19 CO 71/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Jiříkové a soudců Mgr. Ing. Martiny Lacinové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 606 226,80 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 8. 2021, č. j. 12 C 101/2018-98,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 28 611,81 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, na základě které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 606 226,80 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o dílo [číslo] [spisová značka] uzavřené účastníky dne 6. 11. 2012, jejíž součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky pro provedení díla ob jednatele společnosti [právnická osoba] obsahující ujednání o smluvní pokutě 2 000 Kč denně za neodstranění každé vady zjištěné při kontrole či předání díla či reklamované v záruční době ve lhůtě sjednané pro její odstranění. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že mezi stranami byla uzavřena smlouva ve smyslu ust. § 536 a násl. obchodního zákoníku, jejímž předmětem bylo kompletní provedení tepelných izolací a izolací proti vodě na střeše objektu, tepelné izolace a izolace proti vodě zelených střech (předstupující části 1. PP) včetně substrátu, provedení klempířských konstrukcí na střeše a fasádě objektu, pro sjednanou stavbu„ bytový dům [anonymizováno] [obec], [příjmení] [jméno]“ podle schválené projektové dokumentace pro provedení stavby vyhotovené projekční kanceláří [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] – [část obce], v rozsahu, obsahu, technickém řešení, způsobu a podmínkách provádění díla v souladu s cenovou nabídkou ze dne 29. 10. 2012, která je přílohou č. 2 této smlouvy, včetně oboustranně odsouhlaseného položkového rozpočtu. V článku X. bod 3 smlouvy o dílo bylo ujednáno, že práva a povinnosti smluvních stran neupravené v této smlouvě se řídí Všeobecnými obchodními podmínkami pro provedení díla objednatele, které jsou nedílnou součástí této smlouvy. Zhotovitel podpisem této smlouvy stvrdil, že byl s těmito Všeobecnými obchodními podmínkami, jejichž součástí je ujednání o smluvní pokutě, jak bylo shora uvedeno, seznámen. Soud zjistil, že dne 28. 6. 2013 došlo k předání a převzetí díla, v průběhu prosince 2013 bylo zjištěno, že na střechách objektů A a C došlo k uvolnění střešních koutových lišt a ke zvednutí PVC folie. Dne 13. 1. 2014 žalobkyně žalovaného vyzvala, aby odstranil vady: - střecha objektu vchod A – zvedlá PVC folie, včetně uvolněných koutových lišt, cca 10 m2 plochy (s termínem odstranění do 10 dnů od doručení reklamace, nejpozději do 31. 1. 2014) a – střecha objektu vchod C – zvedlá PVC folie, včetně uvolněných koutových lišt, cca 10 m2 plochy (s termínem odstranění do 10 dnů od doručení reklamace, nejpozději do 31. 1. 2014). Výzva byla žalovanému doručena dne 16. 1. 2014, žalovaný dne 18. 1. 2014 žalobkyni sdělil, že reklamovanou vadu neuznává a že s termínem odstranění nesouhlasí. Žalovaný byl opětovně vyzván k odstranění vad dne 21. 7. 2014 ve lhůtě 20 od doručení dopisu a žalobkyně vůči němu uplatnila smluvní pokutu za prodlení s odstraněním vad za období od 15. 5. 2014 do 21. 7. 2014, a to za neodstranění vady na objektu vchodu A ve výši 134 000 Kč a na objektu vchodu C také ve výši 134 000 Kč. Zjistil, že dne 15. 10. 2014 žalobkyně provedla jednostranné započtení pohledávek na pohledávku žalobkyně z titulu smluvní pokuty ve výši 114 000 Kč uplatněnou v souvislosti s odstraněním vady na objektu A za období od 15. 5. 2014 do 10. 7. 2014 byly započteny pohledávky žalovaného vůči žalobkyni s tím, že na pohledávce žalobkyně za žalovaným zůstává k úhradě zbylá část jistiny ve výši 12 226,80 Kč. Dne 6. 11. 2014 žalobkyně změnila nárok uplatněný s dosud neodstraněnými vadami na nárok na slevu z ceny díla ve výši 41 500 Kč. Dne 28. 4. 2015 žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokutu za období od 21. 7. 2014 do 7. 11. 2014, a to u objektu vchodu A ve výši 220 000 Kč a u objektu vchodu C také ve výši 220 000 Kč. Zjistil, že účastníci se nedohodli na lhůtě pro odstranění vad, což potvrdila žalobkyně při jednání soudu dne 18. 8. 2021. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že na vztah mezi účastníky smlouvy o dílo uzavřené dne 6. 11. 2012 je třeba aplikovat zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 s odkazem na ust. § 544 odst. 1, 2, 3 obč. zák., z jehož ustanovení je třeba při absenci úpravy v obchodním zákoníku v případě smluvní pokuty vycházet, dospěl k závěru s ohledem na ujednání o smluvní pokutě, že pro to, aby žalobkyně mohla být se svou žalobou úspěšná, je nutné, aby byly splněny tyto podmínky: a) zjištění vad, a to buď zjištěných při kontrole či předání díla nebo reklamovaných v záruční době, b) sjednání lhůty pro jejich odstranění a c) neodstranění těchto vad v této lhůtě, s tím, že v případě nesplnění byť jedné z těchto podmínek nárok žalobkyně na smluvní pokutu není dán. Žalovaný namítal, že mezi účastníky nebyla sjednána lhůta k odstranění vad, což žalobkyně při jednání konaném dne 18. 8. 2021 potvrdila, žalovaný navíc reklamované vady neuznal a s termínem k odstranění stanoveným jednostranně žalobkyní nesouhlasil. Je zřejmé, že mezi účastníky nedošlo k dohodě ohledně lhůty pro odstranění vad, a proto nebyly splněny podmínky pro to, aby žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvních pokut. Z tohoto důvodu žalobu zamítl. Namítá-li žalobkyně účelovost jednání žalovaného, podle soudu jsou podmínky pro vznik nároku na smluvní pokutu, které si obě straně odsouhlasily, sjednány zcela jednoznačně, je nerozhodné, že jsou pro žalobkyni nevýhodné. Provádění dalších důkazů by bylo pro posouzení věci nerozhodné, a proto návrh na jejich provedení zamítl a zamítl i žalobu. O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 40 075,20 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně odvolala z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Podle žalobkyně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to z toho důvodu, že soud se nevypořádal s námitkami žalobkyně vznesenými v průběhu soudního řízení týkající se jednak sjednání lhůty pro odstranění vad, kterážto námitka je obsažena ve vyjádření žalobkyně ze dne 27. 6. 2018 a jednak typově stejného sporu vedeného mezi týmiž účastníky řízení u téhož soudce u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 12 C 102/2018 uplatněná na ústním jednání konaném 18. 8. 2021. Žalobkyně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu týkající se povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a rozhodnutí těchto soudů týkající se nepřezkoumatelnosti v případě, že se soudy námitkami účastníka nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem. Podle žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném skutkovém zjištění a právním posouzení věci, kdy se soud prvního stupně ztotožnil s argumentací žalovaného, který uváděl, že smluvní pokutu lze vyměřit pouze v případě, že žalovaný uzná vady díla, písemně se zaváže k termínu, ve kterém vady odstraní, a teprve když termín nedodrží, může být vůči němu uplatněno ujednání o smluvní pokutě, přičemž jestliže vady neuznal, logicky nemohla být stanovena lhůta pro odstranění vad, čímž nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu. Žalobkyně odkazuje na komentářovou literaturu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR týkající se výkladu projevu vůle, na výkladová pravidla, na základě kterých lze podle žalobkyně dospět k závěru, a to i v návaznosti na následné chování žalovaného jako zhotovitele, který uhradil v typově stejné věci smluvní pokutu, že v čl. XII odst. 2 Všeobecných obchodních podmínek byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč za každý den prodlení pro případ prodlení žalovaného jako zhotovitele mimo jiné s odstraněním vad reklamovaných v záruční době, tedy pro případ jejich neodstranění ve lhůtě sjednané smlouvou o dílo či sjednané ad hoc na základě smlouvy o dílo, aniž by bylo nutné žalovaným tvrzené uznání vad a ad hoc sjednání lhůty pro jejich odstranění. Poukazovala na to, že soud prvního stupně se výkladem předmětného ujednání vůbec nezabýval. V daném případě se žalobkyně vyjádřila tak, že přímo vyloženě ve vztahu k předmětným vadám lhůta k odstranění mezi smluvními stranami sjednána nebyla ani nemohla, když žalovaný odmítl uznat svou odpovědnost ve vztahu k předmětným vadám díla. Vyjadřoval se tedy k existenci lhůty sjednané ad hoc, nikoliv k existenci lhůty sjednané jako takové, což ostatně vyplývá nejen z kontextu stanovisek účastníků řízení na ústním jednání konaném ve věci dne 18. 8. 2021, ale i z vyjádření ze dne 27. 6. 2018 Lhůta k odstranění vad byla obecně sjednána přímo ve smlouvě o dílo. Poukazuje na jednotlivé články Všeobecných obchodních podmínek, kdy v čl. X odst. 4 bylo sjednáno, že odpovědnost za vady díla, škody a jejich náhrada se řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku v platném znění a součástí ujednání jsou mimo jiné ust. § 564, 436, 437 obch. zák., z čehož vyplývá, že součástí smluvních ujednání je povinnost žalovaného jako zhotovitele v případě uplatnění nároku na odstranění reklamované vady odstranit reklamované vady v přiměřené lhůtě běžící ode dne uplatnění nároku z odpovědnosti za vady. Smlouvou o dílo tedy byla sjednána lhůta pro odstranění vad v délce přiměřené běžící ode dne uplatnění nároku z odpovědnosti za vady. Vyzvala-li žalobkyně žalovaného k odstranění vad a nedošlo-li ke sjednání lhůty ad hoc v souvislosti s daným uplatněním vad, uplatnila se v plném rozsahu lhůta k odstranění vad sjednaná ve lhůtě o dílo – přiměřená lhůta běžící ode dne uplatnění nároku na odstranění vad. Výklad žalovaného a soudu by vedl k absurdnímu závěru, že pokud by žalovaný jako zhotovitel neoprávněně odmítl uznat oprávněnost práv z odpovědnosti za vady, znamenalo by to, že se žalovaný jako zhotovitel nikdy nemůže dostat do prodlení se splněním své povinnosti odstranit vady díla a žalobkyně by ani nemohla podat vůči žalovanému žalobu na splnění povinnosti odstranit vady díla. Pokud by neexistovala sjednaná lhůta pro odstranění vady pro účely zajištění povinnosti odstranit vadu ve formě smluvní pokuty, pak by tato lhůta neexistovala ani pro samotnou zajištěnou povinnost odstranit vadu jako závazku hlavního. Povinností žalovaného jako zhotovitele bylo vady odstranit ve lhůtě sjednané smlouvou o dílo, tj. ve lhůtě přiměřené, běžící ode dne uplatnění vad. Žalobkyně považuje poskytnutou lhůtu do 14. 5. 2014 běžící ode dne uplatnění vad za více než přiměřenou, a to i s přihlédnutím ke vhodnosti klimatických podmínek. Žalobkyně je toho názoru, že jí vzniklo za dobu od 15. 5. 2014 do 7. 11. 2014 právo na zaplacení smluvní pokuty z důvodu prodlení žalovaného s odstraněním vad reklamovaných na střeše objektu vchodu A i vchodu C. Soud pak opomněl ve svém závěru o skutkovém stavu zohlednit skutečnost, že žalovaný v jiném soudním sporu vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 12 C 102/2018 uznal oprávněnost smluvní pokuty dle čl. XII odst. 2 VOP, tuto uhradil, aniž by byla mezi smluvními stranami sjednána v tomto soudním řízení namítaná ad hoc lhůta pro odstranění vad. Navrhuje proto, aby žalobě bylo vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný navrhoval, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, neboť ujednání o smluvní pokutě je speciálním ustanovením mezi účastníky, které musí být vyjádřeno natolik určitě a srozumitelně, aby z něho jednoznačně vyplývalo, za jakých okolností a podmínek se povinný zavazuje smluvní pokutu uhradit. Účastníci pro tento případ sjednali povinnost k úhradě smluvní pokuty pro případ, že povinný neodstraní vady díla ve lhůtě, kterou si účastníci pro odstranění vad sjednali. Je tedy zřejmé, že povinný musí existenci vady uznat a zavázat se k jejímu odstranění v dohodnutém termínu. V daném případě žalovaný vadu nikdy neuznal, předložil řadu důkazů, kterými prokazoval, že k poškození střechy došlo v důsledku silného poryvu větru, aniž by dílo vykazovalo jakoukoliv vadu. Žalovaný se nikdy nezavázal poškozenou střechu opravit a tudíž ani nedošlo ke sjednání lhůty pro její odstranění (podle žalovaného se jedná o škodu). Ze strany žalovaného nedošlo k žádnému porušení povinnosti, která by mu vyplývala buď se smlouvy, nebo z právního předpisu a nemohly tedy nastat ani podmínky pro vznik smluvní pokuty. Co se týče řízení vedeného pod sp. zn. 12 C 102/2018 žalovaný opakovaně nárok uplatněný v žalobě neuznává, žalobu pokládá za nedůvodnou, avšak vzhledem k počtu žalob podaný žalobkyní na žalovaného a vzhledem k nepodstatné částce v souhrnu všech žalob (více než 3 mil. Kč) na úhradu smluvních pokud, rozhodl se žalovaný požadovanou částku 18 520 Kč v této věci uhradit. V tomto směru také došlo k uzavření smíru s tím, že ze strany žalovaného byla oprávněnou nároku rozporována a důvodem uzavření smíru byla snaha předejít dalším nákladům řízení.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobkyně má náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. Jako odvolací důvod je uveden odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212, 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání je nedůvodné.

5. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že rozhodnutím soudu prvního stupně nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a rozhodnutí soudu prvního stupně není ani nepřezkoumatelné. Odvolací soud neshledává odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozporu s požadavky vymezenými v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Žalobkyně se domáhala zaplacení smluvní pokuty s odůvodněním, že tato smluvní pokuta byla sjednána v čl. XII. bod 2 Všeobecných obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy o dílo [číslo] [obec] [spisová značka] uzavřené účastníky dne 6. 11. 2012. Žalovaný se bránil tím, že reklamované vady neuznal, a proto nemohla být ani stanovena lhůta pro jejich odstranění, čímž nemohl vzniknout žalobkyni nárok na smluvní pokutu. Žalobkyně přišla se skutkovou verzí ohledně vůle (úmyslu) žalobkyně, pokud jde o sjednání lhůty pro odstranění vad, která je blíže uvedena i v odvolání žalobkyně. Soud prvního stupně neměl pochybnosti o obsahu tohoto právního úkonu, a proto neprováděl jeho výklad. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4119/2007 ze dne 20. 12. 2010 dovodil, že ust. § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Výklad projevu vůle ani v prostřední obchodních zakázkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, když podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby tato vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že jazykové vyjádření v ujednání o smluvní pokutě formulované v čl. XII bod 2 Všeobecných obchodních podmínek je jednoznačné. Nárok vyplývající z odpovědnosti za vady nelze zaměňovat s nárokem na zaplacení smluvní pokuty, která byla účastníky sjednána. Jedná se o samostatné nároky, které stojí vedle sebe. Přiměřenou lhůtu k odstranění vad stanovenou v ust. § 436 obch. zák. není možno považovat za lhůtu sjednanou pro odstranění vad podle čl. XII. bod 2 Všeobecných obchodních podmínek, jedná se o lhůtu zákonnou. Smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení povinnosti žalovaného odstranit vady ve lhůtě účastníky pro odstranění vad výslovně sjednané. Podmínkou pro vznik nároku na smluvní pokutu tedy je zjištění vad při kontrole či předání díla či reklamované v záruční době, sjednání lhůty pro jejich odstranění a neodstranění shora uvedených vad ve sjednané lhůtě. Výklad projevu vůle nastíněný žalobkyní se jazykovému vyjádření uvedenému v článku XII bod 2 zcela příčí. Vůli tvrzenou žalobkyní nelze dovodit ani z toho, že žalovaný v jiném řízení smluvní pokutu vyplývající z téhož ustanovení Všeobecných obchodních podmínek zaplatil. Sám žalovaný uvádí, jaká byla motivace pro zaplacení smluvní pokuty vymáhané v jiném řízení (předejít dalším nákladům), o vůli při uzavírání smlouvy ničeho nevypovídá. Rozsudek soudu prvního stupně nelze považovat za nepřezkoumatelný z toho důvodu, že se soud touto námitkou nezabýval, neboť její řešení nebylo pro výsledek sporu s ohledem na jednoznačnost ujednání o smluvní pokutě rozhodující (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 943/2005). Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný, a proto byl podle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

6. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně neměla v odvolacím řízení úspěch a je proto povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení, které se sestávají z nákladů za jeho právní zastoupení. Právní zástupce žalovaného učinil 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobkyně a účast na jednání dne 21. 4. 2022). Za tyto právní úkony mu náleží celkem částka 21 480 Kč, k té nutno připočíst částku 600 Kč za 2 režijní paušály, jízdné z [obec] do [obec] a zpět k jednání odvolacího soudu dne 24. 5. 2022 při ujetí 130 km, spotřebě vozidla 5,8 l /100 km, ceně nafty 47,10 Kč l a náhradě 4,70 Kč podle vyhl. č. 511/2021 Sb., ve výši 966,13 Kč a dále náhradu za promeškaný čas ve výši 600 Kč (za 6 půlhodin) podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 4 965,68 Kč Náklady odvolacího řízení tak celkem dosahují částky 28 611,81 Kč.