19 Co 419/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem jméno zástupce sídlem adresa zástupce proti žalované: Jméno žalované A , narozená Datum narození žalované A , IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta pro 26 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1 2026, č. j. 23 C 39/2023-225

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 608 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud vyhověl podané žalobě v plném rozsahu a uložil žalované zaplatit žalobkyni 26 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 52 731 Kč (výrok II.), o nákladech státu rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích 5 511,18 Kč (výrok III.). Rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 26 000 Kč s příslušenstvím z titulu odměny za poskytnuté účetní služby. Žalobkyně tvrdila, že mezi účastnicemi byla v letech 2020 až 2021 ústně uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobkyně jako účetní poradkyně a podnikatelka s příslušným živnostenským oprávněním poskytovala žalované účetní služby za úplatu. Předmětem plnění bylo zejména vedení účetnictví za rok 2020, zpracování daňového přiznání a přehledů pro správu sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovnu, vypracování podkladů k žádostem o úvěry, zpracování žádostí o kompenzace a dotace v souvislosti s pandemií COVID‑19 a další související úkony dle pokynů žalované. Žalobkyně uvedla, že konkrétní výše odměny nebyla při uzavření smlouvy sjednána, avšak bylo dohodnuto, že bude stanovena ve výši obvyklé, což žalovaná akceptovala, a s ohledem na obtížnou situaci žalované bylo dohodnuto, že vyúčtování proběhne až po zpracování daňového přiznání. Za provedené práce žalobkyně vystavila fakturu na částku 26 000 Kč, kterou tvořily jednotlivé položky odpovídající rozsahu provedené práce, přičemž žalobkyně tvrdila, že účtované ceny se pohybují na dolní hranici obvyklých cen na trhu. Žalobkyně dále uvedla, že žalovanou opakovaně vyzývala k úhradě odměny, žalovaná požádala o možnost splátek, s čímž žalobkyně souhlasila, avšak žalovaná ani následně ničeho neuhradila. Obrana žalované spočívala především v popření nároku co do výše, když žalovaná připustila, že žalobkyně pro ni určitou činnost vykonala, avšak tvrdila, že tak činila spíše na základě přátelské pomoci a že nedošlo k dohodě o ceně služeb ani o žalobkyní nyní tvrzených sazbách. Žalovaná označila požadovanou částku za nepřiměřenou a projevila ochotu zaplatit pouze 12 000 Kč jako přiměřenou odměnu. V průběhu řízení žalovaná dále namítala nekvalitní a vadné provedení účetních služeb, zejména pokud jde o vedení účetnictví a zpracování daňového přiznání, a tvrdila, že žalobkyně neoprávněně zadržovala účetní dokumentaci, čímž jí měla znemožnit kontrolu správnosti plnění. Na základě těchto tvrzení žalovaná uplatnila námitky z vadného plnění, požadovala slevu z ceny a současně vznesla námitku započtení pohledávky na náhradu škody, kterou vyčíslila jako daň zaplacenou v důsledku údajně vadně zpracovaného daňového přiznání. Dále žalovaná vznesla námitku promlčení části nároku žalobkyně vztahující se k jedné z žádostí o úvěr z počátku roku 2020. Okresní soud po provedeném dokazování, zejména na základě listinných důkazů, komunikace mezi stranami a znaleckého posudku z oboru účetnictví, dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla platně uzavřena ústní smlouva, jejímž obsahem byl závazek žalobkyně poskytovat žalované účetní služby za úplatu. Soud měl za prokázané, že žalobkyně sjednané služby v uplatněném rozsahu skutečně poskytla a že rozsah činností nebyl mezi stranami sporný. Jelikož výše odměny nebyla sjednána, posoudil soud nárok žalobkyně podle právní úpravy příkazní smlouvy a ustanovení o ceně obvyklé, přičemž vycházel z občanského zákoníku. Na základě srovnávacích ceníků a znaleckého posudku soud uzavřel, že požadovaná částka 26 000 Kč odpovídá ceně obvyklé v místě a čase plnění, a dokonce se pohybuje spíše při její dolní hranici, zejména s ohledem na rozsah a náročnost plnění v období proticovidových opatření. Návrh žalované na snížení ceny na 12 000 Kč soud neshledal důvodným, neboť by neodpovídal zachování rovnováhy mezi účastnicemi. Pokud jde o námitky vadného plnění, soud konstatoval, že žalovaná tato práva neuplatnila včas, neboť vady nevytkla bez zbytečného odkladu poté, kdy měla možnost účetnictví zkontrolovat, a tyto námitky vznesla až po koncentraci řízení. Soud považoval tyto námitky za opožděné a v části i účelové, přičemž zdůraznil, že žalovaná měla možnost se s účetní dokumentací seznámit nejpozději v průběhu řízení. Rovněž námitku náhrady škody soud shledal nedůvodnou, neboť podle zákona nelze nahrazovat pasivitu při uplatnění práv z vadného plnění uplatněním nároku z jiného právního titulu. Námitku promlčení části pohledávky soud nepřijal, neboť otázka splatnosti odměny nebyla do koncentrace řízení dostatečně tvrzena a dokazována a její posuzování by vyžadovalo nepřípustné doplnění skutkového stavu. Soud uzavřel, že žalobkyně má vůči žalované platný, nepromlčený a důvodný nárok na zaplacení celé uplatněné částky 26 000 Kč, a žalobě proto v plném rozsahu vyhověl. Současně žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení od okamžiku, kdy byla faktura žalované prokazatelně doručena, a rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobkyně a státu podle zásady plného procesního úspěchu.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, napadá rozsudek v plném rozsahu, jako odvolací důvody uplatňuje důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o.s.ř. a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně buď změnil tak, že žalobu zamítne v plném rozsahu a žalované přizná náhradu nákladů řízení popřípadě, aby rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Tvrdila, že soud prvního stupně porušil její základní právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, neboť nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům a neposkytl jí ochranu před protiprávním jednáním žalobkyně. Klíčovým bodem odvolání je námitka, že žalobkyně jako účetní nezákonně zadržovala účetnictví žalované včetně originálů účetních dokladů, a to za účelem vynucení si zaplacení dosud nesjednané odměny, čímž žalované znemožnila kontrolu správnosti provedeného plnění. Žalovaná zdůraznila, že účetní doklady nejsou způsobilým předmětem zadržovacího práva, přičemž odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která takový postup výslovně vylučuje. Podle žalované soud prvního stupně místo ochrany jejích práv nezákonné jednání žalobkyně fakticky legitimizoval, když na náklady státu zajišťoval kopírování a předávání zadržovaných dokladů znalkyni i jejich následné vydání žalované, aniž by k tomu dala souhlas, a nesprávně tak dovodil, že postup probíhal v dohodě se žalovanou. V důsledku zadržování účetnictví považuje žalovaná za protiústavní závěr soudu, že její námitky vadného plnění byly vzneseny opožděně, neboť bez přístupu k účetním dokladům nemohla kvalitu plnění dříve posoudit. Další významnou část odvolání tvoří polemika s hodnocením znaleckého posudku a výslechu znalkyně, když žalovaná namítla, že soud prvního stupně nesprávně vyložil zadání znaleckého úkolu a bagatelizoval závěry znalkyně o zásadních vadách účetnictví. Žalovaná poukázala na to, že ze znaleckého dokazování vyplynula neúplnost účetnictví, absence podstatných příjmových dokladů, nemožnost dohledat významné položky, chybějící přehledy výdajů a celková nepřezkoumatelnost účetních výstupů, včetně daňového přiznání. Zdůraznila, že plnění, které je pro daňové účely nepoužitelné a nekontrolovatelné, neodpovídá jejímu zájmu ve smyslu § 1722 občanského zákoníku a že žalobkyně porušila povinnost jednat poctivě a pečlivě dle § 2432 občanského zákoníku, takže jí podle § 2438 odst. 2 občanského zákoníku nemohl vzniknout nárok na odměnu. Žalovaná dále vytkla soudu prvního stupně, že se v rozporu s procesními předpisy odmítl zabývat námitkou promlčení části uplatněného nároku ve výši 2 000 Kč s poukazem na koncentraci řízení, a odkázala na § 119a o.s.ř. i judikaturu, z nichž podle jejího názoru plyne přípustnost uplatnění této námitky v závěru řízení. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalované se vyjádřila žalobkyně, s argumentací uplatněnou v odvolání nesouhlasí, odvolání považuje za nedůvodné, naopak napadený rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Podle § 2430 o.z. příkazní smlouvou se příkazník zavazuje obstarat záležitost příkazce.

6. Podle § 2438 odst. 1 o.z. příkazce poskytne příkazníkovi odměnu, byla-li ujednána nebo je-li obvyklá, zejména vzhledem k příkazcovu (příkazníkovo) podnikání.

7. Podle § 1792 odst. 1 o.z. plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za úplatu, aniž je ujednána její výše, či způsob, jakým bude tato výše určena, platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy. Nepodaří-li se takto výši úplaty určit, určí ji soud s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem.

8. Podle § 118b odst. 1 o.s.ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.

9. Odvolací soud neshledal žádnou vadu řízení před soudem prvního stupně, skutkový stav byl zjištěn dostatečně, aby ve věci mohlo být rozhodnuto, skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, provedené důkazy byly hodnoceny logicky a přesvědčivě a okresní soud věc posoudil správně i po právní stránce.

10. Žalovaná předně vytýká okresnímu soudu, že opomenul poskytnout žalované ochranu před protiprávním jednání žalobkyně, které spočívalo v nezákonném zadržování účetnictví, když účetnictví nemůže být předmětem zadržovacího práva, a namísto ochrany práv žalované naopak nezákonné jednání žalobkyně podpořil. Ať již skutečný či domnělý nezákonný postup účastníka řízení, ke kterému došlo před zahájením řízení a které se týkalo právního vztahu účastníků, s nímž souvisí nárok uplatňovaný v řízení, nemůže nikdy znamenat existenci vady řízení. Vadu řízení může způsobit výhradně soud svým nesprávným postupem v soudním řízením. Tedy důsledky, podle názoru žalované protiprávního, zadržení účetnictví žalobkyně se může brát v úvahu pouze z hlediska aplikace hmotného práva na zjištěný skutkový stav ve věci, nikdy nemůže znamenat sám o sobě vznik vady soudního řízení.

11. Odvolací soud neshledává žádnou vadu řízení, které by se dopustil okresní soud v tomto řízení v souvislosti s otázkou zadržovaného účetnictví. Okresní soud postupoval správně a přiměřeně, když na konci prvního jednání ve věci, kdy právní zástupce žalobkyně založil do soudního spisu zadržované účetnictví, poskytl maximální možnou lhůtu 30 dnů, o kterou posunul koncentraci řízení tak, aby žalované umožnil prostudovat si a seznámit se s tímto obsáhlejším důkazem. Okresní soud zcela adekvátně a při maximálním využití procesních prostředků reagoval na danou procesní situaci a adekvátně a dostatečně šetřil procesní práva žalované.

12. Odvolací soud neshledává nic nezákonného či protiústavního na tom, aby právní zástupce účastníka využil této lhůty k tomu, aby nahlédl do spisu a seznámil se, případně si pořídil kopie takového listinného důkazu. Jedná se o zcela běžný a standardní postup právního zástupce řádně hájícího zájmy svého klienta. Jestliže právnímu zástupci žalované bylo zatěžko takto postupovat (např. po skončení jednání nahlédnout do spisu bez nutnosti další cesty k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích), nejedná se o projev přemrštěných a „protiústavních“ nároků soudu vůči právnímu zástupci žalované, ale spíše o laxní a neprofesionální přístup právního zástupce žalované.

13. Další procesní vadu odvolatelka spatřuje v tom, že soud namísto žalobkyně provedl kopii listinného důkazu, a to předloženého účetnictví v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku, aby originály listinného důkazu předložil soudní znalkyni k vypracování znaleckého posudku a tyto originály následně vrátil žalované. Skutečnost, kdo, kdy a za jakým účelem provede fotokopii listin založených jako listinný důkaz ve spise, považuje odvolací soud za zcela marginální a nepodstatnou, která v žádném případě nemůže založit vadu řízení, která by měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

14. Odvolací soud nemůže považovat za důvodnou ani další námitku žalované, že okresní soud měl postupovat nesprávně při posouzení námitky nesprávnosti vedeného účetnictví jako opožděné, když tuto žalovaná uplatnila až v písemném závěrečném návrhu a obdobně námitky promlčení části nároku, kterou žalovaná uplatnila dokonce později, a to písemným podáním následující po závěrečném vyjádření. Okresní soud postupoval zcela správně a v souladu s procesními předpisy i ustálenou soudní praxí, když těmto námitkám nemohl přihlédnout proto, že byly uplatněny pozdě, a to v rozporu s koncentrací řízení. Jak již bylo uvedeno, ke koncentraci řízení došlo uplynutím lhůty 30 dnů, která začala běžet dnem následujícím po ukončení prvního jednání ve věci samé. Do konce této lhůty mohou a mají účastníci řízení uplatnit všechna skutková tvrzení i důkazní návrhy k jejich prokázání, též řádně a úplně vysvětlit svůj postoj k předmětu řízení, tedy zda nárok uznává či nikoli a z jakých důvodů. Je tomu tak proto, aby soud mohl na počátku řízení vyhodnotit a analyzovat, které skutkové okolnosti jsou pro souzenou věc podstatné a které nikoliv, tedy které z nich budou prokazovány, pokud nejsou nesporné. K později vzneseným námitkám právního charakteru lze přihlédnout pouze tehdy, pokud je lze posoudit na základě včas uplatněných skutkových tvrzení, uplatněných řádně do koncentrace řízení. Pokud je tomu naopak, tedy v souvislosti s dodatečně vznesenou právní námitkou je třeba uplatnit nová skutková tvrzení, je to v rozporu se zásadou koncentrace řízení, neboť po nastalé koncentraci nelze (s několika málo zákonem konkrétně definovanými výjimkami, které však v tomto případě nejsou dány) nelze tvrdit nové skutkové okolnosti.

15. V rozporu s výše uvedeným postupovala strana žalovaná, když do okamžiku koncentrace řízení uplatňovala jedinou právní námitku v rámci své obrany, tedy nepřiměřenost výše uplatněného nároku, kterou opírala o řádně uplatněná skutková tvrzení (absence dohody účastníků o výši o odměny a nepřiměřenost žalobkyní požadované odměny). Strana žalovaná rozšířila svou obranu o dvě další právní námitky, tedy vadnost plnění žalobkyně a námitku promlčení, nejen po nastalé koncentraci řízení, ale v tom nejzazším možném okamžiku, tedy těsně před vynesením rozsudku soudu prvního stupně. Jak bylo výše uvedeno námitky právního charakteru nepodléhají omezení ve formě koncentrace řízení či neúplné apelace, nicméně nelze k nim přihlédnout tehdy, pokud k jejich vyhodnocení nelze v plném rozsahu použít skutková zjištění učiněna na základě včas uplatněných skutkových tvrzení a provedeného dokazování, což v tomto případě platí pro obě uvedené právní námitky. Odvolací soud plně souhlasí se závěrem okresního soudu, že obě tyto právní námitky nebylo možné posoudit na základě skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování, jehož rozsah byl dán právními a skutkovými námitkami strany žalované uplatněními do okamžiku koncentrace řízení.

16. Odvolací soud nemůže souhlasit s argumentem žalované, že dodatečně vznesenou námitku nesprávnosti plnění žalobkyně lze posoudit na základě výsledku dokazování, a to závěrů soudní znalkyně. Předně znalecký úkol spočíval v posouzení přiměřenosti požadované výše plnění, nikoliv k otázce řádnosti či vadnosti vedení účetnictví. Nelze ani uzavřít, že by otázka údajné vadnosti vedení účetnictví žalobkyní vyplynula z výslechu soudní znalkyně. Tato nečinila a ani nemohla činit žádné závěry o řádnosti či vadnosti vedení účetnictví, když opakovaně zdůrazňovala, že této otázce se nevěnovala (neboť jí nebyla uložená při hledání znaleckého posudku) a také, že neměla k dispozici úplné podklady.

17. Odvolací soud musí naopak hodnotit postup právního zástupce žalované, který až těsně před vynesením rozsudku ve věci samé zcela zásadně rozšiřuje rozsah své procesní obrany, a to v rozporu s procesními předpisy jako neprofesionální i zjevně obstrukční.

18. Ze všech výše uvedených důvodů shledal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a to podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, které svědčí straně žalující, neboť žalovaná nebyla se svým odvoláním úspěšná ani zčásti. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 608 Kč, která se skládá z náhrady za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) v sazbě 2 140 Kč za 1 úkon, dále 2 paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč, dále z cestovaného v souvislosti s cestou právního zástupce žalobkyně ze sídla advokátní kanceláře v , adresa, do , adresa, a zpět ve výši 828 Kč (ujetá vzdálenost 102 km, spotřeba 6,5 litru nafty na 100 km), poslední položkou je náhrada za promeškaný čas trávený touto cestou v rozsahu 4 započatých půlhodin ve výši 600 Kč.