19 Co 47/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 145 502,82 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 10. 2025, č. j. 4 C 231/2025-71,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I., v části týkající se splatnosti, mění tak, že částku 87 788,33 Kč je žalovaný povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II., v části týkající se zamítnutí 12% úroku z prodlení ročně z částky 87 788,33 Kč od 11. 4. 2025 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 87 788,33 Kč, a to ve splátkách po 2 200 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok v odstavci I.). Žalobu v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši 57 714,49 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 050,61 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 864,48 Kč, úrok ve výši 7,9 % ročně z částky 136 321,82 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 136 321,82 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení zamítl (výrok v odstavci II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok v odstavci III.). Zaplacení shora uvedených částek se žalobce domáhal s odůvodněním, že s žalovaným uzavřel dne 22. 10. 2021 smlouvu o úvěru k účtu , č. účtu, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 230 000 Kč. Žalovaný na jistině uhradil pouze částku 93 678,18 Kč, na obchodním úroku částku 41 408,32 Kč, na úroku z prodlení částku 57,17 Kč a na poplatcích částku 7 068 Kč. Poslední úhrada byla provedena dne 20. 8. 2024, dále již žalovaný ničeho neuhradil a dostal se do prodlení. Úvěr byl zesplatněn k 26. 3. 2025. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 22. 10. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 230 000 Kč s tím, že částka 14 000 Kč je účelově určena ke konsolidaci dluhů. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem ve výši 7,9 % ročně zaplatit v 72 měsíčních splátkách po 4 066 Kč, poslední splátka měla být uhrazena dne 15. 10. 2027 a žalovaný se zavázal uhradit částku 291 407,94 Kč. Ze smlouvy zjistil, že pokud jde o konsolidované dluhy, jedná se o osobní úvěr, kde částka ke splacení je 6 000 Kč a o kreditní kartu, kde částka ke splacení je 8 000 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky, žalovaný úvěr čerpal dne 27. 10. 2021 bezhotovostně na účet. Žalovaný dne 15. 11. 2021 uhradil splátku úroku ve výši 908,50 Kč a počínaje dnem 15. 12. 2021 hradil splátky ve výši 4 066 Kč, poslední splátka byla uhrazena dne 20. 8. 2024. Žalovaný byl opakovaně upozorňován, že na úvěrovém účtu nemá dostatek finančních prostředků a byl vyzýván k úhradě dlužné částky. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, zabýval se tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86 a zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Zjistil, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel žalobce jednak z informací, které sdělil samotný žalovaný, dále z výpisu z bankovního účtu žalovaného za 5 měsíců předcházejících uzavření smlouvy a z veřejných registrů. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalovaného řádně, když zejména z bankovních výpisů žalovaného vyplynulo, že jeho výdaje se prakticky rovnají příjmu, kdy zůstatky na účtu jsou v řádech tisíců s výjimkou jednoho měsíce. Po řádném a objektivním posouzení příjmů a zejména výdajů žalovaného, které neodpovídají částce, s níž žalobce počítal, by žalobce musel dojít k závěru, že žalovaný nebude schopen dlouhodobě úvěr splácet. Soud dospěl k závěru, že žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného nedůsledně a důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost smlouvy. S ohledem na tento závěr je žalovaný jakožto spotřebitel povinen podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelskému úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Učinil závěr o tom, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a žalobce má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Splatnost neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 230 000 Kč a žalovaný uhradil částku 142 211,67 Kč, je žalovaný povinen vrátit částku 87 788,33 Kč jako dlužnou jistinu. V této části tedy soud žalobě vyhověl, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. S odkazem na ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru učinil soud závěr o tom, že v možnostech žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny, odpovídá možnost žalovaného uhradit dlužnou částku v pravidelných měsíčních splátkách po 2 200 Kč měsíčně, k ochraně oprávněných zájmů žalobce stanovil ztrátu výhody splátek, kdy pro případ neuhrazení jen jedné ze splátek řádně a včas může žalobce požadoval úhradu celé dlužné jistiny. O nákladech řízení rozhodl podle § 150 o. s. ř., vycházel ze specifické povahy řízení úpravy poměrů podle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoliv o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a podle soudu s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku, proti výroku v části týkající se splatnosti částky 87 788,33 Kč a proti výroku o zamítnutí žaloby v části týkající se zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 87 788,33 Kč od 11. 4. 2025 do zaplacení a výroku o nákladech řízení, se žalobce odvolal s tím, že nesporuje, že judikatura soudů a následně i znění zákona se ustálila na výkladu kvalifikujícího neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako neplatnost absolutní. Je však toho názoru, že soud narušil rovnost účastníků řízení, jestliže za situace, kdy byl žalovaný zcela procesně pasivní a svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení žádným způsobem netvrdil ani neprokazoval, sám uzavřel a rozhodl, že žalovaný není v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a tudíž žalobci nenáleží právo na zákonný úrok z prodlení. Jestliže žalovaný netvrdil, natož neprokázal, že není v jeho možnostech splnit požadovaný dluh, nemůže soud suplovat tuto neaktivitu a sám za žalovaného uplatnit tuto námitku a následně bez vědomostí o majetkové situaci žalovaného rozhodnout tak, že není v možnostech žalovaného splnit dluh ve lhůtě určené žalobcem a shledat, že žalovaný není v prodlení. Žalobce v odvolání odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 20/2024-105, ve kterém učinil závěr, že splatnost bezdůvodného obohacení nastala na základě předžalobní výzvy. Odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024, ve kterém se zabýval otázkou práva věřitele z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru posuzované podle zák. č. 145/2010 Sb., ve kterém Nejvyšší soud považoval za dostačující pro vznik nároku na úroky z prodlení skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi peněžní prostředky bez právního důvodu a vyzval ho k plnění. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že žalovanému bylo umožněno zaplatit peněžité plnění ve splátkách, odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017, podle kterého z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k vyjádření o plnění ve splátkách, jejich výši a podmínkám jejich splatnosti. Rozhodnout o rozložení povinnosti do splátek je výjimkou z obecného pravidla stanoveného v § 160 o. s. ř., přičemž toto rozhodnutí musí být přiměřené okolnostem a musí být založené na individuálním posouzení osobních a majetkových poměrů žalovaného. Zkoumání doby přiměřené možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru je otázkou, která stojí na subjektivních poměrech dlužníka, jde tedy o skutečnosti prospívající žalovanému a chce-li dosáhnout pro sebe příznivějšího režimu splatnosti, měl by to být právě žalovaný, kdo prokazuje, jaké jsou jeho možnosti dluh splnit. Tento závěr potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Žalovaný byl zcela pasivní, netvrdil nic o svých sociálních a majetkových poměrech, přesto soud bez návrhu stanovil splátky ve výši 2 200 Kč měsíčně s odkazem na produktivní věk žalovaného a s odkazem na příjmy žalovaného, kterých dosahoval v době předcházející poskytnutí úvěru. Taková úvaha je zcela arbitrární, nahrazuje absenci tvrzení a důkazů volným úsudkem soudu ve prospěch jedné strany a narušuje princip rovnosti stran v civilním sporném řízení. Soud tak měl při absenci návrhu na uložení plnění ve splátkách ze strany žalovaného uložit vrácení bezdůvodného obohacení v souladu s obecným pravidlem vyjádřeným v § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy vrátit celé bezdůvodné obohacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobce má náležitosti uvedené v ust. § 201 o. s. ř. Jako odvolací důvod je uveden důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g). o. s. ř. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné podle ust. § 201 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 202 o. s. ř., přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle ust. § 212, § 212a a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně.

5. Podle ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytoval spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). Podle ustálené soudní praxe důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdo 257/97). Domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025). Na žalovaném tedy bylo, aby v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož má povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tvrdil a prokázal, v jaké míře je v jeho možnostech tuto povinnost splnit. Žalovaný byl zcela pasivní, o svých sociálních či majetkových poměrech nic netvrdil, a za této situace nepostupoval soud prvního stupně správně, když rozhodl o plnění ve splátkách. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se splatnosti částky 87 788,33 Kč změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit tuto částku do tří dnů od právní moci rozsudku.

6. Pokud jde o nárok na zákonné úroky z prodlení, podle § 1970 o. z. ten vzniká až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně tedy učinil správný závěr o tom, že nárok žalobce na úrok z prodlení není důvodný. V této části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

7. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy každý z účastníků měl ve věci úspěch jen částečný, když u žalobkyně, pokud jde o její procesní neúspěch, byl zohledněn i neúspěch v části týkající se příslušenství pohledávky (91 670,58 Kč) ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015.