19 Co 451/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyň JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A . sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o náhradu škody způsobené pracovním úrazem, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 5. 3. 2026, č. j. 12 C 190/2025-80 ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2026, č. j. 12 C 190/2025-86,

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 694 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 517 Kč s příslušenstvím (výrok I.), o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 39 096 Kč (výrok ve znění následného opravného usnesení), o nákladech státu rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit na účet soudu prvního stupně 3 469 Kč (výrok III.), dále uložil žalované zaplatit na účet okresního soudu soudní poplatek ve výši 2 526 Kč (výrok IV.). Soud vyšel z toho, že žalobce se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 271a zákoníku práce za období od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023. Tvrdil, že účastníci uzavřeli dne 1. 7. 2019 pracovní smlouvu, na jejímž základě žalobce pracoval u žalované jako dělník dřevovýroby. Dne 5. 10. 2022 při práci utrpěl pracovní úraz pravého zápěstí, který si vyžádal léčení, opakovaná vyšetření i následný operační zákrok. Žalobce uváděl, že pro následky úrazu byl v pracovní neschopnosti nejprve od 6. 10. 2022 do 13. 11. 2022 a poté znovu od 25. 11. 2022, přičemž v tomto řízení požadoval jen náhradu za sporné období od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023. Svůj nárok odůvodnil tím, že mu podle § 271a zákoníku práce náleží rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a vyplaceným nemocenským. Tvrdil, že jeho průměrný hodinový výdělek činil 264 Kč, za žalované období by dosáhl mzdy 118 272 Kč, zatímco na nemocenském obdržel 67 755 Kč, a proto po žalované požadoval rozdíl 50 517 Kč. Současně vysvětloval, že za jiná období nárok v této žalobě neuplatňuje, protože mu již byla náhrada vyplacena, a to za dobu od 6. 10. 2022 do 13. 11. 2022, od 25. 11. 2022 do 12. 12. 2022 a od 2. 5. 2024 do 1. 7. 2024. V dalším podání reagoval na stanovisko pojišťovny, podle něhož léčba pracovního úrazu odůvodňovala jen dva měsíce pracovní neschopnosti po úrazu a další dva měsíce po artroskopii v roce 2024, zatímco další obtíže měly souviset s obecným onemocněním. Žalobce namítal, že pojišťovna žádné obecné onemocnění konkrétně neoznačila ani nedoložila, a zdůraznil, že pokud uznala souvislost artroskopie ze dne 2. 5. 2024 s pracovním úrazem, nelze od této souvislosti oddělit ani období čekání na vyšetření a zákrok, jež nemohl nijak ovlivnit. Žalovaná naproti tomu považovala za nesporné uzavření pracovní smlouvy i vznik pracovního úrazu dne 5. 10. 2022, avšak nárok žalobce neuznala ani zčásti. Uváděla, že jako zaměstnavatel je zákonně pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu a že pojišťovna žalobci již plnila v rozsahu, v němž jí podle zákoníku práce vznikla povinnost k náhradě škody. Dovozovala proto, že co žalobci skutečně náleželo, bylo mu již v souladu s právní úpravou a na základě znaleckého posudku vyplaceno, a navrhla zamítnutí žaloby. Později odkázala i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2697/2017 a na judikaturu vztahující se k předpokladům odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a k otázce příčinné souvislosti. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalobce pracoval u žalované od 1. 7. 2019 jako dělník dřevovýroby při stanovené týdenní pracovní době 40 hodin. Ze záznamu o úrazu dovodil, že žalobce dne 5. 10. 2022 utrpěl vyvrtnutí a natažení pravé ruky od zápěstí dolů. Z výplatních pásek za rozhodné období zjistil výši příjmů žalobce a z nich jeho průměrný hodinový výdělek 264 Kč. Ze zdravotní dokumentace a potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti vzal za prokázané, že žalobce byl práce neschopen od 6. 10. 2022 do 13. 11. 2022 a dále od 25. 11. 2022 do 12. 3. 2023 a že v průběhu léčby absolvoval řadu odborných vyšetření. Z listin založených ve spise rovněž vyplynulo, že dne 2. 5. 2024 podstoupil artroskopii zápěstí a že později proběhla i další operace dne 10. 6. 2025. Ze sdělení ČSSZ soud zjistil, že žalobci bylo za dobu od 25. 11. 2022 do 30. 12. 2024 vyplaceno nemocenské v celkové výši 617 647 Kč za 666 dnů. Ze sdělení pojišťovny dovodil, že žalobci bylo uhrazeno bolestné a část ztráty na výdělku za dřívější a pozdější úseky pracovní neschopnosti, zatímco sporné období od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023 uhrazeno nebylo. Za podstatný důkaz soud považoval znalecký posudek , tituly před jménem, , jméno FO, č. 659 ze dne 19. 11. 2024 z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie. Ze znaleckého posudku zjistil, že dne 5. 10. 2022 došlo k úrazu pravého zápěstí, pracovní neschopnost byla opakovaně prodlužována z důvodu čekání na vyšetření a při artroskopické revizi dne 2. 5. 2024 bylo potvrzeno nevelké poranění TFCC a současně známky chondropatie a degenerace na poloměsíčité kůstce zápěstního kloubu. Znalec v posudku uvedl, že obecně lze u tohoto typu úrazu akceptovat pracovní neschopnost asi dva měsíce a další dva měsíce po artroskopii, vyčíslil bolestné částkou 26 201,15 Kč a uzavřel, že ztížení společenského uplatnění zatím nelze určit. Při výslechu dne 28. 1. 2026 znalec doplnil, že po počátečním ošetření následovala další vyšetření včetně magnetické rezonance a specializovaného vyšetření na chirurgii ruky, na jejichž základě byla indikována artroskopie. Potvrdil, že při artroskopii byla zjištěna drobná trhlina TFCC, ale též degenerativní změny, které se na obtížích žalobce významně podílely. Zároveň však uvedl, že všechna vyšetření do provedení artroskopie byla indikována v souvislosti s pracovním úrazem a přetrvávajícími subjektivními potížemi žalobce, které bylo třeba medicínsky objasnit a řešit. Za úrazově podmíněnou označil i samotnou artroskopii, zatímco pozdější zkracovací operaci ulny již s pracovním úrazem nespojil. Při právním posouzení věci soud prvního stupně vymezil jako rozhodující otázku, zda pracovní neschopnost a s ní související ztráta na výdělku za dobu od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023 byly ještě v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 5. 10. 2022. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2697/2017 a na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3435/2008, z nichž vyšel zejména při posouzení příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a následným chorobným stavem. Převzal závěr, že pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou škody, postačí však, jde-li o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, a že ani existence degenerativních či jiných vnitřních predispozic sama o sobě nevylučuje odpovědnost zaměstnavatele, pokud úrazový děj takový stav vyvolal nebo významně spolupůsobil na jeho rozvoji. Z těchto východisek soud dovodil, že pro posouzení věci není rozhodné samotné zjištění degenerativních změn, nýbrž to, zda pracovní úraz zůstal relevantní příčinou pokračující léčby a pracovní neschopnosti ve sporném období. Na základě znaleckého posudku a výslechu znalce uzavřel, že až do realizace artroskopie dne 2. 5. 2024 byla všechna podstatná vyšetření indikována právě v souvislosti s pracovním úrazem žalobce a jeho přetrvávajícími obtížemi. Soud zdůraznil, že žalobce nemohl ovlivnit délku čekání na jednotlivá vyšetření a zákroky a že vzhledem ke své profesi dělníka dřevovýroby nebyl schopen se zraněným zápěstím vykonávat sjednanou práci. Dospěl proto k závěru, že příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a pracovní neschopností žalobce trvala i v období od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023. Za toto období by žalobce při průměrném hodinovém výdělku 264 Kč dosáhl mzdy 118 272 Kč, od níž bylo třeba odečíst nemocenské dávky ve výši 67 755 Kč, takže jeho ztráta na výdělku činila 50 517 Kč. Jelikož žalovaná tuto částku neuhradila, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobci požadované plnění podle § 271a zákoníku práce spolu se zákonným úrokem z prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci, žalované dále uložil nahradit státu znalečné podle § 148 o. s. ř. a zaplatit soudní poplatek, od jehož placení byl žalobce osvobozen. Okresní soud tedy založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce prokázal jak vznik pracovního úrazu a výši ztráty na výdělku, tak i existenci příčinné souvislosti mezi úrazem a pracovní neschopností ve sporném období, zatímco obrana žalované založená na poukazu na rozsah plnění pojišťovny a na tvrzení o již vyčerpané odpovědnosti zaměstnavatele nemohla obstát.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, odvoláním napadá rozsudek v plném rozsahu, jako odvolací důvody uplatňuje důvody podle § 205 odst. 2 písm. b) a g) o. s. ř. a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne. Spor podle jejího názoru nespočívá v samotné existenci pracovního úrazu, nýbrž v rozsahu následků, za něž zaměstnavatel odpovídá. Odkazuje na závěry znaleckého posudku, podle nichž za léčbu pracovního úrazu bylo možno považovat pouze dva měsíce po jeho vzniku a další dva měsíce po operaci v roce 2024. Žalovaná v této souvislosti předložila vyjádření pojišťovny , právnická osoba, a dovozuje, že pojišťovna plnila právě jen v rozsahu odpovídajícím následkům pracovního úrazu. Žalovaná tvrdí, že soud prvního stupně při hodnocení důkazu znaleckým posudkem vybočil z jeho obsahu a učinil skutkové závěry s ním rozporné. Podle jejího názoru soud neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav, jestliže přičetl pracovnímu úrazu i ty zdravotní obtíže a období pracovní neschopnosti, které byly podle znalce podmíněny převážně degenerativním onemocněním. Na tomto základě žalovaná namítá i nesprávné právní posouzení věci, neboť při absenci příčinné souvislosti nemůže vzniknout odpovědnost zaměstnavatele k náhradě další ztráty na výdělku.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

4. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce platí, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím.

5. Podle § 271a odst. 1 zákoníku práce platí, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 nebo odměny z dohody podle § 194 a plnou výší nemocenského.

6. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení před soudem prvního stupně, skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně, hodnocení důkazů je logické a přesvědčivé a věc byla posouzena správně i po právní stránce. Závěry okresního soudu vyvozené ze znaleckého posudku a zejména z následného výslechu znalce jsou logické a správné, mají plně oporu v těchto provedených důkazech.

7. Odvolací soud nyní krátce shrnuje podstatné skutkové okolnosti tohoto případu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce před pracovním úrazem měl zdravotní problémy či byl dokonce v pracovní neschopnosti z důvodu obecného onemocnění, následně zjištěného v souvislosti s pracovním úrazem. Žalobce utrpěl pracovní úraz při plnění pracovních povinností. V důsledku pracovního úrazu došlo ke zhoršení pracovního stavu žalobce, které vedlo k další pracovní neschopnosti. Trvání pracovní neschopnosti ovlivnilo čekání na indikované vyšetření žalobce i zvažování operace zranění z pracovního úrazu.

8. Tyto skutkové závěry vyplynuly z provedeného dokazování či některé byly mezi stranami nesporné (existence pracovního úrazu). Z těchto skutkových okolností nelze učinit jiný závěr, než který učinil správně soud prvního stupně, že žalobce prokázal podmínky vzniku nároku na náhradu škody, tedy existenci pracovního úrazu, vznik škody v podobě snížení příjmu v době pracovní neschopnosti za předmětné období a příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Existence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a zhoršením zdravotního stavu žalobce, jež vedlo k následné pracovní neschopnosti, vyplývá ze závěrů znalce, když příčinu zhoršení zdravotního stavu shledal jak v pracovním úrazu, tak existenci obecného onemocnění, když tyto oba vlivy působily současně, byť větší vliv přisuzoval obecnému onemocnění. Okresní soud v této souvislosti správně poukázal na konstantní soudní judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3435/2008 a jiné), z níž vyplývá, že „pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Existence určitého chorobného stavu (obecného onemocnění), třeba latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno jako jednou z hlavních příčin. Na tom nemůže ničeho změnit skutečnost, že na vznik poškození zdraví vyvolaného úrazovým dějem spolupůsobily i jiné vnitřní faktory, vrozené nebo získané, jež vyvolávají pro organismus neobvyklé podmínky, jak je tomu kupříkladu u dispozice vyvolané dříve vzniklým chorobným stavem.“9. Z provedeného dokazování vyplývá, že následně zjištěné obecné onemocnění žalobce se v době před pracovním úrazem nijak významně neprojevovalo a nevedlo k výrazným zdravotním potížím či dokonce pracovní neschopnosti. Až vlivem pracovního úrazu, tedy spolupůsobením obou těchto vlivů, došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu žalobce. Oba tyto vlivy představují příčiny vzniku následné pracovní neschopnosti, a to příčiny důležité, podstatné a značné. Není relevantní, která z těchto příčin převažovala. Trvání pracovní neschopnosti žalobce v době od pracovního úrazu do zhojení následků artroskopické operace v květnu 2024 bylo podle závěru znalce dáno existencí zdravotních potíží žalobce po pracovním úrazu, tyto potíže přetrvávaly, na délce pracovní neschopnosti se podílely okolnosti, které žalobce nemohl ovlivnit, tedy provádění dalších vyšetření, zvažování možné operace a delší čekací doby na artroskopický zásah. Tedy po celou dobu trvání pracovní neschopnosti, včetně období, které je předmětem tohoto řízení, existovaly shodné příčiny vzniku a trvání pracovní neschopnosti žalobce. Jestliže pojistitel žalované hradil škodu v podobě náhrady na ztrátě na výdělku žalobce za většinu doby trvání pracovní neschopnosti, existuje nárok žalobce i k období zbývajícímu, které pojistitel plnit odmítl. Žalovaný nárok je tedy plně po právu.

10. V dané věci není podstatné, jaká je obvyklá či průměrná doba trvání pracovní neschopnosti u tohoto typu onemocnění (viz výrok znalce, že obecně se akceptuje pracovní neschopnost v trvání dvou měsíců po úrazy a dvou měsíců po operaci), když pro posouzení tohoto případu jsou podstatné okolnosti tohoto případu, tedy jestliže byla v případě žalobce pracovní neschopnost prodlužována rozhodnutím ošetřujícího lékaře, pak proto, že žalobce nemohl vykonávat práci v důsledku přetrvávání zhoršeného zdravotního stavu po úrazu.

11. Odvolací soud tedy shledal napadený rozsudek věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, které svědčí straně žalující. Soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů ve výši 12 694 Kč, která se skládá z náhrady za právní zastoupení v rozsahu dvou úkonů (písemné vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) v sazbě 3 140 Kč za úkon, dále dvě paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 450 Kč, náhrady za ztrátu času stráveného cestou k odvolacímu jednání a zpět za 3 hodiny a 50 minut v sazbě 800 Kč za započatou půlhodinu, z cestovného ve výši 2 511 Kč (296 km, průměrná spotřeba 7,6 l/100 km, cena nafty 43,20 Kč) a 21% DPH.