19 Co 486/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B obě zastoupeny advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení neplatnosti smlouvy, o určení neexistence vlastnického práva, o určení vlastnictví, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 1. 2026, č. j. 2 C 58/2025-59, I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované č. 1. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 937 Kč k rukám právního zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.III. Žalobce je povinen zaplatit žalované č. 2. náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 937 Kč k rukám právního zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu v plném rozsahu, tedy jak ohledně určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanými (výrok I.), tak určení, že žalovaná č. 1 není vlastníkem spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem (výrok II.) i určení, že žalobce je „vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½“ k předmětným nemovitostem (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované č. 1 částku 18 995,17 Kč (výrok IV.) a žalované č. 2 částku 15 623,17 Kč (výrok V.). Okresní soud rozhodoval o žalobě žalobce, jíž se domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 28. 9. 2014 uzavřené mezi žalovanou č. 2 jako dárkyní a žalovanou č. 1 jako obdarovanou, dále určení, že žalovaná č. 1 není vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny k označeným nemovitostem, a současně určení, že žalobce je vlastníkem této jedné poloviny nemovitostí, přičemž žalobu odůvodnil tvrzením, že předmětné nemovitosti byly nabyty do společného jmění manželů mezi ním a žalovanou č. 2 v době jejich manželství, které bylo uzavřeno v roce 1991 a rozvedeno v roce 2014, a že po rozvodu nebylo společné jmění řádně vypořádáno, přičemž žalovaná č. 2 následně bez jeho vědomí a souhlasu převedla tyto nemovitosti darovací smlouvou na žalovanou č. 1, tedy svou matku, což považuje za právně neúčinné, neboť šlo o majetek náležející do společného jmění manželů, a dovozoval, že se na něj uplatní zákonná domněnka vypořádání podle § 741 občanského zákoníku, na jejímž základě má za to, že se stal podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, přičemž naléhavý právní zájem na požadovaných určeních spatřoval v potřebě ochrany svého vlastnického práva, které je podle něj žalovanými zpochybňováno, a dále v tvrzení, že žalovaná č. 1 nabyla nemovitosti bez právního důvodu a bezúplatně, zatímco žalované navrhly zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem tvrzený skutkový stav neodpovídá skutečnosti, neboť nemovitosti byly již v roce 2009 nabyty žalovanou č. 2 do jejího výlučného vlastnictví, a to za situace, kdy žalobce jako jednatel obchodní společnosti převod aktivně zajišťoval, a současně tvrdily, že následný převod darovací smlouvou na žalovanou č. 1 proběhl s vědomím a souhlasem žalobce, který jej po dlouhou dobu nijak nezpochybňoval, a že i v rozvodovém řízení oba bývalí manželé shodně uvedli, že nevlastní žádný společný nemovitý majetek, přičemž žalované rovněž vznesly námitku promlčení s poukazem na to, že účinky vkladu vlastnického práva nastaly již dne 3. 11. 2014 a žaloba byla podána až v roce 2025, tedy po uplynutí desetileté objektivní promlčecí lhůty, soud prvního stupně se však věcí nezabýval po skutkové stránce ani neprováděl dokazování, neboť dospěl k závěru, že žaloba není důvodná již z procesního hlediska pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř., když připomněl, že žalobce byl opakovaně poučen o nutnosti tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu ke každému z uplatněných nároků, avšak přes toto poučení svá tvrzení dostatečně nedoplnil, přičemž soud zdůraznil, že existence naléhavého právního zájmu je samostatnou podmínkou úspěšnosti určovací žaloby a jeho nedostatek vede bez dalšího k jejímu zamítnutí, pokud jde o žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy, soud uzavřel, že na takovém určení naléhavý právní zájem není, neboť otázka platnosti smlouvy je pouze otázkou předběžnou ve vztahu k otázce vlastnického práva a žalobce se má domáhat přímo určení existence či neexistence vlastnického práva, nikoli určení neplatnosti právního jednání, které mělo vlastnictví založit, přičemž takové určení není způsobilé odstranit právní nejistotu mezi účastníky, a proto žalobu v této části zamítl, obdobně soud neshledal naléhavý právní zájem ani na žalobách směřujících k určení vlastnického práva, ať již negativního či pozitivního, neboť tyto žaloby se týkaly pouze ideální poloviny nemovitostí a nebyly způsobilé postihnout celé vlastnické právo k předmětným nemovitostem, když soud zdůraznil, že naléhavý právní zájem může být dán pouze tehdy, pokud požadované určení vyčerpávajícím způsobem řeší celý právní vztah a předchází dalším sporům, přičemž v daném případě žalobce neformuloval petit tak, aby postihl celé vlastnické právo k nemovitostem, například určením, že nemovitosti náležely do dosud nevypořádaného společného jmění manželů nebo následně do podílového spoluvlastnictví obou bývalých manželů, soud přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž musí být určovací žaloba způsobilá vystihnout úplný obsah právního vztahu, a uzavřel, že ani kombinace žalobních návrhů žalobce nevede k odstranění nejistoty ohledně vlastnictví nemovitostí a nevylučuje další spory, přičemž ani obecná tvrzení žalobce o ochraně vlastnického práva či o bezúplatnosti převodu nejsou způsobilá založit naléhavý právní zájem na konkrétně formulovaných určovacích nárocích, soud proto všechny uplatněné určovací žaloby zamítl, aniž by zkoumal jejich věcnou opodstatněnost nebo námitku promlčení, a s ohledem na plný procesní úspěch žalovaných rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit každé ze žalovaných náklady řízení, když vycházel z pravidla úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a detailně vyčíslil náklady právního zastoupení, paušální náhrady hotových výdajů a náhrady cestovních nákladů, přičemž některé uplatněné náklady neshledal účelnými a nepřiznal je.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Odvoláním napadá rozsudek v plném rozsahu, jako odvolací důvody uplatňuje důvody podle § 205 odst. 2, písm. c), d) a g) o. s. ř. a navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Především namítá, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí výlučně na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, aniž by provedl navržené důkazy a zabýval se meritem věci, čímž podle jeho názoru došlo k zásadnímu procesnímu pochybení zasahujícímu do jeho práva na spravedlivý proces. Odvolatel zdůrazňuje, že žaloba byla řádně podána, obsahovala tvrzení i důkazy, které však soud vůbec neprovedl, přičemž neprovedení dokazování odůvodnil pouze subjektivním hodnocením nedostatečnosti vymezení naléhavého právního zájmu, což považuje za nepřípustný formalismus a za překážku přístupu k soudní ochraně práv. Podle žalobce tak došlo k faktickému odepření spravedlnosti, neboť mu bylo zabráněno bránit se proti tvrzenému protiprávnímu zásahu do jeho vlastnického práva, když měl být bez svého vědomí připraven o majetek značné hodnoty. Dále namítá, že soud prvního stupně nesprávně postupoval již v přípravě řízení, když požadavky na doplnění tvrzení ohledně naléhavého právního zájmu uvedl pouze v odůvodnění procesního rozhodnutí o soudním poplatku, a nikoliv standardním způsobem podle § 43 o. s. ř., čímž mu neposkytl srozumitelné a efektivní poučení. Odvolatel současně zpochybňuje závěr soudu, že popis naléhavého právního zájmu byl nedostatečný, neboť má za to, že tento zájem v žalobě konkrétně popsal, přičemž skutečný problém spočíval spíše v tom, že soud nepovažoval jeho argumentaci za dostatečně přesvědčivou, což však nelze klást k tíži žalobce. Žalobce dále kritizuje úvahy soudu týkající se formulace žalobního petitu, zejména závěr, že navrhované určení vlastnického práva k ideálnímu podílu není způsobilé vyřešit celou otázku vlastnictví, když namítá, že se mohl domáhat pouze určení svých práv k podílu, a nikoliv rozhodovat o majetkových právech dalších osob, a že jím navrhované určení by bylo způsobilé jednoznačně vymezit vlastnické poměry mezi účastníky. V této souvislosti rovněž odmítá názor soudu, že měl formulovat žalobu jinak, například na určení existence dosud nevypořádaného společného jmění manželů, a poukazuje na to, že vycházel z právní fikce vypořádání společného jmění po uplynutí zákonné lhůty, a tedy jeho petit odpovídal skutečnému právnímu stavu. Odvolatel dále namítá, že soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu i ve vztahu k určovací žalobě o neplatnost darovací smlouvy, když má za to, že jde o samostatný a projednatelný nárok, o němž mohlo být rozhodnuto bez ohledu na další žalobní návrhy. Zásadní pochybení soudu spatřuje rovněž v tom, že nepřihlédl k judikatuře, podle níž je naléhavý právní zájem zpravidla dán již existencí rozporu mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a tvrzeným skutečným stavem, což podle žalobce v projednávané věci nastalo. Podle odvolatele soud prvního stupně postupoval nepřiměřeně formalisticky a svým postupem vytvořil nerovnováhu mezi účastníky řízení, když žalobci uložil nepřiměřené procesní nároky, zatímco žalovaným fakticky umožnil uspět bez dokazování jejich tvrzení. Zdůrazňuje, že otázka naléhavého právního zájmu nesmí být zneužívána jako prostředek k odmítnutí projednání věci a že soud je povinen především zajistit spravedlivé meritorní posouzení sporu.

3. K odvolání žalobce se vyjádřily žalované. Odvolání nepovažují za důvodné, napadený rozsudek soudu prvního stupně naopak za věcně správný a navrhují jeho potvrzení.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolacím po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Podle § 80 o. s. ř. platí, že se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

6. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení před soudem prvního stupně a považuje právní argumentaci i závěry soudu prvního stupně za správné.

7. Okresní soud postupoval zcela v souladu se zásadou procesní ekonomie, když neprováděl dokazování k prokázání žalobcem tvrzeného skutkového stavu za situace, kdy žalobní nároky (tzv. žalobní petit) byly uplatněny a formulovány stranou žalující takovým způsobem, že žalobě nebylo možné vyhovět bez ohledu na prokázání či vyvrácení žalobcem tvrzeného skutkového stavu věci. Jinými slovy je zcela neekonomické provádět obsáhlé dokazování v situaci, kdy právní zástupce žalobce formuluje žalobní petit v rozporu s ustálenou soudní judikaturou, a to tak, že na požadovaném určení nelze shledat naléhavý právní zájem (to se týká všech tří určovacích nároků), navíc nárok uvedený pod bodem III. přezkoumávaného rozsudku je navíc nevykonatelný, neboť by nemohl být katastrálním úřadem zapsán do katastru nemovitostí, respektive i kdyby tak bylo učiněno, pak pouze duplicitním zápisem vlastnictví, což by zkoumanou situaci nevyřešilo, naopak ještě více zkomplikovalo.

8. V situaci, kdy účastník řízení tvrdí, že zápis vlastnictví v katastru nemovitostí neodpovídá vlastnickým poměrům, jak podle právního stavu reálně existují, je konstantní soudní judikatura i praxe již desítky let ustálená v několika zásadních závěrech, které okresní soud správně uvádí a cituje. Pokud jde o požadované určení na neplatnosti darovací smlouvy, tak platí, že v situaci zjištěného rozporu mezi zápisem katastru nemovitostí a skutečným vlastnictvím, byť tento rozpor vznikl v důsledku neplatnosti smlouvy, není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy či jiného právního jednání, ale přednost má určení existence práva. Z této zásady sice existují výjimky, které mohou být dány specifiky konkrétního řešeného případu, avšak v této věci takové zvláštní okolnosti jednak nejsou žalobcem tvrzeny, jednak je na základě skutkových tvrzení žalobce o souzeném případu nelze dovodit.

9. Obdobně to platí o druhém požadovaném určení, že žalovaná č. 1 není vlastníkem „spoluvlastnického podílu k nemovitostem“, když před negativním určením neexistence vlastnického práva má zásadně přednost pozitivní určení vlastnického práva, tedy kdo vlastní kterou věc, případně které subjekty spoluvlastní věc v bezpodílovém či podílovém spoluvlastnictví, a pokud v podílovém, jaké jsou jejich ideální podíly na společné věci. I z této zásady mohou existovat výjimky dané zvláštními okolnostmi konkrétního případu, ale ani u tohoto negativního určovacího nároku tyto nevyplývají z tvrzení a argumentace žalobce a ani je nelze shledat.

10. Okresní soud správně odkazuje a cituje konstantní soudní judikaturu, která dopadá na žalobcem tvrzený skutkový stav věci (tedy na situaci kdy za trvání manželství jeden z manželů bez svolení druhého převede nemovitou věc na třetí osobu neplatnou smlouvou a následně dojde k rozvodu manželství a uplynutím zákonné lhůty k nastalé fikci vypořádání veškerého majetku ve společném jmění), pak je třeba žalovat tak, že je požadováno určení, že každý z bývalých manželů je spoluvlastníkem nemovitosti, když jde o rovnopodílové spoluvlastníky, tedy každý s ideálním podílem ½.

11. V rozporu s těmito závěry strana a žalující požaduje určení pouze ve vztahu k žalobci, tedy že žalobce je „vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½“ k předmětným nemovitostem (správně má být spoluvlastníkem předmětných nemovitostí při podílu ideální ½), když absentuje určení týkající se zbývajícího rozsahu spoluvlastnického práva, tedy spoluvlastnictví bývalé manželky. Takto neúplné určení existence vlastnického práva není způsobilé postihnout celé vlastnické právo k předmětným nemovitostem a tím postavit tuto spornou otázku najisto. Tedy na takovém určení nelze shledat naléhavý právní zájem. Odvolací soud ještě dodává, že takto formulovaný žalobní petit je navíc nevykonatelný, když za situace, že současný zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem je takový, že jediným a výlučným vlastníkem nemovitosti je žalovaná č. 1, pak případný výrok soudu deklarující spoluvlastnictví žalobce v rozsahu ideálního podílu ½, nemůže být zapsán do katastru nemovitostí, neboť není způsobilý v plném rozsahu nahradit stávající zápis vlastnického práva, neboť nepostihuje vlastnictví v plném rozsahu. Pokud by přesto katastrálním úřadem zapsán byl v této podobě, pak pouze jako duplicitním vlastnictví, tedy spornou situaci by nevyřešil, naopak ještě zkomplikoval.

12. Z formálního hlediska nelze požadovanému určení uvedenému pod bodem III. rozsudku vyhovět také pro jeho zcela nesprávnou formulaci s ohledem na to, že předmětem vlastnického práva mohou být pouze věci v právním smyslu (věci nemovité, movité, nehmotné apod.). Předmětem vlastnického práva nikdy nemůže být spoluvlastnický podíl na věci, neboť spoluvlastníci věci nevlastní část věci, ani podíl na věci, ale společně vlastní celou věc, když tzv. ideální spoluvlastnický podíl představuje abstraktní vyjádření poměru vzájemných práv a povinností mezi spoluvlastníky navzájem.

13. S výše uvedeným souvisí další odvolací námitka žalobce doplněná až při odvolacím jednání, že strana žalující měla být okresním soudem poučena o nesprávnosti formulace žalobního petitu ve smyslu § 43 o. s. ř., a pokud tak okresní soud neučinil, zatížil řízení vadou. Výše popsaná nesprávnost požadovaného určení není důsledkem nejasnosti, neurčitosti či nesrozumitelnosti podané žaloby, tedy situací, na kterou reaguje uvedené ustanovení § 43 o. s. ř., ale jde o nesprávnou právní úvahu při aplikaci hmotného práva osobou, která zpracovávala žalobu. Soudy mají povinnost poučovat účastníky řízení zejména o jejich procesních právech a povinnostech, tedy poučení týkající se procesních otázek, ale v zásadě nejsou povinny, ale ani oprávněny dávat poučení o správné aplikaci hmotného práva ve vztahu k řádné formulaci žalobního petitu, tedy radit jednomu z účastníků v neprospěch druhé procesní strany a nahrazovat tak (vadnou) činnost právního zástupce strany žalující. To by bylo v rozporu se základní zásadou civilního procesu, a to rovnosti účastníků řízení.

14. Poučení by snad bylo na místě pouze ohledně vysvětlené nevykonatelnosti požadovaného určení pod bodem III. přezkoumávaného rozsudku, tj. však objektivně nadbytečné, když existuje zjevná absence naléhavého právního zájmu na takovém určení.

15. Odvolací soud neshledává tvrzené procesní pochybení okresního soudu, který měl podle námitky žalobce formulovat požadavky na naplnění naléhavého právního zájmu nesprávně v odůvodnění usnesení týkající se nároku žalobce na osvobození soudních poplatků, když uvedené tvrzení, neodpovídá skutečnosti. Odůvodnění usnesení soudu prvního stupně zabývající se nárokem žalobce na osvobození od placení soudních poplatků neformuloval okresní soud žádnou výzvou ani poučení (ostatně taková výzva či poučení nemůže být uvedena v odůvodnění rozhodnutí, ale typicky v jeho výroku), ale soud se otázkou existence naléhavého právního zájmu zabýval ve vztahu k otázce, zda žalobcem podaná žaloba je či není zjevně bezúspěšným uplatňováním práva, když se jedná o jeden z (negativních) znaků skutkové podstaty pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků. Výzvu a poučení o potřebě odůvodnit existenci naléhavého právního zájmu u určení, jejíž formulace neodpovídá konstantní soudní praxi, učinil okresní soud správně až při prvním jednání ve věci, kdy správně poukazuje na to, že těžiště občanského soudního řízení leží a vše podstatné se má odehrávat zejména při soudním jednání.

16. Tento požadavek okresního soudu nemohl být pro stranu žalující, respektive právního zástupce žalobce jako advokáta, tedy odborníka v oboru práva, nikterak překvapivý, neboť každý minimálně kvalifikovaný právník si musí být vědom toho, že pokud žaluje na určení, musí vždy tvrdit naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Navíc skutečnost, že okresní soud shledává problematické momenty ohledně existence naléhavého právního zájmu, právní zástupce žalobce věděl právě již z obsahu odůvodnění dříve vydaného usnesení týkajícího se osvobozování od soudních poplatků. Tedy požadavek na odročení jednání pouze proto, aby soud poskytl právnímu zástupci žalobce lhůtu k dodatečné argumentaci ohledně naléhavého právního zájmu, byl zjevně nedůvodný.

17. Ostatně důvod pro zamítnutí žaloby v plném rozsahu nespočívá v tom, že by žalobce nepřesvědčil soudy o existenci naléhavého právního zájmu, ale skutečnost, že naléhavý právní zájem na požadovaných určeních nelze shledat.

18. Za zcela nesprávnou nutno označit argumentaci odvolatele, že závěr okresního soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu je výrazem spekulativního subjektivního a formálního názoru soudce soudu prvního stupně, když odvolací soud již výše vysvětlil, že právní úvahy a právní závěry okresního soudu vycházejí v plném rozsahu z konstantní soudní judikatury.

19. Ze všech výše uvedených důvodů neshledal odvolací soud podané odvolání důvodným, naopak napadený rozsudek věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a v § 142 odst. 1 o. s. ř. podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení, když žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný ani zčásti, proto náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení straně žalované. Každé z žalovaných náleží 90% odměny za právní zastoupení a polovina hotových výdajů včetně cestovného (viz § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 1552/2025). Náklady sestávají z náhrady za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů (písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání) v sazbě 5 620 Kč za úkon, 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč, z cestovného ve výši 4022 Kč.