15 Co 65/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kosové a soudců JUDr. Roberta Ožvalda a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. ledna 2026, č. j. 6 C 46/2025-112

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. ve výroku o platební povinnosti žalovaného potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci III. ve výroku o nákladech řízení mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 5 039,65 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 42 500 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 5 039,65 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně a částečně zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 42 500 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení.

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dne 26. 9. 2024, na jejíž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které měl žalovaný spolu se smluvním úrokem v celkové výši 90 000 Kč vrátit nejpozději do 15. 9. 2025. Žalovaný svou povinnost nesplnil, proto žalobkyně úvěr dne 10. 2. 2025 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé částky. Soud I. stupně rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 30. 5. 2025, č. j. 6 C 46/2025-17, který byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 31. 7. 2025, č. j. 15 Co 300/2025-33 co do částky 42 500 Kč s příslušenstvím zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu I. stupně, že nebylo dostatečně zhodnoceno, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. V novém řízení soud I. stupně žalobkyni vyzval dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k vylíčení rozhodných skutečností o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, a k navržení či k předložení důkazů. Na základě provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, že účastníci dne 26. 9. 2024 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru a že přílohou dané smlouvy bylo posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr ve výši 50 000 Kč společně se smluvním úrokem v celkové výši 90 000 Kč nejpozději do 15. 9. 2025. Úrok ve sjednané výši 15 % měsíčně z jistiny, tj. 7 500 Kč měsíčně měl být hrazen dle článku 5.

1. úvěrové smlouvy formou pravidelných měsíčních splátek, a to vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Současně s poslední splátkou byla splatná rovněž jistina. Byly pak sjednány další poplatky v souvislosti s případným prodlením, a to poplatek za upomínku 500 Kč a v případě zesplatnění úvěru byl dlužník povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z vyčíslené dlužné částky. Dále bylo ujednáno, že v případě prodlení s hrazením splátek může věřitel předat dluh k vymáhání inkasní agentuře a dlužník vyslovil souhlas s tím, že tato služba může být zpoplatněna až 25 % z celkové vymáhané částky. Roční procentní sazba nákladů činila 436 %, smluvní úrok byl sjednán na částku 90 000 Kč, měsíčně 15 % z jistiny, tj. ročně by činil 180 %. Na svůj dluh žalovaný uhradil toliko 7 500 Kč a žalobkyně se kromě jistiny domáhá zaplacení první a druhé upomínky po 500 Kč. Dne 10. 2. 2025 byl dluh zesplatněn a žalovaný upozorněn na možnost soudního vymáhání. Při poskytnutí úvěru žalobkyně vycházela z toho, že měsíční příjem žalovaného v době žádosti o úvěr činil 32 900 Kč potvrzený výpisem z bankovního účtu a že jeho výdaje dosahovaly částky 17 769 Kč. Z toho 4 000 Kč bylo na bydlení, přičemž žalovaný uvedl 0 Kč, dále náklady na domácnost ve výši 12 244 Kč zjištěné z bankovního účtu, když žalovaný uvedl pouze 1 Kč, finanční závazky ve výši 1 005 Kč, náklady na sázení a hazardní hry 20 Kč a extra zůstatek na cokoliv ve výši 500 Kč. Tyto skutečnosti byly doloženy výpisy z účtu žalovaného a žalobkyně s odkazem na informace z databází dospěla k závěru, že žalovanému měsíčně zbývá finanční zůstatek ve výši 15 131 Kč. Z toho dovodila, že úvěr lze žalovanému poskytnout a že je schopen tento úvěr splácet měsíčními splátkami 7 500 Kč. Rovněž i žalovaný byl poučen dle § 118a o. s. ř, aby prokázal schopnosti splácet dluh částkou 500 Kč měsíčně. Z důkazů doložených žalovaným měl za prokázané, že žalovaný dosahuje příjmu minimálně ve výši 16 000 Kč (invalidní důchod a příspěvek na bydlení), že na jeho účet mu přichází i další nepravidelné platby zřejmě z brigád či od rodiny a že na bydlení vynaloží měsíčně cca 15 000 Kč. Soud I. stupně uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti provedené žalobkyní nebylo dostatečné, neboť žalobkyně měla řádně posoudit jak příjmovou, tak výdajovou stránku a zjištěné údaje dodatečně ověřit, což neučinila. Neověřila si, že jeho příjem by měl činit 32 900 Kč a takovou částku nebylo možné z výpisu z účtu žalovaného vysledovat. Žalobkyně nevysvětlila, že výdaje žalovaného na bydlení měly činit 4 000 Kč, přičemž sám žalovaný v době uzavírání smlouvy uvedl, že jeho náklady na bydlení jsou 0 Kč a obdobné bylo jeho tvrzení i ohledně nákladů na domácnost. Žalobkyně započetla 12 244 Kč s argumentem, že tato částka vyplývá z bankovního účtu žalovaného, avšak takové tvrzení nebylo prokázáno. Rozpor v částkách uváděných žalovaným měl v žalobkyni vyvolat pochybnosti o skutečné majetkové situaci žalovaného a proto ho měla žalobkyně vyzvat k doložení dalších dokladů prokazujících jeho skutečné příjmy i výdaje. Zřejmé také nebylo, z čeho žalobkyně dovodila, že žalovaný má finanční závazky ve výši 1 005 Kč a na sázení a hazardní hry vynaložení 20 Kč měsíčně. I tato skutečnost měla vést žalobkyni k obezřetnosti, jestliže žalovaný má relativně krátkou dobu po oddlužení nové závazky. Za této situace soud I. stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, jelikož žalobkyně dostatečným způsobem nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného (§ 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a zamítl žalobu v části nároku týkajícího se zákonného úroku z prodlení, jelikož dle soudní judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) má poskytovatel úvěru právo toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvních úroků a poplatků, nad to už v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru. Spotřebitel je tedy povinen poskytnout jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet a pokud ji takto vrací, nemůže se dostat do prodlení. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je dle soudu I. stupně povinností žalovaného zaplatit žalobkyni částku 42 500 Kč představující nesplacenou jistinu, když o částce 7 500 Kč s příslušenstvím bylo již pravomocně rozhodnuto. Žalobkyni nebyl přiznán zákonný úrok z prodlení z této částky a v souladu s návrhem žalovaného soud umožnil žalovanému vzhledem k jeho současné situaci a výši dané pohledávky, uhradit dlužnou částku ve splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Soud vyšel z výpisu z bankovního účtu za poslední 3 předcházející měsíce, z dokladů o výši invalidního důchodu, o výši nájemného a o nákladech na elektřinu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když z větší části byla úspěšná žalobkyně, jíž náleží poměrná část náhrady nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Jeho odvolání směřovalo výslovně proti odst. I. a III. ve výrocích o platební povinnosti žalovaného a o nákladech řízení. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná. S tím jsou spojeny důsledky uvedené v § 87 o spotřebitelském úvěru, tedy, že spotřebitel je povinen vrátit toliko jistinu podle svých možností a schopností bez příslušenství. Dle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) vychází z toho, že smyslem citovaného ustanovení je ochrana spotřebitele před predátorskými praktikami poskytovatelů úvěrů a s tím spojená sankce, která nepřiznává žádné příslušenství k původní jistině. Judikatura též dovozuje, že dle možností umožňuje spotřebiteli nehradit po určitou dobu vůbec, pokud mu to finanční situace aktuálně neumožňuje, či nebude v některém okamžiku umožňovat. Soud I. stupně také pochybil, pokud přiznal náhradu nákladů řízení, když bylo prokázáno, že došlo k porušení zákona ze strany žalobkyně. S ohledem na ust. § 87 zákona nemohla nastat splatnost jistiny a dlužník nemohl být v prodlení s žádnou její částí. Soud tedy měl postupovat v rámci návrhu nikoliv podle obecných ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, ale v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Spornou otázkou mohla být doba, která je přiměřená možnostem spotřebitele. Žalovaný již splatil na poskytnutou jistinu částku 7 500 Kč a jeho situace mu neumožnila hradit více. Jak bylo v řízení prokázáno, měl vícero obdobných neplatně sjednaných úvěrů a dostal se do typické dluhové pasti. Žalovaný tak v podstatě byl v situaci, kterou judikatura předvídá právě možností po určitou dobu nehradit vůbec. Žalovaný tedy nebyl v prodlení se splacením jistiny a v takovém případě měl žalobce podat návrh na určení splatnosti jistiny, nikoliv žalobu o zaplacení, k čemuž se váže nesprávnost výroku I., a pak ani výrok o nákladech řízení nemůže obstát, když žalobce byl ten, kdo zapříčinil neplatnost smlouvy porušením svých zákonných povinností, odmítal uznat tuto neplatnost i komunikaci žalovaného o nabízeném řešení. Tím vyvolal šikanózní žalobu jiného typu, než která mu přísluší. Náklady řízení tedy náleží spíše žalovanému, jehož návrhy byly bezdůvodně odmítány. Pokud soud uložil zaplatit náklady ve lhůtě 3 dnů a náklady představují aktuálně likvidační částku ve výši 1/10 jistiny, zcela nepochybně z tohoto důvodu upadne žalovaný do exekučního řízení, neboť na zaplacení takto vysokých nákladů ve lhůtě 3 dnů nemá prostředky. Žalovaný proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné. Odvolací soud proto dle § 212 věty prvé o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek pouze v rozsahu dotčeném odvoláním, tj v odstavcích I. a III. a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních a nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soud I. stupně se v novém řízení řídil závazným právním názorem odvolacího soudu. Zabýval se tím, zda žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovanému náležitě posoudila jeho úvěruschopnost. Závěr o tom, že žalobkyně při posuzování této otázky postupovala v rozporu s ustanovením § 86 ZSÚ a že na základě žalovaným doložených údajů nemohla učinit reálný a spolehlivý závěr, že žalovaný bude schopen splácet úvěr po celou dobu jeho trvání, aniž by se dostal do platebních obtíží, má oporu v provedeném dokazování a zároveň jde o závěr, který je náležitě a podrobně odůvodněn. Vzhledem k tomu, že účastníci tento závěr vůbec ničím nezpochybnili, může odvolací soud v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru, včetně závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru, který vychází z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Nezpochybněn zůstal také závěr soudu I. stupně vycházející z judikatury Nejvyššího soudu (viz odst. 16 rozsudku a v něm citované rozhodnutí NS), že žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy dle výše citovaného ustanovení náleží jen nesplacená jistina úvěru a nikoliv také smluvené úroky a poplatky, a že nárok na zákonný úrok z prodlení jí vzniká až v okamžiku, kdy se dlužník dostane do prodlení s vrácením zbývající části jistiny úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ.

8. Podle již citovaného ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z obsahu spisu plyne, že to byl žalovaný, který na jednání dne 28. 11. 2025 navrhl splácet jistinu ve splátkách po 500 Kč, a po poučení soudu I. stupně § 118a o. s. ř. doložil listiny týkající se jeho majetkových poměrů, z nichž okresní soud dovodil, že navržená výše splátek je reálná. Protože ze strany žalovaného zazněl stejný závěrečný návrh (na jednání dne 9. 1. 2026), neměl soud I. stupně žádný důvod jeho návrhu splácet jistinu v měsíčních splátkách po 500 Kč nevyhovět. V odvolacím řízení žalovaný žádnou změnu ve svých majetkových poměrech netvrdil, proto odvolací soud vychází ze soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, dle něhož jsou splátky 500 Kč (které navrhl sám žalovaný) nepochybně přiměřené jeho možnostem. Protože žalovaný netvrdil, že mu finanční situace aktuálně neumožňuje dluh splácet, je zcela nadbytečný a irelevantní jeho odkaz na soudní judikaturu, která spotřebiteli umožňuje po určitou dobu dluh nesplácet vůbec.

9. Správným odvolací soud shledává i výrok o nákladech prvoinstančního řízení (vyjma lhůty k plnění, jak bude níže uvedeno). Okresní soud zcela správně vyšel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný. Z procesního hlediska to byla žalobkyně, která uspěla z větší části (85%) a jestliže žalovaný uspěl jen z 15%, žalobkyni náleží 70% z celkově vynaložených nákladů. Úvahy žalovaného uvedené v odvolání jsou zcela liché, a na závěr o jeho povinnosti hradit náklady řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. nemají žádný vliv a to ani popř. z hlediska ustanovení § 150 o. s. ř. Soud I. stupně dle tohoto ustanovení žalobkyni neodepřel právo na náhradu nákladů řízení, jelikož neshledal konkrétní okolnosti případu a stejný názor má i odvolací soud. Byť byla úvěrová smlouva shledána neplatnou, stále zde je jistina, na jejíž vrácení má žalobkyně právo, jelikož jistinu na základě smlouvy žalovaný obdržel a pro své potřeby také spotřeboval. To, že mu byla poskytnuta ochrana (jak bylo výše rozvedeno) dle zákona o spotřebitelském úvěru neznamená, že ji nemusí vracet a pokud ji dosud nevrátil, žalobkyně se oprávněně se svým nárokem obrátila na soud a se svým nárokem na vrácení jistiny také uspěla. Pokud žalovaný žalobkyni vyčítá, že zapříčinila neplatnost smlouvy, nelze na druhé straně odhlédnout od toho, že žalovaný si musel být vědom toho, že nebude v jeho silách splácet ani jistinu (smlouvu neplnil prakticky od samého počátku) za situace, jaké byly jeho finanční poměry v době uzavření smlouvy a předchozí závazky k jiným společnostem. Žalovaný se proto nemůže s úspěchem při rozhodnutí o nákladech řízení dovolávat aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. a zákon o spotřebitelském úvěru na povinnost hradit náklady soudního řízení nedopadá. Za důvodnou odvolací soud shledal pouze námitku týkající se lhůty k plnění, jelikož v řízení doložil, že není v jeho možnostech zaplatit náklady řízení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Vzhledem k výši nákladů řízení, která není nijak závratná, k možnostem žalovaného a k tomu, že již od ledna 2026, kdy byl okresním soudem vyhlášen rozsudek, musel předpokládat, že bude muset hradit náklady řízení, stanovil odvolací soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. novou lhůtu splatnosti nákladů řízení do 3 měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu a je na žalovaném, jakým způsobem své povinnosti v takto adekvátní lhůtě dostojí.

10. Z těchto všech důvodů byl rozsudek soudu I. stupně ve věci samé dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen a ve výroku o nákladech řízení změněn dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen plnit ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy byla úspěšná žalobkyně, avšak ta v odvolacím řízení neučinila žádný účelný úkon (za takový nelze považovat úkon nazvaný vyjádření k odvolání, které ani v nejmenším neobsahuje žádný skutkový a právní rozbor věci). Proto nemá dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádný z účastníků řízení.