19 Co 1560/2024

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudců JUDr. Bohuslava Petra, Ph.D. a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO IČO žalobce A , sídlem Adresa žalobce A , zastoupený advokátem Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený dne datum , bytem Adresa žalovaného A , zastoupený advokátem Jméno advokáta B , sídlem Adresa advokáta B o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.6.2024, č.j. 16 C 597/2022-243,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 409,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným datované dnem 28.10.2022 je neplatné, a určení, že pracovní poměr mezi žalobcem jako zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem, založený pracovní smlouvou ze dne 21.7.2021, skončil dohodou ke dni 31.10.2022 (výrok I.). Soud prvního stupně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 47 432 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Žalobou ze dne 23.12.2022 se žalobce jako zaměstnavatel domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, které učinil žalovaný jako jeho zaměstnanec listinou ze dne 28.10.2022 doručenou žalobci dne 31.10.2022, je neplatné a že pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil dohodou ke dni 31.10.2022. Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru shledával žalobce jednak v tom, že žalovaný v listině ze dne 28.10.2022 nedostatečně vymezil důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť neuvedl, jaké konkrétní mzdové nároky mu nebyly vyplaceny, když vyjmenoval obecně všechny v úvahu přicházející mzdové nároky za celou dobu trvání pracovního poměru. Současně žalobce uvedl, že všechny mzdové nároky, na které vznikl žalovanému nárok, mu byly uhrazeny. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, vymezení důvodu okamžitého zrušení považoval za dostatečně určité, neboť žalobce nehradil v plné výši mzdové nároky vymezené v okamžitém zrušení, a to po celou dobu trvání pracovního poměru.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 21.7.2021 jako řidič vozidla nad 3,5 tuny. Dle čl. 4. pracovní smlouvy zaměstnanci náleží za vykonanou práci mzda, jejíž jednotlivé složky a jejich výši stanoví zaměstnavatel ve vnitřním mzdovém předpisu s tím, že mzda je splatná do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl nárok na mzdu nebo na některou její složku. Listinou ze dne 28.10.2022 žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr u žalobce podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Jako důvod žalovaný uvedl nevyplacení mzdy nebo její části, zejména odpovídající výše mzdy podle skutečně odpracované doby za měsíce od července 2021 do srpna 2022, příplatku za práci přesčas za měsíce od září 2021 do srpna 2022 dle skutečně odpracované doby, příplatků za práci o sobotách a nedělích za měsíce červen, červenec 2022 a další předchozí odpracované měsíce dle skutečně odpracované doby, příplatku za práci ve svátek, například za měsíc duben a červenec 2022 dle vykázané skutečně odpracované doby, části stravného za měsíce od července 2021 do srpna 2022 dle směrnice o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, neproplácení kabotážních přeprav dle zákona například mimo jiné v měsících červen, červenec a srpen 2022, jakož i předchozích měsících, nevyplácení mzdy dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2020/1057 a dále vzhledem k porušování dalších zákonných ustanovení a předpisů. Dopisem ze dne 10.11.2022 žalobce oznámil žalovanému, že mu okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno dne 31.10.2022, žalobce toto okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné s tím, že podá u příslušného soudu žalobu na určení jeho neplatnosti. Současně žalobce žalovanému sdělil, že jako zaměstnavatel netrvá na tom, aby u něj žalovaný dále pracoval, a proto podle § 70 odst. 2 zákoníku práce platí, že pracovní poměr žalovaného skončil dohodou ke dni 31.10.2022. Z výplatnice žalovaného za měsíc červenec 2022 soud prvního stupně zjistil, že žalovanému bylo za tento měsíc proplaceno celkem 210,5 hodiny, z toho 42,5 hodiny bylo vykázáno jako práce přesčas, za něž žalobce obdržel příplatek ve výši 25 %, dále mu byl vyplacen příplatek za práci v sobotu a v neděli za 22,5 hodiny a za noční práci 22 hodin. Žalobce rovněž obdržel stravné za 31 směn a dále cestovné a kapesné. Z výkazu práce řidiče společnosti , právnická osoba, vyplývá, že žalovaný v měsíci červenci 2022 odpracoval celkem 249 hodin 41 minut, z toho v noční době 19 hodin 13 minut. Tato pracovní doba byla rozdělena na dobu řízení 130,5 hodin 8 minut, jiná práce 87 hodin 33 minut a bezpečnostní přestávky 27 hodin, celkem tedy 249 hodin 41 minut. Z toho o víkendech bylo odpracováno 30 hodin 20 minut a o svátcích 18 hodin 51 minut.

4. Z informace o průběhu kontroly ze dne 8.2.2024 a 5.2.2024 bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaný podal dne 13.2.2023 podnět na Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, v němž upozorňoval na porušování právních předpisů u žalobce jako zaměstnavatele, a to v oblasti odměňování v souvislosti s vysíláním zaměstnanců při provádění mezizemních přeprav bez souvislosti se zemí usazení dopravce, tj. při provádění tzv. kabotážních přeprav. Oblastní inspektorát od 21.6.2023 konal kontrolu u žalobce, kontrolovaným obdobím bylo období od 1.1.2021 do 21.6.2023. Inspektorát došel mimo jiné k závěru, že žalobce nezdokumentoval a neprokázal splnění povinnosti stanovené v čl. 8, bod 8 a Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 561/2026, též mimo jiné u žalovaného v měsíci červnu až srpnu 2022, stejně tak nesplnil povinnost vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci s vyznačením začátku a konce odpracované směny, práce přesčas, noční práce, doby v době pracovní pohotovosti, když žalobce vede údaj o začátku a konci odpracované směny, nikoliv však o začátku a konci odpracované práce přesčas a noční práce, čímž porušuje § 96 zákoníku práce. Stejně tak bylo zjištěno, že v období měsíců červen 2022 a listopad 2022 žalobce neposkytl v plném rozsahu kontrolovaným zaměstnancům příplatek za práci v noci, stejně tak rovněž za výkon práce v sobotu a v neděli. Námitky žalobce jako kontrolované osoby byly následně zamítnuty. Kontrolou nebylo možné detailně ověřit, zda byla mzda zúčtována za všechny odpracované hodiny, případně zda byly poskytovány příplatky ke mzdě za výkon práce v noci nebo v sobotu a v neděli. Inspektorát práce však s ohledem na shora uvedená zjištění považoval podnět žalovaného za oprávněný.

5. Po právní stránce soud prvního stupně vycházel z ust. § 72 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce ve znění účinném ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru (dále zák. práce), § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce, § 59, § 60 a § 141 odst. 1 zák. práce. Soud prvního stupně uzavřel, že okamžité pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 31.10.2022. Pokud byla žaloba o určení neplatnosti tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru podána u soudu dne 23.12.2022, je ve smyslu § 72 zák. práce podána včas. Pokud jde o podmínku dostatečného vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru po skutkové stránce ve smyslu § 60 zák. práce, vyšel soud prvního stupně ze samotné listiny datované dne 28.10.2022, ve které žalovaný s poukazem na § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce uvedl jako důvod okamžitého zrušení nevyplacení mzdy nebo její části, zejména odpovídající výše mzdy podle skutečně odpracované doby za měsíce od července 2021 do srpna 2022, příplatku za práci přesčas, o sobotách a nedělích, ve svátek za vymezená období a dále stravné pro vyslané pracovníky, neproplácení kabotážních přeprav a nevyplácení mzdy dle Směrnice EU 2020/1057. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že takové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru je dostatečné, neboť je nepochybné, jaký je skutečný důvod, který žalovaného k okamžitému zrušení pracovního poměru vedl, a tento důvod nebude možné zaměnit s jiným důvodem. Nebylo potřeba, aby žalovaný uváděl konkrétní částky, které mu nebyly vyplaceny, neboť je věcí dokazování v řízení, zda byl výpovědní důvod naplněn, či nikoliv, a to v rozsahu nevzbuzujícím důvodné pochybnosti. Soud prvního stupně tak vychází z toho, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru vyjádřeným v listině ze dne 28.10.2022 je neuspokojení mzdových nároků tam vymezených, a to v plné výši (řádně) a za celou dobu faktického výkonu práce žalovaným. Neuspokojení mzdových nároků zaměstnance nebo jejich části je dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zákonným důvodem, pro který může zaměstnanec okamžitě zrušit pracovní poměr. S ohledem na omezení vyplývající z § 59 zák. práce považuje soud prvního stupně za rozhodné mzdové nároky žalovaného za měsíce červenec a srpen 2022. Z dokazování bylo zjištěno, že žalobce u řidičů zajišťujících kamionovou dopravu (což byl i případ žalovaného) vycházel při vyúčtování mzdy jednak z výkazu práce řidiče, který si každý řidič vyplňoval sám a každý měsíc jej odevzdával žalobci, současně vycházel ze záznamu tachografu. Jaká mzda byla konkrétnímu zaměstnanci vyplacena, vyplývalo z výplatnic za jednotlivé měsíce. Pokud jde o žalovaného a úhradu jeho mzdy za měsíc červenec 2022, soud prvního stupně zjistil, že žalovaný vykázal v „záznamu o době řízení“ 293 hodin, z toho práce v noci 22 hodin. Ze záznamu z tachografu (Optac 3) vyplývá, že žalobce eviduje u žalovaného v tomto měsíci celkem 222,41 hodin. Ze záznamu z tachografu předloženého žalovaným (, právnická osoba, byl zjištěn počet hodin pro žalobce v rozsahu 249 hodin, rozdíl oproti záznamům žalobce představuje 27 hodin bezpečnostních přestávek. Jednatel žalobce dospěl k závěru na základě konzultace s dispečerem, že si žalovaný vykázal v měsíci červenci 2022 o 12 hodin více, než odpracoval, tyto hodiny mu nebyly proplaceny. Z výplatnice za červenec 2022 bylo zjištěno, že žalovanému bylo proplaceno 210,5 hodiny, z toho 168 hodin časová měsíční mzda a 42,5 hodin měsíční mzda za přesčas. Žalobce dále obdržel příplatek za práci přesčas za 42,5 hodiny, příplatek za práci v sobotu a v neděli za 22,5 hodiny a za noční práci za 22 hodin. Žalovaný obdržel stravné za 31 směn, cestovné a kapesné. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce za měsíc červenec 2022 neuhradil žalovanému ani všechny hodiny, které odpracoval žalovaný dle záznamu z tachografu. Žalovanému bylo uhrazeno 168 hodin představující plný počet hodin pro daný měsíc 12 hodin, o které žalobce zkrátil hodiny vykázané dle tachografu, proto bylo hodinami odpracovanými v rámci přesčasu, za které žalovanému vznikl rovněž nárok na příplatek za přesčasovou práci, který rovněž neobdržel. Dle záznamu z tachografu žalobce pracoval také ve dnech 5 a 6.7., kdy byl státní svátek, avšak výplata příplatků za práci ve svátek z výplatnice rovněž nevyplývá. Pokud žalobce poukazoval na to, že i tyto hodiny si žalovaný vykázal navíc tím, že zapnul tachograf a ve skutečnosti nepracoval, pak soud prvního stupně z provedených důkazů tento závěr nedovodil. Žalobce přistoupil ke krácení hodin žalovanému na základě zkušeností jednatele a porovnáním výkazů ostatních řidičů, což jednatel sám vypověděl. Pokud jednatel žalobce poukázal na konkrétní dny v měsíci červenci, kdy dle jeho názoru byla neadekvátnost vykázaných hodin evidentní, zejména poměru jízdy a ostatní práce, nepřiměřená délka nakládky/vykládky nebo mytí, pak to nejsou relevantní důkazy, které by prokázaly, že žalovaný vykázanou práci nadhodnocoval, jde spíše o subjektivní pohled žalobce. Žalovaný při svém výslechu přesvědčivě vysvětlil, jak jednotlivé úkony probíhají, jak dlouho trvají a vyjádřil se i k důvodům dlouhého mytí, čekání na vykládku apod., a to i ve vztahu k vybraným dnům, které žalobce rozporoval. Tomu odpovídají i jeho podrobné písemné poznámky. Za této situace dle soudu prvního stupně nelze akceptovat krácení vykázaných hodin, jak učinil žalobce. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce minimálně v měsíci červenci 2022 neuhradil žalovanému 12 hodin přesčasové práce, příplatek za práci přesčas v tomto rozsahu a dále příplatek za práci ve svátek za den 5. a 6.7., když soud vyšel ze záznamů z tachografu, které považuje za vypovídající v situaci, kdy žalobce neprokázal jejich nadhodnocení žalovaným. Soud prvního stupně proto považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda rozsah dalších vykázaných hodin žalovaným v záznamu o době řízení odpovídá skutečnosti, neboť dosud zjištěné neuspokojení mzdových nároků postačuje pro závěr o faktickém naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr v souladu se zákonem z důvodu, že mu žalobce neuhradil částečně jeho mzdové nároky. Pracovní poměr žalovaného tak skončil okamžitým zrušením, soud prvního stupně proto žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když soud přiznal plně procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání z důvodů uvedených v 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Dle žalobce soud prvního stupně neposoudil správně určitost a tedy platnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance datovaného 28.10.2022. Žalovaný v tomto dokumentu neoznačil žádnou konkrétní část mzdy, která mu nebyla vyplacena, pouze paušálně uvedl všechny myslitelné součásti mzdy po celou dobu trvání pracovního poměru. Tím žalovaný dle žalobce nedostál podmínce stanovené v § 60 zák. práce. Žalobce rovněž připomíná, že žalovaný svá neurčitá tvrzení upřesnil až v rámci soudního řízení, předtím odmítal neuspokojené mzdové nároky blíže identifikovat. Podstata sporu ve věci spočívá z velké části v tom, zda žalovaný skutečně odpracoval hodiny, které vykazoval v tachografu a v dalších dokumentech. V tomto ohledu bylo prováděno relativně podrobné dokazování, avšak soud prvního stupně provedené důkazy dle žalobce nevyhodnotil správně a rozsudek založil prakticky výlučně na účastnické výpovědi žalovaného. Tu žalobce považuje za nevěrohodnou hned z několika důvodů, které v odvolání podrobně rozvádí. Žalobce nadále trvá na svém tvrzení, že žalovanému vyplatil všechny hodiny, které byly reálně odpracovány, a považuje za chybné hodnocení důkazů, když soud upřednostnil účastnickou výpověď žalovaného jako věrohodnější před důkazy předloženými žalobcem. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud znovu provedl a posoudil označené důkazy, zejména účastnické výpovědi a výslech svědka, dispečera , jméno FO, . Soud prvního stupně provedl rovněž důkazy, které nebyly relevantní pro posuzování projednávané věci. Za stěžejní vadu rozsudku považuje žalobce to, že soud prvního stupně se v rozsudku nijak nevypořádal s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je okamžité zrušení na místě pouze tehdy, když zaměstnavatel neuhradí mzdu, ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda zřejmě náleží. V tomto odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3676/2010, 21 Cdo 4042/2010 či 21 Cdo 1444/2020. Soud prvního stupně dále nesprávně posoudil určení rozhodného práva, kdy podle rozsudku se předmětná pracovní smlouva řídí blíže neurčeným zahraničním právem na základě čl. 8 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008. Tento závěr soudu žalobce považuje za nesprávný, neboť účastníci jednoznačně zvolili právo České republiky jako rozhodné právo pracovní smlouvy. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určí, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným datované 28.10.2022 je neplatné a konstatuje, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným založený pracovní smlouvou ze dne 21.7.2021 skončil dohodou ke dni 31.10.2022. Rovněž požadoval přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že se ztotožňuje s právním hodnocením věci soudem prvního stupně. V projednávané věci nebylo třeba, aby žalovaný uváděl konkrétní částky, které mu nebyly vyplaceny, neboť jak uvedl soud prvního stupně v bodě 35. rozsudku, je věcí dokazování v tomto řízení, zda byl výpovědní důvod naplněn, či nikoliv, a to v rozsahu nevzbuzujícím důvodné pochybnosti. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3572/2013. Pokud žalobce v odvolání komentuje způsob, jakým soud hodnotil důkazy spočívající ve skutečně odpracovaných a vykázaných hodinách žalovaného, pak soud prvního stupně provedl velice obsáhlé a důkladné dokazování, ze kterého vyplynulo, že žalovaný skutečně nebyl odměňován v souladu s právními předpisy. Soud veškeré úvahy v tomto směru přesvědčivě shrnul v bodě 38. napadeného rozsudku, kdy takové hodnocení nelze považovat za nesprávné. Stejně tak nelze tvrdit, že by snad měl být žalovaný nedůvěryhodný, když se naopak velice přesvědčivě a důvěryhodně vyjádřil ke všem žalobcem označeným dnům, kdy mělo docházet k záměrnému nadhodnocování vykázané práce. Dle žalovaného je zřejmé, že soud prvního stupně hodnotil veškeré důkazy velmi důkladně, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a přesvědčivě zdůvodnil, z jakého důvodu nelze mít za prokázané záměrné krácení hodin žalovaným. Žalobce se po celou dobu řízení nevyjádřil k tomu, že výpis z tachografických záznamů předložených žalovaným a žalobcem se naprosto přesně shoduje, kromě 27 hodin bezpečnostních přestávek, které jsou nepochybně součástí pracovní doby. Pokud žalobce navrhuje opětovný výslech jednatele žalobce a dispečera , jméno FO, , pak tyto důkazy nemohou za žádných okolností jakkoliv prokázat, že žalovaný záměrně nadhodnocoval pracovní dobu v konkrétních dnech a o konkrétní počet hodin. Pokud žalobce poukazuje na skutková zjištění z irelevantních zdrojů, pak z odůvodnění napadeného rozsudku není patrné, že by soud učinil nějaké pro věc zásadní závěry z důkazů, které žalobce v odvolání označuje. Pokud žalobce považuje za stěžejní vadu napadeného rozsudku, že soud rozhodl s v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, pak žalovaný k tomu dodává, že žalobcem citované rozhodnutí není přiléhavé, neboť skutkové okolnosti daného případu jsou naprosto odlišné a specifické. Stejně je tomu i v případě rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1444/2020. Pokud jde o otázku rozhodného práva, má žalovaný za to, že není směrodatná pro povinnost každého dopravce zajistit, aby byl vyslaný zaměstnanec odměňován v souladu se Směrnicí 2020/1057, která stanovuje zvláštní pravidla o vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Žalobce se podanou žalobou domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.2022, které bylo žalobci jako zaměstnavateli doručeno dne 31.10.2022. Věc je proto třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném ke dni doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, tedy ke dni 31.10.2022 (dále jen „zák. práce“, jak správně uvedl soud prvního stupně.

10. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoliv jejich část do patnácti dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

11. Po skutkové stránce vychází odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť jeho skutkové závěry vyplývají z provedených důkazů, které hodnotil v souladu s ust. § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Soud prvního stupně podrobně, logicky a přesvědčivě odůvodnil, z jakých důkazů své skutkové závěry učinil, stejně tak přesvědčivě odůvodnil, proč vycházel při vyúčtování mzdy z výkazů práce řidiče a ze záznamu tachografu, řádně zdůvodnil také, proč považuje účastnickou výpověď žalovaného za přesvědčivou. Soud prvního stupně provedl všechny účastníky navržené důkazy, odvolací soud neshledal, že by se při provádění důkazů dopustil soud prvního stupně nějakých vad. Skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí soudu ve věci. Za této situace odvolací soud zamítl návrh žalobce, aby v odvolacím řízení zopakoval důkazy výpovědí jednatele žalobce, účastnickou výpovědí žalovaného a výpovědí svědka , jméno FO, , neboť opakované provádění těchto důkazů považoval za nadbytečné. Odvolací soud proto v plném rozsahu odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav také správně právně posoudil. Odvolací soud sdílí jeho závěr, že žaloba žalobce byla podána včas ve lhůtě stanovené v § 72 zák. práce, stejně tak sdílí jeho závěr, že vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, jak je žalovaný skutkově vymezil v listině ze dne 28.10.2022, je dostatečně určité a splňuje požadavky stanovené § 60 zák. práce. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně uvedenou v odstavci 35. odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na splatnost mzdy stanovenou v § 141 odst. 1 zákoníku práce a lhůtu k uplatnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru stanovenou v § 59 zák. práce, považuje odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, pro posouzení naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce za rozhodné mzdové nároky žalovaného za měsíce červenec a srpen 2022. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že žalobce žalovanému za měsíc červenec 2022 proplatil celkem 210,5 hodin, z toho 42,5 hodiny jako práce přesčas, za něž obdržel příplatek ve výši 25 %, dále mu byl vyplacen příplatek za práci v sobotu a v neděli za 22,5 hodiny a za noční práci 22 hodin. Ze záznamu z tachografu předloženého žalobcem však bylo zjištěno, že u žalovaného v tomto měsíci eviduje celkem 222,41 hodin. Žalovaný předložil tachograf společnosti , právnická osoba, , dle kterého odpracoval 249 hodin, oproti záznamům žalobce je zde 27 hodin bezpečnostních přestávek. Žalobce sám vyplatil žalovanému o 12 hodin méně, než bylo dle obou tachografů odpracováno, když mu proplatil pouze 210,5 hodiny. Neuhradil tedy žalovanému 12 hodin, které byly hodinami přesčasovými, neproplatil mu tedy ani příplatek za práci přesčas za těchto 12 hodin. Stejně tak žalovanému neproplatil příplatek za práci o svátcích 5. a 6. července, dle tachografu , právnická osoba, jde o 18,51 hodin. Žalobce tak v měsíci červenci 2022 nezaplatil žalovanému všechny složky mzdy, a to 12 hodin přesčasové práce, příplatek za práci přesčas za 12 hodin a příplatek za práci ve svátek. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že by žalovaný nadhodnocoval vykázanou práci právě o těchto 12 hodin. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobce takto krátil žalovanému mzdu za měsíc červenec 2022, aniž by mu důvody tohoto svého postupu v době vystavení výplatnice za měsíc červenec 2022 a poukázání mzdy za měsíc červenec 2022 oznámil a vysvětil. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na logické a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno v odstavci 38. a 39.

13. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že odvolací důvody uplatněné žalobcem nebyly naplněny a nebyly zjištěny ani žádné jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Pokud žalobce v podaném odvolání odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že mezi účastníky řízení existoval spor o mzdu a v takovém případě nelze situaci řešit okamžitým zrušením pracovního poměru, ale žalobou o zaplacení mzdy nebo její části, pak odvolací soud nepovažuje žalobcem odkazovanou judikaturu za přiléhavou na projednávanou věc. V daném případě sice žalobce jako zaměstnavatel nepochybně byl schopen mzdové nároky žalovaného uspokojit, k neuspokojení části mzdových nároků žalovaného nedošlo v tomto případě jen v důsledku chyby, omylu nebo jiné zřejmé nesprávnosti při výpočtu mzdy, ale žalobce zcela vědomě a svévolně mzdu žalovaného za měsíc červenec 2022 krátil. Současně s ohledem na zjištěné okolnosti případu nelze dospět k závěru, že by v době výpočtu a výplaty mzdy za měsíc červenec 2022 byl mezi žalobcem jako zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem spor o výši mzdy. Skutečnost, že žalovaný měl nadhodnocovat vykázané hodiny práce a že z tohoto důvodu došlo ke krácení mzdy, začal žalobce tvrdit až v rámci soudního řízení. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

14. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný. Je proto povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení, které představuje odměna za právní zastoupení žalovaného advokátem. Právní zástupce žalovaného vykonal dva úkony právní služby, jednak sepis vyjádření k odvolání, jednak účast při odvolacím jednání. Za právní úkon sepis vyjádření k odvolání náleží odměna 2 500 Kč z tarifní hodnoty 35 000 Kč dle advokátního tarifu platného do 31.12.2024, za účast u jednání náleží odměna ve výši 3 700 Kč z tarifní hodnoty 65 000 Kč dle advokátního tarifu účinného od 1.1.2025. K těmto úkonům dále náleží dva režijní paušály, do 31.12.2024 ve výši 300 Kč, od 1.1.2025 ve výši 450 Kč. K nákladům řízení dále náleží 21 % DPH z výše uvedených částek, tj. 1 459,50 Kč. Náklady odvolacího řízení žalovaného dosahují celkem částky 8 409,50 Kč. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil odvolací soud žalobci, aby tyto náklady zaplatil žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.