15 Co 64/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a Mgr. Pavla Přibyla ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČ: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Štěpánem Janáčem sídlem Na Poříčí 1041/12, 110 00 Praha 1 proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Mgr. Petrem Řehákem sídlem Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3 o zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. ledna 2026, č. j. 1 C 69/2025-379

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám Mgr. Petra Řeháka náklady odvolacího řízení v částce 28 589,38 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 140 951 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že žalobkyně po žalované požadovala odměnu za záchranu cizí věci podle § 3008 o. z. Tvrdila, že prostřednictvím jméno FO vyvíjela činnost směřující k identifikaci původního vlastníka pozemku parc. č. Anonymizováno v katastrálním území adresa, který byl v katastru evidován jako nedostatečně identifikovaná osoba „právnická osoba“, a že její činnost vedla k dohledání jeho dědiců a dodatečnému projednání dědictví, čímž bylo zabráněno přechodu nemovitosti na stát. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně jí neposkytla žádné právní ani jiné služby, že její činnost nebyla vedena snahou zachránit cizí majetek, ale záměrem jej získat a že nejsou splněny podmínky pro vznik nároku na odměnu za záchranu cizí věci.

3. Po provedení podrobného dokazování z hlediska skutkového soud I. stupně uzavřel, že žalovaná je od datum spoluvlastníkem s výší podílu id. Anonymizováno, v k. ú. adresa (dále jen předmětná parcela), kterou nabyla ke dni smrti svého otce právnická osoba v pozůstalostním řízení na základě usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 7. 2024, č. j. Anonymizováno–Anonymizováno (PM dne 23. 7. 2024). Dne datum právnická osoba vyzval u dostatečně určitě neoznačené osoby zapsané v katastru nemovitostí jako „právnická osoba“ vlastníka, aby se přihlásil k vlastnictví předmětné parcely. Žalobkyně, za využití činnosti tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, vypátrala, že nedostatečně identifikovanou osobou je právnická osoba, narozený rodné přijmení datum a zemřelý dne datum. Současně vypátral možné příbuzné jako potenciální dědice, kteří Anonymizováno. jméno FO udělili plné moci k zastupování v doprojednání dědictví a zavázali se k prodeji podílů na předmětné parcele za dohodnutou kupní cenu. Tyto osoby byly v řízení vedeném u Okresnímu soudu v adresa z projednání pozůstalosti vyloučeny s tím, že dědici nejsou, a plné moci jimi byly odvolány. Předmětnou parcelu jako nový najevo zjištěný majetek nabyli ke dni datum dle usnesení Okresního soudu v adresa ze dne 13. 4. 2023 (PM 6. 6. 2023) s podílem id. Anonymizováno Anonymizováno zůstavitele jméno FO, zemřelá dne datum, bratr zůstavitele právnická osoba, zemřelý dne datum, a nevlastní sestra zůstavitele jméno FO, zemřelá dne datum. jméno FO byl „nevlastní děd“ žalované, jejíž otec právnická osoba, zemřelý dne datum, byl jeho „spolužijící osobou“. Doprojednání dědictví po právnická osoba, zemřelém dne datum, ani po právnická osoba, zemřelém dne datum, žalobkyně ani Anonymizováno. jméno FO neiniciovali a nikoho v pozůstalostních řízeních vedených u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. Anonymizováno a pod sp. zn. Anonymizováno nezastupovali. Dne 31. 1. 2025 byla žalované doručena výzva k zaplacení částky 1 416 666 Kč s odůvodněním, že jde o odměnu za záchranu cizí věci od její ztráty.

4. Po právní stránce vyšel z toho, že Úřad pro zastupování pro zastupování státu ve věcech majetkových u osob zapsaných v katastru nemovitostí jako vlastník nemovité věci, které však nejsou označeny dostatečně určitě, vyzýval, aby se vlastník přihlásil ke svému vlastnictví s tím, že pokud tak neučiní ve lhůtě 10 let plynoucí od datum, opuštěná nemovitá věc připadne do vlastnictví státu. Žalobkyně, prostřednictvím tituly před jménem jméno FO, se v roce 2021 pustila do pátrání po nedostatečně určitě identifikovaném vlastníkovi, „právnická osoba“, avšak se žalovanou neměla uzavřenu žádnou smlouvu, a žalovaná po žalobkyni žádnou činnost nepožadovala. Činnost žalobkyně ohledně ztotožnění „právnická osoba“ a jeho dědiců byla nepochybně zištná, neboť byla vedena s cílem dosažení profitu, ať již odměnou nebo převodem podílů na předmětné nemovité věci. Po žalované žalobkyně požaduje „odměnu za záchranu cizí věci“ podle § 3008 o. z., dle něhož osobě, která zachrání cizí věc od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy, náleží přiměřená odměna, nejvýš desetina ceny věci, a náhrada účelně vynaložených nákladů. Při výkladu tohoto ustanovení soud I. stupně vyšel z toho, že ztráta věci znamená, že někdo nějakou věc již má, vlastní, a o to co již má, přichází. Odkázal na Důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb. („o. z.“), která hovoří o tom, že před ztrátou je zachráněna věc známého vlastníka; musí jít o existující věc ve vlastnictví konkrétní osoby v době její záchrany, která by měla platit odměnu. To lze dovozovat i z odkazu Důvodové zprávy na nalezené a skryté věci (§ 1051 obč. zák. a § 1063 obč. zák.), kdy zjevně musí jít o věci již reálně jsoucí ve vlastnictví (byť v případech nalezených a skrytých věcí neznámé osoby). V projednávané věci nebyla předmětná parcela zachráněna od nevyhnutelné ztráty žalovanou ani dalšími následnými dědici, nýbrž už od ztráty původním zůstavitelem právnická osoba, který jí jako existující v době záchrany, tedy doprojednání dědictví po něm v roce 2023 skutečně zpětně ke dni svého úmrtí dne datum vlastnil. právnická osoba již odměnu platit nemůže a povinnost poskytnout přiměřenou náhradu nelze přenášet na další osoby (dědice). Byť žalobkyně, při činnostech vykonávaných tituly před jménem jméno FO, měla náklady v procesu zjištění vlastníka předmětného majetku, činila tak sama za sebe zjevně za účelem profitu (o čemž svědčí nerealizované smlouvy o smlouvě budoucí o úplatných převodech podílů na předmětné nemovité věci při nabytí daného majetku v pozůstalostních řízeních), a nyní se snaží zhojit na skutečných dědicích vykonstruovaným postupem, který je spekulativní, zavádějící, a na skutkový základ předmětné věci se nevztahující. Ve vazbě na specifika projednávaného sporu, a jeho souvislosti tudíž žalobkyně nemá na žádnou odměnu nárok. Nelze připustit jako legitimní možnost, že si někdo založí svoji výdělečnou činnost na tom, že bude (aniž by to po něm někdo vyžadoval, vztaženo k až následným dědicům) iniciovat dědická řízení a pak si nuceně (přes odměnu za záchranu věci) od těchto osob, jež výsledně získávají majetkový potenciál, vyžadovat úplatu. Žalobkyni nelze upřít, že přispěla k tomu, že byl nedostatečně identifikovaný vlastník ztotožněn, a následně i jeho majetek, což vedlo k řetězci doprojednání pozůstalostí, v nichž se objevili ve výrazné řadě dědicové, kteří z majetku původního zůstavitele profitují, nejde však o záchranu věci od její ztráty. Tento názor umocňují i pochybnosti o tom, k jakému dni a stavu by měla být stanovena hodnota věci, k čemuž strany sporu zaujaly zcela odlišná stanoviska. Se žalobkyní předkládanými argumenty se soud I. stupně neztotožnil, neboť je považoval za nepatřičné a nepřesvědčivé, a na tom nic nemění ani skutečnost, že v jiných obdobných věcech a jiných dědiců bylo dosaženo mimosoudních dohod, či soudem schvalovaných smírů. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl dle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podala odvolání žalobkyně. V něm po obsáhlé rekapitulaci skutkového stavu věci setrvala na svém názoru, že na danou věc dopadá ustanovení § 3008 o. z. Zdůraznila, že bez její iniciativy by předmětný pozemek po marném uplynutí zákonné lhůty k 1.1.2024 přešel ze zákona do vlastnictví České republiky, aniž by se o jeho existenci žalovaná vůbec dozvěděla. Činnost žalobkyně spočívající v identifikaci zůstavitele, dohledání majetku a iniciaci dodatečných dědických řízení, tak nutně představuje záchranu cizí věci. Podíl byl na základě pravomocného usnesení zapsán do katastru nemovitostí v její prospěch, čímž byly naplněny předpoklady vzniku nároku na odměnu. Při určení výše odměny žalobkyně vyšla z hodnoty podílu žalované ve výši 14 166 166 Kč dle znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO, jíž odpovídá odměna ve výši 1 416 666 Kč. K zaplacení této částky byla žalovaná před podáním žaloby vyzvána a poté, co žalovaná neplnila, podala žalobkyně žalobu na zaplacení částky 1 000 000 Kč, kterou v průběhu řízení ještě ponížila na částku 450 000 Kč z důvodu procesní opatrnosti a s ohledem na předběžně vyjádřené právní názory jiných soudů ve skutkově totožných věcech, že základ nároku je dán. Pro rozhodnutí ve věci není podstatné (jak zdůraznil okresní soud), že osoby původně zastupované tituly před jménem jméno FO nebyly nakonec shledány dědici, že plné moci byly odvolány a že žalobkyně ani jméno FO nezastupovali účastníky v navazujících řízeních po právnická osoba a právnická osoba. Podstatné je to, že právě na základě iniciativy žalobkyně došlo k dodatečnému projednání dědictví po původním vlastníkovi právnická osoba a usnesení Okresního soudu v adresa ze dne 13. 4. 2023, č. j. Anonymizováno, jímž byl nově zjištěn předmětný pozemek jako majetek náležející do pozůstalosti, založilo právní základ, na němž bylo možné navázat dalšími pozůstalostními řízeními, aby spoluvlastnický podíl přešel až na žalovanou. Řízení vedená u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. Anonymizováno a sp. zn. 133 Anonymizováno tak představovala přirozené pokračování již otevřeného pozůstalostního řetězce, k čemuž by nedošlo bez předchozí identifikace majetku a bez podnětu k dodatečnému projednání dědictví po právnická osoba a majetek by po uplynutí zákonné lhůty přešel na stát. Tím je potvrzen základní skutkový předpoklad pro úvahu o záchraně věci před její ztrátou. Pokud jde o důvodovou zprávu, ta pouze konstatuje typový rozdíl mezi situací fyzického nálezu věci a situací odvrácení hrozící újmy v rámci nepřikázaného jednatelství; nevymezuje však požadavek, aby vlastník byl „známý“ ve smyslu obecné či veřejné známosti. V projednávané věci vlastnické právo k pozemku existovalo kontinuálně a bylo evidováno v katastru nemovitostí, byť osoba původního vlastníka byla nedostatečně identifikována a právní nástupci o svém právu nevěděli. Teprve v důsledku činnosti žalobkyně došlo k plné identifikaci zůstavitele, k otevření dodatečného projednání dědictví a k určení konkrétních dědiců. Šlo o věc s existujícím, ale fakticky neidentifikovaným a neaktivním vlastníkem, u níž hrozil přechod na stát. Žalobkyně dále nesouhlasila s názorem okresního soudu, že „zachraňovaným vlastníkem“ byl původní zůstavitel právnická osoba, který by byl povinen poskytnout přiměřenou odměnu dle § 3008 o. z. a že tuto povinnost nelze „přenést“ na jeho právní nástupce. K záchraně však nedocházelo za života právnická osoba, ale až v letech 2022–2024, tedy v době, kdy probíhalo dodatečné projednání dědictví a kdy již vlastnické právo k předmětnému pozemku náleželo – z hlediska hmotného práva – jeho dědicům. Hrozba nevyhnutelné ztráty věci přechodem na stát v důsledku uplynutí desetileté lhůty existovala v období po datum, kdy právnická osoba již nebyl nositelem majetkových práv; vlastnické právo bylo součástí pozůstalosti a náleželo jeho právním nástupcům. Činnost žalobkyně tak nesměřovala k ochraně majetku zemřelé osoby, nýbrž k ochraně majetku konkrétních dědiců, mezi nimiž je i žalovaná. Pokud původně oslovené osoby nebyly v konečném důsledku shledány dědici, nemění to nic na tom, že jejich identifikace a oslovení bylo součástí procesu, který vedl k otevření dodatečného projednání dědictví a k určení skutečných právních nástupců. To, že žalobkyně při své činnosti sledovala i vlastní ekonomický zájem, není samo o sobě právně diskvalifikující, neboť zákon neváže vznik nároku na altruistickou pohnutku zachránce. Podstatné je, že bez prvotní i následné průběžné iniciativy žalobkyně by k dodatečnému projednání dědictví ve prospěch žalované vůbec nedošlo a vlastnické právo by nebylo zachováno. Samotná motivace zachránce je z hlediska § 3008 o. z. právně nerozhodná. Institut záchrany cizí věci je systematicky zařazen do oblasti nepřikázaného jednatelství, kde zákon výslovně počítá s nárokem na náhradu nákladů a na přiměřenou odměnu. Už samotná existence zákonné odměny vylučuje předpoklad čistě bezplatného, obětavého jednání. Ani skutečnost, že žalobkyně původně předpokládala nabytí podílů prostřednictvím smluv o smlouvě budoucí, nijak nezpochybňuje objektivní přínos její činnosti. Z hlediska § 3008 o. z. je rozhodující, zda došlo k odvrácení nevyhnutelné ztráty věci, nikoli to, zda zachránce očekával obchodní příležitost. Zjištěný skutkový stav věci vyvrací názor okresního soudu, že nelze spolehlivě dovodit, jak by se situace vyvíjela, pokud by se žalobkyně, resp. tituly před jménem právnická osoba, do věci neangažovali, a že bez jejich činnosti by došlo ke ztrátě nemovitosti. Jestliže původní dědicové, ani jejich právní nástupci neměli o existenci nemovitosti žádné povědomí, nelze rozumně předpokládat, že by žalovaná či její právní předchůdci mohli samostatně a bez vnější iniciativy v zákonné lhůtě do 31. 12. 2023 iniciovat dodatečné projednání dědictví. Je tudíž zřejmé, že bez aktivity žalobkyně spočívající v dohledání zůstavitele, v identifikaci majetku a v iniciaci dodatečného řízení, by zákonná desetiletá lhůta uplynula marně a vlastnické právo k pozemku by přešlo na stát. Činnost žalobkyně přitom zahrnovala rozsáhlé archivní a terénní šetření, komunikaci s potenciálními dědici i notářem a zajištění podkladů pro řízení. Pokud jde o pochybnosti soudu I. stupně stran ocenění nemovitosti, je podstatné, že faktická „záchrana“ věci nastala v době, kdy byl podíl identifikován, projednán a zapsán do katastru ve prospěch konkrétní osoby. Ocenění věci má proto logicky vycházet z hodnoty věci v době, kdy byla odvrácena reálná hrozba jejího přechodu na stát, tj. v době kdy došlo k potvrzení dědického práva žalované. Závěrem žalobkyně namítla, že rozsudek soudu I. stupně nemá náležitosti ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., když soud pouze obecně konstatoval, že veškerou argumentaci žalobkyně nelze jako nepřijatelnou přijmout a navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení, případně, aby byl změněn a žalobě vyhověno.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalobkyně pouze opakuje svá dosavadní tvrzení a nesouhlasí s právním hodnocením skutkového stavu. Z provedeného dokazování vyplývá, že vůlí žalobkyně (respektive svědka jméno FO) bylo získat předmětný pozemek pro sebe a nikoli ho „zachraňovat“ pro jeho vlastníka. V tomto svém snažení žalobkyně (respektive svědek jméno FO) selhala, když jí vyhledaným osobám dědické právo k předmětnému pozemku nesvědčilo. Následně žalobkyně (respektive svědek Anonymizováno) využila poznatky získané soudní komisařkou v dědickém řízení k oslovování skutečných dědiců s nabídkou na koupi podílů na předmětném pozemku, kterou ještě doprovodila nabídkou poskytování právních služeb (zastupování v dědickém řízení), k čemuž nemá a ani svědek jméno FO žádné oprávnění. Pokus žalobkyně podřadit výše uvedené jednání pod ustanovení § 3008 o. z. je dle přesvědčení žalované zcela nepřípadný. Základ nároku tedy není v žádném případě dán. Pokud jde o ocenění předmětného pozemku, žalobkyni byl znalecký posudek, jehož se dovolává, znám již v době, kdy žalované za její podíl na pozemku nabízela nepatrný zlomek ceny stanovené znalkyní. Tímto posudkem určená cena se zcela míjí s částkami, za které se podíly na tomto konkrétním pozemku prodávají. Cena podílů na předmětném pozemku by tedy dle přesvědčení žalované neměla být oceňována znaleckým posudkem, neboť je známa (viz kupní smlouvy v řízení provedené k důkazu).

7. Odvolání podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné. Odvolací soud proto napadený rozsudek přezkoumal dle § 212 o. s. ř. v celém rozsahu a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Dle § 3008 o. z. osobě, která zachrání cizí věc od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy, náleží přiměřená odměna, nanejvýš desetina ceny věci, a náhrada účelně vynaložených nákladů. Vlastník věci se povinnosti k úhradě zbaví, nepožaduje-li zachráněnou věc nazpět.

9. Citované ustanovení je zvláštním případem § 3007 o. z. (odvracení škody). Jedná se rovněž o nutné jednatelství, jehož předpokladem je úmysl obstarat cizí záležitost, které je však věcně omezeno na speciální situaci – záchranu cizí věci od nevyhnutelné zkázy nebo ztráty (např. zabránění krádeži věci, zachránění věcí spadnuvších do moře, apod.). Zkáza nebo ztráta musí být nevyhnutelná, t. j. podle přirozeného běhu věcí – bez jednání nepřikázaného jednatele – by nutně musela nastat (Občanský zákoník VI., Hulmák a kol., 1. vydání 2014, závazkové právo, str. 1994).

10. Dle výše uvedeného ustanovení § 3008 o. z. vyžaduje, aby věci hrozila nevyhnutelná ztráta nebo zkáza (fyzické zničení, krádež) a její záchrana předpokládá bezprostřední zásah proti akutnímu nebezpečí (např. hašení požáru). Z toho je zřejmé, že ustanovení § 3008 o. z. o záchraně věci cílí na krizové neočekávané situace (havárie, povodeň), při nichž hrozí nevyhnutelná ztráta či zkáza věci, a zachránce si objektivně nemůže opatřit zavčas souhlas vlastníka věci.

11. Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazovaní a provedené důkazy také podrobně hodnotil, ovšem dle názoru odvolacího soudu již samotná žalobní tvrzení vylučují podřazení nároku žalobkyně pod ustanovení o záchraně věci. Protože soudem I. stupně zjištěný skutkový stav věci žádný z účastníků nezpochybňoval, je možné vyjít z toho, že žalobkyně jako podnikatelský subjekt se prostřednictvím tituly před jménem jméno FO zabývá dohledáváním nedostatečně identifikovaných vlastníků nemovitých věcí a jejich dědiců, přípravou a podáváním návrhů na dodatečné projednávání dědictví či na projednání dědictví. Tato činnost neměla být pro dědice vykonávána bezúplatně, nýbrž hlavním cílem bylo získat odměnu, případně nemovitost jako takovou. Ve vypátrání identity původního vlastníka právnická osoba byla žalobkyně úspěšná, a po dohledání skupiny potencionálních dědiců, která jí udělila plnou moc k zastupování v dědickém řízení, iniciovala dodatečné doprojednání pozůstalosti, a skupina potencionálních dědiců se zavázala k budoucímu prodeji podílů na zděděné nemovitosti. Tato skupina dědiců však byla z dědického řízení vyloučena (ukázalo se, že nejsou dědici) a další řízení o doprojednání dědictví týkající se předmětné nemovitosti již probíhala bez iniciativy a vlivu žalobkyně, a mezi žalobkyní a žalovanou žádné smlouvy nebyly uzavřeny, ani nebyla udělena plná moc k zastupování. Po dodatečném projednání pozůstalosti došlo k zápisu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí.

12. Podrobněji již není zapotřebí skutkový stav věci rozvádět, protože již z těchto základních tvrzení a skutkových zjištění lze s určitostí dovodit, že činnost žalobkyně nenaplňuje znaky záchrany cizí věci ve smyslu ustanovení § 3008 o. z.

13. Žalobkyně svou výše popsanou činností neodvracela bezprostřední ztrátu či zkázu věci, ale vykonávala systematické právní a administrativní úkony směřující k nalezení dědiců. Tato pátrací činnost žalobkyně byla dlouhodobá, kdežto záchrana věci spočívá v řešení urgentní záležitosti, která nesnese odkladu a při níž hrozí nevratná ztráta či zkáza věci. Žalobkyně si na dohledávání nedostatečně identifikovaných osob postavila živnost za účelem dosahování zisku a pokud takového zisku chtěla dosáhnout, bylo na ní, aby se žalovanou vstoupila do závazkového vztahu, uzavřela s ní smlouvu a zajistila si tím zisk v podobě odměny za dohledání hodnotného majetku. Pokud tak neučinila, jde výlučně o její podnikatelské riziko, za které nese následky. Přestože žalobkyni nelze upřít, že její počáteční úmysl a následné právní a administrativní kroky vedly k finálnímu výsledku, kterým je zápis vlastnického práva žalované do katastru, neznamená to však automaticky, že má nárok na odměnu dle ustanovení § 3008 o. z., jehož skutková podstata nebyla v projednávané věci naplněna. Z hlediska tohoto ustanovení pak není žádnou nevyhnutelnou zkázou či ztrátou naplnění zákonné fikce opuštění nemovitosti a následné připadnutí věci do vlastnictví státu po uplynutí 10 let (§ 1045 a § 1050 o. z.). Existence předmětné nemovitosti tím nebyla nijak ohrožena, nebyla vystavena riziku fyzické zkázy a hrozba, že připadne za podmínek daných výše uvedenými ustanoveními státu, je čistě právního charakteru; jde o právní následek absence vlastníka nikoliv o fyzickou ztrátu či zkázu nemovitosti.

14. Soud I. stupně proto správně uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na požadovanou odměnu. S ohledem na výše uvedené pak již není zapotřebí se zabývat rozdílnými názory na otázku, pro koho měla být věc zachráněna, k jakému okamžiku je možné určit obvyklou cenu věci ani tím, zda činnost žalobkyně byla v příčinné souvislosti se zápisem vlastnictví do katastru.

15. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení, který je rovněž správný.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy byla plně úspěšná žalovaná, která má tudíž právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání) po 10 100 Kč, dva režijní paušály po 450 Kč, cestovné Praha – Tábor a zpět ve výši 1 627,59 Kč, náhradu za promeškaný čas za 6 půlhodin po 150 Kč a DPH 21 % ve výši 4 961,79 Kč, tj. celkem 28 589,38 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti jsou dány ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání v případě, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni.