19 CO 1222/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursík a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Tomáše Lisa ve věci žalobce: ; titul anonymizována dvě slova jméno příjmení jméno , titul , anonymizováno , narozený dne 6. 3. 1966, bytem adresa , zastoupen titul jméno příjmení , advokátkou, se sídlem adresa proti; žalovanému: ; státní instituce anonymizováno v  obec , IČO , se sídlem adresa , zastoupen titul jméno příjmení , advokátem, se sídlem adresa pro 60 177 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.5.2022, č. j. 16 C 271/2018-167

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 646,40 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě a uložil žalované zaplatit žalobci 60 177 Kč s příslušenstvím (výrok I.), o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 65 050 Kč (výrok II.). Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že žalovaná mu nesprávně vyplatila náhradu mzdy za období květen – červenec 2015 a odstupné proto, že použila nižší měsíční tarif jeho mzdy, který neobsahoval osobní příplatek, který byl žalobci přiznán od 1.5.2011. Odejmutí tohoto osobního příplatku ze dne 22.3.2012 žalovanou považuje žalobce za neplatné. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi vyplacenými nároky ze strany žalované a jejich správnou výší za použití správného měsíčního tarifu obsahujícím tento osobní příplatek. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, odnětí osobního příplatku považovala za platné, proto vyplacená náhrada mzdy i odstupné je vyčísleno správně. Ve věci bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 2.12.2020, č. j. 16 C 271/2018-101 tak, že žaloba byla zamítnuta, když okresní soud shledal odnětí osobního příplatku žalovanou za odůvodněné a platné. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.5.2021, č. j. 19 Co 395/2021-130 zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení a odvolací soud vyslovil závazný právní názor na aplikaci § 131 zákoníku práce na daný případ a jak posuzovat platnost odnětí osobního příplatku, když nepostačuje zjišťovat okolnosti týkající se pouze jeho odnětí, ale je nezbytné postavit najisto, že je naplněn zákonný důvod pro odnětí osobního příplatku a to zhoršení pracovních výsledků žalobce. Žalovaná jako zaměstnavatel musí tvrdit a prokázat, že k takovému zhoršení pracovních výsledků žalobce došlo. To konkrétně znamená, že musí být zjištěny, objasněny a prokázány všechny rozhodné okolnosti nejenom v době odnětí osobního příplatku, ale také v době jeho přiznání a následným porovnáním těchto skutečností musí být závěr, zda u zaměstnance skutečně došlo k objektivnímu zhoršení pracovních výsledků v takovém rozsahu, který odůvodňuje jeho odnětí. Okresní soud vyzval žalovanou k doplnění podstatných tvrzení o podmínkách a důvodech, za jakých žalovaná přiznala žalobci osobní příplatek, okresní soud doplnil provedeného dokazování a zjistil skutkový stav, že žalobci byl poprvé přiznán osobní příplatek mzdovým výměrem ze dne 30.10.2009 a to v maximální výši, když žalobce pracoval v té době v pracovní pozici„ odborný asistent s vědeckou hodností“. Důvodem přiznání osobního příplatku v té době bylo, že žalobce zajišťoval výuku a cvičení ve větším množstvím předmětů. Dne 16.5.2011 došlo mezi účastníky k uzavření dodatku pracovní smlouvy, když byl nově sjednán druh práce žalobce jako„ docent“. Dne 19.5.2011 byl vydán nový mzdový výměr, kterým byl žalobce zařazen do 12. mzdové třídy a žalobci byl opětovně přiznán osobní příplatek ve stejném rozsahu. S účinností od 1.9.2011 žalovaná neplatně (jak bylo určeno pravomocným rozhodnutím soudu) snížila pracovní úvazek žalobce na 25 %. Dne 23.4.2012 dala žalovaná žalobci neplatnou výpověď z pracovního poměru (neplatnost výpovědi byla určena pravomocným soudním rozhodnutím), současně vydala nový mzdový výměr, kterým odňala žalobci osobní příplatek (ve mzdovém výměru to formulovala tak, že přiznala žalobci osobní příplatek ve výši 0 Kč). Pokud jde o podmínky rozhodování o osobních příplatcích u žalované, tak do 11.4.2012 nebyla písemně stanovena pravidla pro přiznání osobních příplatků a osobní příplatek byl akademickým pracovníkům přiznáván na základě individuálního rozhodnutí děkana fakulty. Podkladem byl vnitřní předpis žalované a to Mzdový předpis ze dne 6.8.2008, konkrétně jeho článek 13. Od 11.4.2012 bylo přijato opatření děkanky č. 5/ 2012, které zavedlo nový systém přiznávání osobních příplatků a to tak, že osobní příplatek byl přiznáván vždy pouze na období jednoho roku, kdy následovalo provedení nového vyhodnocení relevantních kritérií a bylo opětovně rozhodováno o přiznání osobního příplatku. Okresní soud uzavřel, že shledal odnětí osobního příplatku žalovanou žalobci 23.4.2012 neplatným, neboť jediným kritériem pro přiznání osobního příplatku v roce 2009 bylo kvantitativní hledisko, tedy větší počet předmětů, ve kterých žalobce prováděl výuku. V době odnětí osobního příplatku sice z pohledu tohoto užitého kritéria došlo ke změně, ale nikoliv z důvodu na straně zaměstnance, které by mu šlo připsat k tíži (zhoršení pracovních výsledků), ale výhradně z důvodů na straně zaměstnavatele, který neplatně snížil pracovní úvazek žalobce na jednu čtvrtinu. Tedy snížení počtu předmětů, které žalobce zajišťoval, nemohlo představovat zhoršení pracovních výsledků žalobce, ale bylo dáno v důsledku organizačních změn přijatých zaměstnavatelem (rozhodnutí vedení fakulty o přesunutí chemických předmětů na jinou fakultu a následná nadbytečná žalobce). Okresní soud tedy uzavřel, že při výpočtu výše nároků na náhradu mzdy a odstupné, které jsou předmětem tohoto řízení, žalovaná pochybila, když vycházela z nesprávné tarifní výše mzdy žalobce neobsahující osobní příplatek, který byl odejmut neoprávněně. Žalovaná tedy neoprávněně snížila tyto nároky žalobce o žalovanou částku. Okresní soud proto žalobě vyhověl v plném rozsahu.

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná, rozsudek napadá v plném rozsahu a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne. Žalovaná cituje § 131 odst. 1 zákoníku práce a zdůrazňuje tam zmíněný dlouhodobý aspekt motivační funkce platu, když osobní příplatek nebývá zpravidla přiznáván ihned po vzniku pracovního poměru a zpravidla ani během zkušební doby, neboť při nebo krátce po vzniku pracovního poměru nemohou být ještě známy dlouhodobé kvality zaměstnance. Za situace, že u zaměstnance dochází ke změně druhu práce, si zaměstnanec se sebou na nové pracovní místo nepřináší bez dalšího nárok na osobní příplatek z původního pracovního zařazení. To je podle názoru žalované moment, který činí pro daný případ nepoužitelným rozhodnutí, na které poukazuje strana žalující i okresní soud a to rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 832/2012. V případě změny druhu práce by měl být osobní příplatek přiznáván až teprve poté, co je v rámci nového pracovního zařazení zaměstnanec znovu prokáže, že dosahuje dlouhodobě velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci. Srovnání podmínek pro hodnocení žalobce v roce 2009 při pracovním zařazení odborný asistent a v roce 2012 při pracovním zařazení docent, jak jej provedl okresní soud, je irelevantní a není v souladu se zákonem. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že nepřiznání osobního příplatku žalobci dne 23.4.2012 bylo plně odůvodněno jeho pracovními výkony.

3. K odvolání žalobkyně se vyjádřil žalobce, s odvoláním nesouhlasí, napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalované má náležitosti podle § 205 odst. 1 o.s.ř. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

6. Podle § 109 odst. 3 zákoníku práce plat je peněžité plnění poskytované za práci zaměstnanci zaměstnavatelem, kterým je a) stát, b) územní samosprávní celek, c) státní fond, d) příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvků na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, e) školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona, s výjimkou peněžitého plnění poskytovaného občanům cizích států s místem výkonu práce mimo území České republiky.

7. Závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem ve svém předchozím rozhodnutí, kterým byl zrušen v pořadí prví rozsudek v této věci, se týkal rozsahu rozhodných skutkových zjištění pro posouzení správné aplikace § 131 zákoníku práce, konkrétně podmínek, za kterých lze podle tohoto ustanovení platně odejmout osobní příplatek. Odvolací soud v této fázi řízení musí poněkud korigovat, resp. doplnit právní názor na tento případ z následujících důvodů. Dříve vyslovený právní názor odvolacího soudu se týká aplikace § 131 zákoníku práce při odnětí osobního příplatku. Na tomto vysloveném právním názoru odvolací soud nic nemění, tento je správný a vychází z právních předpisů soudní judikatury, je však platný pouze pro případ, kdy zaměstnavatel zaměstnanci poskytuje plat. Ustanovení § 131 zákoníku práce je obsaženo v Hlavě III. upravující plat. Toto ustanovení se nepoužije na případy, kdy zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci nikoliv plat, ale mzdu. Žalovaná je veřejnou vysokou školou, kterou nelze podřadit pod výčet zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3 zákoníku práce, kteří poskytují za práci plat (v podrobnostech viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3485/2019). Jak v případě platu, tak v případě mzdy, platí obecná zásada uvedená předchozím rozhodnutím odvolacího soudu a totiž, že jak pro nenárokovou složku mzdy, tak nenárokovou složku platu je charakteristické, že bez vydání rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního plnění, avšak jestliže zaměstnavatel rozhodne o jejím přiznání, je povinen tuto složku mzdy či platu zaměstnanci poskytovat a tato původní nenároková (fakultativní) složka mzdy či platu se v důsledku takového rozhodnutí stává složkou nárokovou (obligatorní). Tato zásada je společná pro oba režimy. Odlišnost je však v tom, že osobní příplatek upravují právní předpisy výhradně jako složku platu, pro kterou platí režimu upravený v § 131 zákoníku práce, tedy možnost následného odnětí osobního příplatku z důvodů zhoršení pracovních výsledků zaměstnance. Jestliže však v případě zaměstnance, který za práci pobírá mzdu, je část mzdy označena jako osobní příplatek, nejedná se o totéž, co v případě platu, a úprava uvedená v § 131 zákoníku práce nelze na tuto část mzdy aplikovat. V případě části mzdy označené jako osobní příplatek, nutno postupovat tak, že nejprve je třeba zhodnotit, zda takto označená část mzdy je složkou nenárokovou (fakultativní), nebo nárokovou (obligatorní). Pokud je taková složka vyhodnocena jako fakultativní a v důsledku přiznání takové fakultativní složky zaměstnavatelem dojde k její změně na složku obligatorní, pak pro podmínky následného odnětí takové složky mzdy platí odlišný režim, oproti režimu platu. Jak bylo výše uvedeno, na takovou situaci nelze aplikovat § 131 zákoníku práce, ale režim a zásady definované v soudní judikatuře, konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/2005, též dostupné na www.nsoud.cz). Právní věta tohoto rozhodnutí zní:„ Původně tzv. nenároková (fakultativní) složka mzdy se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou mzdy nárokovou (obligatorní) a takto vzniklý nárok na mzdu (část mzdy) lze následně zcela nebo zčásti zrušit (odebrat, odejmout), jen jestliže to umožňuje pracovní nebo jiná smlouva uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebo kolektivní smlouva anebo vnitřní mzdový předpis a pouze budou-li splněny podmínky v nich stanovené“.

8. Žalovaná jako veřejná vysoká škola nespadá pod výčet zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3 zákoníku práce, tedy poskytuje svým zaměstnancům za práci mzdu. To platí i v případě žalobce. Na daný případ tedy § 131 zákoníku práce nedopadá.

9. Při posouzení, zda část mzdy žalobce označená ve mzdových výměrech jako osobní příplatek, je fakultativní či obligatorní částí mzdy, nutno vycházet z pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky, případně z vnitřních předpisů žalované. Pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 16.6.2003 odměňování za práci blíže neupravuje, pouze v článku II. odkazuje na samostatný platový výměr (správně má být mzdový výměr). Pokud jde o vnitřní předpis žalované, tak shodně v roce 2009, kdy došlo k prvnímu přiznání této složky mzdy žalovanou žalobci při druhu práce odborný asistent, tak v roce 2011, kdy došlo k opětovnému přiznání této složky mzdy žalobci v pracovní pozici docent, dosud neplatilo opatření děkanky [číslo] 2012, neboť toto vstoupilo v platnost až po 11.4.2012, ale pouze Mzdový předpis Jihočeské univerzity v [obec] ze dne 6.8.2008, který osobní příplatek upravoval v článku 13. Je tedy zřejmé, že jak k posouzení povahy předmětné složky mzdy žalobce označené jako osobní příplatek, tak posouzení podmínek, za kterých lze tuto složku mzdy odejmout, je nutné vycházet výhradně z vnitřních předpisů žalované platných v době přiznání této složky mzdy, respektive k okamžiku, kdy se fakultativní složka mzdy stala obligatorní složkou.

10. Článek 13. Mzdového předpisu žalované v odstavci 1 definuje smysl a funkci této složky mzdy, která slouží k ocenění náročnosti vykonávané práce a dlouhodobě dosahovaných pracovních výsledků. Pro posouzení povahy této složky mzdy je rozhodující odstavec 2 článku 13, který uvádí, že„ zaměstnanci může být poskytnut na základě hodnocení jeho práce osobní příplatek“. Z uvedeného je zřejmé, že v tomto vnitřním předpise je osobní příplatek upraven jako jednoznačně nenároková (fakultativní) složka mzdy. Pro posouzení této věci je dále podstatný odstavec 4 článku 13, který uvádí, že příplatek je stanoven obvykle na období jednoho kalendářního roku. Ke konkrétnímu přiznání této složky mzdy docházelo mzdovými výměry vydávanými děkanem fakulty. Shodně jak mzdový výměr ze dne 30.10.2009 (pro pracovní pozici odborný asistent), tak mzdový výměr ze dne 19.5.2011 (pro pracovní pozici docent), odkazují na výše uvedený Mzdový předpis Jihočeské univerzity, konkrétně článek 13, a přiznávají osobní příplatek bez časového omezení. Z jazykového vyjádření odstavce 4 článku 13 mzdového předpisu („ osobní příplatek je stanoven obvykle na období jednoho kalendářního roku“), tedy konkrétně z použití termínu„ obvykle“, vyplývá, že tato složka mzdy může být přiznána buď na časově limitované období (např. na období jednoho roku), nebo bez časového omezení. Ze znění tohoto článku vyplývá pouze preference jedné z těchto možností (období jednoho roku), když přiznání bez časového omezení nevylučuje. Jak bude v konkrétním případě osobní příplatek přiznán, závisí na konkrétní aplikaci těchto zásad při vydání konkrétního mzdového výměru. Protože v případě žalobce u obou z výše uvedených mzdových výměrů došlo k přiznání této složky mzdy bez časového omezení (přiznání její konkrétní výše s konkrétním datem počátku přiznání), není možné tuto situaci vyložit jinak, než že přiznáním této fakultativní složky mzdy žalobci bez časového omezení se tato nenároková složka mzdy (označená ve mzdovém předpise jako osobní příplatek) stala složkou nárokovou (obligatorní).

11. Podmínky, za kterých bylo možné tuto obligatorní složku mzdy žalobce později zrušit, odebrat či odejmout, definuje výše citované rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 537/2004, tedy pouze tehdy, pokud to umožňovala pracovní nebo jiná smlouva zavřená mezi účastníky tohoto sporu, nebo kolektivní smlouva anebo vnitřní mzdový předpis. V tomto řízení měl soud k dispozici jak pracovní smlouvu žalobce, tak kolektivní smlouvu, tak Mzdový předpis z 6.8.2008 Pracovní smlouva mzdové otázky blíže neupravovala, odkazovala pouze na mzdový výměr. Kolektivní smlouva se dotýkala otázky osobních příplatků v bodě 4.4, když hovořila o kritériích pro jejich přiznání a o tom, že mají být stanoveny v souladu s článkem 2.5, tedy za součinnosti odborového orgánu. Tedy ani pracovní smlouva, ani kolektivní smlouva, nestanoví možnost odnětí osobního příplatku, ani obecně neupravuje odnětí části mzdy. Totéž platí pro Mzdový předpis [státní instituce] [anonymizováno] ze dne 6.8.2008 Odvolací soud uzavírá, že žádný z výše uvedených zdrojů neopravňoval žalovanou odejmout žalobci část mzdy označenou jako osobní příplatek ve mzdovém výměru ze dne 19.5.2011, když tato složka mzdy se vydáním tohoto mzdového výměru dne 19.5.2011 stala obligatorní složkou mzdy. Na obligatorní povaze této části mzdy nic nemůže změnit následné vydání Opatření děkanky č. 5/ 2012 ze dne 11.4.2012, které zavedlo odlišný režim při přiznávání osobních příplatků, a to takový, že obligatorní povahu měl osobní příplatek pouze po dobu jednoho roku a v tomto období mohl být odebrán tehdy, pokud zaměstnanec přestal dosahovat pracovních výsledků v kvalitě zohledněné při přiznání osobního příplatku. Jestliže dne 19.5.2011 došlo k situaci, že osobní příplatek ve výši 9 258 Kč se stal obligatorní složkou mzdy žalobce, pak následné jednostranné jednání žalované ve formě změny podmínek pro přiznávání osobního příplatku stanovené v opatření č. 5/ 2012, nemohlo nic změnit na již nastalé obligatornosti této složky mzdy žalobce. Jinými slovy nový režim upravený v Opatření děkanky č. 5/ 2012 se mohl vztahovat pouze na osobní příplatky přiznané po tomto datu.

12. Odvolací soud uzavírá, že počínaje dnem 19.5.2011 se obligatorní složkou mzdy žalobce stal osobní příplatek ve výši 9 258 Kč a ani pracovní smlouva, ani kolektivní smlouva, ani žádný vnitřní předpis žalované, neumožňoval následně žalované odejmout tuto obligatorní složku mzdy. Pokud žalovaná tak učinila novým mzdovým výměrem ze dne 23.4.2012, bylo toto odejmutí obligatorní složky mzdy neoprávněné a tudíž neplatné. Jestliže žalovaná při stanovení výše náhrady mzdy žalobce za období od května do července 2015 a při stanovení odstupného vycházela z výše mzdy neobsahující tento osobní příplatek žalobce, stanovila tyto nároky nesprávně a uplatněný nárok žalobce v tomto řízení je důvodný. Napadený rozsudek soudu prvního stupně je tedy věcně správným a odvolací soud jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil, byť s modifikovaným právním hodnocením.

13. Toto rozhodnutí odvolacího soud nemůže být hodnoceno jako překvapivé, neboť odvolací soud účastníky tohoto sporu o modifikovaném právním názoru odvolacího soudu na řešenou problematiku informoval na začátku odvolacího jednání dne 8.12.2022, strany měly tedy prostor na novou situaci reagovat a toto zohlednit ve svých procesních postojích, případně doplnit argumentaci uplatňovanou v odvolacím řízení. Tato modifikace právního názoru odvolacího soudu neměla zásadní vliv ani na toto řízení z hlediska ekonomie řízení, když nebylo možné věc skončit již v době prvního odvolacího řízení s ohledem na nedostatek skutkových zjištění ohledně podmínek, za kterých byly osobní příplatky přiznávány, podle jakých vnitřních předpisů žalované, apod.

14. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, které svědčí straně žalující, neboť žalovaná nebyla se svým odvoláním úspěšná ani zčásti. Soud přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4646,40 Kč, která se skládá z náhrady za právní zastoupení za jeden úkon právní služby (účast u odvolacího jednání dne 8.12.2022) ve výši 3540 Kč podle § 7 AT, dále z jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč a 21% DPH.