11 C 2/2026

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Jaroslavou Novotnou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 11 984 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 10. 3. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 984 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 889 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně (společnost právnická osoba.) a žalovaný dne datum uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku ve výši 8 000 Kč. Dle uzavřené úvěrové smlouvy měl žalovaný mimo jistinu ve výši 8 000 Kč uhradit i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 400 Kč a úrok pevně stanovený za dobu splácení ve výši 200 Kč, tj. celkem částku 10 600 Kč do 9. 3. 2025. Žalovaný dlužnou částku neuhradil. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalovaný je tedy v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje také zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 384 Kč a zákonných úroků z prodlení.

2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaný k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v rámci podané žaloby, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu.

3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru ze dne datum, předsmluvního formuláře, všeobecných obchodních podmínek původního věřitele, potvrzení o platbě a předžalobní výzvy ze dne 9. 6. 2025 včetně dokladu o jejím odeslání má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností právnická osoba.) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 200 Kč a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 400 Kč do 9. 3. 2025. Dále se při prodlení se splácením zavázal žalovaný hradit další poplatky dle čl. VI. bod 1.3.2. uzavřené smlouvy za upomínky a dle čl. VI. bod 1.3.1. smlouvy poplatek za administraci prodlení, pokud je dlužník v prodlení se zaplacením splátky více jak 14 dnů. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 36,50 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) 5 986,28 %. Při prodlení s úhradou dlužné částky byla smluvně sjednána také smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den prodlení s tím, že žalovaný je povinen uhradit smluvní pokutu maximálně do výše 50 % úvěrované částky. Žalovaný úvěr řádně a včas nevrátil, do podání žaloby ničeho na dlužnou částku neuhradil. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum ve spojení s její přílohou má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla ze společnosti právnická osoba. na společnost právnická osoba, která pohledávku smlouvou ze dne datum postoupila na žalobkyni. Žalobkyně zaslala dne 11. 6. 2025 žalovanému předžalobní výzvu, v níž byl vyzván k úhradě dosud nezaplacené jistiny a poplatku včetně úroků s tím, že pro případ neuhrazení dluhu budou částky soudně vymáhány. Celkový dluh žalovaného se dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě skládá z neuhrazené jistiny ve výši 8 000 Kč, pevně stanovené částky úroku ve výši 200 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 384 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 000 Kč od 10. 3. 2025 do zaplacení.

4. Na základě shora uvedených skutkových závěrů soud věc posoudil v souladu s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále je „o. z.“), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností shora uvedené smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (dle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru žalovaný zaplatit oproti poskytnuté částce 8 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 25 dnů částku 10 600 Kč, což odpovídá uvedené RPSN ve výši 5 986,28 % a úrok z úvěru byl sjednán ve výši 36,50 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu (dále jen „NS“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 69 % ročně a RPSN ve výši 104,83 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022-69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání uvedené smlouvy ze dne datum povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě částky 2 400 Kč, formálně ve smlouvě označené jako poplatek za sjednání úvěru, pevně stanovený úrok ve výši 200 Kč, i další různé poplatky v souvislosti s prodlením s placením, jak formou SMS zpráv, tak e-mailem i ve formě písemné a poplatek za administraci prodlení současně se smluvní pokutou za každý den prodlení. Výše sjednaného úroku úvěru činila 36,50 % ročně, přičemž obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období únor 2025 činila 8,28 % ročně pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu, tj. jejich faktická výše dosahuje sama o sobě více než čtyřnásobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem jsou s ostatními ujednáními natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by právní předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil.

8. Podstatné je v dané věci i zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 8 000 Kč. Při splnění všech smluvních povinností měl žalovaný původnímu věřiteli uhradit částku 10 600 Kč, a to formou jednorázové splátky. Navýšení závazku dlužníka na tuto částku je způsobeno především sjednáním povinnosti žalovaného zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 400 Kč. Již samotná výše tohoto poplatku je při délce doby, na kterou žalobkyně žalovanému finanční prostředky poskytla (25 dní), nepřiměřená výši poskytnuté částky. Neadekvátnost jeho výše soud dovozuje z obsahu smlouvy (jednoduchá formulářová smlouva, nenáročná na zpracování či formulaci) a ze způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli zápůjček a úvěrů, který je vysoce automatizovaný a v případě všech jednotlivých dlužníků prakticky shodný. Jen stěží lze uvažovat o tom, že věřiteli v souvislosti s uzavřením smlouvy se žalovaným a její administrací vznikly takové náklady, jak smlouva uvádí. Obsah služeb, který by mu měl být za tuto částku poskytnut, je přitom formulován vágním, neurčitým a nepřezkoumatelným způsobem. Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takovéto nákladnosti položky představující vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Z toho soud uzavírá, že skutečným účelem sjednání poplatku nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti věřitele, ale skryté navýšení smluvního úroku, který byl sjednán již ve výši 36,50 % ročně, a to tak, aby svojí deklarovanou výší nepřesahoval hranici, která je v souladu s dobrými mravy. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna ve své reálné výši naprosto nepřiměřená výši plnění, které věřitel žalovanému poskytl. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je u smlouvy vyjádřena RPSN ve výši 5 986,28 % je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Sjednání takového poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí úvěru (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z.

9. Nevyváženost smlouvy v neprospěch žalovaného jako dlužníka dále vyniká v případě jeho prodlení se splácením, kdy žalobkyně má dle smluvních ujednání právo požadovat zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s upomínáním až za 10 upomínek formou SMS a e-mailových zpráv (500 Kč a 300 Kč) a dále za písemnou upomínku 500 Kč (maximálně za dvě upomínky v částce 1 000 Kč). Navíc byl věřitel oprávněn účtovat poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč a současně může požadovat po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, opět až do úplného zaplacení, maximálně však do výše poloviny úvěrované částky. Žalobkyně podanou žalobou nepožaduje úhradu nákladů na upomínání, avšak smluvní pokutu vyčíslila na 1 384 Kč. Ustanovení dané smlouvy proto ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

10. Z výše uvedených závěrů pak vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle § 118a odst. 2 o.s.ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný ničeho dosud neuhradil. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 8 000 Kč, která je bezdůvodným obohacením a byla žalobkyni přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné částky ve výši uvedené ve výroku I., neboť žalovaný byl a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadované další částky v podobě úroků, poplatků a smluvní pokuty, a to právě vzhledem k výše zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

11. O nákladech řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. v situaci, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná z 67 %, neúspěšná z 33 %, má proto právo na náhradu nákladů řízení ve výši 34 % (rozdíl úspěchu a neúspěchu). Náklady jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a odměnou za právní zastupování. Advokátce přitom náleží odměna stanovená podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“) ve výši 400 Kč za tři úkony právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé), paušální náhrada výdajů dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý z výše uvedených úkonů právní služby a dále dle § 137 odst. 3 o.s.ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 1 500 Kč částkou 315 Kč. Celkem náklady řízení představují částku 2 615 Kč, poměrná část z této částky pak činí 889 Kč a její splatnost vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.