běžného účtu žalovaného u právnická osoba č. bankovní účet plyne, že k účtu byl povolen debet ve výši 10 000 Kč, přičemž za období od ledna 2015 do února 2016 byl k datu periodického výpisu 10. dne v měsíci limit překročen 4x, od částky 71,24 Kč po částku 700 Kč. Žalovaný měl dále uzavřené s právnická osoba dvě Smlouvy o osobní kreditní kartě, ze dne datum s maximálním týdenním limitem 30 000 Kč a ze dne datum s maximálním týdenním limitem 40 000 Kč, který byl na základě dodatku z datum zvýšen na 160 000 Kč. Dle výpisů z účtu k první z těchto kreditních karet č. bankovní účet byl k datu výpisu vždy 5. dne v měsíci limit 30 000 Kč překročen za období od ledna 2015 do února 2016 5x, o částky 108,88 Kč až 854,91 Kč. U druhé kreditní karty (č. účtu bankovní účet) k tomu došlo k 5. dni v měsíci 7x, o částky 1 016,32 Kč až 5 273 Kč. Zmíněná zpráva právnická osoba ze datum však hovoří o tom, že úvěrový limit u první kreditní karty nebyl v období od ledna 2015 do února 2016 přečerpán ani jednou, u druhé kreditní karty k tomu došlo pouze jednou, přičemž na běžném účtu bylo vždy dostatek prostředků na splátky u obou produktů a výše splátek odpovídaly splátkovému kalendáři. Dle doplňující zprávy právnická osoba z datum je otázka přečerpání účtu u kreditních karet složitá, neboť na tomto účtu denně probíhají pohyby a na konci účetního období nabíhají poplatky, proto právnická osoba eviduje takovou situaci, jakou sdělila ve zprávě ze datum.

12. Ani na základě těchto skutečností není dán žádný zásadní důvod, pro který by bylo namístě změnit soudem I. stupně přijatý právní závěr o tom, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní před uzavřením předmětné smlouvy správně vyhodnocena. V prvé řadě lze uvést, že údaje v předešlém odstavci korespondují s údaji, které vyplývají z již citované Úvěrové zprávy (kterou měla k dispozici žalobkyně před uzavřením smlouvy), když žalovaný měl potíže s platební disciplínou v zásadě pouze v jarním období 2015. Jak ovšem prokazuje zpráva Komerční banky, tato dílčí prodlení (maximálně 30 dnů) byly žalovaným vyrovnány již v letních měsících 2015. Dále je zřejmé, že jediný tehdejší věřitel žalovaného – právnická osoba (u které měl žalovaný všechny 4 jím tvrzené finanční produkty), ho vyhodnocuje k rozhodnému datu jako klienta bez závazků po splatnosti, tedy v zásadě za spolehlivého. U 2 kreditních karet eviduje v období zhruba roku před uzavřením smlouvy pouze jedno porušení smluvních podmínek. Debet za běžném účtu zde rovněž není významný, protože nepřinesl porušení smluvních podmínek a aktuální výše stavu účtu je dennodenně proměnlivá. I vzhledem k tomu je zřejmé, že zmíněná úvěrová zpráva koresponduje s reálným stavem platební morálky na straně žalovaného, u něhož žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila veškeré pro ni dostupné údaje a rovněž je správně vyhodnotila. Aktuálně k lednu 2016 tak neměla a ani nemohla mít žádné závažné poznatky o tom, že by žalovaný nebyl úvěruschopný. Je sice pravdou argument žalovaného, na správnost či nesprávnost tohoto postupu žalobkyně nemohou mít vliv následně nastalé okolnosti. Na straně druhé jestliže žalovaný řádově 4 roky splácel i předmětný závazek, z toho do téměř poloviny splátek řádně a včas (nemluvě o dalších), těžko může obstát jeho námitka, že neměl dlouhodobě udržitelný zdroj pro splácení. Dále stačí dodat, že splátka hypotéky v rozhodné době nebyla 10 000 Kč, ale necelých 8 000 Kč, u debetu nelze hovořit o povinnosti splátek v konkrétní výši, ale o průběžném poskytování dostatku prostředků na účet, přičemž pravidelné závazky z kreditních karet byly reálně také v nižších částkách než uvádí odvolání a byly řádně spláceny (viz zpráva právnická osoba).

13. V dalším je možné odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, se kterým se odvolací soud ztotožňuje. Jelikož soud I. stupně nepochybil ani při rozhodování o nákladech řízení, včetně vyčíslení účelných nákladů na straně žalobkyně, byl jeho rozsudek v napadených výrocích o platební povinnosti žalovaného a o náhradě nákladů řízení podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

14. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalobkyni právo také na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 5 420 Kč, 3 režijními paušály po 300 Kč a náhradou DPH 3 603,60 Kč. Celkovou částku 20 763,60 Kč je žalovaný povinen uhradit v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v obec prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek dle § 237 o. s. ř.