19 Co 1233/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudců JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 90 017,45 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. 4. 2025, č. j. 13 C 49/2025-55, I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzujeII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 439 Kč do tří dnů od právní moci napadeného rozsudku (výrok I.). Žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení další částky 48 578,45 Kč spolu s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku II. napadeného rozsudku, soud prvního stupně zamítl. Soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 90 017,45 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru, kterou se žalovanou uzavřela dne 1. 5. 2021. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že uzavřenou smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v 95 pravidelných měsíčních splátkách po 1 822 Kč při úrokové sazbě 14,99 % ročně s tím, že úrok bude počítán denně ze skutečné výše nesplacené jistiny úvěru, počínaje prvním čerpáním úvěru, a konče jeho úplným zaplacením. Splatnost každé splátky měla nastávat vždy 15. den každého kalendářního měsíce, počínaje dnem 15. 6. 2021. Poslední splátka ve výši 1 063 Kč měla být splatná dne 15. 5. 2029. V uvedené smlouvě byla sjednána RPSN, coby roční procentní sazba nákladů na úvěr ve výši 16,67 %, přičemž do této sazby byly zahrnuty úroky z úvěru, cena za vyřízení úvěru a cena za správu úvěru. Celkem měla žalovaná žalobkyni dle smlouvy zaplatit 175 153 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen dne 1. 5. 2021 na její běžný účet. Žalovaná na splátky úvěru hradila až do října 2023, kdy do té doby na dlužnou částku uhradila celkem 58 561 Kč; od uvedeného data již nehradila ničeho. Ke dni 27. 1. 2024, kdy došlo ke zesplatnění úvěru, žalobkyně u žalované evidovala dluh ve výši 90 017,45 Kč, když 87 124,45 Kč odpovídalo jistině a 2 893 Kč souvisejícím poplatkům. Předžalobní výzvou ze dne 11. 9. 2024 (odeslána dne 16. 9. 2024 na dvě známé adresy žalované) byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Žalovaná v řízení zůstala zcela nečinná.

3. Po právní stránce soud prvního stupně vycházel zejména z § 580 odst. 1, § 588 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když posouzení úvěruschopnosti žalované coby spotřebitele byla za strany žalované coby podnikatele nedostatečné. V tomto směru poznamenal, že důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutní neplatnost samotné smlouvy. V projednávané věci žalobkyně sice ověřovala úvěruschopnost žalované, ale podle názoru soudu prvního stupně nedostatečným způsobem. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobkyně byla řádně vyzvána k doložení svých tvrzení o tom, jakým způsobem získala informace o schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a rovněž k tomu, aby označila důkazy prokazující tato tvrzení. Pokud je o rejstřík o výpis z insolvenčního rejstříku ve vztahu k žalované a jejího zaměstnavatele, informace CBCB a historii evidence klientů žalobkyně, tak žalobkyně zůstala toliko u tvrzení, když tato zůstala z její strany neosvědčena. Pokud jde o příjmovou stránku žalované, tak tato byla žalobkyní ověřena ze sdělení samotné žalované a rovněž prostřednictvím výpisů z účtů žalované (za období od 10/2020 do 4/2021). Ve vztahu k výdajové stránce žalobkyně brala do úvahy, že žalovaná splácí úvěry splátkami ve výši 4 298 Kč měsíčně s tím, že po odečtení splátkového zatížení od příjmů i při splátce předmětného úvěru ve výši 1 822 Kč měsíčně by žalované zbývalo měsíčně 15 832 Kč. Od uvedené částky žalobkyně dále odečetla výdaje na nájemné ve výši 8 300 Kč měsíčně, pro jehož určení vycházela z analýzy nájemného, vycházející z průměrného tržního nájemného v místě bydliště žalované, a to nájemného za byt o velikosti 50 m2, aniž by pro tento závěr měla jakýkoli podklad. Soud prvního stupně v tomto ohledu poznamenal, že na výdajové stránce dále nebyly brány v potaz výdaje na energie, náklady na stravu, ošacení, hygienu, popř. telefon a internet, přičemž kdyby tyto položky byly odečteny z uvedené zbývající částky, pak by žalovaná hospodařila na hranici životního minima, bez jakýchkoli rezerv na neočekávané výdaje. Soud prvního stupně dále podotkl, že z výpisů z účtů žalované nelze usuzovat, že by žalovaná měla dostatek finančních prostředků na řádné a dlouhodobé splácení předmětného úvěru. Dle názoru soudu prvního stupně musí poskytovatel úvěru vždy individuálně zhodnotit konkrétní finanční situaci žadatele o úvěr, přičemž sama skutečnost, že žalovaná po dobu 2 let poskytnutý úvěr splácela, nemůže bez dalšího ukazovat na to, že žalobkyně dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22, ve kterém se podává, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti ve smyslu odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, když uvedenou spotřebitelskou smlouvu, odporující § 580 odst. 1 o. z., vyhodnotil jako neplatnou, přičemž k této neplatnosti přihlédl podle § 588 o. z. i bez návrhu. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, vznikl žalobkyni nárok na vydání plnění představujícího vyplacený úvěr v podobě bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.), neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru částku 100 000 Kč a uhradila žalobkyni 58 561 Kč. Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě co do částky 41 439 Kč, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Soud prvního stupně vycházel z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které, jak uvedl, je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských úvěrů“ spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, jež odvisí nikoliv od výzvy věřitele k plnění, ale od soudem určené nové doby splatnosti (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyni proto nevznikl ani nárok na úhradu úroků z prodlení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), kdy úspěšnější žalované nevznikly žádné náklady.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání do výroku II. a III., neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně v první řadě nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nepostupovala s odbornou péčí při hodnocení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně považuje za prokázané, že žalovaná byla k okamžiku uzavření smlouvy o úvěru schopna úvěr splácet. V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 podotkla, že pokud dlužník dlouhodobě splácí, je pojmově vyloučeno, aby byl k datu uzavření smlouvy označen za neúvěruschopného (současně poukázala na to, že z její strany byl daný závěr zjednodušen). Žalobkyně dále odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020 a na rozhodnutí téhož soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, když uvedla, že v souladu s jejich závěry žalobkyně při zkoumání schopnosti splácet úvěr nespoléhala jen na sdělení žalované, ale vycházela i z interních a externích databází, když výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje byla absence důvodných pochybností o schopnosti žalované splácet úvěr. Žalobkyně dále v odvolání uvedla, že nemohla doložit listinné výstupy z rejstříku o výpis z insolvenčního rejstříku ve vztahu k žalované a jejího zaměstnavatele, informace CBCB, ani výpis z historie evidence klientů žalobkyně z toho důvodu, že se jedná o rejstříky on-line povahy. Dodala, že ve vztahu k uvedeným důkazům měla být soudem prvního stupně vyzvána postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že by se při posuzování výdajů na bydlení jednalo o spekulaci, a to z důvodu, že výslovně uvedla, že vycházela z oficiálního materiálu Ministerstva pro místní rozvoj, který srovnával tržní nájemné v jednotlivých regionech země, když ve svém podání ze dne 25. 3. 2025 podotkla, že sehnat tržní nájemné za obdobné ceny je reálné i v čase, kdy byla podána žaloba v projednávané věci. Žalobkyně dále poznamenala, že z toho, že si konkrétní osoba každý měsíc netvoří finanční rezervu, nelze usuzovat, že u takové osoby není dána úvěruschopnost. Žalobkyně dále podotkla, že se jedná o absurdní a formalistický výklad posuzování úvěruschopnosti, kterým jsou popírány základní zásady občanského práva, přičemž je rovněž přesvědčena, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by měl být vykládán v souladu s jeho účelem. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 48 578, 45 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 87 124,45 Kč od 28. 1. 2024 do zaplacení a dále ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů, spočívající v soudních poplatcích a 4 úkonech nezastoupeného účastníka po 300 Kč (předžalobní výzva, žaloba, účast na jednání před soudem prvního stupně a odvolání).

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

7. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) po zjištění, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy ve výroku II. a III. podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Žalobkyně se k odvolacímu jednání nařízenému na 16. 10. 2025 nedostavila, svoji neúčast řádně omluvila. Žalovaná se k odvolacímu jednání bez omluvy nedostavila. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a z důkazů provedených soudem prvního stupně.

9. Po skutkové stránce vychází odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť jeho skutkové závěry vyplývají z provedených důkazů, které hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud proto v plném rozsahu odkazuje na závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu uvedený v odstavcích 20 až 29 napadeného rozsudku.

10. Pokud jde o právní hodnocení věci soudem prvního stupně, pak jej odvolací soud považuje za správné. Soud prvního stupně nejprve určil, že žalobkyně a žalovaná vůči sobě byly v postavení podnikatele a spotřebitele, tedy že se s přihlédnutím k danému smluvnímu typu jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Dále se zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnila řádně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované jako žadatele o spotřebitelský úvěr. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně majetkovou situaci žalované v rámci úvah o úvěruschopnosti žalované neprověřila dostatečně a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 580 a § 588 o. z. , považuje odvolací soud za správný.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Konstantní soudní judikatura vykládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel zpravidla vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak nemůže se nimi bez dalšího spokojit a brát je jako daný fakt. Věřitel je povinen s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit správnost těchto údajů. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (k tomu např. rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

14. Žalobkyně postupovala správně pokud jde o otázku příjmů žalované, když vycházela ze sdělení žalované a z výpisu z jejího účtu za období 7 po sobě jdoucích měsíců, které bezprostředně předcházely datu uzavření smlouvy o úvěru. Pokud však jde o otázku výdajů žalované, měla k dispozici právě toliko tvrzení žalované o úvěrech, které již splácí. Mimo uvedené neměla žádné jasné a dostatečně konkrétní údaje vztahující se k výdajům žalované. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně bližší vylíčení výdajových poměrů žalované nevyžadovala a spokojila se s poznatky z obecné analýzy průměrného tržního nájemného v místě bydliště žalované. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení výdajové stránky žalované. Při posuzování úvěruschopnosti dlužníka nelze postupovat tak, že věřitel zjišťuje pouze příjmy dlužníka izolovaně od jeho výdajů, a ty následně stanoví na základě ekonomického modelu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). V posuzovaném případě žalobkyně nedostatečně zkoumala vyrovnanost příjmové a výdajové stránky žalované, když u výdajové stránky vycházela toliko z obecného modelu nájemního bydlení. Odvolací soud považuje za správnou úvahu soudu prvního stupně, který poukázal na to, že ve výdajové stránce žalované měly být uvažovány a prověřovány rovněž další výdaje žalované jako jsou energie, náklady na stravu, hygienu, poplatek za internetové služby a další. Žalobkyně se neměla spokojit prakticky jen s „paušalizovanými“ výdaji, které se navíc vztahovaly jen k nájemnému, tj. pouze k jedné z výdajových položek běžné fyzické osoby. Uvedené platí obzvlášť za situace, kdy z výpisů z účtů žalované nešlo usuzovat na to, že by příjmy žalované významně převyšovaly její výdaje. V dané věci byla situace zcela opačná, kdy, jak správně poznamenal soud prvního stupně, zůstatky na účtu žalované na konci měsíce byly po většinu sledovaného období nižší než na začátku měsíce (odvolací soud souhlasí se žalobkyní, že z takového stavu účtu nelze bez dalšího dospět k závěru o úvěruschopnosti žadatele, nicméně právě takový stav účtu zvyšuje potřebu důkladného prověření příjmové a výdajové stránky takového žadatele). Odvolací soud shrnuje, že žalobkyně blíže nezkoumala v celkovém pohledu výdajovou stránku žalované, ani nezjišťovala a neověřovala další relevantní údaje, které by jí pomohly důsledně výdajovou stránku žalované vyhodnotit, nýbrž vyšla z obecných statistických údajů o normativních nákladech na bydlení. Takový postup nelze hodnotit jako postup s řádnou odbornou péčí a dodržení požadavků § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Na tomto místě odvolací soud podotýká, že použití ekonomického modelu jako takového při posuzování schopnosti dlužníka splácet poskytovaný úvěr nemůže být předem vyloučeno, naopak může být v daných případech i žádoucí a dokreslující výdajovou stránku daného dlužníka. Nicméně by se vždy mělo jednat o pomocný nástroj (jak uvádí sama žalobkyně v odvolání), který by však měl být podepřen dalšími konkrétními a individualizovanými zjištěními o výdajové stránce dlužníka, která bude řádně a celistvě posouzena vůči jeho příjmům. K takovému použití ekonomického modelu však v projednávané věci nedošlo. S ohledem na uvedené soud prvního stupně postupoval správně, když z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru vyhověl žalobě co do částky odpovídající nesplacené části poskytnutého úvěru a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl.

15. Na závěru odvolacího soudu ohledně otázky splnění zákonné povinnosti žalobkyně nemění ničeho ani skutečnost, že žalovaná poskytnutý úvěr po nezanedbatelně dlouhou dobu řádně splácela, na což poukazuje žalobkyně. Již ze samotné zákonné úpravy je zjevné, že pro posouzení naplnění hypotézy § 87 odst. 1, resp. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy potažmo nastoupení sankce v podobě neplatnosti smlouvy o úvěru, je rozhodné období a posuzování úvěruschopnosti žadatele poskytovatelem úvěru před uzavřením spotřebitelské smlouvy. Jinými slovy, pokud úvěruschopnost žadatele nebyla poskytovatelem úvěru řádně posouzena v době uzavření smlouvy o úvěru, nelze bez dalšího konstatovat, že věřitel by neměl nést důsledky případného nesplnění své zákonné povinnosti kvůli tomu, že spotřebitel po určitou dobu svůj dluh řádné splácel, ba dokonce ani za situace, kdy by poskytnutý úvěr splatil celý (což nebyl případ posuzované věci). Soud prvního stupně v tomto ohledu správně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22, který výslovně uvedl, že nepříznivé finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy se u spotřebitele mohou projevit i po splacení celého úvěru a dále, že porušení povinnosti věřitele ověřit úvěruschopnost spotřebitele nemůže být zhojeno samotným úplným splněném úvěrové smlouvy. V tomto ohledu nelze přisvědčit shora nastíněným závěrům žalobkyně, které vyvodila z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.

16. Odvolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.