19 Co 43/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 10. 2025, č. j. 4 C 85/2023-192,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20 660 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku st. parc. č. , číslo, , jehož součástí je zahradní chata (budova bez č. p./č. e.), dále pozemku č. , číslo, -zahrady obklopující chatu a pozemku č. , číslo, , když jde o zahradu sousední (výrok I.), chatu s pozemkem a přilehlou zahradou přikázal do vlastnictví žalovaného (výrok II.), sousední zahradu do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok III.), na dorovnání podílů uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 105 262,64 Kč (výrok IV.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, o nákladech státu rozhodl, tak, že žalobkyně povinná zaplatit na účet okresního soudu 350 Kč a žalovaný 15 350 Kč, když zohlednil zálohu ve výši 15 000 Kč zaplacenou žalobkyní (výroky VI. a VII.). Okresní soud se v projednávané věci zabýval návrhem žalobkyně na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k souboru tří navazujících pozemků tvořících zahrady a zahradní chatu, když oba spoluvlastníci drželi ideální poloviny a mezi stranami nedošlo k dohodě. Žalobkyně navrhovala, aby pozemek parc. č. , číslo, připadl jí a aby pozemky parc. č. , číslo, , na němž stojí zahradní chata, a parc. č. , číslo, připadly žalovanému s vyrovnáním podílů, přičemž poukazovala na historický vývoj věci, zejména na skutečnost, že koupí podílu žalovaného matky v exekuci zabránila převodu této části nemovitostí na třetí osobu. Uvedla, že se o nemovitosti dlouhodobě starala, investovala do nich čas a prostředky, na čemž se podíleli také její rodiče, a má zájem nadále zahradu užívat. Žalovaný naopak žádal, aby celé nemovitosti připadly do jeho výlučného vlastnictví, argumentoval dědickým nabytím poloviny nemovitostí po otci, jejich historickým užíváním v rámci rodiny a vlastními investicemi, zejména vybudováním elektrické přípojky a kapličky, přičemž tvrdil, že rozdělení funkčního celku není účelné a vedlo by ke znehodnocení pozemků. Soud nejprve zjistil skutkový stav, jenž byl v základních rysech mezi účastníky nesporný, tedy že žalovaný nabyl svůj podíl děděním v roce 2006, pozemky následně dlouhá léta neužíval a zanedbával, a žalobkyně se stala spoluvlastnicí na základě příklepu v exekuční dražbě v roce 2012, když aktivně zjistila možnosti jejich nabytí a financovala je prostřednictvím své rodiny. Z dokazování vyplynulo, že oba účastníci pozemky společně užívali až v době svého partnerského soužití a že se společně podíleli na jejich údržbě, avšak žádný z nich neuplatnil relevantní nárok na vypořádání investic či na vznik zvláštních práv k věci. Soud provedl dokazování odborným stanoviskem i dvěma znaleckými posudky, z nichž vyplývalo, že pozemek parc. č. , číslo, se stavbou zahradní chaty je nedělitelný a že pozemky parc. č. , číslo, a , číslo, jsou samostatně funkčními zahradami, přestože je účastníci užívali jako celek. Znalec dospěl k závěru, že rozdělení pozemků mezi účastníky je možné, že každý z nich může plnit funkci zahrady a že samotná hodnota pozemků při rozdělení nedoznává změny, pouze pozemek parc. č. , číslo, má vyšší hodnotu z důvodu umístění chaty. Soud se zabýval i otázkou účelnosti rozdělení z hlediska § 1144 občanského zákoníku, přičemž vyhodnotil, že rozdělením nedojde k podstatnému znehodnocení věci, neboť pozemky jsou samostatně přístupné, oddělené oplocením a běžně využitelné jako zahrady. Soud vyšel také z historických souvislostí a konstatoval, že žalovaný nemovitosti dlouho neužíval a o jejich stav se nezajímal, zatímco žalobkyně se zasloužila o zachování celého souboru pozemků a spolu s rodinou přispěla k jejich zhodnocení. Soud neshledal, že by žalovanému svědčilo „lepší právo“, a naopak uvedl, že oba účastníci mají stejný zájem na budoucím užívání. V návaznosti na to soud posoudil, že přikázání pozemku parc. č. , číslo, žalobkyni a přikázání pozemků parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, žalovanému je spravedlivé a ekonomicky racionální, neboť chata byla původně vybudována otcem žalovaného, a proto je logické ponechat tento pozemek v jeho sféře. Soud vycházel z aktualizovaných cen z posledního znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že žalovaný nabude majetek výrazně vyšší hodnoty, a je proto povinen doplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 105 262,64 Kč. Soud dále uvedl, že žalovaný prokázal schopnost tuto částku uhradit a splnění podmínky vyplacení podle § 1147 občanského zákoníku je tedy reálné. Při výpočtu soud nezohlednil zvýšení hodnoty pozemku parc. č. , číslo, o přípojku elektřiny, neboť její financování hradil výlučně žalovaný, a jde tedy o jeho vlastní příspěvek ke zhodnocení. Soud během řízení zvažoval i možnost přikázat celé nemovitosti jednomu z účastníků, jak to navrhoval žalovaný, avšak shledal, že by to neodpovídalo zásadám spravedlivého vypořádání, neboť žalobkyně by přišla o možnost užívat zahradu, o jejíž zachování se sama zasloužila, a navíc rozdělení pozemků je ekonomicky i funkčně proveditelné bez újmy na hodnotě. Soud proto podílové spoluvlastnictví zrušil, rozdělil nemovitosti způsobem odpovídajícím návrhu žalobkyně a rozhodl o vzájemném finančním vyrovnání. K nákladům řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. uzavřel, že žádný z účastníků neměl převážný úspěch, a proto nepřiznal náhradu nákladů žádnému z nich, zároveň rozhodl o povinnosti účastníků uhradit znalečné poměrně podle předběžně složených záloh. Soud uzavřel, že takové vypořádání odpovídá zásadám spravedlnosti, hospodárnosti a respektuje zákonný rámec § 1140 a násl. občanského zákoníku, kdy nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, avšak způsob vypořádání musí být přiměřený a nesmí nepřiměřeně poškodit žádnou ze stran.

2. Žalovaný proti tomuto rozsudku, a to proti všem výrokům podal odvolání. Jako odvolací důvody uplatňuje důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že všechny nemovitosti přikáže do jeho vlastnictví. Namítá, že napadené rozhodnutí považuje za nesprávné po skutkové i právní stránce a že nerespektuje provedené důkazy, judikaturu ani základní zásady soukromého práva. Tvrdí, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil znalecký posudek, podle kterého tvoří dotčené pozemky jeden funkční celek, přičemž jejich rozdělením by se podstatně změnila jejich hodnota, neboť jeden pozemek by zůstal se zděnou chatou a příslušenstvím, zatímco druhý by přišel o možnost plnohodnotného užívání jako zahrady s obslužnými stavbami. Zdůrazňuje, že znalecký závěr o nezměněné obvyklé ceně pozemků neznamená, že by se nezměnila jejich hodnota ve smyslu § 1144 občanského zákoníku, podle kterého nelze věc rozdělit, pokud by tím došlo k podstatnému snížení její hodnoty. Dále uvádí, že soud bez dostatečného zdůvodnění přijal verzi skutkového stavu prezentovanou žalobkyní a nevěnoval náležitou pozornost jeho tvrzením, čímž podle něj dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Odkazuje rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, podle něhož musí být rozdělení nemovitostí účelné, nesmí podstatně snižovat jejich hodnotu a nesmí vést k vážnému poškození některého ze spoluvlastníků, což v daném případě splněno není. Žalovaný akcentuje, že pozemky jsou již více než třicet let využívány jako jednotný funkční celek a že jejich rozdělení by zmařilo dlouhodobý způsob užívání, pro který jeho otec jeden z pozemků dokupoval. Tvrdí, že žalobkyně pozemky v současné době nevyužívá, po ukončení jejich vztahu se o ně nestará, do jejich zvelebování neinvestuje a její později deklarovaný zájem o zahradu je dle jeho názoru účelový. Poukazuje na to, že žalobkyně několikrát měnila svůj návrh na způsob vypořádání, přičemž požadavek na přikázání části nemovitostí do jejího vlastnictví začala prosazovat teprve poté, co bylo zřejmé, že znalecké ocenění nebude odpovídat částce stanovené odborným vyjádřením, které si sama nechala zpracovat. Žalovaný má za to, že žalobkyně jedná v rozporu s dobrými mravy, zneužívá své právo a jejím skutečným cílem je podle všeho dosažení prodeje získaného pozemku se ziskem. Dále uvádí, že pokud by k rozdělení došlo, byl by vážně poškozen, neboť by přišel o přístup ke své dílně, kůlnám, záhonům a dalšímu vybavení, které na pozemcích dlouhodobě užívá a udržuje. Zároveň tvrdí, že vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě konfliktní, a že přítomnost žalobkyně na sousedícím pozemku by vedla k prakticky neřešitelným sousedským sporům a omezila jeho možnost provádět stavební či jiné úpravy. Podle žalovaného soud přiznal nepřiměřenou váhu minimalizaci vypořádacího podílu, přestože on sám je schopen žalobkyni spravedlivý podíl vyplatit, pokud by mu byly přikázány všechny nemovité věci. Uvádí také, že žalobkyně získala svůj spoluvlastnický podíl za cca 70 000 Kč z exekuce vedené proti jeho matce, přičemž svůj tehdejší příslib, že bude do nemovitostí investovat, nikdy nenaplnila. Tvrdí, že jeho vlastní citový vztah k nemovitostem je silný a vychází z jejich dlouhodobého rodinného užívání, zatímco citový vztah žalobkyně prokázán nebyl a její tvrzení jsou podle něj nevěrohodná. Uzavírá, že rozdělení nemovitých věcí je neúčelné, ekonomicky i prakticky nevhodné a odporující zákonným kritériím, a proto navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že všechny nemovité věci budou přikázány do jeho výlučného vlastnictví, a on žalobkyni vyplatí částku 309.506,23 Kč odpovídající vypořádání jejího podílu.

3. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, s odvoláním nesouhlasí a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalovaného bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Podle § 1140 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (odst. 1). Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

6. Dle § 1143 o. z. nedohodnou.li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

7. Dle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odst. 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.

8. Dle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže jí soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě.

9. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení před soudem prvního stupně, skutkový stav byl zjištěn dostatečně, hodnocení důkazů je logické a přesvědčivé a správné je i právní hodnocení věci.

10. Okresní soud se řádně vypořádal se všemi námitkami vznášenými žalovaným proti způsobu vypořádání, který zvolil okresní soud. Právní úprava stanoví závazné pořadí způsobů vypořádání, když prioritním způsobem vypořádání je reálné dělení nemovitostí, v tomto případě na dva stejné díly. Reálné rozdělení chaty není podle závěru znalce stavebně technicky možné, reálné rozdělení zahrad sice možné je, není však účelné. V pořadí druhou možností vypořádání spoluvlastnictví je přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že jako jediný reálný a spravedlivý způsob vypořádání je přikázání obou funkčních celků jednotlivým spoluvlastníkům. Ze znaleckého posudku je totiž zřejmé, že nemovitosti tvoří dva funkční celky, když jedním funkčním celkem je chata s přilehlou zahradou a druhým zahrada sousední. Jedná se o samostatné celky, které jsou oploceny, oba mají vchod z veřejné komunikace a nejsou ani vzájemně propojeny průchodem či brankou. Také obě zahrady mají podobný charakter i vzhled, když na obou jsou umístěny drobné stavby, záhony a travní porost. Jediným podstatným rozdílem je, že na jedné z nich je umístěna chata. O chatu měl v řízení zájem pouze žalovaný, nikoliv žalobkyně.

11. Za situace, kdy oba spoluvlastníci měli zájem o další užívání všech (žalovaný) či některých (žalobkyně) nemovitostí, kritérium zásluh na pořízení nemovitostí mírně převažovalo u žalobkyně, reálně nepřicházelo v úvahu jiné řešení, než které zvolil okresní soud. Okresní soud podrobně odůvodnil, proč neshledal žádné okolnosti bránící tomuto řešení, zejména s ohledem na argumentaci žalovaného a se všemi jeho námitkami se řádně vypořádal. I podle závěru soudního znalce přikázání každého z funkčních celků jednomu ze spoluvlastníků neznamená znehodnocení nemovitostí. Žádný z účastníků tak nebude tímto zvoleným řešením vážně poškozen.

12. Pro úvahy o způsobu vypořádání je rozhodující stávající uspořádání nemovitostí tvořící dva plotem oddělené a vymezené funkční celky, není podstatné, že v minulosti spoluvlastníci v době existujícího družského poměru tyto užívali společně jako jeden celek.

13. Odvolací soud shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, jak ohledně zrušení a způsobu vypořádání spoluvlastnictví, tak stanovení výše náhrady na dorovnání podílu i ohledně rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i nákladech placených státem, proto rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a to podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení. Odvolací soud zná, akceptuje a i ve své praxi konstantně aplikuje zásady vyjádřené v nyní sjednocené rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se způsobu rozhodování o náhradě nákladů řízení v tomto typu sporu tak, že zásadou by mělo být rozhodování, že každý z účastníků si nese své náklady sám. Tato zásada se plně uplatní v případě rozhodování před soudem prvního stupně, či v případě rozhodování odvolacího soudu, který mění rozhodnutí soudu prvního stupně, zvláště ohledně způsobu vypořádání. V tomto řízení je však situace odlišná, když okresní soud rozhodoval správně, logicky a spravedlivě, předvídatelně a v souladu s právní úpravou i soudní judikaturou. Přesto žalovaný podal odvolání, se kterým nebyl ani zčásti úspěšný. Podle názoru odvolacího soudu podstatným důvodem pro odpor obžalovaného ke způsobu vypořádání zvoleného soudem prvního stupně nejsou faktické důvody, ale spíše důvody související s napjatými vztahy účastníků v důsledku ukončení partnerského soužití. Odvolací soud uzavírá, že s ohledem na výše uvedené považuje za správné, spravedlivé a odůvodněné, aby o nákladech tohoto odvolacího řízení bylo rozhodováno podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, které je zřejmé, neboť žalovaný nebyl se svými námitkami úspěšný ani zčásti. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši 20 660 Kč, která se skládá z náhrady za právní zastoupení v rozsahu dvou úkonů právní služby (písemné vyjádření podanému odvolání a účast právního zástupce žalobkyně u odvolacího jednání) v sazbě 9 580 Kč za úkon (tarifní hodnota činí podle § 8 odst. 5 advokátního tarifu částku 317 995,40 Kč), za dva úkony tedy 19 160 Kč. Dále přísluší dvě paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč ve výši 900 Kč. Poslední položkou je náhrada za ztrátu času stráveného cestou právního zástupce žalobkyně k jednání u odvolacího soudu a zpět v trvání čtyř započatých půlhodin ve výši 600 Kč. Odvolací soud nemohl přiznat žalobkyni náhradu cestovného za tuto cestu, neboť těchto nákladů se právní zástupce žalobkyně při závěrečném vyjádření před vynesením rozsudku odvolacího soudu výslovně vzdal.