19 Co 223/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudců JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 1 733 250 Kč, o odvolání žalobkyně a odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 9. 2024, č. j. 4 C 214/2019-409,

I. Odvolání žalobkyně do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalobkyně má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 194 461 Kč.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 32 256,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

1. Okresní soud v Jindřichově Hradci napadeným rozsudkem vyslovil, že žalobkyně má právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 256 500 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 733 250 Kč (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 128 774 Kč s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 0 Kč (výrok III.).

2. Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 10. 2019 domáhala po žalované zaplacení částky 1 500 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 8 % ročně a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 1 500 000 Kč od 11. 12. 2016 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 10. 11. 2015 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou.

3. Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 1. 2021, č. j. 4 C 214/2019-115 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 500 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 8 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 11. 2015 do zaplacení a z částky 1 400 000 Kč od 12. 12. 2015 do zaplacení (výrok I.), povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 2 245 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 1 500 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení (výrok II.) a na náhradě nákladů řízení 371 279 Kč (výrok III.).

4. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 19 Co 400/2021-142 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. ohledně povinnosti zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 220 250 Kč potvrdil, ve zbývající části, tedy o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 025 250 Kč a ve výši 0,1 % denně z částky 1 500 000 Kč od 16. 1. 2001 do zaplacení, žalobu zamítl a přiznal žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 194 461 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 25. 6. 2021, žalobkyně poté vedla proti žalované exekuční řízení, v rámci kterého žalovaná žalobkyni zaplatila částku 1 500 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 8 % ročně, smluvní pokutu ve výši 1 220 250 Kč a náklady řízení ve výši 194 461 Kč, a to dne 2. 5. 2022.

5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 33 Cdo 3199/2021-181 rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 19 Co 400/2021-228 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 025 250 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 1 500 000 Kč od 16. 1. 2021 do 2. 5. 2022, potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Tento rozsudek odvolacího soudu (v pořadí druhý) nabyl právní moci dne 1. 12. 2022. Žalovaná poté zaplatila žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 733 250 Kč a náklady řízení ve výši 251 547 Kč. Celkem tak žalovaná žalobkyni zaplatila 1 500 000 Kč se smluvním úrokem 8 % ročně a smluvní pokutu v celkové výši 2 953 500 Kč a na nákladech řízení 446 008 Kč.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 19 Co 400/2021-228 podala žalovaná dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1133/2023-343 rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 19 Co 400/2021228 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 1. 2021, č. j. 4 C 214/2019-115 ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 025 250 Kč a 0,1 % denně z částky 1 500 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poukázal na své rozhodnutí ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, dle kterého „přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí současně formuloval zásady postupu soudu při rozhodování o snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty.

7. Od 25. 6. 2021, kdy nabyl právní moci v pořadí první rozsudek odvolacího soudu, byla předmětem řízení smluvní pokuta ve výši 1 025 250 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 1 500 000 Kč od 16. 1. 2021 do 2. 5. 2022, celkem tedy smluvní pokuta ve výši 1 733 250 Kč. Soud prvního stupně po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1133/2023-343 zkoumal přiměřenost nároku žalobkyně na smluvní pokutu v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozsudku a podle zásad postupu soudu při rozhodování o snížení nepřiměřeně vysoké pokuty stanovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Při svém rozhodování vyšel ze skutečnosti, že veškeré nároky žalobkyně včetně nákladů řízení tak, jak o nich bylo rozhodnuto odvolacím soudem dne 25. 5. 2001 a dne 25. 10. 2022, byly žalovanou uspokojeny. Žalobkyně ve smyslu § 96 odst. 6 o. s. ř. na podané žalobě v plném rozsahu trvala.

8. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 12. 2015 zaslal právní předchůdce žalobkyně , jméno FO, (zapůjčitel) na účet žalované dne 16. 11. 2015 částku 100 000 Kč a dne 11. 12. 2015 částku 1 400 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit do 1 roku od poskytnutí zápůjčky, tedy do 11. 12. 2016. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že zápůjčka nebude úročena. V případě, že by vydlužitel zápůjčku včas a řádně nesplatil, bude tato úročena ode dne jejího poskytnutí smluvním úrokem ve výši 8 % ročně. Pro případ prodlení vydlužitele se splácením zápůjčky strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná zápůjčku v dohodnuté době nevrátila, dne 4. 12. 2018 písemně svůj dluh uznala. Dne 20. 2. 2019 uzavřeli , jméno FO, jako věřitel a žalovaná jako dlužník písemnou dohodu, kterou se zapůjčitel zavázal do 30. 3. 2019 nevymáhat dluh ve výši 1 500 000 Kč a žalovaná se zavázala do 30. 3. 2019 zápůjčku uhradit s tím, že pokud tak učiní, nebude zapůjčitel vymáhat příslušný úrok z prodlení ani smluvní pokutu. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. 8. 2019 původní věřitel , jméno FO, postoupil svoji pohledávku za žalovanou na vrácení zápůjčky s úrokem a na úhradu smluvní pokuty žalobkyni.

9. Soud prvního stupně dále doplnil dokazování výslechy svědků včetně původního věřitele , jméno FO, a listinnými důkazy. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že smlouvu o zápůjčce domlouvali manžel žalované a , jméno FO, . Konkrétní obsah smlouvy o zápůjčce její strany vzájemně neprojednávaly, smlouva byla podepsána tak, jak ji připravil pro , jméno FO, svědek , jméno FO, , který vybral vzor této smlouvy se zajištěním a stranám ji předložil. Při uzavírání smlouvy nebyla její jednotlivá ujednání účastníky probírána ani vysvětlována, svědkem , jméno FO, připravená smlouva byla účastníky smlouvy bez dalšího podepsána. Svědek , jméno FO, uvedl, že nechtěl, aby smluvní pokuta byla sjednána, po celou dobou od splatnosti zápůjčky až do okamžiku postoupení pohledávky zaplacení smluvní pokuty po žalované nežádal. Požadoval pouze vrácení částky 1 500 000 Kč, což smlouvou o postoupení pohledávky docílil. Soud prvního stupně s ohledem na tato zjištění uzavřel, že nelze hodnotit, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit, funkci smluvní pokuty v tomto případě nelze dovodit ani z následného jednání stran. Svědek , jméno FO, sice ujednání o smluvní pokutě podepsal, po celou dobu v postavení věřitele zaplacení smluvní pokuty nežádal a dokonce až do roku 2019 (déle než 2 roky) nežádal vrátit ani samotnou zápůjčku. Soud prvního stupně uzavřel, že nelze dovodit, že by porušení smluvní povinnosti žalovanou zásadním způsobem narušilo jeho zájmy, které měly být smluvní pokutou chráněny. Z listinných důkazů bylo zjištěno, že po postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni se žalobkyně spolu s osobami zastupujícími žalovanou snažila situaci vyřešit prodejem nemovitosti žalované a následnou úhradou pohledávky žalobkyně, avšak neúspěšně. Původní věřitel , jméno FO, zápůjčku ze své vlastní vůle po dobu delší než 2 roky vrátit nechtěl. Žalobkyně za postoupenou pohledávku zaplatila v srpnu 2019 částku 1 500 000 Kč, zápůjčka byla žalovanou žalobkyni zaplacena 2. 5. 2022. Prodlení žalované trvalo asi 32 měsíců, v případě původního věřitele trvalo prodlení rovněž 32 měsíců.

10. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně hodnotil podle § 555 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle § 556 a § 557 o. z. a v souladu se zásadami stanovenými pro rozhodování soudu o snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty stanovenými rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Zohlednil skutečnost, že prodlení žalované ve vztahu k původnímu věřiteli , jméno FO, trvalo 32 měsíců, tento věřitel však vrácení zápůjčky ani smluvní pokuty až do roku 2019 nežádal. Smluvní pokuta za celé období do 2. 5. 2022 činí 2 953 500 Kč. Tato výše smluvní pokuty je dle soudu prvního stupně nepřiměřená. S ohledem na dobu trvání prodlení ve vztahu k žalobkyni považuje soud prvního stupně za přiměřenou smluvní pokutu ve výši 0,05 % dlužné částky denně, tedy 750 Kč denně. Za celkem 1 969 dní prodlení činí smluvní pokuta 1 476 750 Kč. Pravomocně již byla žalobkyni přiznána smluvní pokuta ve výši 1 220 250 Kč. Žalobkyně proto má nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 256 500 Kč. Žalovaná žalobkyni fakticky na smluvní pokutě zaplatila částku 2 953 500 Kč. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu co do částky 1 733 250 Kč zamítl. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyšel z toho, že předmětem řízení byla celkem částka 4 453 500 Kč (smluvní pokuta 2 953 500 Kč a jistina 1 500 000 Kč). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 2 720 250 Kč (60 %) a neúspěšná v rozsahu 1 733 250 Kč (40 %). Soud prvního stupně jí proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 20 %, z nákladů vyčíslených částkou 643 870 Kč jde o částku 128 774 Kč. Protože žalovaná již žalobkyni náklady řízení uhradila ve vyšší částce celkem 348 635 Kč, bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 128 774 Kč.

11. Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně odvolání, neboť jej považuje za nesprávný. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že před vydáním zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 již exekučně vymohla v plné výši nárok přiznaný předcházejícími rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího, celkem tedy jistinu dluhu ve výši 1 500 000 Kč a smluvní úrok ve výši 8 % z jistiny do zaplacení, tedy do 2. 5. 2022, smluvní pokutu v celkové výši 2 953 500 Kč odpovídající částce 0,1 % denně z částky jistiny 1 500 000 Kč od 16. 12. 2016 do zaplacení, tedy do 2. 5. 2022 a náklady řízení před nalézacími soudy a dovolacího řízení v celkové výši 446 008 Kč. Žalobkyně poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi pro případ zrušení rozhodnutí nalézacích soudů dovolacím soudem v případech, kdy již nárok žalobce byl uspokojen. Nalézací soud žalobu vždy zamítne, pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení i případného nároku na vrácení plnění poskytnutého žalovaným. Rozsudek soudu prvního stupně je po formální stránce chybný, neboť ve výroku I. je přiznáno právo žalobkyně na plnění. Rozsudek soudu prvního stupně je dle žalobkyně chybný také po věcné stránce, neboť se soud nesprávně vypořádal se skutkovými okolnostmi věci a v souvislosti s tím se nesprávně vypořádal s otázkou funkce smluvní pokuty ve smlouvě. Soud prvního stupně naznačuje, že v jednání svědka , jméno FO, byl rozpor mezi jeho vůlí a projevem jeho vůle. Takové závěry jsou s ohledem na funkci institutu uznání dluhu zavádějící, vůle pana , jméno FO, ve vztahu ke smluvní pokutě je jednoznačně stvrzena v dohodě ze dne 20. 2. 2019, kde jasně deklaruje, že bude uplatňovat smluvní úrok a smluvní pokutu, pokud žalovaná neuhradí jistinu zápůjčky v dodatečné lhůtě. Stejně tak nelze ze skutečnosti, že za postoupení pohledávek ze smlouvy byla panu , jméno FO, uhrazena žalobkyní částka ve výši jistiny zápůjčky dle jeho požadavku, dovozovat cokoliv ve vztahu k moderaci smluvní pokuty. Smluvní pokuta měla motivovat žalovanou k tomu, aby neodkládala vrácení jistiny zápůjčky. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že strany smlouvy o zápůjčce její obsah znaly, její text si přečetly a souhlasily s ním, což stvrdily svým podpisem na smlouvě. I při uzavření dohody ze dne 20. 2. 2019 strany její obsah znaly, souhlasily s ním a s ohledem na její jediný účel si i žalovaná byla velmi dobře vědoma negativních důsledků jejího neplnění a tedy i pozitivních důsledků jejího splnění. Vůle pana , jméno FO, ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané ve smlouvě a ve vztahu k jejímu uplatnění při nesplnění dohodnutých podmínek je z této dohody nepochybná. Žalobkyně soudu prvního stupně vytýká, že si nejprve bez dalšího nastavil částku plnění, která mu z ne zcela zjevného důvodu připadala adekvátní, a teprve poté k tomu hledal odůvodnění. Takový postup vede k nelogickým závěrům a selekci skutkových zjištění pro účely hodnocení. Takový postup soudu nelze akceptovat. Soud prvního stupně si dle žalobkyně nesprávně vyložil zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu tak, že smluvní pokuta je nepřiměřená, resp. že má výši smluvním pokuty moderovat. Nic takového však z rozsudku Nejvyššího soudu nevyplývá. Dle přesvědčení žalobkyně soud neměl smluvní pokutu nikterak moderovat, a pokud přesto ano, tak s ohledem na veškeré okolnosti neměla mít žalovaná ve vztahu ke smluvní pokutě poloviční úspěch, ale úspěch zásadně nižší. V konečném důsledku tak soud poskytl právní ochranu osobě, které by dle přesvědčení žalobkyně neměla vzhledem ke všem okolnostem být poskytnuta. Žalobkyně je přesvědčena, že by měla mít ve věci plný úspěch a měly by jí být přiznány veškeré náklady řízení. I pokud by neměla mít ve věci plný úspěch, měl soud dle přesvědčení žalobkyně aplikovat ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat jí plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že po formální stránce ve výroku rozsudku zamítne veškeré žalobní návrhy žalobkyně a v odůvodnění rozsudku uvede, že smluvní pokuta dle smlouvy je přiměřená, není důvod k její moderaci a že žalobkyně ve věci zcela uspěla a přizná žalobkyni nárok na smluvní pokutu v plné, nikterak nemoderované výši za celou dobu prodlení žalované s vrácením zápůjčky. Rovněž požaduje přiznat plnou náhradu nákladů řízení.

12. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání také žalovaná, a to do výroku III. o nákladech řízení. Soud prvního stupně dle žalované pochybil v rámci odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť nerozhodl ohledně náhrady nákladů dovolacího řízení, ve kterém byla žalovaná plně úspěšná. Dále byla žalovaná částečně úspěšná ve věci, soud měl proto vyčíslit přesný úspěch žalované a přesnou náhradu nákladů řízení jak na straně žalobkyně, tak na straně žalované, a to i z důvodu, že žalovaná žalobkyni přeplatila nezákonně náhradu nákladů řízení. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. s tím, že rozhodne přesně o míře úspěchu a určí náhradu nákladů řízení žalobkyni a žalované. K odvolání žalobkyně žalovaná uvedla, že soud přihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem, a to jak na straně žalobkyně, tak na straně žalované, hodnotil velmi důkladně veškeré důkazy, které provedl, podrobně se celou věcí zabýval a rozhodl dle provedeného dokazování a pokynu Nejvyššího soudu. Řízení není postiženo žádnou vadou a došlo ke správnému právnímu posouzení v rámci vydaného rozsudku ve výroku I. a II. Soud správně opřel hodnocení a závěry o svědka , jméno FO, , který sjednával v prvopočátku s manželem žalované zápůjčku. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil a změnil ve výroku III. o nákladech řízení v souladu s odvoláním žalované.

13. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) po zjištění, že odvolání žalobkyně a odvolání žalované byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a jsou přípustná přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani odvolání žalované není důvodné.

14. V řízení bylo prokázáno a mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná zaplatila žalobkyni před vydáním zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, jak pohledávku ze zápůjčky ve výši 1 500 000 Kč spolu se smluvním úrokem 8 % ročně až do zaplacení jistiny, tj. do 2. 5. 2022, tak smluvní pokutu v celkové výši 2 953 500 Kč odpovídající částce 0,1 % denně z jistiny zápůjčky od 16. 12. 2016 do 2. 5. 2022 a náklady řízení v celkové výši 446 008 Kč. Po zrušení předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů ohledně smluvní pokuty ve výši 1 025 250 Kč a 0,1 % denně z částky 1 500 000 Kč od 16. 1. 2021 do 2. 5. 2022 žalobkyně žalované žádnou část přijatého plnění nevrátila. Žalobkyně s ohledem na ust. § 96 odst. 6 o. s. ř. na žalobě trvala nadále v plném rozsahu a za této situace s ohledem na ustálenou judikaturu v rozhodovací praxi je třeba ve věci samé po formální stránce rozhodnout tak, že žaloba se zamítá, když v odůvodnění rozhodnutí soud uvede, zda toto rozhodnutí je ve prospěch žalobce či žalovaného či zda úspěch účastníků byl pouze částečný. Soud prvního stupně proto správně rozhodl ve výroku II. o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 1 733 250 Kč; rozhodnutí ve výroku I., kterým vyslovil, že žalobkyně má právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 256 500 Kč, je nadbytečné, neboť tento závěr soudu prvního stupně (shledal žalobu důvodnou co do částky 256 500 Kč a ve zbývající části, tj. co do částky 1 476 750 Kč ji považoval za nedůvodnou) vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. Nejedná se však o takovou vadu řízení, která by ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. měla za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci a která by byla důvodem pro zrušení výroku I. napadeného rozsudku. Naopak odvolací soud má za to, že žalobkyně není k podání odvolání proti výroku I. subjektivně legitimována, neboť tímto výrokem rozsudku soudu prvního stupně nebyla žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech, naopak soud prvního stupně tímto výrokem deklaroval, že žalobu co do částky 256 500 Kč podala žalobkyně důvodně. Odvolací soud proto odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

15. Po skutkové stránce odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť jeho závěry vyplývají z provedených důkazů, které hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud proto v plném rozsahu odkazuje na skutková zjištění uvedená v odstavcích 17. až 27. v odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

17. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

18. Soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu posuzoval k námitce žalované přiměřenost žalobkyní požadované smluvní pokuty v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, když podle zásad postupu soudu při rozhodování o snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a následujících o. z. zjišťoval, jakou funkci měla smluvní pokuta v daném případě plnit. Lze přitom vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak, aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Kromě toho může smluvní pokuta plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody), nebo výlučně funkci sankční, případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně lze uzavřít, že smluvní pokuta byla ve smlouvě o zápůjčce ze dne 10. 12. 2015 sjednána platně, neboť účastníci písemnou smlouvu o zápůjčce podepsali, a to včetně ujednání o smluvní pokutě a její výši v článku 3.5 smlouvy. Z výpovědi žalované a slyšených svědků , jméno FO, a , jméno FO, ani z následného chování účastníků smlouvy o zápůjčce však nelze dovodit, že by sjednaná smluvní pokuta měla jinou než základní preventivní funkci. Svědek , jméno FO, výslovně uvedl, že po žalované chtěl vrátit pouze jistinu zápůjčky, smluvní pokutu po žalované nepožadoval ani poté, co zápůjčku nevrátila v dodatečném termínu do konce března 2019. Odvolací soud dále poukazuje na skutečnost, že současně se smlouvou o zápůjčce byla dne 10. 12. 2015 mezi účastníky této smlouvy uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva, kterou byla pohledávka ze smlouvy o zápůjčce a pohledávka smluvní pokuty do výše 500 000 Kč zajištěna zástavním právem na nemovitosti ve vlastnictví žalované. Kromě toho žalovaná vystavila dne 10. 12. 2015 na řad zapůjčitele bez protestu směnku vlastní na částku 1 500 000 Kč. S ohledem na tyto skutečnosti odvolací soud uzavírá, že smluvní pokuta sjednaná ve smlouvě o zápůjčce dne 10. 12. 2015 měla pouze základní funkci preventivní.

19. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vzal v úvahu všechny okolnosti projednávané věci, zohlednil nejen okolnosti známé v době sjednávání smluvní pokuty, ale i okolnosti nastalé později. Přihlédl stejně jako soud prvního stupně k tomu, že původní věřitel , jméno FO, požadoval až do doby postoupení pohledávky na žalobkyni (26. 8. 2019) po žalované pouze vrácení jistiny zápůjčky, tedy částky 1 500 000 Kč, nepožadoval po žalované ani smluvní úrok ze zápůjčky, ani sjednanou smluvní pokutu. Svědek , jméno FO, ve své výpovědi výslovně uvedl, že postoupením pohledávky ze smlouvy o zápůjčce získal částku 1 500 000 Kč, tedy v plném rozsahu to, co po celou dobu požadoval. Žalobkyně pohledávku ze zápůjčky včetně příslušenství a pohledávku smluvní pokuty získala za částku 1 500 000 Kč v srpnu 2019. Žalovaná žalobkyni dne 2. 5. 2022 zaplatila jistinu zápůjčky 1 500 000 Kč spolu se smluvním úrokem 8 % ročně, smluvní pokutu ve výši 1 220 250 Kč a náklady řízení 194 461 Kč, následně po rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2022 zaplatila žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 733 250 Kč a náklady řízení ve výši 251 547 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované smluvní pokutu ve sjednané výši 0,1 % denně z jistiny zápůjčky 1 500 000 Kč za období od 11. 12. 2016 do 2. 5. 2022 v celkové výši 2 953 500 Kč. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, taková výše smluvní pokuty je nepřiměřená. Soud prvního stupně však nesprávně vychází z toho, že nepřiměřenost smluvní pokuty způsobuje její sazba 0,1 % denně z dlužné částky a považuje za přiměřenou smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky denně, tedy 750 Kč. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 naopak vyplývá, že soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z. není nástrojem obsahové kontroly přiměřenosti ujednání, východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem je zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli uhrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí poznamenává, že ustanovení § 2051 o. z. slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že smluvní pokuta požadovaná žalobkyní ve výši 2 953 500 Kč je zjevně nepřiměřená okolnostem projednávané věci. Jak bylo shora uvedeno, žalobkyně získala pohledávku ze smlouvy o zápůjčce a pohledávku smluvní pokuty za částku 1 500 000 Kč. Žalovaná žalobkyni zaplatila nejen dlužnou zápůjčku 1 500 000 Kč, ale také smluvní úrok ve výši 8 % ročně, což za období do 2. 5. 2022 představuje částku 767 013 Kč. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že původní věřitel , jméno FO, až do doby postoupení pohledávky po žalované smluvní pokutu nepožadoval. Sdílí tak závěr soudu prvního stupně, že porušení smluvní povinnosti žalovanou vrátit zápůjčku v dohodnutém termínu zásadním způsobem zájmy původního věřitele nenarušilo. Současně bylo v řízení zjištěno, že žalovaná po postoupení pohledávky ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni chtěla své závazky uhradit prodejem nemovitostí, ten se však nepodařilo uskutečnit, nakonec tedy své závazky zaplatila v rámci exekučního řízení. Odvolací soud s ohledem na všechny okolnosti tohoto konkrétního případu dospěl k závěru, že přiměřená smluvní pokuta je ve výši 1 220 250 Kč, tak jak byla žalobkyni přiznána již rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2021, č. j. 19 Co 400/2021–142, a jak byla žalobkyni žalovanou v plné výši uhrazena již 2. 5. 2022. Odvolací soud tedy považuje za přiměřenou smluvní pokutu v nižší částce, než jakou stanovil soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že smluvní pokuta je přiměřená v částce 1 476 750 Kč, tedy ve výši jedné poloviny toho, co žalobkyně po žalované na smluvní pokutě požadovala. Vzhledem k tomu, že proti výroku I. a II. podala odvolání pouze žalobkyně a žalovaná se proti rozsudku ve věci samé neodvolala, nemohl odvolací soud postavení žalobkyně k jejímu odvolání zhoršit, proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně odůvodnění tohoto zamítavého výroku, tedy včetně závěru soudu prvního stupně o tom, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty je důvodná co do částky 256 500 Kč a nedůvodná co do částky 1 476 750 Kč.

20. Pokud jde o náklady řízení, soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že vycházel z úspěchu žalobkyně v rozsahu 60 % a neúspěchu v rozsahu 40 %, přiznal proto žalobkyni 20 % vynaložených nákladů řízení. Toto rozhodnutí nelze považovat za správné, nikoliv však z důvodu, které v odvolání uváděla žalovaná. Žalovaná namítala, že soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že byla úspěšná v dovolacím řízení. Pomíjí však, že úspěch účastníka v řízení se neodvíjí od úspěchu v jednotlivých fázích soudního řízení, ale vychází z úspěchu ve věci samé při skončení řízení. Soud prvního stupně však opomněl, že předmětem řízení byly dva nároky, jednak nárok na zaplacení zápůjčky ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím, jednak nárok na zaplacení smluvní pokuty. Jak uvedl odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 5. 2021, č. j. 19 C o 400/2021-142, žalobkyně byla zcela úspěšná. pokud jde o nárok na zaplacení zápůjčky včetně příslušenství, za tento nárok jí tedy náleží náhrada nákladů řízení v plné výši. Naopak pokud jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty, byla v řízení úspěšná pouze částečně, a to v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně v napadeném rozsudku v rozsahu 50 %. Úspěch žalobkyně a úspěch žalované je tedy zcela stejný, pokud jde o nárok na smluvní pokutu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za řízení o zaplacení smluvní pokuty žalobkyni ani žalované náhrada nákladů řízení nepřísluší. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou námitku žalobkyně, že by jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení s odkazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Za situace, kdy úspěch a neúspěch žalobkyně a žalované v řízení o nároku na smluvní pokutu byl zcela stejný, má odvolací soud zato, že je třeba ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout tak, že v řízení o tomto nároku žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá. Pokud jde o výši nákladů v řízení o nároku na zaplacení zápůjčky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, pak tyto náklady představuje odměna za právní zastoupení žalobkyně za 5 úkonů právní služby v plné výši a 2 úkony právní služby ve výši jedné poloviny z předmětu řízení 1 500 000 Kč, když odměna za jeden úkon právní služby podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí 14 300 Kč. Odměna za právní zastoupení tak celkem činí 85 800 Kč, k odměně dále náleží zaplacený soudní poplatek ze žaloby o tomto nároku ve výši 75 000 Kč. Další náklady představuje cestovné k soudním jednáním ve výši 3 220 Kč, ztráta času ve výši 1 600 Kč, 7 režijních paušálů po 300 Kč, tj. 2 100 Kč, když tyto náklady byly vynaloženy žalobkyní společně na dva samostatné předměty řízení, s ohledem na procesní úspěch pouze v jednom předmětu řízení náleží žalobkyni polovina těchto nákladů, tedy částka 3 460 Kč. V odvolacím řízení o nároku ze smlouvy o zápůjčce jde o 2 úkony právní služby po 14 300 Kč, tj 28 600 Kč. Další náklady tvoří 2 režijní paušály po 300 Kč, náhrada za ztrátu času ve výši 800 Kč a cestovné ve výši 1 802 Kč. Byly opět vynaložené dva samostatné žalobní nároky, žalobkyni byla přiznána polovina těchto nákladů, to je 1 601 Kč. Náklady řízení žalobkyně ve věci nároku na zápůjčku tak celkem dosahují částky 194 461 Kč. Protože žalovaná již žalobkyni zaplatila na základě předchozího rozsudku odvolacího soudu na nákladech řízení částku 446 008 Kč, změnil odvolací soud napadený rozsudek ve výroku III. podle § 220 o. s. ř. tak, že žalobkyně má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 194 461 Kč.

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně neúspěšná, je proto povinna zaplatit žalované náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Náklady tvoří odměna za právní zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) z tarifní hodnoty 1 476 750 Kč, odměna za jeden úkon činí 14 220 Kč, za 2 úkony jde o částku 28 440 Kč. K odměna náleží 2 režijní paušály po 450 Kč, tj. 900 Kč, náhrada za ztrátu času na cestě k odvolacímu jednání z , adresa, a zpět za 8 půlhodin po 150 Kč, tj. 1 200 Kč a cestovné ve výši 1 716,80 Kč, když právní zástupkyně požadovala pouze základní náhradu za použití motorového vozidla ve výši 5,80 Kč/1 km při vzdálenosti 296 km. Náklady odvolacího řízení tak celkem dosahují částky 32 250,80 Kč, neboť právní zástupkyně žalované není plátcem DPH. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil odvolací soud žalobkyni, aby tyto náklady zaplatila do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

22. Pokud jde o soudní poplatek za odvolání žalobkyně, byl soudem prvního stupně vyměřen podle pol. 22 písm. a) ve spojení s pol. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků ve výši 99 488 Kč, tedy z předmětu řízení 1 989 750 Kč. Předmětem odvolacího řízení však byla částka 1 733 250 Kč, a tomu odpovídá soudní poplatek ve výši 86 663 Kč. O změně povinnosti zaplatit soudní poplatek a jeho vrácení rozhoduje soud prvního stupně podle § 12 zák. č. 549/1991 Sb.