15 CO 301/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20 669 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. srpna 2022, č. j. 4 C 130/2022-64

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 5 112 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % p. a. od datum do zaplacení, částky 2 472,25 Kč a úroku ve výši 7,31 % p. a. z částky 14 693,09 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 50 630 Kč, a v odstavci III. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 10 992 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z této částky od datum do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni další částku 7 205 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % p. a. od datum do zaplacení, částku 2 472,25 Kč, úrok ve výši 64,65 % p. a. z částky 14 693,09 Kč od datum do datum ve výši 608,88 Kč, úrok ve výši 8,5 % p. a. z částky 14 693,09 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 50 630 Kč (odst. II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III.).

2. Dle odůvodnění rozsudku měl soud I. stupně příslušnými listinami za prokázané, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se tuto částku zavázala splácet včetně sjednaného úroku ve výši 64,65 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 1 002 Kč splatných počínaje červencem 2021. Žalovaná uhradila pouze první 4 splátky v celkové částce 4 008 Kč. Následně byla bezvýsledně upomínána, přičemž dnem datum žalobkyně oznámila žalované, že vzhledem k prodlení s úhradou úvěru v délce 65 dnů došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění úvěru. Žalobkyně tak po žalované požadovala zaplacení nové jistiny ve výši 17 053,72 Kč (odpovídající zbývající dlužné původní jistině 14 693,09 Kč a dlužnému úroku přirostlému ke dni zesplatnění ve výši 2 360,63 Kč), smluvní pokuty 498 Kč (2 x 249 Kč) dle bodu 6.1 smluvních ujednání za prodlení žalované s úhradou splátek číslo úhrady nákladů v částce 400 Kč (2 x 200 Kč) dle bodu 6.2 smlouvy v souvislosti s prodlením žalované s úhradou splátek číslo smluvní pokuty v částce 2 472,25 Kč dle bodu 6.5 smluvních ujednání ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny ve výši 17 053,72 Kč za každý den prodlení počínaje datum do vyhotovení žaloby datum a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 246 Kč (2 x 123 Kč) ohledně neuhrazených splátek číslo.

3. Soud I. stupně následně poukázal na rozhodnutí svá i zdejšího odvolacího soudu při posuzování nároků žalobkyně z obdobných smluv, jakož i na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu, týkající se posuzování nepřiměřeně vysokých úroků při peněžité půjčce korektivem dobrých mravů. S jejich promítnutím do projednávané věci konstatoval, že předmětnou smlouvu o úvěru z datum byla účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 64,65 % ročně, která podstatně (téměř desetinásobně) přesahuje obvyklou úrokovou míru dle statistických údajů ČNB pro období červen 2021 týkající se korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu ve výši 7,36 % ročně, což vede soud k závěru, že jde o ujednání rozporné s dobrými mravy a tedy neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Nemůže přitom obstát argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Na tato posouzení nemá žádný vliv ani ust. § 1793 nebo 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobkyně od datum do zaplacení požaduje úrok ve výši 8,5 % ročně, neboť korektivem dobrých mravů je třeba poměřovat právní jednání účastníků, tedy uzavřenou smlouvu o úvěru. Za neplatné pro rozpor s dobrými mravy považuje soud i ujednání o maximální možné souhrnné výši požadovaných úroků z úvěru v částce 50 630 Kč Smluvní pokuty dle bodů 6.1, 6.2 a 6.5 smlouvy nejsou samy o sobě v rozporu s dobrými mravy, avšak při zohlednění navyšování dluhu (úročeného 64,65 % ročně) jsou již citelným zásahem do majetkové situace dlužníka. Sjednaná výše smluvních pokut pak účelně navyšuje nemravnou výši úroků a podtrhuje v celkovém souhrnu zjevnou nevyváženost smlouvy. V této souvislosti pak soud I. stupně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle kterého v případě zcela zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Obdobně pak konstatoval i Nejvyšší soud v dalších citovaných rozhodnutích s tím, že je namístě shledat celé požadované plnění za nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka. Uvedená rozhodnutí je pak vhodné aplikovat již v řízení nalézacím. V daném případě proto soud shledal celou uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uplatněný nárok žalobkyně tak posoudil podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ číslo odst. 1, § 2993 o. z.) s tím, že každá ze stran má vydat druhé straně to, co na základě neplatné smlouvy získala. Jelikož žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč a žalovaná uhradila žalobkyni celkem 4 008 Kč, byla žalobkyni přiznána dosud neuhrazená část poskytnutého úvěru ve výši 10 992 Kč s úrokem z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve zbytku byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch účastníků byl v podstatě shodný.

4. Rozsudek v části zamítavého výroku II. ohledně jistiny v částce 5 112 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. od datum do zaplacení, částky 2 472,25 Kč (smluvní pokuta dle bodu 6.5 smlouvy) a smluvního úroku ve výši 7,31 % p. a. z částky 14 693,09 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 50 630 Kč, napadla žalobkyně odvoláním. V prvé řadě má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho nepřiznat, když je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, u kterého je třeba zohlednit vyšší rizikovost jejich poskytování (odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, a další rozhodnutí obecných soudů). Dále upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, a dovozuje, že v daném případě by měl být úrok posuzován se sazbou 23,85 % p. a. v červnu 2021 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činil úrok v daném případě 64,65 % p. a., tedy pouze 2,7 násobek nejvyšší úrokové sazby, přičemž za nepřiměřené jsou judikaturou považovány sazby převyšující obvyklou míru až 4 násobně; proto sazba 64,65 % p. a. není nepřiměřená. Dále žalobkyně provádí rozbor problematiky výše úroků z úvěru se zdůrazněním svobodného rozhodnutí stran vstoupit do smluvního vztahu za daných podmínek a s přihlédnutím k prioritě výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Cituje rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 46 Icm 2408/2017 z pohledu aplikace § 1813 o. z. a dovozuje, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Dospěl-li přesto soud I. stupně k závěru, že sjednaná výše výroku odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou (§ 2395 a § 1802 o. z. a citace z rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 106/2019-125 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 780/2021-100). Z toho dovozuje, že žalovaná musí úrok za poskytnutí úvěru platit a není tak možné žádný úrok nepřiznat. Ohledně smluvních pokut poukázala na jejich sjednání v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění předpisů pozdějších. Proto navrhovala změnu rozsudku soudu I. stupně v napadené části a přiznání v odvolání požadovaných částek, včetně nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výslovně napadené části výroku II. o zamítnutí žaloby a v závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení; podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozsudek ve výroku I. o platební povinnosti žalované a ve zbývající části výroku II. o zamítnutí žaloby nabyl samostatně právní moci. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal odvolací soud věc při jednání v nepřítomnosti žalované a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Odvolací soud vychází z důkazně podložených skutkových závěrů soudu I. stupně, citovaných i v bodě 2. tohoto odůvodnění. Ostatně žalobkyně proti nim žádné námitky nevznáší, podstata jejího odvolání spočívá v námitkách proti právnímu posouzení věci, zejména proti závěru o rozporu ujednání o výši úroků z úvěru s dobrými mravy. Nicméně těmito námitkami se odvolací soud zabýval opakovaně v obdobných sporech vedených žalobkyní (viz v odůvodnění rozsudku odkazovaná rozhodnutí), soud I. stupně z nich také v projednávané věci vychází, přičemž odvolací soud nemá důvod ničeho měnit na svých závěrech, které jsou žalobkyni známé a které shrnuje následujícím způsobem.

8. Není sporu o tom, co je míněno pojmem dobré mravy zakotveným v § 1 odst. 2 i § 580 odst. 1 o. z., ani o tom, že dobré mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právních jednání (v případě, že právní jednání je shledáno souladným se zákonem). S ohledem na tento základní smysl současně platí, že závěr o rozporu s dobrými mravy by měl být výjimečný, takže se uplatní pouze tehdy, pokud je obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřený či nespravedlivý. Proto pro použití korektivu dobrých mravů dle § 580 odst. 1 o. z. nemůže být významný odvolací argument žalobkyně o smluvní volnosti stran při právním jednání (k tomuto a podrobněji k pojmu dobré mravy viz např. příjmení a kolektiv: Občanský zákoník I., Obecná část § 1 až 654, Komentář, 1. vydání 2014, C. H. Beck, strany 2085 číslo). Na posouzení souladu ujednání o úrocích s dobrými mravy nemá v daném případě žádný vliv § 1813 o. z., neboť nikdo netvrdil a nedovozoval to ani soud I. stupně, že by jakákoliv část smlouvy, včetně části o úroku, byla ve smyslu tohoto ustanovení zakázána a tudíž by se k ní dle § 1815 o. z. nepřihlíželo. Soud I. stupně se tedy správně zabýval neplatností předmětného ujednání, respektive celé smlouvy, pro rozpor s dobrými mravy, jak to vyžaduje § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z.

9. Z judikatury zejména Nejvyššího soudu je zřejmé, že nelze přesně stanovit, jaká výše úroku z úvěru je již nemravná či nepřiměřená, neboť to závisí na konkrétních okolnostech každého smluvního vztahu. Je však možné vyjít z toho, že pokud dohodnutá výše úroku podstatně převyšuje obvyklé úrokové sazby u úvěrů, zpravidla je nepřiměřená a tudíž v rozporu s dobrými mravy (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, na který poukazuje i žalobkyně). Z něho také plyne, že při tomto posouzení nejsou významné skutečnosti týkající se situace dlužníka, který často uzavírá daný typ smlouvy právě pro své tíživé finanční poměry. To ovšem v souladu s obecně uznávanými pravidly chování nemůže vést k tomu, aby dlužník kvůli tomu musel poskytovat věřiteli z půjčených prostředků nepřiměřené úroky. V uvedené věci Nejvyšší soud, při zjištění o průměrné úrokové míře 9 - 15,5 % ročně, shledal za rozpornou s dobrými mravy výši úroků 60 % ročně (u půjčky dohodnuté mezi fyzickými osobami, splatné do 3 let, bez sjednání dalších poplatků či smluvních pokut).

10. Rovněž k problematice posouzení obvyklé výše úroků dle statistických údajů ČNB (databáze příjmení) se odvolací soud opakovaně vyjadřoval. V této souvislosti podotýká, že zjištění obvyklých úroků požadovaných za úvěry bankami v místě sídle dlužníka v době uzavření smlouvy je obtížně zjistitelné a zpravidla ne zcela přesné (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 ICdo 45/2013). Ustanovení § 1802 o. z. stanoví, že dlužník má platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Byť soud I. stupně vycházel z přehledu statistických údajů ČNB pro období červen 2021 (datum uzavření smlouvy), žádný důkaz v tomto směru neprovedl. Proto odvolací soud doplnil dokazování databází časových řad příjmení, konkrétně úrokovými sazbami korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR pro rozhodné období červen 2021, a zjistil, že dle ukazatele UK2 činila průměrná úroková sazba u úvěrů na spotřebu 7,31 % ročně a dle ukazatele UK22 u úročeného úvěru z kreditních karet 23,85 % ročně. Jelikož specifikovaný ukazatel UK2 je obsahově nejbližší posuzovanému smluvnímu vztahu, jde o ukazatel nejvhodnější. Nelze proto přisvědčit argumentaci žalobkyně výší úroků 23,85 % ročně u kreditních karet, která je žalobkyní uplatňována pouze proto, že dle databáze příjmení je nejvyšším úrokem, ovšem představuje úrok za zcela jiný druh finančního produktu a neodpovídá charakteru uzavřené úvěrové smlouvy. V tomto smyslu je nutné také vykládat již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a z něho vyplývající přihlédnutí k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček (názor žalobkyně by znamenal, že bez ohledu na druh posuzovaného finančního produktu by vždy byla použita stejná nejvyšší sazba úroků).

11. Pokud v daném případě sjednaná úroková sazba z úvěru ve výši 64,65 % ročně téměř devítinásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru, dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že takové ujednání je v rozporu s dobrými mravy. Pakliže by bylo neplatné pouze smluvní ujednání o úrocích, byla by úvěrová smlouva ve zbývajícím rozsahu platná a žalobkyni (jak argumentovala v odvolání) by náležel úrok ve výši obvyklé ve smyslu § 1802 o. z. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 či rozhodnutí odvolacích soudů citovaná v odvolání). Nicméně jiné následky nastanou v případě, že úvěrová smlouva bude neplatná jako celek.

12. Učinil-li v daném případě soud I. stupně závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy o spotřebitelském úvěru pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., neomezil se při tomto hodnocení pouze na smluvní ujednání o úrocích, nýbrž posuzoval (a to zcela správně) soulad celého obsahu smlouvy s korektivem dobrých mravů. Takový postup odpovídá soudní praxi (především v exekučním řízení), která již mnoho let tuto problematiku řešila u smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12). V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu se postupně vyvíjela také judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo 20 Cdo 4022/2017). Tento právní názor se však během následujících let posunul, zejména na základě judikatury Ústavního soudu, který dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz např. soudem I. stupně odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18). Nejvyšší soud v ČR pak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 (rovněž uváděných soudem I. stupně) uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými.

13. Popsané právní závěry Nejvyššího a Ústavního soudu jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc, neboť je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.

14. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění (body 5, 6 a 7) napadeného rozsudku I. stupně, který přesvědčivě a důvodně na základě konkrétního obsahu účastníky uzavřené smlouvy (úroková sazba z úvěru 64,65 % ročně, sankce při prodlení v bodě 6.1 – smluvní pokuta, bod 6.2 – náhrada nákladů a bod 6.5 – další smluvní pokuta po zesplatnění úvěru, sjednaná z nové jistiny tvořené vedle vlastní dlužné jistiny i úroky z úvěru do zesplatnění) uzavřel, že smlouva jako celek (s ohledem na provázanost jednotlivých ujednání - § 576 o. z.) je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Při takovém závěru nemůže obstát názor žalobkyně, že jí mají náležet úroky alespoň v obvyklé výši dle § 1802 o. z., neboť toto ustanovení nelze při neplatnosti celé úvěrové smlouvy aplikovat.

15. Za této situace soud I. stupně správně posoudil žalobkyní uplatněný nárok podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a § 2993 o. z. – právo žalobkyně na vrácení toho, co plnila) a žalobkyni tak přiznal pouze částku 10 992 Kč (se zákonným úrokem z prodlení), představující rozdíl mezi částkou 15 000 Kč poskytnutou žalobkyní žalované a jí vrácenou částkou 4 008 Kč. Proto mohl odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části výroku II. o zamítnutí žaloby a rovněž v bezchybném výroku III. o náhradě nákladů řízení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdit.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů této fáze řízení nemá, neboť žalobkyně zde nebyla úspěšná a žalované žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen v případě, že se jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzená jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však podle § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání mohou účastníci podat do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni.