19 Co 642/2021

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudců JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Jana Jursíka v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně , bytem Adresa žalobkyně , zastoupena advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta proti žalované: Název žalované IČO: IČO , sídlem Adresa žalované , zastoupena Jméno zástupce , Adresa zástupce adresa pro doručování: Adresa pro doručování zástupce , o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.3.2021, č.j. 16 C 173/2020-76,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladu řízení před soudem prvního stupně 20 570 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 17.6.2020 do zaplacení (výrok I.). Žalobu co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně zamítl (výrok II.). Soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 310 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu s odůvodněním, že dne 22.5.2017 bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, přičemž usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 3 To 603/2018-342 ze dne 26.6.2019 byla věc postoupena Magistrátu města České Budějovice k prověření možného spáchání přestupku. Trestní stíhání žalobkyně tedy neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Žalobkyně se se svým nárokem obrátila na Ministerstvo spravedlnosti, žalovaná dopisem ze dne 15.6.2020 vyjádřila omluvu, ve zbývající části nárok žalobkyně odmítla.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR ze dne 22.5.2017 bylo zahájeno trestní stíhání pěti osob, mezi nimi též žalobkyně, pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství. Usnesením ze dne 26.6.2019, č.j. 3 To 603/2018-442 Krajský soud v Českých Budějovicích v této trestní věci rozhodl o odvolání obžalovaných a státní zástupkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.4.2018, č.j. 7 T 162/2017-343, kdy odvolací soud k odvolání státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek ve zprošťujícím výroku, jenž se týká obžalované žalobkyně a její věc postoupil Magistrátu města České Budějovice ke správnímu projednání s odůvodněním, že jednání žalobkyně by mohlo být posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití. Žalobkyně před správním orgánem v přestupkovém řízení uvedla, že si je vědoma spáchání předmětného přestupku, svou vinu doznala, souhlasila se zjištěným skutkovým stavem, právní kvalifikací skutku a s vyřízením celé věci uložením pokuty na místě ve výši 500 Kč. Žalobkyně je matkou dvou dosud nezletilých dětí narozených v roce 2006 a 2008. Děti má žalobkyně ve výhradní péči, jejich otec se o ně nestará. Žalobkyně proto měla obavy, kdo by se o děti postaral, pokud by jí byl uložen nepodmíněný trest. Trestní řízení bylo zdlouhavé, žalobkyně byla po celou dobu ve velkém stresu. Po dobu trestního stíhání se u ní objevila nespavost, nervozita, zhubla.

4. Po právní stránce soud prvního stupně postupoval podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, když vycházel zejména z ust. § 5, § 8 a § 31a tohoto zákona. Dospěl k závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti státu za vzniklou nemajetkovou újmu jsou splněny. V daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť trestní stíhání ve vztahu k žalobkyni neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. Skutečnost, že se žalobkyně dopustila přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, může mít však vliv na stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění. Soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu při stanovení formy či výše zadostiučinění vycházel z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně jako poškozené osoby. V projednávané věci trestní stíhání bylo proti žalobkyni vedeno pro zločin vydírání s trestní sazbou 2 – 8 let a trvalo 25 měsíců. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla v době trestního stíhání matkou dvou nezletilých dětí ve věku 9 a 11 let, byla samoživitelkou, otec dětí byl v té době ve výkonu trestu odnětí svobody a o děti se předtím ani po tom příliš nestaral. Žalobkyně nemohla spoléhat ani na pomoc širší rodiny, její rodiče žili v jiném městě. Soud prvního stupně vychází z účastnické výpovědi žalobkyně, neboť ji považuje za spontánní a věrohodnou. Trestní stíhání negativně zasáhlo do osobnostní sféry žalobkyně, bylo umocněné obavou žalobkyně o její nezletilé děti. Soud prvního stupně proto uzavřel, že je namístě přiznat žalobkyni náhradu nemajetkové újmy, když konstatování omluvy nepovažuje za dané situace za dostatečné. Soud prvního stupně přihlédl k délce trestního stíhání více než 2 roky, trestní sazbě za projednávání zločin vydírání a dopadu na žalobkyni v osobní sféře, na druhou stranu přihlédl k tomu, že trestní stíhání nemělo zásadní vliv, pokud jde o zaměstnání žalobkyně, ve kterém žalobkyně setrvává až dosud. Rovněž přihlédl k tomu, že žalobkyně se dopustila protiprávního jednání, kdy určitou roli nepochybně hrál alkohol. S těmito závěry přiznal žalobkyni přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč, neboť je považuje za přiměřené, co do částky 30 000 Kč žalobu zamítl, když žalobkyně neprokázala zásah do osobnostní sféry v intenzivnějším rozsahu. Takto přiznané zadostiučinění soud prvního stupně považuje za přiměřené a nevybočující z předkládaných rozhodnutí Městského soudu v Praze. Soud prvního stupně žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když vycházel z odměny za 1 úkon právní služby ve výši 1 900 Kč z tarifní hodnoty přiznaných 20 000 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to do výroku II. a III. z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř. Žalobkyně se sice dopustila přestupku, za což byla přestupkovým orgánem pravomocně potrestána, avšak nedopustila se trestného činu, natož tak závažného, aby za něj měla a mohla být trestně stíhána. Podstatná je také skutečnost, že si jednak žalobkyně své trestní stíhání nezavinila a jednak ani nebyla shledána vinnou v přestupkovém řízení jednáním, za které byla nezákonně trestně stíhána. Žalobkyně má z provedeného dokazování za to, že prokázala zásah do osobní sféry, zejména svého rodinného života, zásah do zdravotní sféry a zásah do profesní sféry. Zároveň nebylo zjištěno, že by se žalobkyně jakkoliv negativně podílela na délce trestního řízení. Pokud jde o povahu trestní věci, skutek byl po celou dobu kvalifikován jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, kdy za tento zločin hrozí trest odnětí svobody v délce 2 – 8 let. Ohledně délky trestního stíhání nelze uvést, že by bylo – právní terminologií – nepřiměřeně dlouhé, ostatně žalobkyně ani nepožadovala odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, avšak v žádném případě jej nelze nazvat krátkým či jeho délku bagatelizovat. Žalobkyně nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, kde se vypořádává s žalobkyní uvedeným komparativním rozhodnutím Městského soudu Praha, sp. zn. 20 Co 177/2010. Domnívá se, že při zohlednění délky trestního stíhání by se roční odškodnění v případě žalobkyně mohlo pohybovat okolo 15 000 – 20 000 Kč a činilo by tak částku nejméně 32 000 Kč, nikoliv prvostupňovým soudem přiznaných 20 000 Kč. Žalobkyně zároveň poukazovala na další komparativní rozhodnutí Městského soudu Praha, sp. zn. 68 Co 286/2010, sice s odškodněním pouze 20 000 Kč, ale s podstatným rozdílem v tom, že zde výslednou částku významně snižuje podíl poškozeného (který zde absentuje) i délka trestního stíhání, která byla pouze jeden rok. Žalobkyně dále poukazuje na nesprávný výpočet náhrady nákladů řízení, kdy soud sice správně uvádí 5 úkonů právní služby i skutečnost, že jde o řízení, kde rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, avšak nesprávně vychází z tarifní hodnoty 20 000 Kč jako žalobou přiznané částky, když správně je podklad § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu a tarifní hodnota 50 000 Kč, tedy sazba 3 100 Kč. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu přizná 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení dle právních předpisů.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání také žalovaná, a to do výroku I. a III. z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř. Žalovaná nesouhlasí s postupem soudu, kdy by v záležitostech skutkově srovnatelných, bylo jako forma zadostiučinění přiznáváno bez dalšího finanční zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná tím spíše nesouhlasí se soudem prvního stupně, když v dané věci zvolil způsob zadostiučinění ve formě finanční kompenzace pro osobu žalobkyně, která se dopustila úmyslného protiprávního jednání a porušovala zásady slušného chování, nikoliv zanedbatelných způsobem. Dle žalované soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelkou předkládaným a již dříve soudně řešeným případům a narušil tak princip legitimního očekávání. Žalovaná namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl k té skutečnosti, že předmětné trestní stíhání bylo vedeno ve smyslu trestně procesních postupů důvodně. Nemůže tudíž souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že „došlo k zásadní disproporci mezi přestupkem proti občanskému soužití a trestním stíháním pro trestný čin vydírání“. Žádost žalobkyně o finanční odškodnění naráží dle žalované z občanskoprávního hlediska na bariéru dobrých mravů, na obecnou zásadu slušnosti i na princip, dle kterého nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního činu. Za závažné pochybení soudu prvního stupně považuje žalovaná kategorii srovnání projednávané věci žalobkyně s jinou již dříve řešenou a srovnatelnou věcí. Žalovaná na podporu svých argumentů předložila soudu prvního stupně případ vedený u Okresního soudu pro Prahu – východ, sp. zn. 27 T 58/2014 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 69 Co 228/2017. Soud prvního stupně však z tohoto velmi přiléhavého případu žádným způsobem nevycházel a nijak se s ním nevypořádal. Žalovaná dále nesouhlasí s výrokem III. napadeného rozsudku, který je ovlivněn chybným posouzením základu žalovaného nároku. Soud prvního stupně dle žalované nesprávně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za úkon právní služby – předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o.s.ř., za nesprávný považuje žalovaná takový postup soudu prvního stupně, kdy formálně odkáže na § 142 odst. 3 o.s.ř. a přizná žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v napadeném rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

7. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) po zjištění, že odvolání žalobkyně a odvolání žalované byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a jsou přípustná, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani odvolání žalované ve věci samé důvodné není, důvodné je pouze odvolání žalobkyně do výroku o nákladech řízení.

8. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť tato zjištění učinil soud na základě provedených důkazů, které hodnotil ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn dostatečně, další dokazování pro rozhodnutí o věci nebylo zapotřebí. Odvolací soud proto v plném rozsahu odkazuje na skutková zjištění provedená soudem prvního stupně.

9. Po právní stránce soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. Zákon v citovaném ustanovení zakotvuje podmínky přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v případě nezákonného rozhodnutí. Zadostiučinění v peněžité formě se poskytuje v zásadě tehdy, pokud nemajetkovou újmu nelze nahradit jinak a samotné konstatování porušením práva (omluva) se jeví jako nedostačující. Při posuzování podmínek pro přiznání zadostiučinění v penězích je nutné přihlédnout ke všem okolnostem (správně definovaným soudem prvního stupně v napadeném rozsudku) zjištěným ve věci. Lze odkázat i na soudem prvního stupně citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani odvolání žalované ve věci samé není důvodné. Soud prvního stupně přesvědčivě a logicky vysvětlil, k jakým okolnostem na straně žalobkyně přihlédl, když vycházel i z rozhodnutí soudů v obdobných právních věcech. Pokud žalovaná poukazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 69 Co 228/2017 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 288/2015, pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 14.1.2020, sp. zn. 30 Cdo 3165/2018-171 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, pouze v rozsahu, ve kterém nebylo dovolání přípustné, bylo odmítnuto. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že i za situace, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci, se uplatní závěr, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné. Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Obdobně lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4669/2014 či sp. zn. 30 Cdo 4771/2015. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k zásadní disproporci mezi přestupkem proti občanskému soužití a trestním stíháním pro trestný čin vydírání, za který žalobkyni hrozila trestní sazba 2 – 8 let. Jak uvedl odvolací soud již ve svém rozsudku sp. zn. 19 Co 121/2021, rozhodující je pouze hrozící trestní sazba, spekulace ohledně konkrétní možné výše trestu civilnímu soudu nepřísluší. V projednávané věci nebyla věc žalobkyně nijak medializována, trestní stíhání nemělo žádné negativní dopady do její pracovní sféry, když pracuje nadále u stejného zaměstnavatele. Dopad trestního stíhání se projevil v osobnostní sféře, a to v osobním a rodinném životě žalobkyně, kdy jako matka samoživitelka pečovala o dvě nezletilé děti. Trestní řízení probíhalo 2 roky a 1 měsíc, nebylo nijak nepřiměřeně dlouhé, neboť se jednalo o trestní stíhání pěti osob. S přihlédnutím ke všem těmto hlediskům sdílí odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč. S těmito závěry proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. a II. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

10. Odvolací soud podle § 220 o.s.ř. změnil napadený rozsudek pouze ve výroku III. o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť se jedná o řízení, ve kterém rozhodnutí záviselo na úvaze soudu. Správně stanovil i to, že právnímu zástupci žalobkyně náleží odměna za 5 úkonů právní služby, včetně 5 režijních paušálů a 21 % DPH. Soud prvního stupně však nesprávně vycházel z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč (přiznané zadostiučinění), ačkoliv správně se tarifní hodnota stanoví dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, tedy vychází se z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Odměna za 1 úkon právní služby pak činí 3 100 Kč a náklady řízení žalobkyní vynaložené před soudem prvního stupně dosahují částky 20 570 Kč.

11. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně i žalovaná měly v odvolacím řízení úspěch jen částečný.