19 Co 27/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B pro 9 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 10. 2025, č. j. 5 C 184/2025-67

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. ohledně režimu „pod ztrátou výhody splátek“ a v odstavci III. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 327,50 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), ve zbytku, tedy pro část žalované jistiny ve výši 500 Kč, ohledně celého úroku z prodlení, kapitalizovaného úroku, smluvní pokuty i nákladů spojených s uplatněním pohledávky, žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 171,52 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaný obdržel částku 10 000 Kč, zaplatil však pouze jedinou splátku ve výši 500 Kč. Okresní soud souhlasil s argumentací žalovaného, že tato smlouva je absolutně neplatná z důvodu porušení povinnosti žalobkyně provést řádné zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyni tudíž náleží pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti smlouvy, který představuje rozdíl mezi částkou vyplacenou žalovanému (10 000 Kč) a částkou vrácenou žalovaným žalobkyni (500 Kč), tedy ve výši 9 500 Kč. Podle ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a jiné) žalobkyně nemá právo na žádné další plnění, ani smluvní úrok, úrok z prodlení, smluvní pokutu či náklady spojené s uplatněním pohledávky. Soud stanovil splatnost přisouzené pohledávky tak, jak požadoval žalovaný, tedy ve splátkách po 500 Kč měsíčně, když tato výše odpovídá jeho možnostem. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích však režim splátek stanovil „pod ztrátou výhody“. O náhradě nákladů řízení rozhodoval podle kritéria úspěchu ve věci, když vycházel z úspěchu žalobkyně nejenom ohledně žalované jistiny, ale také uplatněného příslušenství. Dospěl k závěru, že úspěch žalobkyně činí 70,16 %, a proto ji přísluší 40,32 % účelně vynaložených nákladů.

3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, když jeho odvolání směřuje pouze proti splatnosti pohledávky ve splátkách v režimu „pod ztrátou výhody splátek“ a dále proti výroku o nákladech řízení. Jako odvolací důvody uplatnil důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Žalovaný považuje stanovení režimu splátek „pod ztrátou výhody“ v rozporu se smyslem právní úpravy ochrany spotřebitele i s blíže neuvedenou judikaturou, když poukazuje na to, že smyslem této úpravy je ochrana spotřebitele před predátorskými praktikami poskytovatelů úvěrů. Judikatura rovněž dovozuje, že stanovení splatnosti podle možností spotřebitele mu má umožnit v budoucnu nehradit po určitou dobu splátky vůbec, pokud mu to finanční situace aktuálně neumožňuje. S tímto požadavkem je v rozporu stanovení režimu splátek „pod ztrátou výhody“. Tím soud vybočil ze zákonných mantinelů ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a podstatně zhoršil jeho postavení. Další pochybení spočívá v tom, že soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení, když poukazuje na to, že s ohledem na charakter právní úpravy, kdy splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení stanoví až soud, tedy nemohla nastat splatnost této pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, žalovaný tedy nemohl být v prodlení s její úhradou. Byla to žalobkyně, kdo zapříčinil neplatnost smlouvy porušením svých zákonných povinností, odmítala uznat tuto neplatnost a odmítla žalovaným nabízené řešení, tedy dohodu o splatnosti ve splátkách po 500 Kč měsíčně. Za této situace by náhrada nákladů měla být přiznána naopak žalovanému. Navíc částka náhrady nákladů řízení je ve výši téměř dosahující výše přiznaného plnění.

4. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, s odvoláním nesouhlasí, napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný, navrhuje jeho potvrzení. Pokud žalovaný argumentuje blíže neuvedenou judikaturou, která má dovozovat, že spotřebitel může po určitou dobu v budoucnu nárok tohoto typu přestat dočasně hradit, když to nebude v jeho možnostech, tak žalobkyně takovou judikaturu nezná. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, pak je zcela namístě rozhodovat podle tradiční zásady, a to úspěchu ve sporu, když převážně úspěšná byla žalobkyně. Nepovažuje za důvodnou námitku žalovaného, že sama měla způsobit vznik tohoto sporu tím, že nepřistoupila na řešení navrhované žalovaným. Totéž lze říci o žalovaném, který nepřistoupil na řešení navrhované žalobkyní.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalovaného bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. v rozsahu, ve kterém byl odvoláním napaden (výrok v odstavci I. pouze pokud jde o režim „pod ztrátu výhody splátek“ a ohledně výroku o nákladech řízení), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

7. Pokud jde o první odvolací námitku o nepřípustnosti režimu splátek „pod ztrátou výhody“, pak odvolací soud nemůže souhlasit s argumentací žalovaného, že blíže nekonkretizovaná judikatura má dovozovat, že spotřebitel může na základě své úvahy kdykoli v budoucnu přestat hradit splátky stanovené soudním rozhodnutím, pokud mu to finanční situace aktuálně neumožňuje. Odvolacímu soudu není známa žádná judikatura dovozující tyto závěry, která by byla publikovanou judikaturou vyšších soudů. Patrně půjde o judikaturu nižších soudů uplatňovanou v některých soudních okresech či krajích, když soudní praxe v této otázce dosud nebyla sjednocena rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odvolací soud však nemůže s uvedenou tezí souhlasit proto, že zjevně odporuje právní úpravě, a to konkrétně ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Toto ustanovení výslovně stanoví, že pokud dojde k žalovaným zmiňovanou situaci, tedy po rozhodnutí soudu o stanovení splatnosti nároku v budoucnu dojde ke změně poměrů spotřebitele tak, že nadále není schopen v plné výši či vůbec platit stanovené splátky, nepřísluší mu právo svémocně a na základě své úvahy přestat hradit splátky stanovené soudním rozhodnutím nebo předchozí dohodou s věřitelem, ale má podle uvedeného ustanovení postupovat tak, že se má obrátit na soud, který změnu poměrů posoudí a stanovený režim úhrady takového nároku změní. Tedy ustanovení režimu splátek „pod ztrátou jejich výhody“ je v souladu s uvedenou právní úpravou, neboť spotřebitel má garantováno možnost v případě budoucí změny poměrů, která mu neumožňuje dodržovat režim stanovený soudem, požádat soud o jeho změnu.

8. Navíc platí, že otázka, zda lze stanovit splátky v režimu „pod ztrátou jejich výhody“ v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je v rámci tohoto soudního kraje již sjednocená, když rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 19 Co 1118/2024-94, které dovodilo přípustnost takového postupu, bylo publikováno v rámci judikatury tohoto krajského soudu.

9. Odvolací soud proto odkazuje na argumentaci uvedenou v tomto rozhodnutí, když její podstatnou část uvádí níže:10. „Odvolací soud předně bere v úvahu smysl a účel právní úpravy v ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, když jde o vnitrostátní implementaci evropského práva, zejména směrnic č. 2023/2225 a č. 2014/17/EU. Účel a smysl neplatnosti úvěrové smlouvy v důsledku řádného neprověření úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je odrazem zásady ochrany spotřebitele a znamená sankci vůči poskytovateli úvěru, který řádně nesplnil tuto povinnost uloženou mu právním předpisem. Konkrétní podoba této sankce spočívá v tom, že poskytovatel úvěru obdrží pouze peněžní prostředky, které na základě neplatné smlouvy vyplatil, bez dalšího navýšení o smluvní úrok, úrok z prodlení apod., tedy bez jakéhokoli zisku.

11. Z výše uvedeného je zřejmé, že základním smyslem této právní úpravy je účinná ochrana spotřebitele a její vyjádření lze nalézt mimo jiné v čl. 18 odst. 4 směrnice č. 214/17/EU, podle něhož skutečnost, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno nesprávně, nesmí vést k tomu, že bude úvěrová smlouva zrušena či změněna v neprospěch spotřebitele. Tedy důsledkem aplikace předmětné právní úpravy nemůže být situace, kdy spotřebitel bude v horším postavení, než ve kterém by se nacházel bez aplikace této právní úpravy. Jestliže v důsledku pochybení poskytovatele úvěru je spotřebitelský úvěr poskytnut spotřebiteli v takové podobě (zejména s ohledem na výši splátek), že spotřebitel není schopen splátky plnit, pak podle názoru odvolacího soudu předmětná úprava směřuje k tomu, aby toto pochybení a jeho důsledky byly napraveny tak, že spotřebitel se bude nacházet v takovém postavení, ve kterém by byl, pokud by k pochybení poskytovatele úvěru nedošlo. To znamená, že při stanovení splatnosti podle § 87 má být zpravidla spotřebiteli uložena povinnost zaplatit přiznané plnění ve splátkách, a to s výší splátky, kterou bude moci plnit, tedy ve výši splátky „přiměřené jeho možnostem“. Stanovení splatnosti s ohledem na možnosti spotřebitele je prvním aplikačním kritériem výslovně uvedeným v § 87 a je přímým vyjádřením zásady ochrany spotřebitele, která se realizuje zejména povolením splátek a nastavením jejich správné výše.

12. Druhým aplikačním kritériem uvedeným v ustanovení § 87 je spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran. Tedy vedle ochrany spotřebitele je třeba brát ohled i na postavení věřitele a tyto spravedlivě vyvažovat. S tímto kritériem úzce souvisí legitimní očekávání spotřebitele i poskytovatele vyplývající ze samotné podstaty úvěrového obchodu a to, že spotřebitel obdrží požadovanou finanční částku v celku, tuto vrací postupně ve splátkách a pokud dohodnutý režim splátek dodrží, možnost splátek mu zůstane. Je pravidelnou podobou úpravy spotřebitelského úvěru, že pokud spotřebitel poruší dohodnutý režim splátek, riskuje, že o možnost splátek přijde a pohledávka se stane splatnou na požádání věřitele. S tímto režimem jsou v případě sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru srozuměny obě strany úvěrového vztahu a určuje jejich legitimní očekávání. Podle názoru odvolacího soudu přiměřená a rozumná aplikace předmětné právní úpravy má vyústit zpravidla v určení splatnosti v podobě, že relativně vyšší plnění (s ohledem na konkrétní poměry spotřebitele, zpravidla však plnění ve vyšších desítkách či stovkách tisíc) bude ukládáno spotřebiteli plnit ve splátkách. Forma splátek se sankcí jejich neplnění, tedy pod ztrátou výhody, není, jak bylo výše dovozeno, v rozporu s legitimním očekáváním obou stran.

13. K tomuto závěru vede odvolací soud i dlouhodobá soudní praxe, když splátky se v drtivé většině případů povolují pod ztrátou výhody. Lze tedy tvrdit, že tuto formu splátek soudní praxe obecně považuje za přiměřené a spravedlivé uspořádání vztahu věřitele a dlužníka.

14. Odvolací soud tedy na otázku, zda je možné při stanovení podoby splatnosti podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru stanovit splatnost ve splátkách pod ztrátou výhody splátek, odpovídá pozitivně. Tento postup nelze opřít o ustanovení § 1931 o.z., ale právě o § 87 a tam uvedenou zásadu spravedlivého uspořádání vztahů věřitele a dlužníka.

15. Výše zmíněná sankce vůči poskytovateli úvěru za nesplnění povinnosti provést řádné vyhodnocení úvěruschopnosti spotřebitele se realizuje tím, že eliminuje jakýkoli zisk z takového obchodu. Sankcionovat poskytovatele úvěru nadto ještě tím, že plnění obdrží buď v extrémně nízkých splátkách (v soudní praxi se objevují případy stanovení tak nízké splátky, že splácení bude trvat 20 či dokonce 40 let) nebo v podobě, která značně komplikuje jeho případné vymáhání, jde výrazně nad rámec postihu předpokládaného platnou právní úpravou. Zde musí odvolací soud souhlasit s argumentací žalobkyně, že volba splátek bez sankce jejich neplnění skutečně může často znamenat, zejména v případě splácení trvajícího více let, podstatnou komplikaci při jejich vymáhání, a to v podobě buď opakovaných exekucí, či opakovaného rozšiřování předmětu exekuce, tedy prodlužování exekuce na dobu mnoha let, oproti jednorázovému vymožení celého dluhu. Tyto negativní důsledky se netýkají pouze postavení věřitele, ale při vymáhání dluhu dopadají i na samotného dlužníka, neboť on ponese zvýšené náklady na opakované exekuce či opakované rozšiřování předmětu již probíhající exekuce o nově dospělé splátky, nemluvě o dlouhodobém dopadu exekučního inhibitoria na spotřebitele (omezení nakládání s majetkem i riziko neplatnosti smluv uzavíraných dlužníkem).

16. Odvolací soud proto dochází k závěru, že stanovit při aplikaci § 87 zákona o spotřebitelském úvěru splatnost dluhu ve splátkách v režimu „se ztrátou výhody splátek“ je nejen možné, ale zpravidla ho lze považovat za řešení v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru. Uvedené platí vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu, které mohou odůvodnit odklon od této zásady a v případech, pokud je to skutečně v zájmu spotřebitele, povolit splátky bez ztráty výhody splátek.“17. Pokud jde o argument žalovaného, že žalobkyně mohla v situaci neplatnosti smlouvy podat nikoliv žalobou na plnění, ale pouze žalobu na určení splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení, pak ustálená soudní praxe běžně připouští řešení otázky splatnosti takového nároku jako předběžné otázky v řízení na plnění.

18. Odvolací soud nemůže souhlasit ani s poslední odvolací námitkou žalovaného, že nemá být rozhodováno podle kritéria úspěchu ve věci, ale náhrada nákladů řízení má být přiznána žalovanému, který nezavinil vznik tohoto sporu. Zjevně není pravdivé tvrzení žalovaného, že žalobkyně mohla a měla přistoupit na jím navrhovanou písemnou dohodu o určení splatnosti jistiny, kde se konstatovala neplatnost smlouvy o úvěru a plnění bylo dohodnuto ve splátkách po 500 Kč měsíčně. Žalovaným předložený návrh dohody byl objektivně nesprávný proto, že stanovil výši bezdůvodného obohacení v částce 5 720 Kč, když nesprávně zohledňoval své částečné plnění, které však podle závěru okresního soudu v tomto řízení směřovalo na jiný úvěrový obchod. Žalovaný tedy navrhoval uzavření dohody v podobě, která nebyla pro žalobkyni přijatelná, protože byla zjevně chybná. Nebyla to žalobkyně, ale žalovaný, který způsobil vznik tohoto sporu.

19. Odvolací soud nezpochybňuje argumentaci žalovaného, že v tomto řízení přisouzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení se stává splatným až rozhodnutím v tomto řízení, tedy žalovaný dosud nebyl v prodlení s úhradou předmětného nároku. Tuto skutečnost také konstatuje soudní judikatura a zohledňuje v závěru, že z tohoto důvodu nelze žalovanému uložit povinnost hradit úrok z prodlení, neboť dosud v prodlení nebyl. Ustálená soudní praxe, ani žádná soudu známá judikatura vyšších soudů nedovodila, že by tato skutečnost měla být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů úspěšnému věřiteli. Podle názoru odvolacího soudu je plně namístě rozhodovat podle zákonem stanoveného primárního kritéria, a to úspěchu ve věci, když se zohlední úspěch věřitele nejen ohledně požadované jistiny, ale také požadovaného příslušenství, jak správně postupoval soud prvního stupně. Odvolací soud neshledává žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o.s.ř. Jiná situace by nastala, pokud by žalovaný předložil před zahájením tohoto řízení žalobkyni návrh dohody o určení splatnosti jistiny s uvedením správné výše nároku na vydání bezdůvodného obohacení s návrhem na výši splátek v částce 500 Kč měsíčně. Pak by bylo možné o snížení či vyloučení náhrady nákladů řízení žalobkyni uvažovat.

20. Soud prvního stupně sice postupoval podle správných kritérií při stanovení náhrady nákladů řízení, nicméně tuto nestanovil početně správně, když podle výpočtu odvolacího soudu by náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně měla správně činit částku 7 425,64 Kč (odvolací soud má odlišný názor na výši tarifní hodnoty i procentní míru úspěchu žalobkyně, která správně činí 68,2 %). Nicméně odvolací soud v této otázce vychází ze zásady zákazu reformatio in peius, tedy nezhoršování postavení účastníka, který podal odvolání.

21. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl odvoláním napaden, a to podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodoval opět podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, tedy podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný ani zčásti. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši 3 327,50 Kč, která se skládá z náhrady za právní zastoupení v rozsahu jednoho úkonu právní služby (písemné vyjádření k danému odvolání) v sazbě 2 300 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, dále přísluší paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč a 21 % DPH.