19 Co 1644/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobkyně: jméno žalobce , narozená Datum narození žalobkyně bytem adresa žalobce , adresa zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného adresa o žalobě na zdržení se imisí žalovaným, o uložení povinnosti žalovanému odstranit závady uvedené v revizní zprávě, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 C 42/2025-102,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud zamítl v plném rozsahu žalobu, kterou se žalovaná domáhala uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání spalinové cesty ve svém domě čp. , číslo, , adresa, do doby odstranění nedostatků uvedených v revizní zprávě a do doby vydání písemného souhlasu s užíváním od Hasičského záchranného sboru, dále, aby se žalovaný zdržel umístění jezírka či retenční nádrže na vodu na svém pozemku ve vzdálenosti kratší než dva metry od hranice pozemku žalobkyně a dále, aby se zdržel obtěžování žalobkyně hlukem ze zařízení k okysličování vody v tomto jezírku (výroky I. a II.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2 100 Kč (výrok III.). Okresní soud řešil sousedský spor, jehož předmětem byl zákaz užívání spalinové cesty v domě žalovaného, zákaz umístění jezírka ve vzdálenosti menší než 2 metry od společné hranice pozemků a zákaz obtěžování hlukem ze zařízení k okysličování vody. Žalobkyně u komína tvrdila, že spalinová cesta žalovaného je dlouhodobě nebezpečná, nadměrně zadehtovaná, s propojenými průduchy a s hořlavým prvkem v nepřípustné blízkosti, což podle ní vyvolává reálné riziko požáru, zejména s ohledem na vzájemné konstrukční propojení obou domů. Navrhovala zákaz užívání spalinové cesty do odstranění závad a do získání souhlasu HZS. K jezírku uváděla, že umístění v těsné blízkosti plotu odporuje stavebním předpisům a nepřiměřeně ji obtěžuje hluk ze zařízení sloužícího k okysličování vody, zejména v noci. Žalovaný argumentoval, že závady dříve vytknuté odstranil, že komín bude nahrazen novým, že respektuje správní rozhodnutí HZS, které mezitím spalinovou cestu vyloučilo z užívání, a že nové zařízení u jezírka je velmi tiché. Uvedl, že jezírko užívá k zachytávání dešťové vody a občasnému chovu ryb. Soud zjistil, že jezírko je umístěno asi 40 cm od betonového plotu oddělujícího pozemky a že žalovaný v minulosti používal hlučnější zařízení, avšak v roce 2025 pořídil nové, tiché čerpadlo. Videonahrávka prokazovala hluk staršího zařízení, které již nebylo v provozu. Při místním šetření soud shledal, že nové zařízení je v těsné blízkosti slyšitelné pouze na úrovni tichého šepotu a na pozemku žalobkyně již slyšet nebylo. V lokalitě se navíc nachází frekventovaná silnice, jejíž hluk je významnější. K otázce komína soud provedl řadu důkazů: revize z let 2023 a 2024, kontroly techniků , jméno FO, a , jméno FO, , zprávu , jméno FO, z 21. 6. 2025 s kladným závěrem a zprávu , jméno FO, z 30. 6. 2025, která naopak konstatovala zadehtování v „střední fázi“, nedodržení odstupové vzdálenosti hořlavých hmot a vypadané spáry. Soud vyhodnotil rozdílné závěry techniků jako důsledek rozdílné míry jejich přísnosti. Rozhodující však bylo, že HZS dne 21. 7. 2025 pravomocně vyloučil spalinovou cestu z užívání a její provoz je zakázán, dokud bude odstraněn závadný stav a udělen nový souhlas. Soud tudíž neshledal existenci vážného ohrožení podle § 2903 odst. 2 o. z., neboť riziko spojené s užíváním komína odpadlo právě tímto správním opatřením, které žalovaný respektuje. V otázce umístění jezírka soud zdůraznil, že tvrzené porušení veřejnoprávních stavebních předpisů samo o sobě nezakládá soukromoprávní nárok souseda, pokud nejsou dány imise nebo jiné zásahy do jeho práv, což žalobkyně neprokázala. K hluku soud aplikoval § 1013 odst. 1 o. z. a hodnotil, zda hluk z nového zařízení přesahuje míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku. Zjistil, že intenzita hluku je velmi nízká, tlumená betonovým plotem a nezasahuje pozemek žalobkyně, a tedy nemůže překročit přiměřenou míru, a to ani v noci. Minulé epizody silnějšího hluku byly způsobeny jiným zařízením, které žalovaný již nepoužívá. Soud proto všechny zbývající žalobní návrhy zamítl: zákaz užívání spalinové cesty pro absenci vážného ohrožení, zákaz umístění jezírka pro nedostatek zásahu do práv žalobkyně a zákaz hlukových imisí pro jejich evidentně zanedbatelnou intenzitu. O nákladech řízení rozhodl ve prospěch žalovaného.

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, odvoláním napadá rozsudek v plném rozsahu, jako odvolací důvody uplatňuje důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a), b), e), f) a g) o. s. ř. a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude vyhověno v plném rozsahu a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení. Tvrdí, že soud prvního stupně přehlédl rozhodné skutečnosti a důkazy prokazující vážné ohrožení dle § 2903 odst. 2 o. z. a nepřiměřené imise dle § 1013 o. z. a že jeho skutkové závěry i právní posouzení jsou v rozporu s obsahem spisu. K výroku I uvádí, že žalobu na zdržení se užívání spalinové cesty v domě žalovaného do odstranění závad dle revizní zprávy KomTop a do vydání souhlasu HZS Jihočeského kraje soud zamítl, ač HZS správním rozhodnutím ze dne 21. 7. 2025 sám spalinovou cestu vyloučil z užívání. Podle odvolatelky z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaný po požáru domu dne 3. 5. 2020 opakovaně měnil spotřebiče (krbová kamna/krbová vložka) bez zajištění nové revize, a porušil tak povinnosti vlastníka vyplývající z § 3 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 34/2016 Sb. při každé změně spotřebiče. Tuto povinnost mu měl navíc HZS připomenout v reakci na podnět žalobkyně ze dne 25. 11. 2022, což dokládá sdělení HZS z 5. 12. 2022. Z výpovědí svědků i listin plyne, že revizní zpráva , tituly před jménem, , jméno FO, z 19. 1. 2023 ukládala odstranění závad do 31. 3. 2023, avšak žalovaný jejich odstranění neprokázal; zprávy o čištění , jméno FO, (18. 9. 2024) a kontrola , jméno FO, (, datum, ) jsou podle odvolatelky nevěrohodné a vnitřně rozporné (včetně rozsahu provedení kontroly), zatímco revize , název, (, jméno FO, ) byla provedena jako jediná detailně a odpovědně. Odvolatelka zdůrazňuje, že oprávnění k revizím mají jen , fyzická osoba, a , jméno FO, , nikoli , jméno FO, a , jméno FO, , což má význam pro hodnocení důkazů. Označuje závěr soudu o „důvěryhodném“ příslibu žalovaného respektovat zákaz HZS za nepřiléhavý vzhledem k jeho předchozímu chování, ignorování výzev a rozporům ve výpovědích. Pokud by odvolací soud shledal, že soudní výrok o zákazu užívání spalinové cesty je nadbytečný při existenci pravomocného správního zákazu, žádá změnu tak, aby se řízení v této části zastavilo pro „odpadnutí předmětu řízení“ podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Zároveň akcentuje, že objektivně trvá vážné ohrožení ve smyslu § 2903 odst. 2 o. z., neboť není zaručeno, že žalovaný zákaz dodrží. Za zásadní považuje nákladový výrok: soud jí nepřiznal náhradu ani náklad revize spalinové cesty (4 622 Kč), ačkoli revize byla dohodnuta při jednání 24. 6. 2025 a stala se podkladem pro následný zákaz HZS, čímž se potvrdila důvodnost žaloby. Tvrzení, že žalovaný neuplatnil a nevyčíslil své náklady ve svém závěrečném návrhu 12. 8. 2025, podle ní umocňuje nepřiměřenost a nespravedlnost nákladového výroku. Opírá se o nález ÚS IV. ÚS 3375/17 a judikaturní kritiku formalismu při rozhodování o nákladech řízení, když soudy mají bránit „zřejmé nespravedlnosti“. K výroku II namítá, že žaloba v tomto rozsahu byla rovněž podána důvodně, neboť žalovaný používání hlučného kompresoru omezil až po podání žaloby. Při místním šetření 1. 7. 2025 se podle ní prokázalo, že kompresor existuje (žalovaný jej označil za nefunkční), a zároveň bylo zjištěno, že retenční nádrž i jezírko jsou skutečně umístěny blíže než 2 m k hranici; soud přesto nesprávně uzavřel, že aktuální hluk z předvedeného zařízení není nepřiměřený. Odvolatelka akcentuje monotónní a dlouhodobý charakter hluku, jeho potenciální negativní vliv na zdraví a nepřiléhavost srovnání se „zvuky obce“, neboť nejde o běžný zvukový projev lokality. Tvrdí, že i když občanské předpisy výslovně nestanoví dvoumetrovou vzdálenost, povinnost dodržet odstupy plyne z předpisů správního práva a v kombinaci s § 1013 o. z. je na místě poskytovat ochranu proti hlukovým imisím z blízkosti hranice. Dále poukazuje na rozpory ve výpovědích žalovaného ohledně doby používání kompresoru (u jednání 24. 6. 2025 uvedl rok 2024, při místním šetření tvrdil nefunkčnost a nepoužívání dva roky) a na závěry soudu v bodě 18 odůvodnění, že žalovaný dobu provozu kompresoru podhodnocoval a zařízení běželo i v noční době; přesto soud žalovanému „uvěřil“ do budoucna. Odvolatelka se obává návratu k původnímu hlučnému zařízení, jelikož kompresor zůstal na místě a dosavadní výsledek sporu žalovaného nemotivuje k ohleduplnosti; soud se podle ní nezabýval preventivní složkou žaloby. Argumentuje i rizikem budoucích zápachových imisí: voda v jezírku byla při místním šetření zeleně zakalená, a poloha méně než 2 m od hranice může vést ke kumulaci nežádoucích jevů (přitažení živočichů, jejich úhyn a zápach) s dalším potenciálem sporů. V nákladové rovině k výroku II zdůrazňuje, že žaloba byla příčinou změny chování žalovaného (formální výměna zařízení po zahájení sporu) a že jí měly být přiznány náklady i při eventuálním neúspěchu v meritu. V návaznosti na celek řízení akcentuje, že v části spalinové cesty bylo fakticky dosaženo cíle žaloby (vyloučení z užívání správním orgánem na základě revize zajištěné žalobkyní), což mělo být reflektováno jak v meritorním, tak nákladovém výroku. Vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl důsledné hodnocení věrohodnosti jednotlivých odborných zpráv, podcenil rozpory ve výpovědích žalovaného a přecenil jeho přísliby do budoucna, a tím nesprávně vyhodnotil míru ohrožení a imisní zásah. Dále namítá, že soud nepřihlédl k dalším žalobkyní tvrzeným skutečnostem a důkazům, resp. je nedostatečně zohlednil, čímž zatížil řízení vadou dle § 205 odst. 2 písm. b) a e) o. s. ř. a dospěl k nesprávnému právnímu závěru dle písm. g) téhož ustanovení. V otázce prevence zdůrazňuje, že dlouhodobé chování žalovaného (ignorování revizních povinností navzdory požadavkům HZS a střídání spotřebičů bez revize) svědčí o nedostatku spolehlivosti jeho ujištění a odůvodňuje soudní zásah bránící opakování rizikového stavu. V části hlukových imisí trvá na tom, že hluk z okysličovacích zařízení má rušivou povahu zejména při kontinuálním provozu a v nočních hodinách, a jeho akustické šíření není eliminováno betonovým plotem, jak dokládá její zkušenost i skutková zjištění v řízení. Z hlediska principu procesní spravedlnosti považuje zvolený formalistický přístup soudu prvního stupně za „extrémně nespravedlivý“, zejména v nákladovém výroku, jenž nerespektuje účel a výsledek řízení ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

3. Žalovaný s odvoláním nesouhlasil, blíže se k němu nevyjádřil.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Podle § 2903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) platí, že při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

6. Podle § 1013 odst. 1 o.z. platí, že vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

7. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení před soudem prvního stupně, skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně, hodnocení důkazů soudem prvního stupně je logické a přesvědčivé a věc byla posouzena po právní stránce správně.

8. Okresní soud se věcí zabýval velmi podrobně, věnoval se všem hlavním i souvisejícím aspektům věci, jeho skutkové i právní závěry jsou precizní a přesvědčivé a odvolací soud k nim nemá co podstatného dodat.

9. Pokud žalobkyně ve svém odvolání poukazuje na svůj subjektivní postoj, tedy z jakých důvodů se cítila vážně ohrožena a že měla zcela legitimní obavu o své zdraví či majetek, nutno poukázat na to, že relevantní právní úprava nevychází ze subjektivního hodnocení účastníka řízení, ale naopak z objektivního skutkového stavu (existence objektivního vážného ohrožení ve smyslu § 2903 odst. o. z., nebo existence imisí přesahujících objektivně přiměřenost danou místními poměry ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.). Za nedůvodnou a logicky rozpornou je třeba označit námitku odvolatelky proti závěru okresního soudu, který měl hodnotit žalovaného jako důvěryhodnou osobu, která bude respektovat zákaz nařízený Hasičským záchranným sborem. Důvodem k zamítnutí nároku žalobkyně týkajícího se spalinové cesty nebyl subjektivní dojem soudu prvního stupně o osobě žalovaného, ale úvaha o tom, že nelze shledat vážné důvody pro opětovné ukládání stejné povinnosti, která již byla žalovanému uložena ve správním řízení. I v případě, že by soud hodnotil žalovaného ve shodě s žalobkyní jako osobu méně důvěryhodnou, postrádalo by smysl i účel dvojí ukládání stejné povinnosti, když za situace, že by se žalovaný rozhodl uloženou povinnost nerespektovat, tak opakované ukládání téže povinnosti by na situaci nic nezměnilo.

10. Za zcela nesprávnou nutno označit úvahu žalobkyně, že soud prvního stupně namísto zamítnutí jejího nároku měl (a pokud to neučinil, má tak učinit odvolací soud) řízení v této části zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř. proto, že „předmět řízení v důsledku vedeného správního rozhodnutí odpadl.“ Okresní soud existenci předchozího správního rozhodnutí správně reflektoval jako relevantní skutečnost z hlediska materiálního (z hlediska potřeby aplikace ustanovení § 2903 odst. 2 o. z.), nikoliv ve smyslu formálním, když existence předchozího správního rozhodnutí obdobného obsahu nepředstavuje existenci skutečnosti, která by znamenala nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř., tedy ani jako existenci překážky věci pravomocně rozsouzené, ani existenci „odpadnutí předmětu řízení“, když takovou podmínku řízení právní úprava ani judikatura nezná.

11. Ve vztahu k druhému nároku týkajícího se jezírka a tam umístěného zařízení k okysličování vody, žalobkyně poukazuje na to, že v této části podala žalobu důvodně, když žalovaný měl nahradit původní nevyhovující zařízení novým tišším až poté, co žaloba byla podána. Poukazuje na to, že žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že původní zařízení použil v roce 2024. Tato námitka je zjevně nesprávná, neboť žaloba v této věci byla podána dne 18.2.2025, jestliže žalovaný nahradil původní hlasité zařízení novým tišším v průběhu roku 2024, pak zjevně neplatí, že tak učinil až po podání žaloby, která byla podána v únoru 2025.

12. Žalobkyně dále nesouhlasí s hodnocením hluku v současnosti používaného okysličovacího zařízení, když ona jej hodnotí jako nepřiměřený, iritující a působící na lidské zdraví. Jak správně poukazuje soud prvního stupně, závěr o tom, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Okresní soud svá zjištění při provedeném místním šetření i své závěry jasně a logicky vyjádřil a odůvodnil. Je podstatné, že soud prvního stupně shledal zvuk dodávaný současným zařízením jako velmi tichý, odpovídající tichému šepotu, zejména zjištění, že na pozemku žalobkyně, který je od místa umístění zařízení oddělen vysokým betonovým plotem, není zvuk zařízení vůbec slyšitelný. Při těchto zjištěních nelze učinit jiný závěr, než který učinil soud prvního stupně.

13. Za nedůvodné nutno označit další námitky žalobkyně, že do budoucna nelze vyloučit, že by žalovaný mohl začít opět používat původní zařízení, či že by v budoucnu mohlo dojít k tomu, že k jezírku se budou stahovat různí živočichové, kteří mohou do jezírka spadnout a uhynout v něm, a tedy produkovat obtěžující zápach. Jde o ničím nepodložené spekulace. Jak bylo výše uvedeno, uplatněný nárok by byl důvodný v případě shledání existence objektivně dané imise vnikající na pozemek žalobkyně z pozemku žalovaného. Tedy podmínkou úspěchu s tímto nárokem je existence takové imise v době rozhodování soudu, nikoliv možnost, že nelze vyloučit, že by mohly snad v budoucnu nastat.

14. Nedůvodnou je i poslední námitka žalobkyně, že i v případě potvrzení zamítavého rozsudku by jí měla být přiznána vůči žalovanému náhrada nákladů řízení proto, že žaloba byla podána důvodně. Toto hodnocení, jak odvolací soud vysvětlil výše, neplatí o nároku týkajícím se jezírka a okysličovacího zařízení, když k nahrazení původního nevyhovujícího zařízení žalovaným došlo v předchozím roce, než ve kterém byla žaloba vydána. Pokud jde o první návrh týkající se spalinové cesty, tak důvodem zamítnutí žaloby v této části byla existence následně vzniklé objektivní skutečnosti, kterou nelze hodnotit jako chování žalovaného, kterým by požadavku žalobkyně vyhověl, jak má na mysli ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.

15. Žalobkyně ve své argumentaci odkazuje na skutečnosti (důvodnost podané žaloby a následné chování žalovaného), které výše zmíněná právní úprava bere v úvahu při rozhodování o nákladech řízení v případě zpětvzetí žaloby. Žalobkyně však žalobu zpět nevzala. V takovém případě soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení podle obecné zásady úspěchu v soudním řízení. Pokud se žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně domnívala, že žaloba již není důvodná či potřebná, či dokonce podle své odvolací námitky zde existuje překážka probíhajícího řízení, pak měla reagovat na danou situaci zpětvzetím žaloby. Pak by bylo namístě posuzovat důvodnost podané žaloby a chování žalovaného ve vztahu k důvodům pro její zpětvzetí.

16. Okresní soud postupoval zcela správně, když o náhradě nákladů řízení rozhodoval podle kritéria úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), když odvolací soud neshledává existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které by bylo namístě podle § 150 o. s. ř. snížit či zcela odepřít náhradu nákladů žalovanému. Odvolací soud rozhodně nesouhlasí s hodnocením nákladového výroku žalobkyně jako extrémně nespravedlivého. S ohledem na výše uvedené argumenty, je rozhodnutí soudu prvního stupně podle kritéria úspěchu ve věci jediné možné, přiměřené i spravedlivé. Výsledek v podobě povinnosti žalobkyně hradit náklady tohoto řízení žalovanému, je důsledkem pouze postupu žalobkyně, resp. její právní zástupkyně, v tomto řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., též podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení. Stranou úspěšnou v odvolacím řízení byl žalovaný, proto mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný se však práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.