15 Co 30/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno , Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 90 609,15 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 10. 2025, č. j. 2 C 99/2025-99

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení k rukám , Jméno advokáta B, v částce 13 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 90 609,15 Kč s příslušenstvím a s náklady spojenými s uplatněním žalovaných pohledávek a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 15 570 Kč k rukám , Jméno advokáta B, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že účastníci dne 26. 9. 2016 uzavřeli smlouvu o nájmu movité věci, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné smluvní podmínky (VSP) verze 1/2014 – podnikatelé a protokol o předání a převzetí předmětu leasingu. Předmětem leasingu byl pronájem vozidla Citroen Jumper II 4, které dne 13. 10. 2016 žalovaný řádně převzal. Nyní žalobce po žalovaném požaduje zaplacení nákladů vynaložených v souvislosti se spoluúčastí žalovaného na pojistné události dne 31. 5. 2017 s datem splatnosti 28. 12. 2020 s tím, že žalovaná částka představuje rozdíl mezi vyplaceným pojistným plněním ve výši 54 442 Kč a náklady na opravu vozidla ve výši 130 193,36 Kč bez DPH. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a mimo jiné namítl promlčení nároku žalobkyně s tvrzením, že ujednání o desetileté promlčecí lhůtě bylo sjednáno v neprospěch žalovaného jako slabší strany. Námitku promlčení soud I. stupně shledal důvodnou. Konstatoval, že k dopravní nehodě došlo dne 31. 5. 2017 a že pojistné plnění bylo pojišťovnou , Anonymizováno, vyplaceno naposledy dne 19. 6. 2018. Od tohoto data tedy žalobkyně věděla o existenci rozdílu mezi výší vyplaceného pojistného plnění a částkou, kterou musela zaplatit podle faktury č. , hodnota, ze dne 30. 1. 2018 vystavené , právnická osoba, . za opravu vozidla a podle faktury č. , hodnota, vystavené stejnou společností dne 30. 1. 2018. Zároveň žalobkyně věděla i o tom, kdo škodu způsobil a přes uvedené skutečnosti podala žalobu až dne 1. 4. 2025, t. j. téměř po 7 letech. Dle § 630 odst. 1 o. z. si mohou strany sjednat delší promlčecí dobu, toto ujednání však nemůže být v neprospěch slabší strany. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky označil soud I. stupně za formulářovou, jelikož do předem připraveného formuláře vyhotoveného žalobkyní jsou doplněna konkrétní data, označen předmět leasingu, doba trvání leasingu, výše nájemného a ostatní podmínky smlouvy o nájmu movité věci, včetně VSP, a druhá smluvní strana nemá možnost podmínky individuálně dohodnout. Nemožnost ovlivnit obsah smlouvy plyne především z VSP, a to jak z bodu 10.7. písm. f), tak i z ostatních ujednání, jelikož tyto VSP měla žalobkyně připravené pro uzavírání všech smluv tohoto typu již od roku 2014. Vyloučit použití těchto VSP či případně jiných jejich ustanovení nebylo smlouvou umožněno, což zcela odpovídá způsobu uzavírání smluv ze strany velkých leasingových společností, kterou je i žalobkyně, která v roce 2016 uzavřela 6 509 nájemních smluv s různými klienty s obratem cca 315 000 000 Kč před zdaněním. Oproti tomu je žalovaný obyčejným živnostníkem, který si pronajal jedno vozidlo a možnosti jeho smluvního vyjednávání se zcela zjevně omezily pouze na výběr předmětu leasingu. Jde přitom o obvyklou praxi takových společností, jelikož stejný postup dle vyjádření samotného žalobce by mohl žalovaný očekávat i u jakékoliv jiné leasingové společnosti tohoto typu. Na základě uvedených skutečností soud I. stupně považoval žalovaného v tomto smluvním vztahu za slabší stranu s tím, že ujednání o prodloužení promlčecí doby bylo sjednáno pouze v neprospěch žalovaného. Slabší stranou přitom může být nepochybně v závislosti na své pozici v řešeném právním vztahu též podnikatel, jak plyne z komentáře k občanskému zákoníku. Za této situace soud k ujednání obsaženému v bodě 10.7. písm. f) VSP nepřihlížel a shledal nárok žalobce promlčeným. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu ve věci.

3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Shledává nesprávným závěr soudu I. stupně o promlčení jeho nároku, který neodpovídá právní úpravě ani judikatuře. Koncept slabší strany ve smyslu § 433 o. z. nelze chápat jako formální kategorii, jejímž obsahem by byla apriori ochrana menšího podnikatele či fyzické osoby podnikající. Slabší stranu lze identifikovat pouze materiálně, a to v konkrétním hospodářském vztahu, nikoli paušálně. Slabší stranou je jen ten subjekt, který se nachází v takové nevýhodné pozici, jež je pro daný vztah rozhodující a která zároveň umožnila silnější straně zneužít své postavení ke vzniku zřejmé a nedůvodné nerovnováhy práv a povinností. Nestačí pouze faktické rozdíly mezi stranami, ale musí být najisto postaveno, že silnější strana svou pozici zneužila. Zneužití postavení je klíčovou podmínkou ochrany dle § 433 o. z., jak plyne i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Žalobce, jak bylo v řízení prokázáno, své pozice nijak nezneužil a žalovaný nenamítal ekonomickou závislost, informační deficit ani absenci reálné možnosti vybrat si jiného poskytovatele leasingu. Žalobce jednal profesionálně, transparentně a bez jakékoliv snahy vytvořit nerovnováhu mezi stranami. Žalovaný je navíc dlouhodobě činným podnikatelem, který se aktivně věnuje své podnikatelské činnosti a disponuje odbornými znalostmi a zkušenostmi, které jednoznačně vylučují jeho tvrzenou informační či profesní slabost. Vztah mezi stranami byl zcela standardním obchodním vztahem mezi profesionály. Jednalo se o běžnou leasingovou smlouvu, jejíž struktura a podmínky odpovídají obvyklému nastavení tohoto typu smluv. Z již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu také plyne, že formulářová smlouva sama o sobě automaticky nezakládá adhezní smlouvu dle § 1798 o. z. Aby šlo o adhezní smlouvu, musí být splněny 2 podmínky, a to způsob uzavření smlouvy a existence slabší strany jakožto smluvního partnera. To, zda je podnikatel slabší stranou, je třeba hodnotit z hlediska jeho odborného zázemí, schopnosti jednat, posoudit rizika a nést podnikatelské břemeno. Nic z toho žalovaný nezpochybnil a ani neprokázal. Poukaz soudu I. stupně, že žaloba byla podána po 7 letech, je irelevantní. Žalobce i žalovaný platně sjednali desetiletou promlčecí dobu a žalobce se tímto ujednáním řídil. Pouhá ekonomická převaha žalobce pro závěr o tom, že žalovaný byl slabší stranou, nestačí. Ujednání o délce promlčecí lhůty tedy žalobce považuje za účinné, a proto navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn a žalobě vyhověno a žalovaný byl povinen nahradit náklady řízení, příp. aby byl rozsudek zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Má za to, že žalobce nesprávně dovozuje, že slabší stranou může být pouze takový subjekt, který se nachází v takové nevýhodné pozici, jež je pro daný vztah rozhodující a která zároveň umožnila silnější straně zneužít své postavení ke vzniku zřejmé a nedůvodné rovnováhy práv a povinností. Nestačí podle něho pouhé faktické rozdíly mezi stranami smlouvy, ale musí být najisto postaveno, že silnější strana svou pozici zneužila. Prvek zneužití je podle žalobce klíčovou podmínkou ochrany slabší strany s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého ani výrazný nepoměr v hospodářské síle či odborné způsobilosti sám o sobě nestačí k závěru o slabší straně. Je nezbytné prokázat, že silnější podnikatel svou převahu skutečně využil, dokonce zneužil, k vytvoření závislosti a k nedůvodné rovnováze ve smluvním vztahu. V § 630 odst. 2 o. z. je zakotveno, že je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany, nepřihlíží se k tomuto ujednání. Podle tohoto ustanovení je tedy možné sjednat si kratší nebo delší promlčecí lhůtu, než stanoví zákon, pokud není taková lhůta ujednána v neprospěch slabší strany. Pojem slabší strana není zákonem definován. Zda je strana smlouvy v postavení slabší strany, nelze v kontextu § 630 o. z. hodnotit abstraktně, toliko na základě její příslušnosti k určité třídě subjektů, jako jsou zaměstnanci či spotřebitelé, nýbrž konkrétně se zřetelem k okolnostem posuzovaného případu. Slabší strana je pojem nutně relativní, tj. definovaný vztahem k jinému subjektu, který má pozici strany silnější. Pozice slabší strany je charakterizována omezenou schopností prosazovat v právním vztahu vlastní zájmy a sníženým vlivem na obsah dotčeného právního poměru, jehož parametry jsou v převážné míře stanoveny stranou silnější. Skutečnost, že v postavení slabší smluvní strany může být i osoba podnikatele opakovaně potvrdil ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud, naposledy např. v rozsudku ze dne 6. 12. 2023, č. j. 23 Cdo 2444/2023. V dané věci bylo prokázáno, že žalovaný prakticky neměl možnost ovlivnit obsah dotčené smlouvy o nájmu, která má podobu formulářové smlouvy, natož pak obsah VSP, které zahrnují i sporné ujednání ohledně délky promlčecí lhůty. Obsah smluvní dokumentace v zásadě stanovil žalobce, které je nepochybně z hlediska hospodářského postavení, popř. odbornosti ve vztahu k uzavírání obdobného typu smluv ve výrazně silnějším postavení než žalovaný. Prvek zneužití pozice silnější strany tak oproti tvrzení žalobce není významnou okolností ve vztahu k ujednání o kratší nebo delší promlčecí době, než stanoví zákon.

5. V replice k vyjádření žalovaného žalobce trval na svém právním názoru. Tvrzení žalovaného, že byla uzavřena smlouva na základě formulářové dokumentace, že neměl možnost ovlivnit VSP, nemá oporu v judikatuře Nejvyššího soudu ani v odborné literatuře. Postavení slabší strany nelze dovozovat abstraktně ani pouze z rozdílné hospodářské síly smluvních stran. Jak plyne z komentáře k občanskému zákoníku, literatura spojuje postavení slabší strany zejména s faktickou závislostí na smluvním partnerovi nebo s absencí reálné možnosti volby jiného smluvního partnera, nikoli se samotnou formulářovou povahou smlouvy. Žádná z uvedených okolností však v projednávané věci nebyla tvrzena ani prokázána. Žalovaný netvrdí ani nedokládá, že by byl na žalobci jakkoliv ekonomicky závislý, že by leasingovou smlouvu nemohl uzavřít s jiným poskytovatelem leasingových služeb nebo že by uzavření leasingové smlouvy se žalobcem bylo nezbytnou podmínkou jeho další podnikatelské činnosti. Ani žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu nezakládá závěr, že by slabší stranou byl automaticky každý podnikatel, který uzavírá smlouvu na základě předem připravených podmínek. Argument žalovaného, že neměl možnost jednotlivá ustanovení VSP měnit nebo ovlivnit, není žalovaným nijak prokázána. Samotná skutečnost, že VSP byly připraveny jednou smluvní stranou, totiž ještě nevypovídá nic o existenci faktické závislosti nebo o absenci možnosti volby žalovaného. Žalovaný měl možnost se seznámit s obsahem smluvní dokumentace, svobodně se rozhodnout, zda smlouvu uzavře či nikoliv. Nelze ani učinit závěr, že by se jednalo o formulářový typ smlouvy, která by nemohla být nijak ovlivněna ze strany žalovaného. Žalobce tedy nadále tvrdí, že je ujednání o desetileté promlčecí době účinné.

6. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné. Odvolací soud proto věc projednal a přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 věty prvé o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Dle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí doba trvá tři roky.

8. Dle § 630 odst. 1 o. z. si strany mohou sjednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let. Podle odstavce 2 je-li kratší doba nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany, nepřihlíží se k ujednání.

9. Dle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo využití nezávislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle odstavce 2 se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

10. Ustanovení odstavce 2 zakládá vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou pro účely § 433 odst. 1 o. z., ale i pro další ustanovení občanského zákoníku (§ 630 o ochraně slabší strany před zkrácením nebo prodloužením promlčecí doby nebo § 1798 a násl. o smlouvách uzavíraných adhézním způsobem) je osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Do vyvratitelné domněnky obsažené v ust. § 433 odst. 2 spadají přitom jak spotřebitelé, tak i podnikatelé jednající mimo souvislost s vlastním podnikáním. Konstrukce vyvratitelné domněnky však nevylučuje možnost, že slabší stranou bude osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje v souvislosti s vlastním podnikáním, tedy že slabší stranou bude rovněž podnikatel v rámci výkonu své podnikatelské činnosti. Občanský zákoník tedy nevymezuje žádné definiční znaky slabší strany; záleží vždy na konkrétních okolnostech dané věci (Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654), 2. vydání, 2022, komentář s. 1346 – 1349: J. Lasák). Z citovaného komentáře také plyne, že slabší strana je pojem definovaný vztahem k jinému subjektu, který má pozici strany silnější. Pozice slabší strany je charakterizována omezenou schopností prosazovat v právním vztahu vlastní zájmy a sníženým vlivem na obsah dotčeného právního poměru, jehož parametry jsou v převážné míře stanoveny stranou silnější. Obecně lze konstatovat, že slabší stranou je ten, kdo je vůči podnikateli ve fakticky nevýhodnějším postavení, např. informačně, odborně, ekonomicky nebo vyjednávací silou.

11. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/19, na který odkazuje žalobkyně, plyne, že dovolá-li se slabší strana své ochrany a budou-li prokázány zákonné předpoklady takové její právní ochrany, posuzuje soud primárně možnou aplikaci zejména ust. § 433 o. z. V ust. § 433 odst. 1 o. z., které je kogentní, je zakotven zákonný zákaz zneužití hospodářského postavení podnikatele odborníka a následkem porušení takového zákazu je neplatnost právního úkonu. Ust. § 433 o. z. je samostatně aplikovatelné a k jeho aplikaci není zároveň nutné dovodit porušení jiného podrobnějšího ustanovení na ochranu slabší strany. Pakliže je citované ustanovení aplikováno, nestačí prokázání toliko silnějšího hospodářského postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.

12. Z uvedeného je zřejmé, že slabší strana se může dovolávat ochrany dle ustanovení § 433 odst. 1 o. z., prokáže-li, že došlo ke zneužití silnějšího hospodářského postavení nebo kvality odborníka. V projednávané věci se ale žalovaný nedovolává ochrany podle § 433 odst. 1 o. z., nýbrž podle § 630 odst. 2 o. z. To znamená, že pro rozhodnutí ve věci není zásadní prokázání toho, že žalobkyně zneužila svého postavení (jak je tvrzeno v odvolání), ale to, zda jsou naplněny předpoklady ustanovení § 630 o. z. Dle tohoto ustanovení je podstatné, zda je žalovaný slabší stranou, zda si strany smlouvy sjednaly delší či kratší promlčecí dobu a zda je toho ujednání ke slabší straně směřováno způsobem, který zákon nepřipouští. K aplikaci citovaného ustanovení pak již není zapotřebí zároveň prokazovat porušení dané v § 433 odst. 1 o. z.

13. Mezi účastníky není sporu o tom, že slabší stranou může být i podnikatel (viz odst. 10 tohoto rozsudku), sporné mezi nimi je, zda žalovaný vůbec byl v předmětném smluvním vztahu slabší stranou. Z hlediska skutkového lze vyjít z toho, že žalovaný je drobným živnostníkem, že podniká jako fyzická osoba, která uzavřela se žalobkyní leasingovou smlouvu (tvrzeno, že jedinou) bez předchozích zkušeností s tímto typem smluv za účelem získání automobilu potřebného pro jeho podnikání. Oproti tomu žalobkyně je velkou společností s miliónovými obraty a s letitými zkušenostmi v oblasti uzavírání leasingových smluv, která má pro tento účel již připravené texty smluv a VSP, které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy. Takto předem připravený text smlouvy a VSP byl předložen k podpisu žalovanému a je nepochybné, že do jejich textu nemohl žalovaný nijak zasahovat. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (§ 1798 odst. 2 o. z.). Toto ustanovení platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky, která uvedeným kritériím odpovídá, je proto nutné označit za formulářovou smlouvu. Totéž platí i o VSP jako nedílné součásti leasingové smlouvy, jejichž text je dle provedeného dokazování neměnný již od roku 2014. Právně v nich (nikoli ve smlouvě) je zakotveno, respektive v jednolitém a obsáhlém textu skryto důležité ujednání o prodloužení promlčecí lhůty (čl. 10 bod 10.7. písm. f). Pakliže si strany sjednaly prodloužení promlčecí lhůty jen u všech práv a nároků pronajímatele vůči nájemci, je namístě závěr soudu I. stupně, že prodloužení promlčecí lhůty bylo sjednáno v neprospěch žalovaného, jelikož VSP postrádají tomu odpovídající ekvivalent. Za této situace prodloužení promlčecí lhůty jednoznačně zlepšuje jen pozici žalobkyně a pro žalovaného znamená pouze to, že bude delší dobu vystaven právní nejistotě. Pokud soud I. stupně konstatoval, že žalobkyně čekala s uplatněním nároku 7 let, jde o argument, který je namístě. Žalobkyně se evidentně spoléhala na ujednání o prodloužení promlčecí lhůty a s uplatněním nároku otálela několik let, ačkoliv k tomu neměla žádný objektivní důvod a ani žalovaný tento stav ničím nezapříčinil. Rovněž i tento postup žalobkyně svědčí o tom, že prodloužení promlčecí lhůty bylo sjednáno v neprospěch žalovaného a zároveň výlučně ve prospěch žalobkyně. Ve shodě s okresním soudem tedy odvolací soud činí závěr, že žalovaný byl v předmětném smluvním vztahu slabší stranou, že delší promlčecí lhůta byla ujednána v neprospěch žalovaného jako slabší strany, a proto se k tomuto ujednání dle § 630 odst. 2 o. z. nepřihlíží. Platí tudíž tříletá promlčecí lhůta, která ke dni podání žaloby, jak to správně rozvedl okresní soud, marně uplynula, a tak musela být žaloba pro promlčení nároku žalobkyně zamítnuta.

14. Z těchto všech důvodů byl napadený rozsudek ve věci samé dle § 219 o. s. ř. potvrzen včetně výroku o nákladech řízení, který je rovněž správný.

15. V odvolacím řízení uspěl žalovaný, má proto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Náklady představují odměnu za 2 úkony právní pomoci po 4 740 Kč (písemné vyjádření k odvolání, účast na odvolacím jednání), poloviční odměnu za úkon účasti při vyhlášení rozhodnutí ve výši 2 370 Kč (§ 11 odst. 2 písm. f) AT a 3 paušální částky náhrady po 450 Kč, t. j. celkem 13 200 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány ust. § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.