15 CO 60/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Marcely Pechové a Mgr. Pavla Přibyla ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , příjmení sídlem adresa 2. právnická osoba , IČO sídlem adresa o zaplacení částky 561 394 Kč s příslušenstvím odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 1 C 67/2019-542

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 1) a v odstavci III. ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 1) potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci II. ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 2) mění tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci částku 35 342 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. od 1. 1. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobci k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 44 476,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobci 526 052 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 229 770 Kč od 26. 5. 2018 do zaplacení a z částky 296 282 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení a aby žalovaná 2) byla povinna zaplatit žalobci částku 35 342 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2019 do zaplacení. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) náklady řízení v částce 193 168,60 Kč k rukám jejího právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení] a povinnost zaplatit náklady řízení žalovanému 2) v částce 1 449 Kč, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že žalobce se domáhal zaplacení žalovaných částek s tvrzením, že žalovanému 1) bylo odňato vlastnické právo vyvlastněním k přesně specifikovaným nemovitým věcem rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, [ulice] úřad ze dne 18. 10. 2017 č. j. SÚ/1474/2017-22 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního úřadu a investic ze dne 5. 2. 2018 č. j. KUJCK19122/2018, č. spis. OREG/147144/2017. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 2. 2018, vklad vlastnického práva ve prospěch státu byl povolen ke dni 16. 4. 2018 a žalobkyni svědčí právo hospodaření s nemovitostmi. Žalovaná 1) užívala nemovitosti v době od 17. 4. 2018 bez právního důvodu a minimálně do 13. 7. 2018 byly pod uzamčením a žalobce neměl bez součinnosti žalované 1) přístup k nemovitostem a nemohl je užívat. Žalovaná 2) užívala nemovitosti na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 1. 2017 s prvou žalovanou, a žalobce, který vstoupil v důsledku vyvlastnění do práv a povinností pronajímatele, požaduje po druhé žalované nájemné od 17. 4. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši sjednané ve smlouvě, tj. za uvedené období ve výši 35 342 Kč. Po žalované 1) žalobce požaduje bezdůvodné obohacení ve výši stanovené znaleckým posudkem. Žalovaná 1) se bránila tím, že žalobci opakovaně sdělila, že nemovitosti ke dni změny vlastnického práva vyklidila a že je od té doby žádným, způsobem neužívá. Žalobci doložila nájemní smlouvu uzavřenou se žalovanou 2) a sdělila mu, že do 31. 12. 2017 užíval předmětné nemovitosti nájemce [právnická osoba], který nemovitosti rovněž vyklidil. Navíc poukázala na to, že na vyvlastněných nemovitostech započala stavba dálnice a doté doby žalobce neměl v úmyslu na nich provozovat nějakou ekonomickou činnost, takže by jen těžko sehnal nájemce na pronájem areálu za cenu, která je zcela nereálná. Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly vyvlastněny, by jakákoliv náhrada byla v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná 2) uvedla, že s ní žalobce nájem neukončil a že nemovitosti byly zdemolovány před koncem roku 2018, takže v důsledku zániku pronajaté věci skončil i nájem. Po změně vlastnického práva žalovaná 2) zahájila vyklizení, které ale nešlo tak rychle. Navíc i podle ní je požadavek na zaplacení nájemného v rozporu s dobrými mravy.

3. Soud I. stupně po provedeném dokazování listinami a svědeckými výpověďmi dospěl k závěru, že žaloba ve vztahu k oběma žalovaným není důvodná. Za nesporné považoval, že stát se stal vlastníkem předmětných nemovitostí a že právo hospodaření k nim přísluší žalobci. Vlastnické právo takto stát nabyl dnem 16. 4. 2018, kdy došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobce prvé žalované dopisem ze dne 18. 4. 2018 sdělil, že hodlá převzít vyklizené nemovitosti nejpozději k datu 27. 9. 2018 vzhledem k předpokládanému zahájení prací při realizaci výstavby stavby dálnice k 1. 10. 2018. Z toho soud I. stupně dovodil, že žalobce již nehodlal dále nemovitosti pronajímat či je sám užívat, což nasvědčuje nulové hodnotě užívání nemovitostí, respektive staveb na pozemcích, které byly následně pro výstavbu dálnice zbourány. K tomu směřovala vůle žalobce, který o demolici požádal dne 12. 3. 2018 a dne 18. 5. 2018 bylo povolení k odstranění staveb vydáno. V důsledku toho nebylo možné se obohatit a žalobce se mohl domáhat vyklizení prostor nebo náhrady škody, například z důvodu, že by došlo ke zpoždění prací směřujících k demolici. Ve vztahu k druhé žalované nebylo tvrzeno, že nájem skončil, a soud I. stupně dovodil, že k zániku nájmu muselo dojít nejpozději ke dni 18. 5. 2018, kdy bylo vydáno rozhodnutí o demolici. S ohledem na demoliční záměr nebylo možné věc pronajmout, a tak užívání mělo nulovou hodnotu a případný nárok žalobce by byl v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k oběma žalovaným. O tom, že žalobce nehodlal nemovitosti ekonomicky užívat svědčí skutečnost, že od září nemovitosti bezplatně užívala zásahová jednotka a stejným způsobem by muselo být nahlíženo i na případné užívání nemovitostí žalovanou 1), které ale nebylo najisto postaveno. Pokud žalobce doložil, že se v areálu nacházely nějaké věci, nebylo prokázáno, že jsou ve vlastnictví žalované 1), případně [právnická osoba] stavební materiály. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Zrekapituloval provedené důkazy a namítl, že žalovaná 1) užívala nemovitosti bez právního důvodu, ať už tím, že na nemovitostech stavební materiál skladovala sama nebo takové skladování umožnila další osobě, a nebo tím, že je měla pod výlučnou kontrolou. Volný přístup a nerušený výkon vlastnictví byl žalobci umožněn až v září 2018. Své přesvědčení, že se žalovaná na úkor žalobce obohatila plyne z judikatury Nejvyššího soudu, např. rozsudky ze dne 20. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 30 Cdo 199/2017 nebo ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1321/2011. Žalovaná 1) nemovitosti po vyvlastnění nevyklidila, a jestliže věděla, že nemovitost nadále užívá propojená osoba, tedy [právnická osoba] stavební materiály, pak tím uvedla žalobce v omyl, když tvrdila, že nemovitosti jsou z jejího pohledu vyklizeny. Nesprávně byl posouzen i nárok na zaplacení nájemného. Nájemné je požadováno za období od 17. 4. 2018 do 31. 12. 2018, tj. za období, kdy nájem nezanikl a nezanikl ani předmět nájmu, jelikož k samotné demolici došlo až dnem 15. 5. 2019. Žalobce má za to, že žalovaná neprokázala, že nemovitosti vyklidila, neboť nedoložila protokol o předání či fotografie vyklizeného areálu. Nemovitosti byly pod uzamčením a žalobce do nich neměl bez součinnosti žalované 1) přístup, který mu byl umožněn teprve poté, co mu byly předány klíče. Poté již žalobce neměl důvod žalovat na vyklizení. Soud I. stupně dále nepřihlédl k fotografiím, z nichž je patrné, že uskladněný materiál je opatřen logem [právnická osoba]. K přiznaným nákladům namítl, že žalovaná 1) neprokázala oprávněnost svého požadavku, že vykonala právní porady s klientem. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná 1) navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Uvedla, že v řízení před soudem I. stupně zdůrazňovala, že předmětné nemovité věci nikdy fakticky neužívala, v areálu nikdy žádné věci neskladovala a v minulosti je pouze pronajímala. Jestliže žalobce podal vůči žalované 1) žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, pak bylo jeho povinností tvrdit a prokázat, že nemovitosti žalovaná užívala. Pokud jde o [právnická osoba] stavební materiály spol. s r. o, tak s touto společností žalovaná 1) ukončila nájem výpovědí dne 29. 6. 2017 a nájemní vztah skončil ke dni 31. 12. 2017. Žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem ke dni 16. 4. 2018 a minimálně od té doby nemohl existovat žádný nájemní vztah mezi žalovanou 1) a [právnická osoba] stavební materiály spol. s r. o. Žalobce nabyl předmětné nemovitosti originárně vyvlastněním, a to za podmínek stanovených vyvlastňovacím zákonem, a to za účelem jejich následné demolice a stavby dálnice. Jakékoliv jiné užívání ze strany žalobce by tedy nepřipadalo do úvahy, neboť žalobce mohl s nemovitostmi nakládat pouze pro účely, pro které byly nemovitosti vyvlastněny. Jestliže žalobce měl zájem nemovitosti jakkoli užívat, správně soud I. stupně dovodil, že měl podat žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí. Na tom ale zájem neměl, protože nemovitosti byly primárně určeny k demolici a bezplatně poskytnuty Krajskému ředitelství policie k výcviku zásahové jednotky, v jehož rámci probíhaly destrukční aktivity, vedoucí k poškození nemovitostí. Podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení v neadekvátní výši proto považuje žalovaná 1) za rozporné s dobrými mravy. Žalobce si v průběhu řízení uvědomoval, že žalovaná 1) v předmětných nemovitostech žádné věci nikdy neskladovala, a proto začal tvrdit, že žalovaná 1) měla společnosti [právnická osoba], potažmo druhému žalovanému umožnit užívání předmětných nemovitostí a žalobce z užívání nemovitostí vyloučit. Jde o ničím nepodložená spekulativní tvrzení, která nemohou obstát. Žalovaná 1) konstantně tvrdila, že předmětné nemovitosti měla v nájmu [právnická osoba] stavební materiály spol. s r. o. a že tento nájem byl ukončen ke dni 31. 12. 2017, proto není správně tvrzení žalobce, že by již v průběhu vyvlastňovacího řízení, které skončilo na podzim roku 2017, tvrdila, že předmětné nemovitosti měly být vyklizeny. Bylo na žalobci, aby prokázal, že předmětné nemovitosti v inkriminované době užívala žalovaná 1), což se nestalo a ani nebylo prokázáno, že stavební materiál nacházející se na nemovitostech je v jejím vlastnictví. Tvrzení žalobce, že pro vstup do areálu byla vyžadována součinnost žalované 1), nemá oporu v provedeném dokazování, z něhož v žádném případě nelze dovodit, že to byla žalovaná 1), která by žalobci bránila ve výkonu jeho vlastnického práva. Pokud jde o žalovanou 2), na žalobce vyvlastněním přešel existující nájemní vztah, bylo na žalobci, aby si vztah s nájemcem sám právně ošetřil. Požadované náklady řízení byly vyúčtovány v souladu s advokátním tarifem a také byly řádně doloženy.

6. Žalovaná 2) se k odvolání nevyjádřila.

7. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, proto odvolací soud věc projednal a přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze z části, a to ve vztahu k žalované 2).

8. Z hlediska skutkového není žádného sporu o tom, že nemovitosti (jejichž specifikace rovněž není sporná) původně ve vlastnictví žalované 1) byly vyvlastněny, a že počínaje dnem 16. 4. 2018 se jejich vlastníkem stal stát a že žalobce má k nemovitostem právo hospodaření. Vyvlastněné nemovitosti dle znaleckého posudku ing. [příjmení] tvořily funkční celek představovaný souborem budov a pozemků uspořádaných do uzavřeného a oploceného areálu. Po změně vlastnického práva v důsledku vyvlastnění byl tento areál pod uzamčením až do září 2018, kdy teprve žalobce obdržel klíče. Jak sám žalobce tvrdí, od této chvíle již nebyl omezen ve svém vlastnickém právu za současného tvrzení žalobce, že stavební materiál a další movité věci, které se v areálu do té doby nacházely, byly vyklizeny, ačkoliv neví, kým byly vyklizeny. Od září přesně nezjištěného data roku 2018 pak bezplatně se souhlasem žalobce užívala areál zásahová jednotka krajského ředitelství policie.

9. Sporné mezi účastníky bylo, zda to byla žalovaná 1), která po datu 17. 4. 2018, kdy jí už nesvědčilo vlastnické právo, užíváním vyvlastněných nemovitostí naplnila skutkovou podstatu ustanovení § 2991 o. z.

10. Zde odvolací soud vychází ze skutkových zjištění, že budovy a pozemky dříve ve vlastnictví žalované 1) byly jako součást areálu v rozhodném období oploceny, uzavřeny a střeženy osobou pověřenou [právnická osoba] stavební materiály, které žalovaná 1) do konce roku 2017 nemovitosti pronajímala. Ještě v červenci 2018 se v areálu dle provedeného místního šetření nacházel stavební materiál a různé movité věci a zařízení. Ačkoliv soud I. stupně neměl za prokázané, kdo je vlastníkem předmětných věcí, přesto došlo k jejich vyklizení v době, kdy žalobce ještě neměl do areálu přístup. Tento stav trval nejen po rozhodnou dobu (17. 4. 2018 do 13. 7. 2018), ale až do září 2018, kdy teprve na pokyn žalované 1) byly žalobci odevzdány klíče od areálu, a kdy se v něm již nenacházel při místním šetření zdokumentovaný materiál a movité věci. Za daného skutkového stavu lze uzavřít, že za vzniklý stav je odpovědná žalovaná 1), která po odnětí vlastnického práva měla povinnost nemovitosti vyklidit a předat novému vlastníkovi tak, aby se tento mohl ujmout výkonu svého vlastnického práva. Žalovaná 1) tak ale neučinila a naopak i nadále výše uvedeným způsobem nemovitosti ovládala a je nerozhodné, zda tak činila sama nebo prostřednictvím jiného subjektu ([právnická osoba] stavební materiály). Žalobce tedy správně a se správným odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz odst. 4.) namítá, že to byla žalovaná 1), která od 17. 4. 2018 předmětné nemovitosti užívala bez právního důvodu a není rozhodující, jak často a v jakém rozsahu.

11. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založeného na tom, že mezi zúčastněními osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat např. v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že s ohledem na specifické okolnosti konkrétní věci není vyloučen úsudek, že nemovitou věc nebylo vůbec možné v relevantním období pronajmout a užívací právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež by ani nemohlo být usuzováno na vznik obohacení subjektu, který užíval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, rozsudek ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4184/2018 nebo rozsudek ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 1207/2007).

12. Soud I. stupně vyšel z toho, že účelem vyvlastnění majetku žalované 1) byla stavba dálnice, takže nemovitosti, respektive stavby na vyvlastněných pozemcích byly určeny k demolici, k níž také v souladu s rozhodnutím o vyvlastnění došlo. Žalobce o demolici požádal dne 12. 3. 2018 a povolení k odstranění staveb bylo vydáno dne 18. 5. 2018. K samotné demolici došlo až po datu, kdy žalobce uzavřel příslušnou smlouvu o dílo, jak bylo již výše konstatováno. Skutečnost, že žalobce nehodlal jiným způsobem vyvlastněné nemovitosti využít, plyne z jeho dopisu ze dne 18. 4. 2018 adresovaného žalované 1), v němž sice vyzývá žalovanou k vyklizení, ale až k datu 27. 9. 2018 s tím, že k předpokládanému zahájení realizace výstavby dálnice dojde k 1. 10. 2018. Veškeré kroky žalobce tedy směřovaly k naplnění účelu, pro který byly pozemky vyvlastněny a dříve, než k tomu fakticky došlo, poskytl nemovitosti v určitém časovém úseku k bezplatnému užívání zásahové jednotce. Již tyto zjištěné okolnosti nasvědčují správnosti závěru soudu I. stupně o nulové hodnotě užívání předmětných nemovitostí. Nejen že sám žalobce neměl pro využití vyvlastněných nemovitostí jiný záměr, než jejich demolici, ale ani objektivně by nebyly předmětné nemovitosti nepochybně způsobilé k pronajmutí třetí osobě. Tato úvaha vychází ze skutečnosti, že již krátce poté, kdy se stal žalobce vlastníkem, bylo vydáno rozhodnutí o povolení k odstranění staveb, v důsledku kterého by jistě bylo obtížné, nebo dokonce nemožné předmětné nemovitosti pronajmout, protože u každého zájemce by musela panovat nejistota o osudu případně pronajatých nemovitostí. Tomu nasvědčuje i to, že žalobce na určitou dobu poskytl předmětné nemovitosti jinému subjektu, nikoliv za nějaké sjednané nájemné, ale bezplatně a žalovaná 1) správně poukazuje na to, že toto bezplatné užívání prakticky vedlo k devastaci nemovitostí, když tímto subjektem byla zásahová jednotka. Odvolací soud se proto ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že vzhledem k nulové hodnotě užívání nevzniklo žalované 1) užíváním nemovitostí bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, které by byla povinna vydat. Soud I. stupně také správně uzavřel, že v případě, že by nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vznikl, byl by nepochybně pro výše rozvedené skutečnosti v rozporu s dobrými, jelikož např. dle usnesení Nejvyššího soud ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3186/2014 lze i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení poměřovat s tím, zda není v rozporu s dobrými mravy.

13. Poněkud jiná je situace ohledně žalované 2), která dle provedeného dokazování užívala předmětné nemovitosti (respektive část pozemků a nebytových prostor nacházejících se na jednom z vyvlastněných pozemků) na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 1. 1. 2017. Dle § 7 zákona č. 184/2006 Sb., zákon o vyvlastnění, právo tohoto nájmu vyvlastněním nezaniklo a dle § 2221 o. z. práva a povinnosti z nájemní smlouvy přešla dnem 16. 4. 2018 na nového vlastníka (žalobce). Nájem nebyl v rozhodném období (17. 4. 2018 do 31. 12. 2018) ukončen žádným ze způsobů uvedených v zákoně o vyvlastnění (§ 7 odst. 2) a ani v občanském zákoníku (§ [číslo] a násl.), což ostatně žádný z účastníků netvrdil. Tvrzení žalované 2), že nájem zanikl dávno před koncem roku 2018 v důsledku zániku pronajaté věci demolicí (§ 2226 o. z.), nebylo prokázáno. V květnu 2018 bylo pouze vydáno rozhodnutí o povolení k odstranění stavby a k samotné demolici staveb došlo až na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 28. 3. 2019. Uvedené znamená, že žalovanou 2) nájemní smlouva i po změně vlastnictví opravňovala užívat pronajaté prostory, a že jí v tomto užívání nikdo a nic nebránilo. Kromě neprokázaného tvrzení, že v rozhodném období došlo k demolici pronajaté věci, žádný jiný důvod nemožnosti užívání pronajaté věci žalovaná 2) již netvrdila. Za této situace je její povinností platit nájemné sjednané ve smlouvě (§ 2246 o. z.) a této povinnosti ji nezbavuje ani skutečnost, že sama od sebe přestala pronajaté prostory užívat ještě před datem 31. 12. 2018. Dlužné nájemné za rozhodné období činí částku 35 342 Kč, která představuje poměrnou část za 258 dnů vypočtenou z nájemného sjednaného ve výši 50 000 Kč za rok se splatností k 31. 12. 2018, kterou žalobce vůči žalované 2) oprávněně nárokuje, včetně příslušenství, neboť se žalovaná 2) dnem 1. 1. 2019 dostala se zaplacením nájemného do prodlení. Jestliže do konce roku 2018 nebyly nemovitosti zdemolovány, nedošlo k ukončení nájemního vztahu a žalované 2) nebylo v užívání pronajaté části bráněno, nemůže být nárok žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného v rozporu s dobrými mravy, jak nesprávně dovodil soud I. stupně.

14. Z výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) dle § 219 o. s. ř. potvrzen a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn.

15. Potvrzen byl dle § 219 o. s. ř. i výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1). Žalovaná 1) byla v prvoistančním řízení úspěšná, náleží jí proto právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. v plné výši. K námitce žalobce týkající se vyúčtovaných porad s klientem je nutno uvést, že všechny porady s klientem byly řádně doloženy a vždy předcházely konkrétnímu úkonu jako je soudní jednání či vyjádření k věci samé a odvolací soud je ve shodě s okresním soudem považuje za účelně vynaložené.

16. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy i v odvolacím řízení byla žalovaná 1) úspěšná. Náklady představují odměnu za 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu) po 10 580 Kč (§ 7 bod 6 AT), 2 paušály po 300 Kč, cestovné z [město] do [obec] a zpět ve výši 4 848 Kč, náhradu za ztrátu času za 16 půlhodin po 100 Kč a DPH 21% ve výši 5 923, 68 Kč, tj. celkem 34 131,68 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány ustanoveními § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. Ve vztahu k žalované 2) byl napadený rozsudek změněn, a tak odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 2 o. s. ř., na které má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo úspěšný žalobce. Náklady prvoinstančního řízení představují odměnu za 8 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění ze dne 26. 2. 2019, žaloba, vyjádření k věci samé ze dne 25. 2. 2021, účast na jednání dne 29. 1. 2021, 16. 7. 2021, 17. 9. 2021 a 19. 11. 2021) po 2 540 Kč (§ 7 bod 5 AT, odměna počítána z předmětu řízení 35 342 Kč), 8 paušálů po 300 Kč, z toho DPH 21% ve výši 4 771,20 Kč, náhradu za ztrátu času za 32 půlhodin po 100 Kč včetně DPH 21% ve výši 3 872 Kč, cestovné 4x z [obec] do [obec] a zpět včetně DPH 21% ve výši 6 912 Kč, přičemž na žalovanou 2) připadá k náhradě jedna polovina náhrady za ztrátu času ve výši 1 936 Kč a za cestovné ve výši 3 456 Kč (druhá byla vynaložena ve vztahu k první žalované) a náhradu za zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši 1 770 Kč, tj. celkem 34 653,20 Kč Náklady odvolacího řízení představují odměnu za 2 úkony (odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu) po 2 540 Kč (§ 7 bod 5 AT, odměna počítána z předmětu řízení 35 342 Kč), 2 paušály po 300 Kč, z toho DPH 21% ve výši 1 192,80 Kč, náhradu za ztrátu času za 6 půlhodin po 100 Kč včetně DPH 21% ve výši 726 Kč, cestovné z [obec] do [obec] a zpět včetně DPH 21 % ve výši 1 635 Kč, přičemž na žalovanou 2) opět připadá k náhradě jedna polovina ztráty času ve výši 363 Kč a cestovného ve výši 817,50 Kč a náhradu za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 1 770 Kč, tj. celkem 9 823,30 Kč Celkem náklady řízení před soudy obou stupňů činí částku 44 476,50 Kč; platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány ustanoveními § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.