19 CO 1303/2021

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované pro 52 104 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 8. 2021, č. j. 1 C 54/2021-18,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci 52 104 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2 165 Kč (výrok II.). Žalobce se žalované domáhal původně zaplacení 54 104 Kč s příslušenstvím (v průběhu řízení vzal žalobu částečně zpět pro částku 2 000 Kč odpovídající již uhrazené záloze ze strany žalované a opomenuté žalobcem při sepsání žaloby, pro tuto částku okresní soud řízení částečně zastavil) s odůvodněním, že žalobce jako advokát zastupoval žalovanou jako klientku ve dvou řízeních vedených u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 149/2019 a 9 C 121/2020, když mezi účastníky nebyla uzavřena písemná smlouva o zastupování ani o výši odměny, neboť mezi účastníky panovala při předchozím zastupování v jiné věci vzájemná důvěra, dohoda o zastupování tedy byla uzavřena ústní formou. Mezi účastníky nebyla dohodnuta smluvní odměna, žalobce ústně poučil žalovanou o tom, že odměna bude stanovena jako mimosmluvní odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif). Žalovaná potvrdila, že ji žalobce v uvedených řízení zastupoval, avšak tvrdila, že mezi nimi byla ústně sjednána výše odměny, a to 900 Kč za hodinu a nebyla jakkoliv poučena o tom, že odměna bude vypočtena jako mimosmluvní. Žalobcem požadovanou výši považuje navíc za nepřiměřenou. Okresní soud vyzval žalovanou, aby označila soudu důkazy k prokázání svého tvrzení o uzavření dohody o smluvní odměně ve výši 900 Kč za hodinu. Žalovaná na tuto výzvu uvedla, že žádný důkaz k dispozici nemá. Okresní soud uzavřel, že nemá za prokázané tvrzené žalované o uzavření ústní dohody o smluvní odměně, proto žalobci přísluší mimosmluvní odměna stanovená podle advokátního tarifu. Žalobcem předložené vyúčtování mimosmluvní odměny shledal za správné a žalobě vyhověl. K otázce, zda žalobce poučil žalovanou o způsobu výpočtu odměny za právní zastoupení, uvedl pouze to, že okresnímu soudu se jako logické jeví tvrzení žalobce, že podpisu plné moci mělo předcházet poučení žalobce vůči žalované o určení výše odměny. Okresní soud však žádný důkaz k této otázce neprovedl, okresním soudem zmiňovaná písemná plná moc hovoří pouze o tom, že žalovaná vzala na vědomí, že žalobci přísluší odměna za poskytování právních služeb včetně náhrady hotových výdajů a náhrady za ztrátu času a DPH. Námitkou žalované o nepřiměřenosti účtované odměny se blíže nezabýval. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení opřel o § 142 odst. 1, rozhodoval podle kritéria úspěchu ve věci se závěrem, že žalobce měl ve věci plný úspěch, když nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce vzal žalobu částečně zpět pro 2 000 Kč, a to nikoliv pro chování žalované.

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná, trvala na svém tvrzení, že mezi stranami došlo k uzavření ústní dohody o smluvní odměně ve výši 900 Kč za hodinu a též opakuje námitku nepřiměřenosti výše účtované odměny žalobcem. Žalovaná se domnívá, že okresní soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když po žalobci„ nepožadoval relevantní doklad o poskytnutém vyrozumění a vysvětlení způsobu úhrady za poskytované služby klienty, jak mu nařizuje zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb. v § 5a“.

3. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce, s tímto nesouhlasí, rozsudek soudu prvního stupně považuje na věcně správný, vydaný na základě úplné zjištění skutkového stavu a obsahující správné právní posouzení věci a proto navrhuje napadený rozsudek potvrdit.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalované má náležitosti podle § 205 odst. 1 o. s. ř., jako odvolací důvod je uplatněn důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. Po zjištění, že odvolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze zčásti.

5. Podle § 2430 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále o. z.) příkazní smlouvou se příkazník zavazuje obstarat záležitosti příkazce.

6. Podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif) odměna advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem, není-li odměna takto určena, řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosmluvní odměně.

7. Podle § 17 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, za tím účelem je povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis. Podle článku 10 odst. 1 pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky přijatých podle výše uvedeného § 17 zákona o advokacii představenstvem České advokátní komory při sjednávání smluvní odměny je advokát povinen poskytovat pravdivé informace o očekáváném rozsahu svých výkonů a na jeho žádost i úplné vysvětlení o výši smluvní odměny v dané věci.

8. Odvolací soud se ztotožnil s námitkou odvolatelky, že okresní soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když sporná otázka mezi stranami, zda žalobce jako advokát při převzetí právního zastoupení žalované jako klientky tuto poučil o způsobu výpočtu a předpokládané výši mimosmluvní odměny či nikoliv, zůstala okresním soudem nevyřešena, k této otázce nevedl žádné dokazování a vyjádřil se k ní pouze tak, že neprokázané tvrzení žalobce označil za logické. Takový postup soudu je nepřijatelný, pokud je skutkové tvrzení o okolnosti, která je podstatná pro posouzení sporu sporné, pak musí být předmětem dokazování a soud musí poučit toho z účastníků, který ohledně této otázky má důkazní břemeno, aby soudu navrhl důkaz k prokázání svého tvrzení. Takto okresní soud nepostupoval. Otázka, zda žalobce při převzetí právního zastoupení žalované dodržel profesní etické zásady, které jsou pro něj závazné, či nikoliv, je otázkou podstatnou pro posouzení tohoto sporu. Odvolací soud tuto vadu napravil v odvolacím řízení tak, že žalobce vyzval, aby k prokázání tvrzení, že řádně poučil žalovanou o tom, že odměna za právní zastupování bude určena jako mimosmluvní odměna a vypočtena podle advokátního tarifu, navrhl důkazy, neboť toto tvrzení nemá odvolací soud na základě dosud provedených důkazů za prokázané. Žalobce v této souvislosti poukázal na již předloženou písemnou plnou moc, jinak žádný další důkaz nenavrhl, neboť žádný takový důkaz nemá k dispozici. Odvolací soud poučil žalobce o tom, že plná moc ze dne 27. 3. 2020 obsahuje pouze poučení žalované o tom, že žalobci náleží odměna za právní zastoupení, avšak neobsahuje žádné poučení či informaci o tom, zda se odměna vypočte jako smluvní či mimosmluvní, jakým způsobem či podle jakého právního předpisu. Odvolací soud poučil žalobce o následcích neunesení důkazního břemene a uzavřel, že žalobce v tomto řízení neprokázal, že při převzetí právního zastoupení žalované dodržel profesní etické předpisy s tím, že žalovanou řádně poučil o tom, že odměna za právní zastupování bude stanovena jako mimosmluvní a vypočtena podle advokátního tarifu.

9. Pokud jde o otázku tvrzené existence ústní dohody účastníků o smluvní odměně ve výši 900 Kč za hodinu tvrzené žalovanou, postupoval okresní soud správně, když vyhodnotil, že důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení má žalovaná, neboť žalobce nemůže prokazovat negativní skutečnost, v daném případě neexistenci ústní dohody. Je žalované, aby soudu prokázala existenci takové dohody. Okresní soud dále postupoval správně, pokud žalovanou vyzval k označení důkazu k prokázání takového tvrzení a dále v situaci, kdy žalovaná žádný důkaz po poučení neoznačila, uzavřel že žalovaná tuto skutečnost neprokázala. Jestliže bylo mezi stranami nesporné, že žalobce vykonal právní zastoupení žalované v tvrzeném rozsahu, je správný závěr okresního soudu, že žalobci ve smyslu § 1 odst. 1 advokátního tarifu přísluší mimosmluvní odměna za tuto činnost. Jestliže žalovaná zpochybnila vyúčtování mimosmluvní odměny žalobce pouze ohledně použité sazby ceny benzínu při vyúčtování cestovného, když okresní soud neshledal tuto námitku důvodnou a uzavřel, že tato sazba je dána příslušnou vyhláškou, a neshledal žádné vady předloženého vyúčtování mimosmluvní odměny, postupoval správně, pokud žalobě vyhověl. V této souvislosti je namístě drobná korekce jeho závěru v tom smyslu, že není zcela přesné uzavřít, že správná sazba za jeden úkon právního zastoupení ve věci 15 C 149/2019 činí žalobcem účtovanou částku 3 300 Kč. Tento závěr platí pouze ohledně části účtovaných úkonů, poté co v tomto řízení došlo k uplatnění vzájemného návrhu stranou žalovanou v částce 168 020 Kč, činí správná výše sazby za úkon právní služby 9 220 Kč. Nejedná se však o omyl žalobce, ale o jeho vstřícnost, který vědomě účtuje sazbu podstatně nižší, než mu přísluší. Vzhledem k výše uvedenému nutno učinit další závěr, že námitka žalované o nepřiměřenosti účtované odměny, nemůže být shledána správnou, neboť žalovaná netvrdí a z provedeného dokazování ani nevyplynuly žádné zvláštní okolnosti týkající se soudních řízení, ve kterých žalobce zastupoval žalovanou, které by odůvodnily odchýlit se od výše mimosmluvní odměny vypočtené podle advokátního tarifu. Naopak v situaci, kdy žalobce vědomě jako vstřícné gesto účtuje podstatně méně, než kolik mu podle advokátního tarifu přísluší, nelze v žádném případě účtovanou výši považovat nepřiměřenou.

10. Jak odvolací soud uvedl výše, v případě neexistence nebo neprokázání existence výslovné dohody účastníků o smluvní odměně, advokátovi za vykonané právní zastoupení klienta přísluší odměna vypočítaná jako mimosmluvní odměna podle advokátního tarifu. Odchýlit se od tohoto závěru by šlo pouze výjimečně, a to v situaci, kdy by přiznání nároku na mimosmluvní odměnu advokátovi bylo v příkrém rozporu s principem dobrých mravů. V této souvislosti je podstatná okolnost, zda žalobce při převzetí právního zastoupení dodržel závazný etický profesní kodex v otázce řádného poučení klienta o výši a způsobu výpočtu odměny za právní zastoupení.

11. Otázka porušení dobrých mravů advokátem při zastupování klienta ve vztahu k otázce přiznání odměny za právní zastoupení je řešena konstantní soudní judikaturou tak, že na základě shledaného rozporu s dobrými mravy není možné uvažovat o snížení mimosmluvní odměny advokáta, neboť výkon práva může být hodnocen buď jako rozporný nebo souladný s principem dobrých mravů, nikdy jako postup, který je v rozporu s dobrými mravy pouze z části (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1590/2016). K této otázce Nejvyšší soud dále dovodil, že v občanskoprávních vztazích není upraveno moderační právo soudů z důvodu rozporu s dobrými mravy snižovat nárok na mimosmluvní odměnu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 875/2005). Obě uvedená rozhodnutí jsou sice rozhodnutí přijatá za účinnosti předchozí právní úpravy, avšak podle názoru odvolacího soudu jsou plně použitelná i v případě současné právní úpravy. Odepřít přiznání mimosmluvní odměny advokátovi zcela lze pouze v případě, že postup advokáta lze shledat za šikanózní výkon práva. Šikanózním výkonem práva je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit či znevýhodnit jiného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 992/99, 21 Cdo 895/2011 a další). Odvolací soud sice v postupu žalobce shledal pochybení, a to nedodržení profesních etických kodexů spočívající v tom, že žalobce řádně nepoučil žalovanou při převzetí právního zastoupení o způsobu výpočtu odměny za právní zastoupení (či minimálně nebyl schopen doložit splnění takové povinnosti vzhledem k absenci příslušného písemného dokladu), takové opomenutí však v žádném případě nelze označit za šikanózní výkon práva, neboť je zjevné, že při převzetí právního zastoupení žalobcem nelze shledat jako jediný motiv úmyslné poškození či znevýhodnění žalované. Odvolací soud uzavírá, že na základě shledaného pochybení žalobce mu nelze odepřít nárok na mimosmluvní odměnu za vykonané právní zastoupení žalované.

12. Zmíněné pochybení žalobce nelze ani označit za klamavou obchodní praktiku, konkrétně za klamavé opomenutí ve smyslu § 5a zákona o ochraně spotřebitele, na které odkazuje žalovaná. K takovému závěru chybí intenzita pochybení žalobce či dokonce jeho úmysl poškozovat klienta. Naopak v jednání žalobce odvolací soud shledává jednoznačně pozitivní aspekty, zejména v tom, že vědomě účtuje žalované podstatně nižší mimosmluvní odměnu, než která mu podle právního předpisu přísluší. Dále nutno poukázat na to, že případné porušení zákona na ochranu spotřebitele, nemá za následek zbavení povinnosti zastoupeného klienta hradit mimosmluvní odměnu, může být pouze důvodem ke správnímu postihu advokáta, či posouzení zjištěného pochybení v rámci souladu s dobrými mravy způsobem, jak jej výše popsal odvolací soud.

13. Odvolací soud uzavírá, že odvolatelka byla úspěšná s jedinou námitkou, a to o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, když odvolací soud tuto vadu v odvolacím řízení napravil. Ostatní námitky žalobkyně nelze shledat za důvodné. Odvolací soud uzavírá, že napadený rozsudek lze shledat věcně správným a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Věcně správným je i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, když neúspěch žalobce ohledně částky 2 000 Kč lze posoudit jako neúspěch ve zcela nepatrné části a proto mu přísluší plná náhrada nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo namístě rozhodnout podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a to podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, které svědčí straně žalující. Žalobce se však práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal. Proto odvolací soud rozhodl, že toto právo nemá.