15 Co 460/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: Jméno žalobce se sídlem v Adresa žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 22. 7. 2025, č. j. 1 C 60/2025-75

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 7 676,72 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta A, .

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28. 2. 2025, které učinila žalovaná u žalobce dne 7. 3. 2025, je neplatné a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 28 528 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta A, .

2. Dle odůvodnění napadeného rozsudku se žalobce domáhal požadovaného určení s tím, že žalovaná pracovala u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 12. 2020. Dne 27. 8. 2023 utrpěla pracovní úraz a po mimořádné prohlídce vypracoval , tituly před jménem, , jméno FO, lékařský posudek se závěrem, že žalovaná je zdravotně způsobilá k práci bez zvedání a přenášení těžkých břemen a není schopna práce v kontaktu se zvířaty. Po předložení posudku jí byla nabídnuta práce v loupárně brambor, kterou odmítla, čerpala dovolenou a od 26. 11. 2024 do 28. 2. 2025 byla v pracovní neschopnosti. Dne 7. 3. 2025 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, v němž žalovaná vylíčila zdravotní nezpůsobilost k dosavadní práci s tím, že jí nebyl umožněn výkon jiné pro ni vhodné práce. Dopisem ze dne 13. 3. 2025 žalobce žalované sdělil, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné a že netrvá na tom, aby u něho nadále pracovala. Tvrzenou neplatnost žalobce odůvodnil tím, že v lékařském posudku chybí, že žalovaná nemůže konat dosavadní práci bez vážného ohrožení zdraví a že jí byla nabídnuta pro ni vhodná práce. Navíc podle žalobce nebylo okamžité zrušení učiněno v zákonem stanovené subjektivní lhůtě. Žalovaná tvrdila, že na základě lékařského posudku pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce, tj. pracovníka v živočišné výrobě, a nabídnutý druh práce v loupárně brambor nepovažovala z jinou práci pro ni vhodnou. Protože žalobce žalované neumožnil další mimořádnou prohlídku, byla do 28. 2. 2025 v dočasné pracovní neschopnosti a stejného dne přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru. 2. 2025, které považuje za včas podané, jelikož podle ní po dobu pracovní neschopnosti prekluzivní lhůta neběžela.

3. Z hlediska skutkového soud I. stupně na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalovaná pracovala u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 12. 2025 jako pracovník v živočišné výrobě – ošetřovatelka skotu a dojička. Po provedení mimořádné zdravotní prohlídky dne 12. 11. 2024 byl podán posudek o zdravotní způsobilosti , adresa, se závěrem, že žalovaná je zdravotně způsobilá bez zvedání a přenášení těžkých břemen a že není schopna práce v kontaktu se zvířaty. S lékařským posudkem se žalobce seznámil dne 12. 11. 2024 a téhož dne umožnil žalované výkon jiné práce v loupárně brambor. Od 13. 11. 2024 do 25. 11. 2024 žalovaná čerpala dovolenou a od 26. 11. 2024 do 28. 2. 2025 byla v pracovní neschopnosti. Dne 7. 3. 2025 žalobce převzal okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28. 2. 2025, v němž žalovaná uvedla, že podle lékařského posudku není schopna vykonávat sjednaný druh práce a výkon jiné vhodné práce jí nebyl umožněn. Dne 13. 3. 2025 žalobce sdělil žalované, že okamžité zrušení považuje za neplatné a že netrvá na tom, aby u něj žalovaná dále pracovala a dne 26. 3. 2025 podal žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28. 2. 2025.

4. Po právní stránce soud I. stupně věc posuzoval podle zákoníku práce č. 262/2006 Sb. účinného do 31. 5. 2025. Shledal, že žaloba na určení neplatnosti byla u soudu podána včas (§ 72), za včas uplatněné ale již nepovažoval okamžité zrušení pracovního poměru. Dle § 59 zák. práce může zaměstnanec okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu okamžitého zrušení dozvěděl a nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. Jde o lhůty prekluzivní, takže dle § 56 zák. práce jejich uplynutím právo na rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením zaniká. Z ustanovení § 330 zák. práce plyne, že ke stavení těchto lhůt pro případnou pracovní neschopnost zaměstnance nedochází; jediným možným stavěním běhu daných prekluzivních lhůt je vztah k § 654 odst. 2, § 646 až 651 o. z., ovšem projednávaná věc pod žádnou z výjimek nespadá. Žalovaná se z lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb dozvěděla již dne 12. 11. 2024 o tom, že dosavadní práci nemůže konat. Subjektivní dvouměsíční lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru jí začala běžet od 15 dnů (§ 56) plynoucích od předložení posudku k umožnění výkonu jiné vhodné práce, tj. od 27. 11. 2024 a k jejímu uplynutí došlo dne 27. 1. 2025. Mezi účastníky bylo nesporné, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 7. 3. 2025, tj. po uplynutí subjektivní doby, a tak právo na okamžité zrušení pracovního poměru zaniklo (bylo prekludováno). Žalovanou realizované okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou je proto absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci.

5. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Namítla, že pro posouzení běhu subjektivní lhůty je významná pracovní neschopnost žalované. Ve smyslu § 654 odst. 2 o. z. lze aplikovat § 651 o. z. a dočasnou pracovní neschopnost považovat za vyšší moc jako nepředvídatelnou a nezaviněnou okolnost, která brání v uplatnění práva. Po dobu jejího trvání zákonná prekluzivní doba neběží. Současně se žalovaná dovolávala principu ochrany slabší smluvní strany s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/17. Zohledněno by mělo být také to, že dle § 647 o. z. probíhala na úrovni právních zástupců mimosoudní jednání o vhodnosti žalobcem nabízené nové pracovní pozice v loupárně brambor, tedy že žalovaná měla zájem věc řešit. Po tuto dobu tedy prekluzivní doba také neběžela (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 565/2024). Doloženou komunikaci soud I. stupně nehodnotil a ani žalovanou nevyzval k doplnění dalších důkazních návrhů o mimosoudním jednání. K okamžitému zrušení žalovaná přistoupila bezprostředně po ukončení dočasné pracovní neschopnosti, a poté co jí žalobcem v návaznosti na lékařský posudek o zdravotní způsobilosti nebyl umožněn výkon jiné pro ni vhodné práce. Navrhla proto změnu napadeného rozsudku, příp. jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že napadený rozsudek je věcně správný. Dočasná pracovní neschopnost není způsobilá stavět běh dvou měsíční prekluzivní lhůty a není ani omezením svéprávnosti či omezením práv žalované. Nepředstavuje také vyšší moc, která spočívá v tom, že se jedná o mimořádnou okolnost, a navíc se uplatní u nároku na náhradu škody jako liberační důvod a eventuelně může stavět promlčecí lhůtu pro uplatnění nároku na náhradu škody. Žalovanou prezentovaný názor Ústavního soudu je jistě správný, avšak na daný případ nedopadá. Ustanovení § 59 zák. práce je srozumitelné a jasné, a navíc byla žalovaná právně zastoupena, a tak nelze uplynutí prekluzivní doby jakkoli prominout. Mimosoudní jednání mezi stranami neprobíhala, každá ze stran sdělila své stanovisko, na kterém setrvala. Zákon ostatně žádnou dohodu stran vhodnosti nabízené práce nepředpokládá.

7. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné. Odvolací soud proto věc projednal a přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 o. s. ř. v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud I. stupně postavil své rozhodnutí na závěru, že žalované jako zaměstnankyni žalobce marně uplynula zákonem stanovená subjektivní prekluzivní doba pro uplatnění okamžitého zrušení a že dočasná pracovní neschopnost běh této prekluzivní lhůty nestaví. Skutkový stav věci nebyl žalovanou zpochybněn, proto odvolací soud plně vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem I. stupně.

9. Není žádných pochyb o tom, že lhůty, ve kterých dle § 59 zák. práce zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr jsou lhůtami prekluzivními neboli propadnými. I pro prekluzivní lhůtu však platí dle § 654 odst. 2 o. z. ustanovení občanského zákoníku týkající se běhu lhůt promlčecích (§ 645 až 652 o. z.)

10. Dle § 647 o. z. v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právo nebo okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí doba běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí doba běžet již dříve, po dobu jednání neběží.

11. Dle § 651 o. z. promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit.

12. Soud I. stupně dovodil, že citovaná ustanovení (a ani ustanovení § 645, § 646, § 650 o. z., jejichž aplikace se žalovaná nedovolává) na danou věc nedopadají a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Tvrzení žalované, že mezi účastníky měla probíhat mimosoudní jednání směřující k nějaké dohodě je lichá. Soud I. stupně v odstavci 9. napadeného rozsudku popsal komunikaci účastníků před tím, než žalovaná podala okamžité zrušení pracovního poměru. V žádném případě se ale nejedná o komunikaci představující mimosoudní jednání, jak se žalovaná snaží v odvolání tvrdit. Žalovaná se po vystavení lékařského posudku obracela na žalobce s různými požadavky (opakovaně žádala o mimořádnou lékařskou prohlídku poté, co jí žalobce nabídl práci v loupárně brambor, aby jí dal žalobce výpověď z pracovního poměru s přiznáním odstupného, polemizovala s tím, zda je práce v loupárně brambor vhodná), které žalobce odmítal a konstantně trval na svém stanovisku, že po předložení lékařského posudku žalované nabídl jinou pro ni vhodnou práci v loupárně brambor. Jednostranné požadavky žalované případně její polemika s tím, zda práce v loupárně odpovídá omezením stanoveným lékařským posudkem, které nebyly žalobcem vyslyšeny, nelze označit za jednání stran ve smyslu § 647 o. z. a tak skutková podstata tohoto ustanovení nemůže být naplněna. Žalovaná ostatně v prvoinstančním řízení výslovně netvrdila (a v této souvislosti nezmiňovala komunikaci účastníků), že by účastníci jakkoli smírně jednali a že by snad žalobce měl svým jednáním znemožnit žalobkyni uplatnění jejího práva v zákonné lhůtě (výslovně tvrdila pouze to, že prekluzivní lhůta nemohla běžet po dobu, kdy byla v pracovní neschopnosti). Proto na danou věc nedopadá ani žalovanou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož v jím projednávané věci dohoda o mimosoudním jednání tvrzena byla, a soudy obou stupňů se tímto tvrzením nezabývaly.

13. Žalovaná v odvolání dále tvrdila, že běh dvou měsíční prekluzivní doby stavěla její dočasná pracovní neschopnost, kterou považuje z hlediska § 651 o. z. za vyšší moc. Vyšší moc je zvláštní právní skutečnost spočívající v mimořádné, nepředvídatelné a neodvratitelné události, která není závislá na vůli stran, která znemožní plnění povinnosti a jde o okolnost vylučující zavinění (živelná pohroma, válka, epidemie apod.). Již z této definice je zcela zřejmé, že dočasná pracovní neschopnost není vyšší mocí, pro kterou by mohlo dojít ke stavění prekluzivní doby.

14. Ničím jiným žalovaná závěr soudu I. stupně o marném uplynutí subjektivní prekluzivní doby k podání okamžitého zrušení pracovního poměru nezpochybnila, proto odvolací soud v úplnosti odkazuje na odstavec 19. napadeného rozsudku, v němž soud I. stupně na základě zjištěného skutkového stavu správně uzavřel, že k uplynutí subjektivní prekluzivní doby došlo dne 27. 1. 2025, takže okamžité zrušení pracovního poměru doručené žalobci až dne 7. 3. 2025 je zjevně opožděné, a tudíž absolutně neplatné. Tento závěr znamená, že se soud již nemusel zabývat dalším žalobcem uplatněným důvodem neplatnosti.

15. Z výše uvedených důvodů byl proto napadený rozsudek ve věci samé jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně bezchybného výroku o nákladech řízení.

16. Žalobce v odvolacím řízení uspěl, má proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na jejich náhradu. Náklady odvolacího řízení představují odměnu za 1 úkon právní pomoci, tj. za účast na odvolacím jednání, ve výši 3 700 Kč. Za písemné vyjádření k odvolání odměna přiznána nebyla, neboť bylo předloženo až u jednání před odvolacím soudem, což již nebylo účelné za situace, kdy se právní zástupce k odvolání vyjádřil ústní formou. K tomu náleží 1 režijní paušál ve výši 450 Kč, náhrada za promeškaný čas za 6 půlhodin po 150 Kč, tj. 900 Kč, cestovné z , adresa, a zpět ve výši 1 294,40 Kč a 21 % DPH 1 332,32 Kč, tj. celkem 7 676,72 Kč. Platební místo a lhůta k plnění jsou dány ustanoveními § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.