15 Co 69/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Bredou sídlem Palackého 357, 390 01 Tábor proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 408 000 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 11. 2024, č. j. 8 C 202/2023-193

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. ve výroku o platební povinnosti žalované a III. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 15 390 Kč k rukám Jméno advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 336 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, zatímco žalobu na uložení povinnosti zaplatit dalších 72 000 Kč zamítl. Žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 60 288 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce tvrdil, že žalované poskytl půjčku ve výši 360 000 Kč, které získal na základě svou smluv o úvěru s právnická osoba ze 4. 7. 2022 ve výši 310 000 Kč, a 7. 7. 2022 ve výši 50 000 Kč. Dále požadoval zaplacení 48 000 Kč, které si žalovaná vzala z prostředků z prodeje dřeva, které obdržel žalobce 6. 8. 2022 ve výši 194 380 Kč. Žalovaná uvedla, že v důsledku podvodu ze strany paní jméno FO se dostala do finanční tísně, žalobce se rozhodl, že jí pomůže tím, že si vezme půjčku, kterou splatí. Smlouva o půjčce mezi nimi neexistovala, nedošlo ani k dohodě o splátkách. Aby měla klid o žalobce, nakonec mu po vzájemné dohodě dne 26. 7. 2023 ve 21:55 hodin u tzv. bramborárny v adresa předala hotovost 300 000 Kč. Soud I. stupně na základě výsledků dokazování konstatuje, že mezi účastníky bylo nesporné, že spolu vedli od července do září 2022 společnou domácnost a že mezi žalobcem a právnická osoba byly uzavřené 2 shora uvedené smlouvy o úvěru, na základě kterých žalobce obdržel 360 000 Kč. Z výpisu z jeho účtu je prokázané, že 4. 7. 2022 zaslal na protiúčet žalované 200 000 Kč s označením „půjčka Jméno žalované“, dne 7. 7. 2022 pak 136 000 Kč se stejným označením, dále pak 7. 8. 2022 20 000 Kč a 24. 8. 2022 8 000 Kč, již bez označení. Oba účastníci uvedli, že úvěr od právnická osoba si žalobce sjednával z důvodu poskytnutí finančních prostředků žalované. Vzhledem k tomu, že žalobce sám označil a rozlišil platby, které považoval za půjčku, od plateb na běžný provoz domácnosti, a též ke zcela prokazatelné časové souvislosti u odchozích plateb 200 000 Kč a 136 000 Kč, dospívá soud I. stupně k závěru, že právě tyto 2 částky představují půjčku. U zbývajících 2 plateb 20 000 Kč respektive 8 000 Kč nelze mít půjčku mezi účastníky za prokázanou. Pokud jde o zbylých žalovaných 48 000 Kč, okresní soud na jiném místě svého odůvodnění uvádí, že z výpovědi samotného žalobce vyplynulo, že o žádnou úschovu ze strany žalované se nejednalo. Důkazy k tomu žalobce nenavrhl ani po poučení, že provedené důkazy jeho tvrzení neprokazují.

3. Soud I. stupně se pak zabýval tvrzením žalované, že žalobci již na půjčku splatila 300 000 Kč. V tomto směru byla tvrzení účastníků zcela rozporná a je zjevné, že pouze jedna strana uvádí pravdivé skutečnosti. Každá ze stran navrhla 2 svědky, žalobce svou matku a bratra k prokázání tvrzení, že v době pracovní neschopnosti (která trvala i v době, kdy mělo k vrácení peněz dojít) se zdržoval jen doma. Žalovaná navrhla výslech adresa (kterého označila za budoucího manžela, ten však úmysl sňatku popřel) a matky tohoto svědka. Po hodnocení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, s přihlédnutím i ke způsobu a přesvědčivosti projevu svědků, vyplynula řada rozporů v tvrzeních žalované a jí navržených svědků. Dle žalované na tvrzenou schůzku 26. 7. 2023 jí vezl Anonymizováno. adresa, zatímco on uvedl, že v autě seděl jen jako spolujezdec. Žalovaná vypověděla, že „peníze jsme s budoucím manželem dávali dohromady po pětistovkách, sehnali jsme takto 180 000 Kč. Už měl něco našetřeno a něco měl od maminky“. Svědek naopak vypověděl, že celou částku 180 000 Kč mu předala matka v českých korunách v Rakousku. Dále výslovně uvedl, že peníze mu půjčila jak matka, tak jeho sestra, kterým „postupně jim to splácím“, tedy v množném čísle. To je v rozporu s pozdější výpovědí jeho matky p. jméno FO, že peníze půjčila jen ona, přičemž nelze přijmout vysvětlení, že se jednalo jen o nedorozumění po telefonu, když svědek uvedl, že peníze splácí oběma. Z hlediska bezprostřednosti a ústnosti pak výpověď svědka jméno FO nepůsobila věrohodně, zejména když uvedl, že ani nezná současně příjmení své matky, její adresu, nemá ani její telefon, zatímco žalovaná její příjmení znala. Nevěrohodně a nelogicky působilo i tvrzení svědka, které mu jeho matka potvrdila, že přestože spolu nekomunikovali cca 20 let, tato mu ihned půjčila 180 000 Kč (matka se ho ani nezeptala, na co to potřebuje). Takový popis přijde soudu těžko uvěřitelný, kdy se spolu osoby 20 let nevidí, přesto jedna druhé ihned poskytne 180 000 Kč, bez vědomí, na co bude částka použita, i vzhledem k popsané formě žádosti. K tomu se přidává i nevěrohodné tvrzení svědkyně Anonymizováno, že takto vysokou částku si spořila na dovolenou v České republice, kdy je jednak obecně známo, že dovolená v této zemi nevyžaduje tak vysokou částku úspor, jednak jí svědkyně řadu let nerealizovala. Jako nevěrohodné se ukázalo i její tvrzení, že předmětnou částku měla v hotovosti z důvodu, že jí bylo dvakrát vyplaceno 50 000 Kč z důchodového spoření v České republice, což vyvrací zpráva Penzijního fondu právnická osoba, dle které bylo svědkyni vyplaceno jen jednou, ve výši 42 647 Kč dne 16. 6. 2022. Stejně tak se jeví nevěrohodné, že by vůbec svědkyně disponovala takto vysokou částkou v českých korunách, když cca 20 let žije Rakousku, kde je běžnou měnou euro, které je stabilnější než česká koruna. Je nevěrohodné, že ač by svědkyně nevěděla, na co částku poskytuje, vydala se tímto ze svých větších úspor, když uvedla, že teď už je její kasa „trošku prázdná“, dále že by takto vysokou částku vydala těsně před tím, než zrealizovala jí naplánované vydání (dle výpovědi svědkyně synovi řekla, že „kdyby jsi přišel za 3 neděle, tak je pozdě“). Jeví se pak soudu nevěrohodné, že při takto vysokých částkách svědkyně nechce prostředky po svém synovi vrátit, stejně jako svědek adresa je nechce po žalované, jak vypověděli. Z těchto důvodů se výpovědi svědků navržených žalovanou jeví jako dopředu domluvené. Navíc o předání peněz žalovanou žalobci neexistuje žádný listinný důkaz, když žalovaná mohla jednoduše poslat částku na účet žalobce nebo si alespoň od žalobce mohla nechat podepsat potvrzení o jejím předání. Naproti tomu výpovědi jméno FO a právnická osoba působily na soud zcela věrohodně, oba svědci shodně uvedli (v souladu s výpovědí žalobce), že po 18 hodině již nikam žalobce z domu nevycházel. Žalobce není majitelem žádného vozu, takže pokud by někam jel autem, jak tvrdí žalovaná, musel by si klíče půjčovat od svědka Anonymizováno. jméno FO, k čemuž však nedošlo. Z těchto důvodů má soud za vyvrácené tvrzení žalované, že žalobci vrátila 300 000 Kč. Vzhledem k tomu bylo žalované uloženo zaplatit žalobci prokázanou výši půjčky 336 000 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná, neboť ho pokládá za nesprávný. Poukazuje znovu na to, že žalobce nežádala o půjčku, ale o pomoc s tím, že až dostane zpět finance od svojí dlužnice paní jméno FO, celou částku mu dá. Pokud si žalobce označil u zasílaných částek „půjčka Jméno žalované“, odesílatel platby tam může uvést cokoliv. Sám soudce okresního soudu pokládá žalobce za nedůvěryhodnou osobu, žalovaná proto nerozumí tomu, jak najednou může být při rozsudku věrohodný. Pro vykreslení osoby žalobce jako nedůvěryhodné žalovaná dokládá k odvolání listiny, ze kterých je to z jejího pohledu jednoznačné. Jako příklad lze uvést, že pokud žalobce nainstaloval kameru do automobilu, nechápe, proč neexistuje záznam z předání financí u bramborárny. Tím by se prokázaly jeho lži o tom, že byl údajně 26. 7. 2023 zavřený doma. Není přitom podstatné, zda svědek adresa byl při cestě řidičem či spolujezdcem. Sám žalobce již při náhodném setkání na náměstí v adresa sdělil 3 termíny, kdy má půjčku uhradit. Žádala soud, aby si nahrávku vyžádal, avšak žalobce uvedl účet, pod kterým není již záznam vedený. Pokud si svědek adresa nevzpomněl na příjmení matky, je to z důvodu, že se několikrát vdala a nebyl s ní dlouhou dobu v kontaktu. To, že svědek přijde za matkou pouze, když něco potřebuje, ještě nepotvrzuje fakt, že je to divné a nepravděpodobné. Žalovaná u předání financí matkou panu jméno FO nebyla, tyto však svědek přivezl ve výši 180 000 Kč. Je možné, že na dovolenou není třeba tak vysoká částka, ale nikdo neřekl, že jí na to chtěla využít celou.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně, který se věci podrobně věnoval. Byla to žalovaná, která v průběhu řízení měnila svá tvrzení. Nejdříve v odporu proti platebnímu rozkazu uvedla, že k žádné půjčce nedošlo. V průběhu řízení, po provedeném dokazování pak změnila své stanovisko, připustila, že peníze dostala, začala však tvrdit, že 300 000 Kč bylo vráceno. Tuto situaci soud I. stupně podrobně rozebírá, přičemž žalobce se plně ztotožňuje s jeho závěry.

6. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o platební povinnosti žalované a o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí v dalším výroku o částečném zamítnutí žaloby nabylo samostatně právní moci v souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. Po projednání věci dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není opodstatněné.

7. V prvé řadě je třeba konstatovat, že soud I. stupně postupoval v řízení bez jakýchkoliv procesních vad. Oběma stranám poskytl řádně prostor k uplatnění jejich procesních práv a návrhů. Řízení bylo přitom složité kvůli rozsahu dokazování. I v tomto procesu však soud I. stupně dostál všem procesním pravidlům, zejména ve smyslu § 122 odst. 1, § 123 a § 126 o. s. ř. Ostatně v tomto směru nejsou ze strany účastníků žádné námitky. Provedeným dokazováním soud I. stupně také vyčerpal důkazní návrhy obou stran sporu. Pokud žalovaná v odvolání uvádí, že žalobce najednou po jednom soudním jednání ztratil nahrávku, procesní situace byla zcela odlišná. Nešlo o důkazní návrh žalované, ale ani žalobce. Z výpovědi svědka Anonymizováno. jméno FO (při jednání 20. 6. 2024) totiž vyplynulo, že na domě, kde svědek bydlí (a kde tehdy bydlel i žalobce) je umístěna kamera se záznamovým zařízením, přičemž svědek dále sdělil, že by „šel najít i den 26. 7. 2023, jaký byl v domě pohyb. Toto jsem schopen soudu předložit“. Teprve následně se k tomuto žalobce (k dotazu soudu I. stupně) vyjadřoval tak, že se jedná o kameru na jeho jméno a mohl by do 14 dnů záznam předložit. Následně však sdělil soudu, že se do záznamu dostat nemůže, neví, z jakého důvodu, přičemž sdělil veškeré informace k tomu, jaká společnost toto provozuje. Soud I. stupně se pak z vlastní iniciativy, v souladu s § 120 odst. 2 o. s. ř., opakovaně snažil od společnosti TP Link získat záznam z uvedeného dne, celá záležitost však skončila na tom, že záznamy se uchovávají pouze 3 měsíce.

8. Nemůže být pochyb o tom, že stěžejní pro rozhodnutí ve věci samé je závěr o zjištěném skutkovém stavu, neboli hodnocení výsledků dokazování. Při něm se ve smyslu § 132 o. s. ř. uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů. Její podstatou je, že si soud podle svého vlastního přesvědčení hledá odpověď na otázku, zda tvrzení účastníka o skutečnosti rozhodné pro posouzení věci je pravdivé či nepravdivé. Přijmout závěr o skutkovém stavu může soud tehdy, pokud o něm nemá žádné rozumné pochybnosti. Ve sporném řízení je vyžadováno, aby rozhodné skutečnosti byly spolehlivě zjištěny, není tedy požadováno zjištění pravdy v nějakém absolutním významu, jde o vysokou pravděpodobnost rozhodných skutečností blížící se hranici praktické jistoty. Zákon nemůže přesně předepisovat pravidla, z nichž by mělo toto hodnocení vycházet. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů. Posouzení výsledků dokazování tak v sobě obsahuje jak subjektivní, tak objektivní stránku. Kvalita hodnocení důkazů na straně jedné plyne z lidských a odborných vědomostí a zkušeností soudce, což je ovšem omezováno uplatňováním objektivních zákonů lidského myšlení. Jejich základem jsou pravidla logického myšlení – zásada totožnosti, která požaduje, aby se v určité úvaze zachovával neměnný význam použitých výrazů, zásada sporu, jež vyjadřuje, že v témže čase a za týchž podmínek nemůže zároveň platit nějaké tvrzení a jeho protiklad, zásadu vyloučeného třetího, podle které ze 2 protikladných tvrzení musí být jedno pravdivé, a zásadu dostatečného důvodu, která požaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. Při hodnocení důkazů musí soud přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Měl by si tedy všímat a hodnotit i chování účastníků, jejich přednesy. Věrohodnost určitého údaje (poznatku) získaného provedením konkrétního důkazu, a tedy i její význam z hlediska důkazu pravdivosti či nepravdivosti skutkových tvrzení, soud hodnotí jednak izolovaně, jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením všech zbývajících důkazů. U svědků hodnotí jejich věrohodnost, u listin jejich pravost. U svědecké výpovědi soudce hodnotí nejdříve obecně její věrohodnost s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům a k projednávané věci, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, dále pak konkrétně vzhledem k okolnostem, které doprovázely jeho vnímání určitých skutečností, ke způsobu reprodukce těchto okolností, k chování při výpovědi apod. Zjištění, které získá tímto hodnocením obsahu svědecké výpovědi, pak soudce porovná se zjištěními, jež získal na základě hodnocení ostatních důkazů, a uváží, do jaké míry jsou tyto zprávy souladné či protichůdné, vzájemně se doplňující apod. Současně přirozeně dává příslušnou důkazní sílu tomu kterému důkazu z hlediska jeho významu pro zjištění rozhodné skutečnosti (k tomuto podrobněji viz Občanský soudní řád I., 1. vydání 2009, a Občanský soudní řád, 3. vydání 2024, oboje právnická osoba. Beck, vždy komentář k § 132 o. s. ř.).

9. Z hlediska řádného naplnění všech těchto zásad a pravidel je tudíž nutno zkoumat odvolací námitky žalované, které vesměs směřují vůči skutkovým zjištěním soudu I. stupně. To však odvolací soud nečiní a ani nemůže činit tím způsobem, že by sám nově hodnotil důkazy provedené okresním soudem. Je totiž nutno zdůraznit, že skutkovou instancí v nalézacím soudním řízení je vždy soud I. stupně, který provádí důkazy, jež účastníci navrhli ke svým tvrzením, a který je pak hodnotí, protože právě tímto proces dokazování, jež je svěřen soudu I. stupně, končí. Odvolacímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy, které sám neprováděl. Jeho úkolem v systému neúplné apelace je zkoumat správnost procesu hodnocení důkazů. Jinými slovy odvolací soud posuzuje, zda postup, kterým soud I. stupně hodnotil důkazy, a kterým dospěl k dílčím či konečným skutkovým závěrům o rozhodných skutečnostech, je podložený a správný. Pokud soud I. stupně v tomto procesu respektoval zásady pro hodnocení důkazů (shora rozvedené), jestliže z jednotlivých důkazů vyvodil zjištění odpovídající jejich obsahu, jestliže hodnotil důkazy i navzájem, a to v logických souvislostech, jestliže v rámci toho neopomněl žádnou relevantní skutečnost, jež vyšla v řízení najevo, jestliže adekvátně přihlédl k důkazní hodnotě toho kterého důkazu a jestliže v rámci vzájemného hodnocení důkazů posuzoval i jejich hodnověrnost (jak je výše rozvedeno), a jestliže v jeho úvahách nejsou žádné logické nesrovnalosti či jiné rozpory, pak odvolací soud jako soud přezkumný nemá důvod pokládat přijaté skutkové závěry za nesprávné. A tak je tomu i v daném případě.

10. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela evidentní, že soud I. stupně si byl vědom protichůdnosti v základních tvrzeních účastníků, a proto se důkladně a podrobně věnoval skutkové stránce věci. Postupně vyhodnocoval jednotlivé rozhodné skutečnosti a to způsobem, který lze označit za úplný a pečlivý, stejně jako za přesný a přesvědčivý. Neopomněl ve svých úvahách skutečně nic důležitého, co z dokazování vyplynulo. Podrobil rozboru i účastnické výpovědi ve srovnání s výpověďmi svědeckými i listinnými důkazy, věnoval více než dostatečnou pozornost věrohodnosti provedených důkazů právě z hlediska jejich konkrétního obsahu a při vzájemném srovnání. V úvahách soudu I. stupně, na základě kterých pak dospívá k jednotlivým zjištěním, nelze shledat ani žádné zásadní rozpory, jež by toto vyhodnocení zpochybňovaly.

11. První spornou otázkou byla existence půjčky mezi účastníky ve výši 336 000 Kč (jež je pouze předmětem odvolacího řízení). Důkazní břemeno v tomto směru bylo na žalobci, což soud I. stupně respektoval. Vyhodnotil k tomuto všechny důkazy, jež mohly přinést nějakou informaci k pravdivosti či nepravdivosti tohoto tvrzení žalobce (viz bod 5. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací námitky žalované jsou zde kusé, nesouvislé a vnitřně rozporné. Polemizuje s okresním soudem, že by „žalobce požádala o půjčku“, neboť „ho požádala o pomoc“, přitom však na jiném místě odvolání uvádí, že „netvrdím, že mi částku neposkytl“, aby mezi tím poukázala na to, že ve svém bankovnictví u převodu 200 000 Kč a 136 000 Kč z účtu žalobce na její účet nemá údaj „půjčka Jméno žalované“. K tomu lze jednak uvést, že půjčka může být uzavřena i ústně, takže nemusí být rozhodující (a v daném případě ani není), zda o tom existuje nějaká listina. Jednak slovo „pomoc“ není právní termín, ale obecné vyjádření určité činnosti jedné osoby ve prospěch druhé, která může mít mnoho podob a která se v právní rovině může projevit třeba právě poskytnutím finančních prostředků jako půjčky. Jestliže žalobce při uvedených 2 platbách uvedl, byť pro sebe, údaj „půjčka Jméno žalované“, jednoznačně to dokládá úmysl, se kterým tyto prostředky žalované poskytoval, přičemž nejde o žádnou dodatečnou fabulaci, neboť tento údaj musel zadávat při odeslání platby. Z druhé strany byly tyto částky bez jakýchkoliv výhrad přijaty, takže ani z tohoto hlediska nelze soudu I. stupně vytknout, že z věcných i časových souvislostí dovodil vznik půjčky mezi účastníky ve výši 200 000 Kč a 136 000 Kč, dle současné právní terminologie tedy smlouvy o zápůjčce dle § 2390 a násl. o. z. Není zřejmé, čeho v tomto směru chtěla žalovaná dosáhnout svými odvolacími námitkami, protože při své výpovědi před soudem I. stupně i v odvolání výslovně připouští, že žalobce jí prostředky poskytl (a i kdyby snad mezi účastníky nešlo o dohodu o zápůjčce, pak by je přece žalovaná musela stejně vracet z titulu bezdůvodného obohacení). Je tudíž naprosto správný právní závěr soudu I. stupně o tom, že žalobce zapůjčil žalované částku 336 000 Kč.

12. Navazující spornou otázkou bylo to, zda v rozsahu 300 000 Kč byla tato zápůjčka vrácena. Tomu soud I. stupně věnuje nejrozsáhlejší část svého odůvodnění (body 6. – 8.), jež na rozdíl od odvolání žalované neuvádí pouze dílčí „střípky“ z množství dílčích zjištění, ale skutečně komplexně a detailně rozebírá výsledky dokazování k tomuto. A soud I. stupně tak musel činit, protože pokud žalovaná uváděla, že v konkrétní čas na konkrétním místě předala uvedenou částku žalobci, který nepopíral jenom převzetí částky, ale i to, že by byl na tvrzeném místě v tvrzeném čase, pak dle logického principu jedna strana musela lhát. V procesní rovině bylo přitom správně vycházeno z toho, že důkazní břemeno prokázat vrácení peněz bylo již na žalované, neboli její verze události musí být provedenými důkazy postavena najisto. Ve skutkové rovině bylo zase správně vycházeno z toho, že s ohledem na zmíněnou protichůdnost je nezbytné podrobně vyhodnotit důkazy z hlediska jejich vzájemného souladu i v dílčích informacích či údajích, které by jinak nemusely být podstatné. Je totiž paradoxem, že měla být vrácena nikoliv malá částka – 300 000 Kč, ovšem v celém procesu jejího poskytnutí žalobci není k dispozici jediný listinný důkaz. Jak soud I. stupně uvádí, nejenomže žalovaná částku neposlala na účet žalobce (jak to učinil bezhotovostně žalobce při poskytnutí zápůjčky), ale nevyžádala si při tvrzeném předání 300 000 Kč žalobci ani v žádné formě (třeba na kus papíru) potvrzení od něj. Navíc není ani žádná listina o původu 300 000 Kč, neboť 120 000 Kč měla mít žalovaná dle své výpovědi „před tím doma třičtvrtě roku“, a 180 000 Kč měla mít svědkyně Mondl rovněž v hotovosti doma v okamžiku návštěvy svědka jméno FO. Jistě není existence takové situace vyloučena, ale rozhodně v současné době není obvyklá. Odvolací soud tím chce zdůraznit, co si žalovaná z hlediska jejího důkazního břemene při obsahu jejího odvolání evidentně neuvědomuje, že nedoložila jedinou listinu, kterou by prokázala původ, byť třeba části z 300 000 Kč a prokázala předání této sumy v jí tvrzený den žalobci. Vše tedy stojí na tom, zda existenci této částky a její předání žalobci lze mít prokázané na základě 2 svědeckých výpovědí svědků jméno FO a Mondl, s případnou podporou účastnické výpovědi žalované.

13. Soudy nemají kompetence posuzovat a možnosti zkoumat povahové rysy účastníků. Výše bylo popsáno, jakým způsobem se má hodnotit obecná i konkrétní věrohodnost svědeckých (a účastnických) výpovědí, přičemž soud I. stupně přesně v intencích tohoto postupoval. Jiné události, které se odehrají mezi účastníky, nemohou být rozhodující pro daný předmět řízení. Listiny, na které žalovaná poukazuje v odvolání a které předložila již před soudem I. stupně, na straně jedné jistě svědčí o tom, že žalobce po rozchodu mezi účastníky nadměrně obtěžoval žalovanou a vyjadřoval se o ní na sociálních sítích či při elektronické komunikaci s jinými osobami evidentně nevhodným a urážlivým způsobem (viz rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků města adresa z 10. 3. 2023). Na straně druhé základním elementem v rámci této komunikace bylo právě řešení vrácení prostředků, jež žalobce zapůjčil žalované. Není přitom zřejmé, z čeho žalovaná dovozuje, že pro soud I. stupně byl žalobce – proti závěrům v napadeném rozsudku – nedůvěryhodnou osobou. Nic takového z obsahu spisu nevyplývá, včetně obsahu protokolů o jednáních. Jistěže si soudce průběžně vytváří názor na danou věc, vyhodnocení důkazů je však věřeno právě do obsahu rozhodnutí ve věci samé, kde soud objasní svůj komplexní náhled kromě jiného i na význam a důkazní hodnotu toho kterého důkazu. A jak bylo výše uvedeno, prokázání tvrzení o vrácení peněz nezávisí ani tak na hodnověrnosti žalobce a jeho výpovědi, jako především na hodnověrnosti svědectví p. jméno FO a p. jméno FO.

14. A právě tomu se soud I. stupně pečlivě a podrobně věnoval. Veškeré úvahy, které k tomuto vyslovil (viz zejména bod 8. odůvodnění) musí odvolací soud pokládat jednak za věcně podložené, protože soud I. stupně při tomto procesu hodnocení nepoužil nic, co by z toho kterého důkazu nevyplynulo. V rámci toho vzal v úvahu i to, co mu vyplynulo z vystupování a chování účastníků a svědků při podání jejich výpovědí, v souladu s principem ústnosti a přímosti soudního řízení a pravidly plynoucími z § 132 o. s. ř. Jednak především při vzájemném hodnocení údajů a okolností plynoucí z jednotlivých důkazů vyslovuje vesměs závěry, které jsou logické a správné. Jedná se o věcné rozpory mezi výpověďmi žalované a svědka jméno FO respektive tohoto svědka a svědkyně Anonymizováno, stejně jako rozpory v samotné výpovědi této svědkyně proti jiným skutečnostem, jež vyšly v řízení najevo. A možná se tak žalované může jevit nepodstatný argument okresního soudu, že svědek adresa si nevzpomněl na příjmení své matky nebo že jí bez dalšího po 20 letech přijel požádat o peníze. Ovšem přece tyto a další detaily v jednotlivých důkazech při hodnocení ve vzájemných souvislostech jsou těmi, jež ovlivňují závěr o souladu tohoto důkazu s tvrzeními účastníka, o jeho souladu s dalšími důkazy a v konečném závěru tak i o jeho hodnověrnosti. Pokud by tvrzení nebyla tak protichůdná a pokud by tvrzení žalované neprokazovaly pouze výpovědi svědků jméno FO a Mondl, patrně by se soud I. stupně nemusel tak důsledně a důkladně věnovat rozboru těchto důkazů, v daném případě však byl tento postup plně namístě (a nutno dodat, že nebyl jednostranný, protože stejným způsobem přistoupil soud I. stupně také třeba k rozboru výpovědí svědků A. jméno FO a M. jméno FO, ve vztahu k tvrzení žalobce). Žalovaný v odvolání uvádí, že svědek adresa od matky skutečně finance „přivezl a to 180 000 Kč“. To je však třeba v přímém rozporu s výpovědí samotné žalované, která výslovně uvedla, že „peníze jsme s budoucím manželem dávali dohromady po pětistovkách, sehnal takto 180 000 Kč. Už měl něco našetřeno a něco měl od maminky“. Jestliže něco dali dohromady a svědek měl něco našetřeno, neměl důvod přivézt od své matky 180 000 Kč (jak zhodnotil okresní soud). V této souvislosti lze navíc doplnit, že pokud žalovaná uvedla, že „já jsem sehnala v hotovosti jen 120 000 Kč“, které „jsem před tím měla doma 3/4 roku“, nelze to rovněž pokládat samo o sobě za věrohodné. Doba 3/4 roku totiž spadá zhruba do období září – říjen 2022, kdy se účastníci rozešli, a není vůbec zřejmé, že by žalovaná v té době měla a kde by sehnala takto vysokou částku. Sama hovořila o tom, že žalobci peníze chtěla vrátit, až jí vrátí prostředky p. jméno FO, která jí podvedla, k tomu však v celém tomto období nedošlo. A ani z další části výpovědi žalované či z jiného důkazu neplyne zdroj, kterým by tuto nikoliv malou částku v uvedené poměrně krátké době získala. Je pravdou, že svědkyně Anonymizováno neřekla, že částku kolem 200 000 Kč, kterou měla mít doma v hotovosti při žádosti svědka jméno FO o zapůjčení 180 000 Kč, by v celém rozsahu použila na dovolenou, v každém případě však pouze tento důvod uvedla k tomu, že tuto hotovost a v českých korunách měla doma k dispozici. Soud I. stupně však logicky zpochybňuje toto její tvrzení za situace, kdy svědkyně řádově 20 let žila a pracovala v Rakousku a měla tak příjmy pouze v eurech, přičemž Českou republiku navštěvovala jenom občas, v Rakousku žila i její dcera a se synem žijícím v České republice nebyla 20 let v kontaktu, přičemž její tvrzení, že zhruba půlku z této naspořené částky měla získat ze 2 výplat z důchodového spoření, je vyvráceno právě zprávou tohoto subjektu (výplata pouze 42 647 Kč). Lze proto jenom sdílet pochybnost soudu I. stupně o tom, že by svědkyně měla tak vysokou částku k dispozici za popsané situace v Rakousku, zrovna v okamžik, kdy jí po mnoha a mnoha letech navštíví její syn. A opravdu je i pro odvolací soud těžko uvěřitelné, že byť jde o jejího syna, půjčí mu bez jakéhokoliv, byť třeba ústního, ověření, poté, co se 20 let neviděli, i v současnosti značnou částku 180 000 Kč.

15. Z těchto důvodů nelze soudu I. stupně nic zásadního vytknout ani v procesu hodnocení důkazů k tvrzení žalované, že žalobci na půjčku zaplatila 300 000 Kč. Ve skutkové rovině tak obstojí jím přijatý konečný závěr, že toto tvrzení nelze mít s jistotou za prokázané. Pak je správný konečný právní závěr o tom, že na straně žalované je dána povinnost zaplatit žalobci 336 000 Kč. Jelikož soud I. stupně nikterak nepochybil ani při rozhodování o nákladech řízení (i zde lze odkázat na jeho odůvodnění), byl rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o platební povinnosti žalované a o náhradě nákladů řízení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

16. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalobci právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny náklady právního zastoupení za úkon právní služby za 9 660 Kč (účast u odvolacího jednání) a úkon v poloviční sazbě 4 830 Kč (účast u vyhlášení rozhodnutí) spolu s 2 režijními paušály po 450 Kč dle § 7, § 11 odst. 1 písm. g), § 11 odst. 2 písm. f) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2025. Celkovou částku 15 390 Kč je žalovaná povinna zaplatit v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek dle § 237 o. s. ř.