19 Co 178/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobce: Jméno žalobce A , IČO IČO sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: jméno žalovaného IČO IČO sídlem adresa jednající Jméno žalované sídlem Adresa žalované o náhradu nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2025, č. j. 14 C 343/2025-38

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, na základě které se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 60 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 C 380/2002 a u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Co 1229/2023, ve kterém se žalobce po žalované , právnická osoba, ., IČO , IČO, domáhal zaplacení částky 181 500 Kč s příslušenstvím a dále částky 60 500 Kč s příslušenstvím představující provize z uzavřených smluv o zprostředkování. Řízení trvalo 33 měsíců, tuto dobu žalobce nepovažoval za přiměřenou, měl za to, že tato doba výrazně přesahuje únosné hranice pro jednoduchý spor. Nárok žalobce byl od počátku prokazatelný a protistrana jeho nárok nějak nezpochybnila, naopak částečněji i výslovně uznala. K významu řízení pro žalobce žalobce uvedl, že po dobu 33 měsíců byl vystaven stresující situaci, kdy nevěděl, zda se domůže vysoké částky, která mu náležela, zatímco vynakládal finanční prostředky na právní pomoc. Pro žalobce se jednalo o řízení mimořádného významu, týkalo se částky, která měla zásadní vliv na jeho finanční stabilitu a celá věc pro něj měla i zásadní morální rozměr, když podnik prodával svému dlouholetému konkurentovi. Podle žalobce by se mělo přihlédnout i k jeho věku a k tomu, že žalovaná řízení účelově protahovala. Žalobce požadoval částku 60 000 Kč s tím, že ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu, které stanoví částku za rok průtahů v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč, požaduje za první 2 roky řízení celkem částku 20 000 Kč a dále se domáhá zvýšení požadované částky o 20 % z důvodu banálnosti rozhodované věci, 20 % s ohledem na postup soudu a zvýšení 10 % z důvodu významu řízení pro žalobce. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že dne 10. 8. 2022 podal žalobce u Okresního soudu v Českých Budějovicích návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhal zaplacení částky 181 500 Kč příslušenstvím a částky 60 500 Kč s příslušenstvím, dvou náhrad paušálních nákladů spojených s uplatněním pohledávky každé ve výši 1 200 Kč a nákladů řízení s odůvodněním, že s žalovanou (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) uzavřel dne 31. 12. 2021 smlouvu o zprostředkování uzavření smlouvy o úplatném užívání nebytových prostor, popřípadě smlouvu o zprostředkování smlouvy o poskytování služeb v oblasti závodního stravování mezi žalovanou a potenciálními smluvními partnery, na jejichž základě vznikla žalované povinnost uhradit žalobci provize, které vyúčtoval třemi fakturami znějícími na částku 60 500 Kč, 121 000 Kč a 60 500 Kč. Dne 29. 8. 2022 byl Okresním soudem v Českých Budějovicích pod č. j. EPR , číslo, vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná společnost odpor, který dne 11. 10. 2022 odůvodnila. Před soudem prvního stupně proběhlo jednání dne 1. 3. 2023, 3. 5. 2023 a jednání 31. 5. 2023, které bylo nařízeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2023, č. j. 26 C 380/2022-98 bylo žalobě vyhověno a žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci. Dne 22. 8. 2023 požádala žalovaná společnost v návaznosti na podané odvolání o osvobození od soudních poplatků, usnesením ze dne 13. 9. 2023, č. j. 26 C 380/2002-138 byl návrh žalované na osvobození od soudního poplatku z odvolání zamítnut. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2024, č. j. 8 Co 1230/2023-154 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 8 Co 1229/2023-161 Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání žalované společnosti tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části výroku v odstavci I., o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 60 500 Kč s příslušenstvím a částku 1 200 Kč, potvrdil, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení, kdy důvodem částečného zrušení a vrácení věci bylo provedení dalšího dokazování k procesní obraně žalované. Soud prvního stupně pak nařídil jednání dne 18. 9. 2024, s ohledem na skutečnost, že nebylo možné vyslechnout předsedu představenstva žalované společnosti z důvodu jeho dočasné pracovní neschopnosti, bylo jednání odročeno na 2. 10. 2024 a při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek. Rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 26 C 380/2022-203 soud prvního stupně uložil žalované společnosti povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 181 500 Kč s příslušenstvím, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a náklady řízení ve výši 208 688,70 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 8 Co 2139/2024-226 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované společnosti uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně s odkazem na § 1 odst. 1, 3, § 2, § 5, § 6 odst. 1, 2, § 7 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem učinil závěr o tom, že podmínkou vzniku odpovědnosti státu je nesprávný úřední postup, vznik majetkové újmy a existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem této nemajetkové újmy. Právo účastníka na přiměřeně dlouhé soudní řízení je součástí práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně shledal, že řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 C 380/2022, jehož předmětem byla žaloba o zaplacení částky 242 000 Kč s příslušenstvím, ve kterém mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu dne 10. 8. 2022 a pravomocně bylo skončeno dne 20. 5. 2025, trvalo tedy 33 měsíců. Žalovaná společnost v průběhu odškodňovaného řízení uplatňovala procesní obranu, ke které bylo nezbytné provádět dokazování, soud také rozhodoval v průběhu řízení o osvobození žalované společnosti od soudního poplatku z odvolání, když předtím byl k návrhu žalobce v řízení před soudem prvního stupně vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor. Ve věci následně rozhodoval dvakrát soud prvního stupně a dvakrát odvolací soud a je namístě konstatovat, že každé soudní řízení trvá po určitou dobu. Soud prvního stupně zjišťoval, zda řízení skutečně trvalo nepřiměřeně dlouho, a zda byla soudem zachována rovnost účastníků řízení pro uplatnění jejich práv. Uplatnila-li žalovaná procesní obranu v daném řízení, je nepochybné, že se soud musí touto obranou zabývat minimálně do té míry, aby mohl konstatovat, zda se jedná o obranu uplatnitelnou v řízení za podmínek § 98 o.s.ř. Složitost případu byla dána právě s ohledem na uplatněnou procesní obranu žalované společnosti, která byla i důvodem pro zrušení a vrácení věci v její části Krajským soudem v Českých Budějovicích. Délka řízení v trvání 33 měsíců se soudu nejeví jako délkou nepřiměřenou předmětu řízení, mimo jiné právě s ohledem na uplatněnou procesní obranu žalované. Uváděl-li žalobce, že ze strany soudu nebylo reagováno na tvrzené obstrukční jednání žalované, podle soudu je právem účastníka řízení, aby v řízení uplatnil jak procesní obranu, tak například, aby požádal o osvobození od soudního poplatku a povinností soudu zabývat se návrhy účastníků a o těchto návrzích řádně rozhodnout nelze pomíjet. Trvalo-li řízení po dobu 33 měsíců za situace, kdy bylo dvakrát rozhodováno soudem prvního stupně, dvakrát soudem druhého stupně, rozhodováno bylo i o žádosti žalované společnosti o osvobození od soudního poplatku, nejeví se soudu celková doba řízení jako nepřiměřená. Odkazoval-li žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1303/21 a argumentoval-li tzv. justičním ping pongem o takovou situaci se v odškodňovaném řízení nejednalo. Je zřejmé, že účastníci využili svého práva na projednání a rozhodnutí věci soudy dvou instancí, soud prvního stupně v dalším řízení postupoval podle závěrů vyslovených v rozhodnutí odvolacího soudu, kterými se řídil a následně vydané rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno. Argumentaci žalované ve vztahu k chování žalobce, který nepodával stížnosti na průtahy, popř. návrh na určení lhůty, soud uvedl, že není povinností účastníka takové návrhy činit a nelze tuto skutečnost přičítat k jeho tíži, a to ani v případě, kdyby soud k závěru o nepřiměřené délce řízení skutečně dospěl (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Stejně tak nelze klást k tíži soudu, jestliže účastníci užívají opravných prostředků, a to zejména v případě, kdy jsou takové opravné prostředky důvodné. Je nepochybné, že využívání opravných prostředků má dopad na celkovou délku řízení, které se prodlužuje. Přestože fakticky dochází k prodloužení celého řízení, nezakládá takové prodloužení bez dalšího jeho nepřiměřenou délku. Negativní dopad do délky řízení nelze shledat u postupu soudů, neboť soud prvního stupně respektoval pokyn nadřízené instance ve svém navazujícím rozhodnutí, které bylo následně potvrzeno. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, řízení bylo vedeno o zaplacení částky 242 000 Kč s příslušenstvím, která představovala neuhrazené provize za zprostředkování smluv uzavřených mezi žalobcem jako podnikatelem a žalovanou společností , právnická osoba, ., je zřejmé, že žalobce si při uzavírání smluv o zprostředkování musel být vědom podnikatelského rizika, jednalo se o závazek vyplývající ze smluvního vztahu mezi podnikateli. Soud nepominul tvrzení žalobce o mimořádném významu řízení s ohledem na jeho finanční zajištění pro odchod do důchodu a důchodový věk, ani skutečnost, že mělo mít mimořádný vliv na finanční stabilitu žalobce a tvrzený morální rozměr, celkovou délku řízení ale neshledal nepřiměřenou a nárok tedy není dán. I v případě, že by v řízení došlo k jednotlivému průtahu, nemusí takový průtah bez dalšího zakládat nepřiměřenou délku řízení s přihlédnutím k počtu rozhodnutí, která byla ve věci vydána, k průběhu celého řízení, ze kterého je zřejmé, že soudy ve věci postupovaly průběžně, s přihlédnutím k předmětu řízení, neshledal dobu řízení nijak nepřiměřenou a dospěl k závěru, že k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení nedošlo a návrh zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobci, v řízení neúspěšnému, uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč sestávající se ze 3 paušálních náhrad po 300 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se žalobce odvolal s odůvodněním, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil celkovou délku původního řízení (33 měsíců) jako přiměřenou, přičemž bagatelizoval jeho mimořádný význam pro žalobce a přehlédl existenci tzv. justičního ping pongu, k němuž v dané věci prokazatelně došlo v důsledku procesních pochybení soudů. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že délka 33 měsíců není s ohledem na procesní obranu žalované v původním řízení nepřiměřená. Podle žalobce byl původní spor skutkově i právně zcela triviální. Jednalo se o zaplacení provize z jasně doložené smlouvy, žaloba byla založena na jasných listinných důkazech a nárok nebyl protistranou relevantně zpochybněn. Soud pominul skutečnost, že délka řízení byla prodlužována v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně v původním řízení, jehož rozhodnutí muselo být odvolacím soudem zrušeno pro procesní vady. Tento stav, kdy se věc vrací k novému projednání kvůli chybám soudu, nelze přičítat k tíži žalobce ani jej ospravedlňovat právem na soudní přezkum, ale naopak musí být zohledněn jako faktor prodlužující řízení nad únosnou mez. Přiměřenost délky řízení nelze posuzovat mechanicky podle počtu instancí či formální procesní aktivity soudu, nýbrž z hlediska efektivity a hospodárnosti postupu orgánů veřejné moci jako celku Skutečnost, že ve věci bylo rozhodováno dvakrát soudem prvního i druhého stupně, sama o sobě nepředstavuje okolnost ospravedlňující prodloužení řízení, pokud důvodem opakovaného projednání byly procesní vady na straně soudu prvního stupně. Takový „justiční ping pong“ je v judikatuře konstantně považován za okolnost přičitatelnou státu. Rušení rozhodnutí pro procesní vady svědčí o neefektivním vedení řízení a představuje samostatný argument pro závěr o nepřiměřené délce řízení, zejména vezme-li se v úvahu, že šlo o skutkově i právně jednoduchý peněžitý nárok, u něhož bylo možno dospět k pravomocnému rozhodnutí v řádu měsíců, nikoliv let. Skutečnost, že řízení probíhalo ve dvou instancích, sama o sobě nemůže ospravedlnit jeho nepřiměřenou délku. Právo na odvolání je procesním právem účastníků, nikoliv okolností, která by legitimizovala neefektivní vedení řízení či opakované vracení věci k novému projednání. Soud prvního stupně nesprávně posoudil i význam řízení pro žalobce a zásah do jeho práv, kdy argumenty žalobce odbyl konstatováním o „podnikatelském riziku“. Takové hodnocení je nepřípadné, neboť nárok žalobce byl důvodný a nikterak nesouvisel s podnikatelským rizikem. Podnikatelské riziko lze spatřovat v nejistotě trhu či neúspěchu obchodního záměru, nikoliv v nepoctivém jednání obchodního partnera, který vědomě odmítá hradit řádně vyúčtované provize. Pokud stát prostřednictvím svých orgánů není schopen rozhodnout jednoduchý spor o peněžité plnění v řádu měsíců, ale trvá mu to roky, dochází k přímému zásahu do důstojnosti účastníka, který je nucen se v pokročilém věku doprošovat finanční pomoci u svých blízkých, ačkoliv mu právo na peníze svědčí. Pro osobu v seniorním věku je navíc vnímání času intenzivnější a nejistota ohledně výsledku sporu, který se týká jeho úspor a finančního zajištění v důchodu, představuje mnohem vyšší psychickou zátěž než u běžného obchodního sporu. Soud prvního stupně pochybil, když uvedl, že žalovaná v původním řízení pouze využívala svá procesní práva, žalobce opakovaně upozorňoval, že tyto kroky byly zjevně účelové a směřovaly pouze k oddálení pravomocného rozhodnutí. Povinností soudu je vést řízení hospodárně a eliminovat obstrukční taktiky. Soud prvního stupně sice formálně odkázal na zákonná kritéria přiměřenosti délky řízení, tato kritéria ale ve skutečnosti neprovedl v jejich vzájemném poměřování. Nezabýval se tím zda konkrétní průběh řízení, odpovídal složitosti věci, nevyhodnotil skutečný význam řízení pro žalobce a rezignoval na posouzení odpovědnosti státu za opakované procesní vady soudu. Takovýto postup činí právní posouzení věci neúplným a v konečném důsledku nepřezkoumatelným.

3. Žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně za správný, sdílí jeho závěr o tom, že v posuzované věci nedošlo k nepřiměřené délce řízení. Nesouhlasí s tvrzením žalobce, že posuzované řízení bylo jednoduché, věc vykazovala složitost procesní, skutkovou i právní. V dané věci byli vyslýcháni svědci, oslovováni obchodní partneři účastníků, byla posuzována nemravnost chování žalobce, jakož i námitka započtení. Přihlédnout je třeba k tomu, že oba soudy rozhodovaly dvakrát, dále bylo rozhodováno o osvobození od soudního poplatku, proběhla řada jednání, což značí i o složitosti procesní. Kritérium složitosti věci je objektivní okolností, kterou soudy posuzují bez ohledu na to, kdo ji způsobil. Zavinění účastníků či postup orgánů veřejné moci, se při hodnocení složitosti již neposuzuje, neboť je samostatně zohledňováno v rámci kritérií chování účastníků a postupu orgánů veřejné moci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022). Žalobce staví svou argumentaci na skutečnosti, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno a dovozuje z toho pochybení na straně státu. Takový závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž samotná skutečnost, že bylo rozhodnutí zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Státu lze tuto skutečnost přičítat tehdy, pokud ke zrušení došlo z důvodu závažné vady, zejména nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru vyššího soudu nebo popřípadě rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015. O takový případ se v projednávané věci nejednalo. Odvolací soud nevytýkal soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost, nerespektování závazného právního názoru a nedošlo ani k závažnému porušení procesních předpisů. Žalovaná dále odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjm 206/2010, ze kterého plyne, že nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, když ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy rovněž Nejvyšší soud uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení, neboť je v takovém případě prodlužována o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu řízení, přičemž toto prodloužení je zásadně ospravedlnitelné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009 nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Pokud jde o význam řízení pro žalobce, řízení nebylo takové, u něhož by se presumoval zvýšený význam pro poškozeného, jednalo se o spor podnikatelského charakteru, sám žalobce v řízení vystupoval jako fyzická osoba podnikající, což vyplývá jak z povahy žalobou uplatněného nároku, tak z označení žalobce. Žalobce si musel být při uzavírání zprostředkovatelských smluv vědom podnikatelského rizika, argumentace žalobce, že nelze podnikatelské riziko vztahovat na jednání obchodního partnera je chybná, neboť podnikatelské riziko nespočívá pouze v neúspěchu obchodního záměru, ale i v riziku včasného neuhrazení pohledávek ze strany obchodních partnerů. K tvrzení o pokročilém věku žalobce žalovaná odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se za osobu v pokročilejším věku považuje osoba starší 70 let, čehož žalobce v rozhodné době nedosahoval, neměl ani 70 let. Žalovaná dále namítala pochybení soudu prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení, kdy ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 náleží nezastoupenému účastníkovi paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za 1 úkon právní služby a žalované tak namísto částky 900 Kč měla být přiznána částka 1 350 Kč. Ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS - st. 60/2024 změna nákladového výroku v neprospěch odvolatele nepředstavuje porušení jeho základních práv.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobce má náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. Jako odvolací důvod byl uveden odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobu k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné.

5. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Článek 38 odst. 2 pak říká, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Při posuzování přiměřenosti se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy ze složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů a hodnotí se i význam předmětu řízení pro poškozeného. Ze stanoviska Cpjn 206/2010 vyplývá, že složitost věci zahrnuje jednak počet instancí, v nichž věc byla řešena, dále je nutno posoudit složitost věci samé, která zahrnuje okolnosti skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti je třeba vnímat samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Skutečnost, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Soud první stupně hledisko složitosti posoudil správně, učinil správný závěr o tom, že řízení trvalo od 10. 8. 2022, kdy byl soudu podán návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, do 20. 5. 2025, kdy rozsudek ve věci nabyl právní moci, tedy 33 měsíců. Při posuzování složitosti zohlednil, že soud prvního stupně rozhodoval celkem dvakrát a dvakrát rozhodoval i soud odvolací. Předmětem řízení byl nárok žalobce vyplývající ze dvou smluv o zprostředkování, posuzována byla i procesní obrana žalované, která namítala, že nárok žalobce odporuje dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku. Mimo uvedenou obranu navrhovala žalovaná započtení své tvrzené pohledávky z titulu náhrady škody za žalobcem. Přihlédnout je třeba i k tomu, že na délce řízení se podílely i úkony žalované, podání odporu žalovanou dne 9. 9. 2022 a jeho odůvodnění 11. 10. 2022, odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2022 a jeho odůvodnění na výzvu soudu 7. 8. 2023. Správně bylo přihlédnuto i k tomu, že soud prvního stupně rozhodoval dne 13. 9. 2023 o žádosti žalované na osvobození od soudního poplatku, která byla podána ve lhůtě k zaplacení soudního poplatku a k tomu, že o odvolání proti neosvobození žalované od soudního poplatku rozhodoval dne 23. 2. 2024 odvolací soud. Shora uvedené úkony žalovaného, které se podílely na délce řízení, nelze přičítat na vrub rozhodujících orgánů, žalovaný uplatňoval svá práva v souladu s procesními předpisy a o jeho návrzích bylo třeba rozhodnout. Pokud jde o druhé hledisko, a to chování poškozeného, sdílí odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. Pokud jde o postup soudů, odvolací soud vychází ze zjištění soudu prvního stupně ohledně průběhu řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, z toho, že soud prvního stupně rozhodl dne 31. 5. 2023 rozsudkem č. j. 26 C 380/2022-98 a Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č.j. 8 Co 1229/2023 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku v odstavci I., o povinnosti žalované zaplatit žalobci 60 500 Kč se specifikovaným příslušenstvím a částku 1 200 Kč, potvrdil a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 5. 2024, na 18. 9. 2024 bylo nařízeno jednání, u kterého bylo prováděno dokazování a jednání bylo odročeno za účelem výslechu , jméno FO, , který se z důvodu dočasné pracovní neschopnosti z tohoto jednání omluvil. Odročeno bylo na 2. 10. 2024 a při tomto jednání byl i vyhlášen rozsudek pod č. j. 26 C 380/2022-203, kdy žalobě bylo co do částky 181 500 Kč s příslušenstvím a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč vyhověno. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 5. 2023 byl odvolacím soudem částečně zrušen pro vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně se opomněl zabývat částí obrany žalovaného o tom, že konkrétní skutečnosti svědčí o nemravném jednání žalobce a své rozhodnutí soud založil pouze na závěru o nezapočitatelnosti nároku žalované na náhradu škody. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3763/2017 vyložil, že samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Státu však k tíži v rámci uvedeného kritéria lze přičítat, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. byl-li postup orgánů veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, v rozporu s procesními předpisy. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl zrušen pro závažnou vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či pro postup v rozporu s procesními předpisy, zrušen byl z toho důvodu, že soud se opomněl zabývat částí obrany žalovaného. Po zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení se soud prvního stupně řídil pokyny odvolacího soudu, respektoval jeho právní názor a věc rozhodl ve lhůtě 4 měsíců a 4 dnů od právní moci zrušujícího rozsudku. Odvolací soud podruhé rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, tedy do šesti měsíců od rozhodnutí soudu prvního stupně, do 4 měsíců od předložení věci (19. 12. 2024) krajskému soudu. Byl-li rozsudek soudu prvního stupně zrušen z toho důvodu, že se soud prvního stupně opomněl zabývat částí obrany žalovaného a následně toto ve lhůtě čtyř měsíců a čtyřech dnů učinil, k jiným procesním pochybením ani průtahům v řízení nedošlo, nelze učinit závěr o tom, že celková doba řízení 33 měsíců byla nepřiměřená. Nejvyšší soud v rozhodnutí 30 Cdo 2056/2019 zopakoval závěr, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávané věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná, tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 ústavy) tolerovat. Současně je třeba připomenout, že Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zpravidla toleruje jeden průtah v řízení, a to i v délce cca dvou let, pokud celková délka řízení není nepřiměřená. V důsledku vady řízení před soudem prvního stupně proběhlo v dané věci řízení před soudem prvního stupně a další odvolací řízení, které trvalo od podání odvolání dne 19. 11. 2024 do 20. 5. 2025 (právní moc rozsudku odvolacího soudu), šest měsíců. V důsledku pochybení soudu prvního stupně nedošlo podle odvolacího soudu ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdyby se soud prvního stupně procesní obranou žalované řádně zabýval již před prvním rozhodnutím ve věci. Řízení před soudem prvního stupně po zrušení rozsudku soudu prvního stupně trvalo 4 měsíce a 4 dny a pokud by se soud obranou žalované od počátku zabýval, první řízení před soudem prvního stupně by bylo o dobu potřebnou k posouzení obrany žalované prodlouženo. Pokud jde o význam řízení pro poškozeného, ze stanoviska Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 vyplývá, že má na mysli význam řízení pro poškozeného z hlediska toho, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Výslovně se uvádí, že jde o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení typicky trestní řízení, zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka, dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Soud prvního stupně se významem řízení pro poškozeného řádně zabýval, s ohledem na skutečnost, že se jednalo o nárok ze smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi podnikateli, je i odvolací soud toho názoru, že i přes tvrzení žalobce o vyšším významu s ohledem na předpokládané zajištění pro důchod a jeho věk se jednalo o řízení typově standardní. Žalobce se jako podnikající fyzická osoba domáhal nároku na zaplacení provize ze dvou smluv o zprostředkování a odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že nezaplacení faktur a následné vymáhání nároku u soudu je projevem podnikatelského rizika. Pokud jde o věk poškozeného jako jedno z dalších kritérií, Nejvyšší soud se v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 229/2012 vyjádřil, že osobami v pokročilém věku jsou osoby nad 75 let, žalobce v době zahájení řízení před soudem prvního stupně byl ve věku 67 let.

6. Po zhodnocení jednotlivých kritérií učinil soud prvního stupně správný závěr o tom, že doba 33 měsíců nebyla nepřijatelnou, nepřiměřenou, tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze tolerovat. Soud prvního stupně posuzoval správně, když žalobu zamítl a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

7. Namítal-li žalobce, že v řízení došlo k „justičnímu ping pongu“, odvolací soud tuto námitku nesdílí, rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pouze jednou, a to částečně a tato skutečnost je podřaditelná pod kritérium instančnosti řízení, které spadá pod kritérium složitosti věci. Nevymyká se běžnému instančnímu projednání věci svědčícímu o neefektivitě soudního systému.

8. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, neboť za situace, kdy potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně věci ve samé, neshledal potřebu měnit výrok o nákladech řízení, a to s přihlédnutím i k tomu, že žalovaná odvolání do výroku o nákladech řízení nepodala (Pl. ÚS 60/24 z 5. 3. 2025).

9. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v odvolacím řízení neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 ze dne 18. 11. 2025 je třeba vyplnit mezeru v právu aplikací § 13 odst. 4 advokátního tarifu a nezastoupenému účastníkovi přiznat v situacích, na které by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem, tedy je třeba přiznat na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. 3x paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za vyjádření k odvolání žalobce, přípravu účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem, celkem tedy částku 1 350 Kč.