6 C 46/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Ing. Evou Otáhalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42 500 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 42 500 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5 039,65 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne 26. 9. 2024. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč, které měl žalovaný spolu se smluvním úrokem v celkové výši 90 000 Kč vrátit nejpozději do 15. 9. 2025. Žalovaný však nedostál svým smluvním povinnostem, když úvěr nehradil řádně a včas. Žalobkyně úvěr dne 10. 2. 2025 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky, kterou žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy z téhož dne.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, byl pravomocně zamítnut nárok žalobkyně na zaplacení částky 7 500 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části nároku co do částky 42 500 Kč s příslušenstvím byla věc shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť v řízení nebylo dostatečně zhodnoceno, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2025, č. j. 6 C 46/2025-42, byla žalobkyně vyzvána ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) k vylíčení rozhodných skutečností o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru a k navržení či zároveň předložení důkazů k prokázání těchto tvrzení. Soud obdržel vyjádření žalobkyně ze dne 6. 10. 2025 doplněné nestrukturovaným výpisem z účtu a výsledky vyhledávání v databázích. Z nařízeného jednání se žalobkyně omluvila a souhlasila s rozhodnutím věci bez její účasti. Při svém rozhodování soud proto vycházel z důkazů, které měl k dispozici. Tyto pak hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a vyvodil z něho tyto skutkové a poté i právní závěry.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 9. 2024 ve spojení s předsmluvními informacemi a potvrzením o vyplacení úvěru ze dne 26. 9. 2024 má soud za prokázané, že účastníci dne 26. 9. 2024 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 158185, na jehož základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Přílohou dané smlouvy bylo Posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr společně se smluvním úrokem ve výši 90 000 Kč nejpozději do 15. 9. 2025. Úrok ve sjednané výši 15 % měsíčně z jistiny, tj. 7 500 Kč měsíčně, měl být hrazen dle čl. 5.

1. úvěrové smlouvy formou pravidelných měsíčních splátek bez umoření jistiny, a to vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Současně s poslední splátkou byla splatná rovněž jistina. Taktéž byly sjednány další poplatky v souvislosti s případným prodlením, a to poplatek za upomínku 500 Kč. V případě zesplatnění úvěru je dlužník povinen uhradit i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z vyčíslené dlužné částky (čl. 5.8. smlouvy). Dále bylo ujednáno, že v případě prodlení s hrazením splátek může věřitel předat dluh k vymáhání inkasní agentuře a dlužník vyslovil souhlas s tím, že tato služba může být zpoplatněna a poplatek činí až 25 % z celkové vymáhané částky (čl. 5.15. smlouvy). Roční procentní sazba nákladů činila 436 %, smluvní úrok byl sjednán na částku 90 000 Kč, měsíčně 15 % z jistiny, tj. ročně by činil 180 %. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku 7 500 Kč, o dlužné splátky byl upomínán, za první a druhou upomínku požaduje žalobkyně úhradu nákladů ve výši 500 Kč. Pro neplnění smluvních podmínek byl dluh k 10. 2. 2025 zesplatněn a předžalobní výzvou ze dne 10. 2. 2025 byl žalovaný upozorněn na možnost soudního vymáhání.

5. Z dopisu žalovaného ze dne 28. 1. 2025 má soud za prokázané, že žalovaný se obrátil na žalobkyni ohledně předmětné smlouvy o úvěru s tím, že ji považuje za neplatnou, neboť žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před jejím uzavřením.

6. Z dopisu žalobkyně ze dne 10. 2. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně trvala na tom, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavření smlouvy o úvěru a že neexistovala žádná důvodná pochybnost o schopnosti dlužníka úvěr splácet, když i on je zcela zodpovědný za svou finanční situaci a za údaje vyplněné ve smluvní dokumentaci. S námitkou neplatnosti dané smlouvy proto nesouhlasila.

7. Z dopisu žalovaného ze dne 5. 3. 2025 má pak soud za prokázané, že žalovaný nesouhlasil s uzavřením dohody o narovnání navržené žalobkyní.

8. Z přílohy č. , hodnota, smlouvy o úvěru ze dne 26. 9. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně při poskytování úvěru vycházela z údajů v ní uvedených. Dle této přílohy byl měsíční příjem žalovaného v době žádosti o úvěr 32 900 Kč (tvrzený žalovaným a rovněž vycházející z jeho bankovního účtu) a jeho výdaje dosahovaly částky 17 769 Kč (z toho 4 000 Kč na bydlení, přičemž žalovaný uvedl 0 Kč, dále náklady na domácnost ve výši 12 244 Kč zjištěné z bankovního účtu, když žalovaný uvedl pouze 1 Kč, dále finanční závazky ve výši 1 005 Kč, náklady na sázení a hazardní hry 20 Kč a extra zůstatek na cokoliv ve výši 500 Kč). Na svou podporu odkázala žalobkyně na výpisy z účtu žalovaného a informace z databází (především REPI, SOLUS, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí). Vzhledem k tomu, že žalovanému dle žalobkyně zbýval měsíčně finanční zůstatek ve výši 15 131 Kč, dospěla k závěru, že žalovanému požadovaný úvěr lze poskytnout. Předpokládané měsíční splátky úvěru činily 7 500 Kč.

9. Z předloženého výpisu z bankovního účtu ve formě surových finančních dat a nikoli výpisu z bankovního účtu v běžném formátu PDF za určité období pak bez další bližší konkretizace nebylo možné jednoznačně rozklíčovat příjmy a výdaje žalovaného.

10. Z výpisů z účtu za období od 1. 9. 2025 až 30. 11. 2025 doložených žalovaným po poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vztahu k prokázání schopnosti splácet na svůj dluh částku 500 Kč má soud za prokázané, že žalovaný dosahuje příjmu minimálně ve výši 16 000 Kč (invalidní důchod a příspěvek na bydlení), přičemž na daný účet mu přichází i další nepravidelné platby, zřejmě z brigád či od rodiny. Na bydlení pak dle předloženého dokladu vynaloží měsíčně zhruba 15 000 Kč.

11. Po právní stránce byla věc posouzena dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení. Neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše stanovená nařízením vlády. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud se v souladu s výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zabýval absolutní neplatností úvěrové smlouvy z důvodu tvrzeného žalovaným, že žalobkyně, coby věřitel, neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, když tato povinnost je dle ust. § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru v nejpřísnější možné podobě uložena věřiteli s cílem získat si takovou podstavu o skutečných příjmech a výdajích dlužníka, za kterých si může věřitel udělat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Účelem této povinnosti je ochrana spotřebitele před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, dále ochrana společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, ale i ochrana věřitele snižováním jeho rizika. Věřitel by se tak neměl spokojit s pouhým a ničím nepodloženým prohlášením spotřebitele, ale sám by měl aktivně zjišťovat a prověřovat údaje poskytnuté spotřebitelem. Pokud tak žalobkyně, coby věřitel, nepostupovala, tak je to v rozporu s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí.

13. Ačkoli žalobkyně vycházela nejen z údajů uvedených žalovaným při žádosti o úvěr, které upravila podle údajů zjištěných z jeho bankovního účtu a případně doplnila s přihlédnutím k reálným možnostem žalovaného do Přílohy 1 dané smlouvy, a dále z dostupných evidencí, není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, neboť žalobkyně musí řádně posoudit jak příjmovou, tak výdajovou stránku, a zjištěné údaje dostatečně ověřit, což se dle soudu nestalo. Žalobkyně uvedla, že pravidelný měsíční příjem žalovaného činil 32 900 Kč, ačkoli tuto částku žádným způsobem více neověřovala a z doloženého výpisu z účtu nebylo možné k této částce jednoznačně dojít pouhým odkazem na obraty na jeho účtech, když soud nemůže sám bez dalšího konkretizování dohledávat v takto nestrukturovaném důkazu oporu pro skutková tvrzení účastníka. Dále žalobkyně uvedla, že výdaje žalovaného na bydlení činily 4 000 Kč, tuto výši nijak blíže nevysvětlila ani nedoložila, přičemž sám žalovaný v době uzavírání dané smlouvy uvedl, že jeho náklady na bydlení jsou 0 Kč. Dále stejně tak uvedl, že jeho náklady na domácnost v souhrnu činí 1 Kč. Ačkoli žalobkyně na tuto částku započetla 12 244 Kč s argumentem, že tato částka vyplývá z jeho bankovního účtu, nelze takové tvrzení opět bez dalšího považovat za prokázané a odpovídající skutečnosti. Dle soudu takovýto rozpor v částkách uváděných žalovaným měl v žalobkyni vyvolat pochybnosti o skutečné majetkové (zejména finanční) situaci žalovaného a vyzvat jej k doložení dalších dokladů prokazujících jeho skutečné příjmy a výdaje. Stejně tak není soudu zřejmé, z čeho dovodila žalobkyně, že žalovaný má finanční závazky právě ve výši 1 005 Kč a na sázení a hazardní hry vynaloží měsíčně 20 Kč. I tato skutečnost měla vést žalobkyni k obezřetnosti, když žalovaný má relativně krátkou dobu po oddlužení (jak bylo zjištěno z insolvenčního rejstříku) další nové závazky.

14. Žalobkyně se jednání neúčastnila, a tak ji soud nemohl při jednání znovu poučit v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně tedy nikterak více nedoložila, zda si vyžádala od žalovaného úplné výpisy z běžného účtu, ze kterých by si ověřila, zda jeho měsíční hospodaření s penězi končí v kladném zůstatku, či jaká je výše jeho příjmů z výdělečné činnosti a jaká z dávek ze systému sociálního zabezpečení, jakým způsobem zajišťuje (a hradí) své bydlení, zda má vyživovací povinnost či jakého původu jsou částky připisované na jeho účet. Uzavření smlouvy o úvěru přitom probíhalo pouze přes webový portál, kde žalovaný vyplnil své údaje, doložil kopii občanského průkazu a průkazu VZP, následně provedl tzv. verifikační platbu a umožnil žalobkyni sdílet data z jeho bankovního účtu. Věřitel však musí zkoumat čisté měsíční příjmy dlužníka za více předchozích měsíců, jeho pracovní perspektivu po celou dobu trvání úvěru, především také věrohodně prověřit výdajovou stránku dlužníka s ohledem na všechny složky v jeho běžném životě. S ohledem na uvedené má soud za to, že pokud žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky, aniž by řádně ověřovala jeho úvěruschopnost, nepostupovala s odbornou péčí a správně nevyhodnotila schopnost žalovaného následně poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně tedy naplnila předpoklady ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle odst. 1 citovaného ustanovení, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větu druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Jelikož žalobkyně v daném případě dle názoru soudu takto nepostupovala, spokojila se toliko s prostými výsledky v databázích a s prohlášeními žalovaného doloženými pouze nestrukturovanými údaji z jeho bankovního účtu, které vzájemně ani nekorespondovaly, neposoudila správně úvěruschopnost žalovaného se splacením poskytnutého úvěru, a proto z tohoto důvodu považuje soud úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, přičemž neplatnost ve smyslu ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru má přímý dopad na to, že soud ve výroku II. rozsudku zamítl žalobu v části nároku týkajícího zákonného úroku z prodlení z částky 42 500 Kč. Dle Nejvyššího soudu (viz. 33 Cdo 3675/2021) jde totiž o úpravu speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle ust. § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud ji takto vrací, nemůže se dostat do prodlení.

17. Nadto soud konstatuje shodně jako ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2025, č. j. 6 C 46/2025-17, že podle konstantní judikatury NS ČR (sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009), která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba rovněž zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky, a to nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy ujednání o nemravné výši úroků z úvěru (15 % měsíčně z jistiny, resp. 90 000 Kč) jsou základním ujednáním spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu a další poplatky. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by žalobkyně peněžní prostředky žalované neposkytla. Ustanovení dané smlouvy zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že rovněž způsobují absolutní neplatnost dané smlouvy.

18. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy dle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku ve výši 42 500 Kč představující nesplacenou jistinu, když o částce 7 500 Kč s příslušenstvím již bylo pravomocně rozhodnuto shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 5. 2025, č. j. 6 C 46/2025-17. Žalobkyni nebyl přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení z této částky, neboť na ten jí v intencích ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzniká nárok teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle ust. § 87 odst. 1 zákona. Lhůta pro vydání takového bezdůvodného obohacení přitom není odvislá od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka dluh splácet. V souladu s návrhem žalovaného soud umožnil žalovanému vzhledem k jeho současné situaci a výši dané pohledávky uhradit dlužnou částku ve splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný soudu předložil výpisy ze svého bankovního účtu za poslední tři předcházející měsíce, dále doklad o výši invalidního důchodu, nájemného a nákladů na elektřinu. Na základě těchto dokladů dospěl soud k závěru, že splácení dluhu v žalovaným navrhovaných splátkách ve výši 500 Kč odpovídá jeho finančním možnostem, a proto byla v souladu s jeho návrhem splatnost dluhu soudem určena ve výroku I. rozsudku. Stanovené splátky jsou minimálními měsíčními splátkami, žalovaný tedy může samozřejmě plnit i částku vyšší, pokud to bude v jeho možnostech.

19. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že jí přiznal úspěšnější žalobkyni. Ta byla v řízení úspěšná v částce 42 500 Kč, která představuje 85 % žalobního nároku, její neúspěch tak činí 15 % a čistý úspěch 70 % (85 – 15). V tomto poměru byly žalobkyni náklady řízení přiznány. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 500 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t., tj. celkem 2 400 Kč, a dále odměny podle ust. § 6, § 7 a § 8 odst. 1 a. t. ve výši 3 100 Kč za každý jeden úkon právní služby učiněný po podání žaloby (vyjádření k výzvě soudu ze dne 6. 10. 2025), a dále paušální náhrada výdajů stanovená dle ust. § 13 odst. 3 a. t. v částce 450 Kč za každý tento úkon právní služby. Dále má advokát nárok na daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 950 Kč, tj. 1 249,50 Kč. Celkem činily náklady řízení žalobkyně částku 7 199,50 Kč, 70 % z této částky činí 5 039,65 Kč, jak byla žalobkyni přiznána výrokem II. Za vyjádření k odvolání ze dne 30. 7. 2025 soud žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal, když se nejednalo úkon právní služby dle ust. § 11 a.t. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné lhůtě v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Platební místo bylo určeno dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.