15 Co 99/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a Mgr. Pavla Přibyla ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. Klárou Kořínkovou sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 11 984 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 2. 2025, č. j. 11 C 2/2026-17

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích II. ve výroku o částečném zamítnutí žaloby a III. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 8 000 Kč s úrokem z prodlení 12 % ročně od 10. 3. 2025 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 3 984 Kč zamítl. Žalovanému pak uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 889 Kč.

2. Zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru 12. 2. 2025, dle které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem 200 Kč a s poplatkem 2 400 Kč do 9. 3. 2025. Sjednaná úroková výše činila 36,5 % ročně, RPSN bylo 5 986,28 %. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % za každý den prodlení, s omezením maximálně do 50 % úvěrované částky. Žalovaný na úvěr ničeho neuhradil. Žalobkyně se domáhá jistiny 8 000 Kč, pevně stanovené částky úroku 200 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 2 400 Kč, smluvní pokuty 1 384 Kč a úroku z prodlení. Soud I. stupně se zabýval platností této smlouvy. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu, která je plně použitelná i za účinnosti o. z., byť byla vydaná za účinnosti obč. zák. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud dovodil, že nepřiměřeně vysoké úroky jsou v rozporu s dobrými mravy, v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 486/2022 byla shledána výše úroků 60 % ročně za rozporná s dobrými mravy, neboť téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry. Také Ústavní soud v nálezu III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 69 % ročně a RPSN ve výši 104,83 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce. Tyto závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která navazuje na judikaturu Ústavního soudu, je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoliv izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy. Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 o. z. neplatnost právního jednání. V daném případě byl žalovanému poskytnut úvěr 8 000 Kč a při splnění všech smluvních povinností měl žalovaný uhradit 10 600 Kč formou jednorázové splátky. Navýšení závazku je způsobeno především povinností zaplatit poplatek 2 400 Kč. Již samotná výše tohoto poplatku je při délce doby, na kterou je úvěr poskytnut (25 dní), nepřiměřená. Neadekvátnost soud dovozuje z obsahu smlouvy (jednoduchá formulářová smlouva, nenáročná na zpracování či formulaci) a ze způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli úvěrů (vysoce automatizovaný, u všech dlužníků prakticky shodný). Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takové nákladnosti položky představující vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Skutečným účelem sjednání poplatku tak nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti, ale skryté navýšení smluvního úroku, který byl sjednán již ve výši 36,50 % ročně, a to tak, aby svou deklarovanou výší nepřesahoval hranici, která je v souladu s dobrými mravy. Pokud je smluvní úrok vnímán v právní praxi jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna ve své reálné výši naprosto nepřiměřená výši plnění, které věřitel poskytl žalovanému. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je u smlouvy vyjádřena RPSN ve výši 5 986,28 %, je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Sjednání takového poplatku je tak obcházením zákona. Nevyváženost smlouvy v neprospěch žalovaného vyniká i v případě prodlení se splácením, kdy žalobkyně má právo požadovat zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s upomínáním až za 10 upomínek (500 Kč a 300 Kč) a za písemnou upomínku (maximálně 2 upomínky po 500 Kč). Navíc byl věřitel oprávněn účtovat poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč a současně může požadovat zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky. Ustanovení smlouvy tak ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Proto je nutno poskytnutí finančních prostředků žalovanému posoudit jako plnění bez právního důvodu dle § 2991 odst. 1 o. z. Je tak nárok žalobkyně co do částky 8 000 Kč, která je bezdůvodným obohacením. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné částky. Zbylé nároky však s ohledem na absolutní neplatnost celé smlouvy o úvěru přiznat nelze.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která žádá jeho změnu tak, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit také 3 984 Kč. Poukazuje na to, že dle relevantní judikatury nelze přiměřenost sjednaného úroku posuzovat paušálně podle obecně stanovené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010). Rovněž tak je nutno akcentovat rizikovost poskytovaného úvěru, který může i několikanásobně překračovat obvyklý úrok poskytovaný bankami (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalobce poskytuje úvěry v relativně nízkých částkách, s krátkou dobou splatnosti většinou do měsíce. Poplatek za poskytnutí úvěru slouží k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací a poskytnutím úvěru, zejména nákladů na ověření úvěruschopnosti klientů. Současně musí zajistit přiměřený zisk. Přiměřenost poplatku, který je svou povahou úrokem za poskytnutí úvěru, proto nelze posuzovat podle standardních úrokových sazeb u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v řádově vyšších částkách. Zde se jedná o tzv. mikropůjčky, jako specifický úvěrový produkt, který poskytuje řada subjektů obdobným způsobem jako žalobkyně. Sjednaný poplatek zde nevybočuje z ustálené praxe a je třeba jej hodnotit jako přiměřený. I přes vysokou výši roční sazby úroku nelze přehlédnout, že byl úrok sjednán nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní časové období pevnou částkou. Krátká doba splatnosti výrazně přispívá k tomu, že RPSN se jeví jako velmi vysoká. Žalobkyně k tomuto odkazuje na již konstantní judikaturu Krajského soudu v Plzni, jehož několik rozhodnutí přikládá.

4. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o částečném zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení. Jednání nebylo nařízeno dle § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť sporným je právní posouzení věci a účastníci souhlasili s takovým procesním postupem. Odvolací soud pak dospívá k závěru, že odvolání není opodstatněné.

5. V obecné rovině lze konstatovat, že soud I. stupně postupoval v řízení bez jakýchkoliv procesních vad. Měl splněné podmínky pro rozhodování ve věci bez jednání. Listinné důkazy přiložené k žalobě byly dostatečné k tomu, aby mohla být věc po právní stránce posouzena. A také z tohoto hlediska rozhodoval v souladu s dnes již ustálenou soudní praxí podepsaného soudu. Velice pečlivě a podrobně rozebral jak právní východiska dle odborné literatury a judikatury, jež se vztahují k posuzování platnosti úvěrových smluv v rámci spotřebitelských vztahů, stejně jako rozebral obsah smluvního vztahu uzavřeného mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným z hlediska vzájemných práv a povinností. Odvolací soud jako soud přezkumný se může jenom ztotožnit s úvahami a závěry, které vedly soud I. stupně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z 12. 2. 2025, takže pokud nebude nic dalšího uvedeno, lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

6. Jistěže lze připustit, že poskytování tzv. mikroúvěrů je obsahově částečně odlišné od úvěrů s vyššími částkami a na delší dobu splatnosti a tudíž se částečně lišit vymezení základních parametrů. To však nemůže znamenat, že by bylo v této části spotřebitelských vztahů možné pomíjet rovněž vznikající zásadní nerovnost mezi právy a povinnostmi smluvních stran. A to je i podstatou posouzení věci soudem I. stupně, kdy i v tomto směru musí platit právní závěry plynoucí z dnes již také ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Bylo by možné polemizovat, zda z toho vyplývající hranice platnosti – neplatnosti smlouvy o úvěru není výrazněji posunuta ve prospěch spotřebitele. Již z principu je ovšem jasné, že spotřebitel je slabší smluvní stranou a že v hmotněprávní úpravě je dlouhodobý trend k jeho větší ochraně. Soud I. stupně plně ve shodě se zmíněným východiskem hodnotil komplexně obsah předmětné smlouvy, v rámci čehož nevynechal žádnou významnější okolnost.

7. Nejde ani v tomto případě jenom o samotný úrok, který je nepochybně řádově vyšší než jeho obvyklá výše u úvěru poskytovaných bankovními institucemi. Soudy také akceptují, že zejména s ohledem na vyšší míru rizika je výše úroku u poskytovatelů nebankovních úvěru vyšší. Tak je tomu i v tomto případě, ovšem jistě sama tato skutečnosti nemůže vést k absolutní neplatnosti smlouvy. Zásadní je však celkový výsledek smluvního ujednání – při velice krátké době na vrácení půjčky v podobě necelého měsíce by žalovaný i při řádném splnění všech svých povinností zaplatil proti půjčce 8 000 Kč celkem 10 600 Kč (jak správně uvádí napadené rozhodnutí), což je navýšení o třetinu. Částka 2 600 Kč by se mohla jevit jako nízká, je však nutno brát v úvahu její procentní hodnotu proti poskytnuté jistině. Sama žalobkyně připouští, že poplatek tvořící její podstatnou část je „svou povahou úvěrem. Už vzhledem k tomu je přirozeně lichá její argumentace o nákladech na administraci smlouvy. Navíc je věcně zcela logická úvaha okresního soudu, že musí být o náklady minimální, při stejném obsahu všech smluv a při elektronickém způsobu jejich přípravy a uzavírání. Z obsahu listin připojených k žalobě neplyne ani to, že by právní předchůdce žalobkyně obsáhle lustroval osobu žalovaného v databázi dlužníků před uzavřením smlouvy, natož aby bylo prokázáno, že u samotného žalovaného to stálo „desítky až stovky korun“. K částce 2 600 Kč přistupují i další poplatky, při výši úvěru nikoliv malé a navíc opakované, označované za „náklady“ za upomínky, a také smluvní úrok 0,1 % denně. A to ještě nebylo zmiňováno RPSN, jež je naprosto extrémní – téměř 6 000 %. Jistě je ovlivněno krátkou dobou splatnosti úvěru, na straně druhé se tato hodnota u klasických úvěrů se splatností několika málo let pohybuje i v nebankovním sektoru zpravidla na úrovni 100 – 150 %. Řádově 40 až 60-násobek v daném případě je tak skutečně enormní a znovu jasně vyjadřuje vysoké zatížení dlužníka v předmětném smluvním vztahu.

8. Odvolací soud může vyjádřit jenom lítost na tím, že rozhodování obecných soudů ve skutkově obdobných případech není shodné, ale také pro výše uvedené závěry nemůže souhlasit s rozsudky Krajského soudu v Plzni (jichž se žalobkyně dovolává). Krátká doba splatnosti nemůže „vyvážit“ nerovnováhu v právech a povinnostech, vyjádřenou zejména částkou, kterou by dlužník zaplatil navíc i při řádném plnění svých povinností, ve spojení s výší RPSN. Platnost smlouvy se posuzuje pouze a jenom dle okolností existujících při uzavírání smlouvy. Je proto irelevantní, jakých nároků z ní se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Uzavření smlouvy na dálku, prostřednictvím elektronické komunikace, naopak kromě jiného znamená, že dlužník neměl vůbec žádnou možnost zasahovat do znění smlouvy a s ní spojených listin.

9. Také z těchto důvodů soud I. stupně správně dovodil, že na smlouvu o úvěru z 12 2. 2025 je nutno nahlížet jako na absolutně neplatný právní úkon. Kromě jistiny s úrokem z prodlení tak žalobkyně nemá právo na přiznání jakékoliv další částky plynoucí z této smlouvy. Proto byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku ve věci samé o částečném zamítnutí žaloby podle § 219 o. s. ř. potvrzen, stejně jako související výrok o náhradě nákladů řízení (u něhož lze rovněž odkázat na přesné odůvodnění okresního soudu).

10. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když v této fázi řízení procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku dovolání není přípustné.