15 Co 317/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Bc. Martinem Tománkem sídlem Pravdova 837, 377 01 Jindřichův Hradec proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozená dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B 3. Jméno žalované C , narozený dne Datum narození žalované C bytem Adresa žalované C žalovaní 1. – 3. zastoupeni advokátem JUDr. Alešem Janů sídlem Nerudova 3184, 390 02 Tábor 4. Jméno advokáta C , narozená dne Datum narození advokáta C bytem Adresa advokáta C 5. Jméno advokáta D , narozený dne Datum narození advokáta D bytem Adresa advokáta D 6. Jméno advokáta E , narozený dne Datum narození advokáta E bytem Adresa advokáta C žalovaní 4. – 6. zastoupeni advokátkou JUDr. Miroslavou Kamenickou sídlem Kostelní 670, 687 08 Buchlovice o určení dědického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 4. 2025 č. j. 11 C 15/2024-165 I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení, a to žalovaným 1.-3. v částce 22 578,60 Kč k rukám JUDr. Aleše Janů a žalovaným 4.-6. v částce 15 858,70 Kč k rukám JUDr. Miroslavy Kamenické, vždy do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je dědicem zůstavitele , jméno FO, , narozeného , datum, , zemřelého , datum, . Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně k rukám JUDr. Aleše Janů náklady řízení 73 253,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a že státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

2. Žalobkyně se domáhala uvedeného určení z důvodu, že žila se zůstavitelem nejméně po dobu 1 roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, přičemž na něj byla také částečně odkázána výživou. Žalovaní popřeli toto tvrzení žalobkyně, neboť společná domácnost žalobkyně a zůstavitele neměla být vedena nikdy, v době posledního roku před úmrtím zůstavitele pak žalobkyně neměla v jeho bytě ani bydlet. Soud I. stupně v odůvodnění podrobně popisuje obsah jednotlivých důkazů. Poté na základě judikatury dovozuje, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Předpokládá se tedy společné bydlení v jednom nebo více bytech, přičemž musí jít o skutečně a trvalé soužití, v němž členové přispívají k úhradě a obstarání společných potřeb, v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Alternativní podmínkou k péči o společnou domácnost je odkázanost na výživu, kdy se jedná o situaci, že osoba, aniž by k tomu měla zákonnou povinnost, zaopatřuje svou výživou spolužijící zcela nebo alespoň ve významné míře. Společné soužití se zůstavitelem pak musí trvat nejméně po dobu 1 roku před zůstavitelovou smrtí a musí trvat ke dni úmrtí zůstavitele. S ohledem na úmrtí zůstavitele , datum, je tedy rozhodným obdobím časový úsek od , datum, do , datum, . Pro soud I. stupně se jako zásadní jeví výpověď , jméno FO, , u nějž je zřejmé, že se jedná o osobu zůstaviteli patrně nejbližší. Pravidelně se stýkali, svědek navštěvoval zůstavitele i v jeho bytě, a to i v době, kdy byl již zůstavitel na invalidním vozíku, přičemž tam přítomnost žalobkyně nezaznamenal. Ani zůstavitel se mu nezmiňoval o tom, že by měl (po úmrtí tchýně svědka , jméno FO, ) jinou partnerku, pokud se výjimečně zmínil o žalobkyni, nebylo to podle svědka lichotivé. Zůstavitel také označil tohoto svědka v nemocnici za osobu, které mají být sdělovány informace. Sousedé zůstavitele pak také potvrdili ve svých výpovědích, že svědek , jméno FO, se se zůstavitelem často stýkal. S přihlédnutím k výpovědi svědka , jméno FO, , který uvedl, že spolu se žalobkyní zjišťovali nějakou adresu v , adresa, (kde svědek , jméno FO, bydlí), lze mít za pravdivé i tvrzení svědka , jméno FO, o tom, že se ho žalobkyně snažila ovlivnit, jak má v řízení vypovídat. Soud I. stupně pak uvádí, že z důkazů je zřejmé, že žalobkyně skutečně po určitý čas (zhruba v období 2018 – 2020) žila v bytě zůstavitele, ale nebylo prokázáno, že tomu tak bylo v době rozhodné. Z výpovědi žalobkyně plyne, že po konfliktu se sousedkou , jméno FO, se již odmítala v bytě zdržovat, aby jí nepotkávala, konflikt vztahovala k roku 2021. Ovšem z úředního záznamu policie plyne, že k údajnému konfliktu došlo již v červnu 2019. Pokud žalobkyně uváděla, že po konfliktu jí k bytu zůstavitele doprovázeli , jméno FO, nebo , jméno FO, , ti jako svědkové údajný doprovod žalobkyně datovali k rokům 2021 – 2022. To je však zcela nelogické, aby jí doprovázeli až 2 respektive 3 roky po zmiňovaném konfliktu. Soudu se proto jeví, že vypovídali pod vlivem žalobkyně, která je sama uvedla v omyl. Tomu napovídá i vyjádření svědka , jméno FO, , že v souvislosti s probíhající kauzou byli v poslední době se žalobkyní v častém kontaktu. V úředním záznamu policie sama žalobkyně označila zůstavitele za kamaráda, u něhož se v současné době zdržuje. Rovněž zůstavitel jí do záznamu označil za kamarádku, nikoliv za partnerku. Sousedka , jméno FO, již tehdy do záznamu uvedla, že se jí zůstavitel svěřil, že pokud by žalobkyni řekl, ať už u něj nepřebývá, tato by neměla kam jít, což zůstavitel nechce. I tato vyjádření popírají existenci společné domácnosti žalobkyně a , jméno FO, a svědčí spíše o výpomoci zůstavitele žalobkyně v její těžké životní situaci. Žalobkyně se evidentně zdržovala průběžně na různých místech, což prokazuje i nájemní smlouva ohledně bytu ve , adresa, i zprávy Úřadu práce ohledně pobírání dávek v hmotné pomoci, u nichž byla žalobkyně vždy posuzovaná jako samostatně žijící osoba. V období prosinec 2018 – leden 2019 žila žalobkyně v azylovém domě, byť mělo jít dle jejího vyjádření o období, kdy již žila ve společné domácnosti se zůstavitelem. Žádný se žalobkyní označených svědků nepotvrdil, že by skutečně věděli o tom, jakým způsobem žalobkyně se zůstavitelem žili, informace měli zprostředkovaně od žalobkyně, společně je nikdy neviděli, zůstavitele osobně neznali, u něho v bytě nikdy nebyli. Výpověď svědkyně , Anonymizováno, , že žalobkyně a zůstavitel spolu chodili jednou týdně na obědy do restaurace, kde pracovala, nic nepotvrzuje o vedení společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele. Z výpovědí bezprostředních sousedů zůstavitele pak plyne, že žalobkyně se nezapojovala do péče o společnou domácnost, se kterou pomáhali zůstaviteli sousedky , Anonymizováno, a , jméno FO, a pak pan , jméno FO, . Tito sousedé pak shodně uvedli, že žalobkyni přestali v domě vídat ještě před výměnou oken v květnu 2020. Žalobkyní doložená SMS zpráva, že si v květnu 2020 objednává nákup u svědka , jméno FO, , nedokazuje, že šlo o nákup do společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele. Konečně i fotografie pořízené v bytě zůstavitele bezprostředně po jeho smrti svědčí o tom, že tento žil delší dobu sám. Pokud by byl mezi zůstavitelem a žalobkyní tak blízký vztah, jak tvrdí žalobkyně, zcela jistě by byla osobou, které by byly nemocnicí poskytovány informace ve vztahu k zůstaviteli. Sama žalobkyně však uvedla, že o posledním období života p. , jméno FO, neměla informace. Dle okresního soudu tak nelze mít prokázanou společnou domácnost v rozhodném období. Současně ani nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla na zůstaviteli odkázána výživou. Pokud jí občas zaplatil společný účet v restauraci nebo dle poštovní poukázky jí v červenci 2022 zaslal 17 000 Kč, to ještě neprokazuje uvedené. Proto byla žaloba zamítnuta.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která žádala jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Z provedených důkazů dle jejího názoru vyplývá, že se zůstavitelem po dobu 1 roku před jeho smrtí žila ve společné domácnosti a byla i odkázána výživou na něj. V tomto směru poukazuje na výpovědi svědků , Anonymizováno, , , jméno FO, , , jméno FO, a , Anonymizováno, , přičemž pokud se částečně zdržovala v posuzovaném období i v jiném bytě, to na situaci nic nemění (k tomuto cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3233/2009). Obsah výpovědi svědka , jméno FO, koresponduje s SMS zprávami o nákupu potravin pro žalobkyni a zůstavitele, přičemž závěr okresního soudu, že nic nesvědčí o tom, že šlo o nákupy do společné domácnosti, je v rozporu s výpovědí svědka , jméno FO, . Pokud okresní soud poukazuje na fotografie bytu, k jejich pořízení nebyla žalobkyně přizvána a ani nedošlo k tomu způsobem vylučující jakoukoliv pochybnost (např. notářským zápisem). Soud I. stupně zjistil z poštovní poukázky platbu od zůstavitele ve prospěch žalobkyně ve výši 17 000 Kč 27. 7. 2022. Z výpovědi svědkyně Vodičkové bylo zjištěno, že žalobkyně se zůstavitelem pravidelně navštěvovali restauraci, kde pracovala. Z výpovědi svědka , jméno FO, plynou objednávky nákupů do společného místa bydliště zůstavitele a žalobkyně. Přesto okresní soud tyto skutečnosti pokládá za bezvýznamné. Výpověď svědkyně , jméno FO, je vnitřně rozporná, protože dle ní nemělo jít o partnerské soužití mezi žalobkyní a zůstavitelem, ovšem současně uváděla, že z bytu často slyšela hádky. Svědkyně nemohla mít úplný přehled o pobytu žalované, neboť během dne byla v práci. Ani výpověď svědka Havlína není věrohodná, protože svědek s odstupem 5 let uvedl přesný datum, kdy došlo k výměně oken, s tím, že po tomto datu žalobkyni v domě již neviděl. Hovořil také o tom, že žalobkyně uklízet v domě nechtěla, neviděl ovšem osobně svědkyni strhávat rozpis služeb. Okresní soud za zásadní označil výpověď svědka , jméno FO, . Nevzal ovšem v úvahu rozpory v jeho výpovědi. Svědek hovořil o tom, že zůstavitele navštěvoval pravidelně, přitom však měl poslední rok života zůstavitele sám zdravotní problémy. Uvedl, že o žalobkyni neslyšel, přitom však hovořil o tom, že se o ní zůstavitel vyjadřoval nelichotivě. Především však sám uvedl, že trpí , jméno FO, nemocí, zhruba od roku 2022, nepamatuje se, co bylo v nedávné době. Při této nemoci ubývají kognitivní funkce, což má nepochybně vliv na věrohodnost výpovědi takové osoby. Proto by měla být zkoumána reprodukční schopnost svědka a k tomuto žalobkyně navrhla provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví.

4. Žalovaní 1. – 3. ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu. Mají za to, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že žila se zůstavitelem ve společné domácnosti v rozhodné době. K tomuto se ztotožňují s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Žalobkyně zdůrazňuje jenom obsah některých důkazů, naopak zpochybňuje důkazy hovořící proti ní. Fotografie bytu byly pořízeny při prvním vstupu žalovaných do bytu, za účasti svědka , jméno FO, , který ve své výpovědi jejich autentičnost potvrdil. Tento svědek popsal bez jakýchkoliv pochybností ve své výpovědi všechny rozhodné skutečnosti, nevzpomněl si jenom na jednu dílčí, nevýznamnou událost. Navíc jeho výpověď je souladná s dalšími důkazy. Je proto časově i ekonomicky zbytečné provádět znalecké dokazování. Z výpovědi tohoto svědka vyplynulo také to, kde a jak strávil zůstavitel poslední týdny, přičemž žalobkyně v tomto období neměla o zůstaviteli žádné informace.

5. Žalovaní 4. – 6. uvádějí ve vyjádření, že rozsudek i jeho odůvodnění je velmi kvalitní. Z hlediska důkazního stavu nejde jenom o výpověď svědka , jméno FO, . Jsou zde i další svědecké výpovědi, ze kterých plyne, že v rozhodné době žalobkyni v bytě zůstavitele neviděli. V tomto období ji zůstavitel pronajal garsonku v jiném místě, k tomuto bytu žalobkyně pobírala také sociální dávky. Žalobkyně také měla tendenci ovlivňovat svědky. Žalovaní proto mají za to, že soud I. stupně postupoval v rámci volného hodnocení důkazů objektivně, učinil si správné úsudky o svědectví. Bylo by zcela nehospodárné provádět znalecké dokazování. Z těchto důvodů navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu.

6. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud toto rozhodnutí v celém rozsahu a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

7. Na úvod je třeba zdůraznit, že činnost odvolacího soudu je přezkumná. Jeho úkolem není hodnotit důkazy, které sám neprováděl, ale posuzovat správnost procesu hodnocení důkazů ze strany okresního soudu, který je skutkovou instancí. Pokud v tomto postupu nejsou zásadní nedostatky, pokud bylo přihlédnuto ke všem relevantním okolnostem, jež vyšly najevo, pokud byly důkazy posouzeny i ve vzájemných souvislostech, a to logicky, bez vnitřních rozporů, není důvod pokládat skutkové závěry soudu I. stupně za nesprávné.

8. Není pochyb o tom, že rozhodnutí v předmětné věci se také odvíjí v prvé řadě od zjištěného skutkového stavu. Není namítáno, že by rozsah dokazování provedený okresním soudem nebyl dostatečný, stejný náhled má i odvolací soud. Pokud pak jde o hodnocení těchto důkazů, odůvodnění napadeného rozhodnutí je i co do skutkových zjištění podrobné a pečlivé. Soud I. stupně postupně rekapituluje jednotlivé důkazy, z nichž činí dílčí zjištění. Následně pak přistupuje i k přijetí konečných skutkových závěrů, a to v podobě, která je jasně srozumitelná, a v rozsahu, který je více než dostatečný. Bezezbytku byly naplněny požadavky plynoucí z § 157 odst. 2 o. s. ř., Stejně tak je možné konstatovat, že byly respektovány kritéria pro hodnocení důkazů vymezené zejména v § 132 o. s. ř., včetně aplikace logických pravidel či posouzení jednotlivých zjištění ve vzájemných souvislostech. Byť v úvahách soudu I. stupně je možné najít několik málo nesrovnalostí, v žádném případě to není v těch zásadních bodech a není to v podobě namítané v odvolání. Pokud proto nebude něco dalšího k tomuto uvedeno, odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, se kterým se ztotožňuje.

9. To se týká i právního východiska okresního soudu, které je bezchybné. Jedná se především o výklad institutu společné domácnosti, k čemuž postačí zdůraznit, že soud I. stupně se zcela správně opírá o to, že pro naplnění tohoto pojmu je třeba prokázat reálné společné soužití více osob, jež se projevuje v každodenním společném řešení a uskutečňování různých úkonů spojených s uspokojováním základních životních potřeb. Jeho právní úvahy jsou vlastně shodné s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, jehož se dovolává žalobkyně. Byť v něm není obsažena právní věta, kterou v odvolání cituje, judikatura Nejvyššího soudu v tomto i v jiných rozhodnutích jistě připouští, že společná domácnost může existovat i v případě, že její členové bydlí ve více bytech, jak uvádí i soud I. stupně: „společné bydlení v jednom nebo více bytech“. Je však přirozeně nutno posuzovat, zda jde skutečně o bydlení společné a nikoliv o situaci, kdy každá osoba užívá víceméně samostatně svůj byt a druhou osobu pouze v jeho bytě navštěvuje. Jinými slovy je nutno posuzovat konkrétní okolnosti každého případu z hlediska toho, zda skutečně všechny dané osoby mají stejný či podobný vztah k bydlení v různých místech a společně v nich uspokojují své potřeby. V uvedeném judikátu Nejvyšší soud pak řešil otázku odkázanosti výživou a ve shodě s jeho právními závěry i soud I. stupně konstatuje, že pro naplnění pojmu závislosti na výživě spolužijící osoby musí jít o zaopatření úplné nebo v zásadní míře. Konečně nemůže být pochyb o tom, že společná domácnost musela existovat ke dni úmrtí zůstavitele, přičemž trvala minimálně rok před tím.

10. Jestliže odvolání tvrdí, že důkazy prokazují existenci společné domácnosti i odkázanosti na výživu ve vztahu žalobkyně a zůstavitele, jde o tvrzení zásadně nepodložené, neboť výsledek zjištěného skutkového stavu je odlišný. Žalobkyně vychází pouze z menší části důkazů, které sice prokazují některá její dílčí tvrzení, ale pomíjí jednak to, že svou vypovídací důkazní hodnotou nemůže jít o důkazy rozhodující, jednak pomíjí důkazy další, vesměs s argumentem o jejich nevěrohodnosti, který ale v žádné části rovněž nelze shledat oprávněným. Svědkyně , Anonymizováno, hovořila o tom, že vcelku pravidelně, zhruba jedenkrát týdně, chodila žalobkyně se zůstavitelem do restaurace, kde ona obsluhovala. Z toho ale přece neplyne, v jakém konkrétním a blízkém vztahu byli žalobkyně a zůstavitel, kde který z nich bydlel a pokud bydleli v jednom místě, v jaké podobě byla jejich domácnost vedena. Ve spisu se nachází krátká SMS komunikace mezi žalobkyní a svědkem , jméno FO, . Lze souhlasit s odvoláním, že obsah této listiny ve spojení s výpovědí svědka , jméno FO, potvrzuje, že si žalobkyně objednávala u něj donášku potravin, které vždy nesl k bytu zůstavitele. Podstatné je ovšem v prvé řadě období, kdy k tomu mělo docházet, což žalobkyně zcela pomíjí. Důkazy k tomuto jednoznačně zasazují tuto událost do období první covidové epidemie, která byla v první polovině roku 2020. To je tudíž časově značně mimo rozhodné období. Navíc to v zásadě časově koresponduje s jiným a správným závěrem okresního soudu, že dle výpovědí svědků-sousedů zůstavitele se v tomto období ještě potkávali se žalobkyní jako s osobou vyskytující se v bytě zůstavitele, ovšem přibližně v polovině roku 2020 (nebo do „výměny oken“, která dle listiny byla dokončen v květnu 2020) mělo dojít ke změně v tom, že dále se zde žalobkyně objevovala pouze výjimečně. Žalobkyně se dovolává výpovědí svědků , jméno FO, a , jméno FO, , kteří jí měli (v důsledku konfliktu se svědkyní , jméno FO, ), doprovázet k bytu zůstavitele. I kdyby však byly správné časové údaje uváděné těmito svědky, které soud I. stupně rozebral jako nelogické a neodpovídající, pak svědek , jméno FO, vymezil doprovod žalobkyně v roce 2021 na frekvenci zhruba jedenkrát měsíčně, v roce 2022 dokonce jedenkrát za 2 měsíce, svědek , jméno FO, pak jedenkrát za půl roku. To ale zase skutečně odpovídá periodě občasných návštěv, jak o tom vypovídali svědkové – sousedé, nikoliv trvalému soužití v jedné domácnosti. Pokud pak jde o svědkyni Jackovou, ta se se zůstavitelem potkala jenom jednou, časově zařadila toto setkání do roku 2019 a jinak to byla žalobkyně, kdo jí navštěvovala (nikoliv ona žalobkyni), přičemž měla skutečně jenom obecné a od žalobkyně získané informace o tom, že žalobkyně měla vést domácnost se zůstavitelem.

11. Svědectví pana , jméno FO, okresní soud pokládal za zásadní, což je logický náhled, protože se dle výsledků dokazování jeví, že tento svědek byl zůstaviteli v posledním období jeho života osobou nejbližší. Jak soud I. stupně správně uvádí, svědčí o tom i to, že tohoto svědka označil zůstavitel při pobytu v nemocnici jako kontaktní osobu pro informace o něm. To je jistě dílčí, ale přitom mnohem podstatnější závěr než třeba zjištění z výpovědí svědkyň , Anonymizováno, či , Anonymizováno, , protože pokud by zůstavitel v posledních týdnech svého života skutečně žil společně s žalobkyní, nebyl by žádný rozumný důvod neuvést právě jí jako adresáta informací. I z uvedeného přitom plyne, že soud I. stupně nepostavil své rozhodnutí pouze na výpovědi svědka , jméno FO, , ale jednak hodnotil tento důkaz i ve spojení s důkazy dalšími, jednak vzal v úvahu i další skutečnosti plynoucí z důkazů dalších, jak to plyne z bodů 30. a 32. odůvodnění jeho rozhodnutí. V rámci toho také správně dovodil, že výpověď svědka , jméno FO, je souladná třeba s výpověďmi svědků – sousedů zůstavitele, ať už jde o manžele , Anonymizováno, nebo , Anonymizováno, . , jméno FO, . A výpovědi těchto osob mají nepochybně větší vypovídací hodnotu o tom, zda, v jaké podobě a jak často se žalobkyně zdržovala v bytě zůstavitele, než výpovědi pana , jméno FO, , L. , jméno FO, či paní , jméno FO, . Na tom nic nemění sama skutečnost, že tyto osoby se ve svých bytech zdržovaly méně času než zůstavitel, ať už v důsledku výkonu práce nebo pobytu na chatě, protože i tak měly po delší časové období přehled o situaci zůstavitele, ať už z vlastního pozorování nebo komunikace se zůstavitelem.

12. Soud I. stupně pokládá svědectví sousedů i p. , jméno FO, za věrohodné, s čímž lze plně souhlasit. Okresní soud měl také informaci o tom, že svědek , jméno FO, trpí v posledních letech , Anonymizováno, nemocí. Jestliže tuto okolnost neuváděl ve svém rozhodnutí v žádné souvislosti, je zřejmé, že na základě vlastního přímého vnímání výpovědi tohoto svědka i jeho obsahového zhodnocení neměl žádnou pochybnost ani z tohoto hlediska o jeho hodnověrnosti. S žádným relevantním důvodem pro takovou pochybnost nepřichází ani odvolání. Žalobkyně v něm dezinterpretuje jedinou záležitost, na kterou si svědek nemohl vzpomenout a která se odehrála před více lety. Hovořil zcela jasně o svých dřívějších pracovištích, v návaznosti na to uvedl, že „jsem také chvilku pracoval v Intersportu“, přičemž „je pravda, že mě tam , jméno FO, občas navštěvoval“, svědek si pak již pouze nepamatoval , zda ho zde zůstavitel navštívil společně se žalobkyní či nikoliv. Dle protokolu o jednání z 26. 6. 2024 nelze v této ani v dalších částech svědectví J. , jméno FO, shledat takový druh nesrovnalostí, jež by odpovídal snížené schopnosti svědka uvést dřívější události. Naopak je konkrétně, jasně a srozumitelně popisuje (od způsobu domluvy s některými ze žalovaných po úmrtí zůstavitele, přes rozsáhlý popis kontaktu mezi ním a zůstavitelem až po zjištění o stavu bytu zůstavitele po jeho úmrtí či snaze žalobkyně ho ovlivnit). Není v jeho výpovědi nic, co by svědčilo o třeba částečné ztrátě paměti, o nějaké zmatečnosti při popisu rozhodných událostí, když ostatně svědek ve vztahu ke své nemoci na konci výpovědi sdělil, že „není to nic zásadního, chvilku mi trvá, než si vzpomenu“. Je pravdou, že svědek měl v posledním období života zůstavitele také sám zdravotní problémy, to ovšem nevedlo k ukončení vzájemných kontaktů, když svědek hovořil i o událostech ve vztahu k zůstaviteli z této doby i o posledních týdnech jeho života. Žádnou vnitřní rozpornost nelze shledat ani u výpovědí , Anonymizováno, . , jméno FO, a , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , jež žalobkyně zpochybňuje několika málo argumenty, které nejsou stěžejní a které navíc nejsou podložené. Zda svědek , Anonymizováno, osobně viděl žalobkyni strhnout rozpis služeb nebo tuto informaci získal od manželky či kohokoliv jiného, je skutečně nepodstatné. Stejně tak může existovat více důvodů, proč byl svědek schopen uvést konkrétní datum výměny oken, třeba doma nahlédl do nějaké listiny tohoto se týkající. Z výpovědi k tomuto nic nevyplynulo, neptala se na to ani žalující strana, není tak dána žádná relevantní okolnost, jež by zpochybňovala hodnověrnost svědka. Svědkyně , jméno FO, neuváděla, že by žalobkyni nevídala v určitém období v bytě zůstavitele, pouze sdělila, že to dle ní nemělo charakter partnerského soužití, takže zcela logicky mohla v jiné části své výpovědi uvést, že z bytu slyšela hádky.

13. Ve shodě s těmito svědectvími jsou také další důkazy, jež soud I. stupně zcela správně bere v úvahu. Žalobkyně měla od května 2021 k dispozici garsonku v , adresa, , přičemž nepřímo připustila, že až na počáteční období zde pak bydlela. Ve vztahu k tomuto bytovému prostoru také pobírala příspěvek na bydlení, u něhož byla posuzována jako samostatná osoba. Nejenom z tohoto právního hlediska, ale i z hlediska faktického je evidentní, že zůstavitel se žalobkyní v tomto místě společnou domácnost nevedl. Současně o tom, že jí nevedl se žalobkyní ani ve svém bytě v Táboře, svědčí také fotografie pořízené krátce po jeho úmrtí. Jak uvádí napadený rozsudek, dokládají značný nepořádek v tomto bytě, který potvrzuje, že zůstavitel již nebyl schopen se o bytový prostor postarat a nikdo jiný, který by tak učinil, zde trvale nežil. A nejde přitom jenom o samotný nepořádek, ale také o to, že zde nebyly nalezeny ani nějaké věci každodenní potřeby jiné osoby (např. v koupelně či v ložnici). Jinými slovy opět nic z těchto důkazů nesvědčí pro trvalé soužití žalobkyně se zůstavitelem v jeho bytě v rozhodném období. Je přitom nutno naprosto jednoznačně odmítnout zpochybňování věrohodnosti fotografií resp. jimi zachyceného stavu. Žalobkyně netvrdí vůbec nic konkrétního, co mělo být „uměle“ přetvořeno po úmrtí zůstavitele (což navíc nepřímo zase svědčí o tom, že se zde tehdy nezdržovala a tudíž jí tehdejší stav bytu nebyl znám). Na fotografiích zachycený stav přitom není potvrzován pouze žalovanými, kteří byli u pořízení fotografií, ale i svědkem , jméno FO, . Pro úplnost lze dodat, že ve vztahu k odkázanosti výživou nebylo pro rozhodné období prokázáno nic, kromě poštovní poukázky na 17 000 Kč, u níž navíc vůbec nejsou objasněny ani okolnosti, za kterých tato platba byla zasílána.

14. Z těchto důvodů soud I. stupně ve věci samé zcela správně uzavřel, že žalobkyně neprokázala vedení společné domácnosti se zůstavitelem v rozhodné době, takže zamítnutí žaloby bylo namístě. Jelikož soud I. stupně nikterak nepochybil ani při rozhodování o nákladech řízení, bylo napadený rozsudek v celém rozsahu potvrzen.

15. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalovaným právo také na náhradu nákladů odvolacího řízení. U žalovaných 1. - 3. se jedná o náklady právního zastoupení za 2 úkony právní služby po 8 880 Kč se 2 režijními paušály po 450 Kč a náhradou DPH 3 918,60 Kč. Celkem jde tedy o 22 578,60 Kč. U žalovaných 4. – 6. jde rovněž o náklady právního zastoupení, které ale byly chybně vyúčtovány. Požadovali 3 úkony právní služby, provedeny byly ovšem jenom 2 (převzetí zastoupení a účast u jednání). Účtováno bylo 2 500 Kč za úkon, odměna však činí dle § 7 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2025 částku 3 700 Kč (není přitom požadováno navýšení odměny za zastupování více osob dle § 12 odst. 4 tohoto předpisu). K tomuto náleží 2 režijní paušály již za 450 kč (nikoliv 300 Kč) a náhrada za ztrátu času za 8 půl hodin po 150 kč (nikoliv 100 Kč). Dále bylo uplatněno jízdné ve výši 3 606,40 Kč (ujeto 448 km, paušální náhrada a náhrada za pohonné hmoty 8,05 Kč/km). Celkem tak lze shledat na straně žalovaných 4. – 6. účelné náklady v částce 13 106,40 Kč. K tomu přistupuje náhrada DPH ve výši 2 752,30 Kč, celkem tedy 15 858,70 Kč. Uvedené částky je žalobkyně povinna uhradit v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupců žalovaných do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.