19 Co 934/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Jursíka a soudkyní JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované A , narozená datum bytem Adresa žalované A zastoupena advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 25 025,58 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 2 136,34 Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2025, č. j. 9 C 39/2023-282

I. Odvolání žalobkyně proti výroku v odstavci I. se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I., II., III. a V. potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci IV. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě před soudem prvního stupně částku 21 710 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobkyni 13 925,58 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl pro 11 100 Kč s příslušenstvím (výrok II.), řízení o vzájemném návrhu pro 2 136,34 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu zpětvzetí žalovanou (výrok III.), o náhradě nákladů řízení o žalobě rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3 389 Kč (výrok IV.), o náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu uložil žalované zaplatit žalobkyni 20 130 Kč (výrok V.). Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 25 025,58 Kč, která sestávala ze čtyř dílčích nároků: (1) smluvní pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. za prodlení s předložením řádných vyúčtování služeb za roky 2020 a 2021, (2) úroku z poskytnuté jistoty (kauce) ve výši 15 000 Kč, (3) přeplatku na službách za rok 2021 a (4) úroku z prodlení. Tvrdila, že žalovaná jako pronajímatelka bytu č. , číslo, v Českých Budějovicích neplnila své zákonné povinnosti, zejména neposkytla řádná vyúčtování služeb, čímž jí vznikl nárok na smluvní pokutu. Dále požadovala úrok z poskytnuté kauce a vrácení přeplatku na službách. Žalovaná se bránila tím, že vyúčtování poskytla včas, že pokuta je nepřiměřená a že žalobkyni žádná škoda nevznikla. Tvrdila, že žalobkyně byt vrátila ve znečištěném stavu, s poškozeným vybavením, a že jí vznikla škoda, kterou uplatnila vzájemným návrhem. Ten však následně zčásti vzala zpět, a řízení o něm bylo zastaveno. Soud měl za prokázané, že mezi účastnicemi byla uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou, která se opakovaně prodlužovala. Žalobkyně uhradila při podpisu smlouvy jistotu ve výši 15 000 Kč, která jí byla při skončení nájmu vrácena. Soud zjistil, že žalovaná neposkytla žalobkyni řádná vyúčtování služeb za roky 2020 a 2021 ve lhůtě stanovené zákonem, a proto jí vznikl nárok na smluvní pokutu dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Soud však přistoupil k moderaci pokuty dle § 2051 občanského zákoníku, neboť pokuta ve výši 20 200 Kč za rok 2020 byla vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřiměřeně vysoká. Soud ji snížil na 10 100 Kč. Pokutu za rok 2021 ve výši 1 950 Kč naopak shledal přiměřenou a přiznal ji v plné výši. Dále soud přiznal žalobkyni úrok z poskytnuté jistoty ve výši 1 139,92 Kč a přeplatek na službách za rok 2021 ve výši 1 735,66 Kč. Z této částky však započetl částku 1 000 Kč jako náklady na úklid bytu, které žalovaná vynaložila v důsledku nedostatečného úklidu ze strany žalobkyně při vrácení bytu. Soud se podrobně zabýval skutkovým stavem, včetně výpovědí účastnic a svědků, listinných důkazů a emailové komunikace. Zohlednil rovněž procesní obranu žalované ve formě námitky započtení a posoudil její důvodnost pouze částečně. Po právní stránce soud aplikoval ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu (§ 2235 a násl. o. z.), zákona č. 67/2013 Sb. o službách spojených s užíváním bytu a příslušná ustanovení o smluvní pokutě a započtení (§ 2051, § 1982 a násl. o. z.). Soud se rovněž zabýval otázkou moderace pokuty a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 a 26 Cdo 2088/2022. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně má vůči žalované pohledávku ve výši 13 925,58 Kč, a to z titulu úroku z jistoty, přeplatku na službách a smluvních pokut, přičemž částka byla snížena o započtenou pohledávku žalované ve výši 1 000 Kč. Zbývající část žaloby ve výši 11 100 Kč byla zamítnuta jako nedůvodná. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle poměru úspěchu ve věci, přičemž žalobkyně byla úspěšná z 56 %, a žalované tak byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 389 Kč. Náklady řízení o vzájemném návrhu, který byl žalovanou vzat zpět, byly žalované rovněž uloženy k náhradě ve výši 20 130 Kč.

2. Žalovaná podala proti tomuto rozsudku odvolání, které směřuje proti výrokům I., III., IV. a V. rozsudku. Odvolatelka uplatňuje odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Klíčovým bodem odvolání je nesouhlas žalované s přiznáním smluvní pokuty žalobkyni za pozdní doručení vyúčtování služeb za roky 2020 a 2021. Žalovaná tvrdí, že vyúčtování bylo doručeno včas, a to prostřednictvím svědka , jméno FO, , který byl zmocněn k jednání s bytovým družstvem a fakticky za žalobkyni jednal. Nalézací soud podle žalované nesprávně formalisticky posoudil okamžik doručení vyúčtování, když za rozhodné považoval až datum 9. 6. 2022, přestože žalobkyně již dříve na základě vyúčtování z 1. 6. 2021 upravila zálohy na energie. Žalovaná dále namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl k okolnostem, které svědčí o nepřiměřenosti smluvní pokuty, zejména k tomu, že žalobkyně nijak netrpěla nejistotou ohledně výše přeplatků či nedoplatků, neboť vyúčtování jí byla fakticky známa a podle nich jednala. V této souvislosti žalovaná poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 26 Cdo 1528/2020), která zdůrazňuje, že účelem smluvní pokuty není sankcionovat formální pochybení, pokud nedošlo k reálné újmě. Další významnou námitkou je stav bytové jednotky při jejím vrácení žalované. Žalovaná tvrdí, že byt byl předán ve stavu znemožňujícím jeho další pronájem, zejména kvůli výskytu plísně, zrezivělému kování a nutnosti dvouměsíčního vysoušení. Nalézací soud podle žalované tuto skutečnost bagatelizoval, neprovedl navržené důkazy (např. novou nájemní smlouvu) a přiznal žalované pouze částku 1.000 Kč za úklid, ačkoliv původně uznal nárok ve výši 1.291 Kč. Žalovaná má za to, že soud měl přihlédnout k této škodě i při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její případné moderaci. V souvislosti s tím žalovaná rovněž namítá, že soud nesprávně zastavil řízení o jejím vzájemném návrhu na náhradu škody ve výši 2.136,34 Kč, přestože doložila, že škoda jí skutečně vznikla. Dále namítá, že soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, aniž by zohlednil zvláštní okolnosti případu, a navrhuje aplikaci § 142 odst. 3 nebo § 150 o.s.ř. Závěrem žalovaná navrhuje, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozsudek změnil, pokud má za to, že skutkový stav je dostatečně zjištěn.

3. Proti tomuto rozsudku dále podala odvolání žalobkyně, odvoláním napadá výrok v odstavcích I., II. a IV., jako odvolací důvody uplatňuje důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o.s.ř. a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Hlavní odvolací námitkou žalobkyně je nesouhlas se závěrem okresního soudu o moderaci zákonné pokuty na 50 %. Poukazuje na starší judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného navyšování, jde-li o jinak přiměřenou denní procentní sazbu (viz rozsudek NS sp. zn. 23 Cdo 1749/2015). Hlavním důvodem pro vznik nároku na zákonnou pokutu byla rezignace žalované na řádné plnění povinnosti k provedení řádného vyúčtování služeb. Poukazuje na výpověď žalované, která uváděla, že pronajímá více bytů, u ostatních bytů vždy dělala vyúčtování, pouze v případě žalobkyně nikoliv. Žalobkyně se dále domnívá, že je třeba na danou věc aplikovat § 5 odst. 1 občanského zákoníku, a to povinnost jednat s řádnou péčí ze strany žalované, neboť ta se přihlásila k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu, a to jako pronajímatelka nemovitostí, když uvedla, že pronajímá více bytů. Moderace pokuty může být podle judikatury užita pouze tam, kde o nepřiměřenosti nároku z pokuty nepanují pochybnosti. Žalobkyně dále poukazuje na povinnost při úvaze o moderaci zabývat se funkcí zákonné pokuty, když prioritní jsou funkce preventivní a sankční, funkce paušalizační naopak je méně významná. Úvahy, na základě kterých okresní soud přistoupil k závěru o nepřiměřenosti jedné ze zákonných pokut a její moderaci na 50 %, se týkají funkce paušalizační. Pouze s ohledem na skutečnosti týkající se paušalizační funkce, nelze moderovat pokutu až o 50 %, takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěrem, že absence škody na straně nájemce nemůže být samostatným důvodem pro moderaci výše zákonné pokuty. Žalobkyně je přesvědčena, že nejsou důvody k moderaci pokuty zejména s ohledem na preventivní funkci pokuty, když v tomto případě důvodem vzniku nároku bylo vědomé a dlouhodobé prodlení žalované s doručením řádného vyúčtování žalobkyni a tato skutečnost je z hlediska preventivní funkce klíčová. Žalobkyně nesouhlasí s argumentem okresního soudu, že zohlednil skutečnost, že žalobkyně na řádném vyúčtování netrvala. Judikatura naopak dovodila, že nájemce nemá povinnost pronajímatele upomínat o řádné vyúčtování služeb. Okresní soud také náležitě nezohlednil skutečnost, že absence řádného vyúčtování pro žalobkyni znamenala, že neobdržela očekávaný přeplatek, naopak více než po jednom roce po ní byl požadován nedoplatek ve výši 1 678 Kč. Žalobkyně je přesvědčena, že není žádného důvodu pro moderaci pokuty, rozhodně ne o 50 %. K moderaci by mělo být přistoupeno pouze ve výjimečných případech, a to zejména na základě skutečností tvrzených a prokázaných pronajímatelem. Žalobkyně se domnívá, že v této věci okresní soud suploval uvedenou povinnost žalované. Žalobkyně také nesouhlasí se stanovením náhrady nákladů řízení za žalobu, když důvodem jejího částečného neúspěchu byla úvaha soudu o moderaci, tedy typický případ, kdy výše plnění závisela na úvaze soudu, mělo být tedy postupována podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobkyni přiznána plná náhrada.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání obou účastnic má náležitosti podle § 205 odst. 1 o.s.ř. Po zjištění, že odvolání obou účastnic bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a jsou přípustná, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání účastnic není ve věci samé důvodné, důvodné je odvolání žalobkyně ve vztahu k náhradě nákladu řízení.

5. Žalobkyně se mimo jiné odvolává také proti výroku v odstavci I., když tímto výrokem bylo žalobkyni plně vyhověno. V této části tedy nemohlo být rozhodnuto výhodněji pro žalobkyni. Z tohoto důvodu žalobkyně není subjektivně legitimována k podání odvolání v této části a odvolací soud proto v tomto rozsahu její odvolání podle § 218 o.s.ř. odmítl.

6. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení před soudem prvního stupně, okresní soud hodnotil důkazy logicky a přesvědčivě, skutkový stav věci zjistil dostatečně, aby věc mohla být řádně posouzena po právní stránce, i právní posouzení věci provedl v zásadě správně, když odvolací soud má odlišný pohled pouze na některé aspekty týkající se moderace zákonné pokuty a na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o žalobě před soudem prvního stupně.

7. V této věci jde o poměrně komplikovaný soudní spor, jehož předmětem je větší množství nároků, strana žalovaná v řízení uplatnila nejprve vzájemný návrh, který se následně transformoval do procesní obrany ve formě zápočtu. Strany také uplatnily velké množství právní argumentace, se kterou se okresní soud velice podrobně a precizně vypořádal. Odvolací soud se s výjimkou výše uvedených dvou oblastí plně ztotožňuje s argumentací i závěry okresního soudu, na které plně odkazuje.

8. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem okresního soudu o nepřiměřenosti pokuty ve výši 20 200 Kč i s moderací tohoto nároku na polovinu. Nemůže se však ztotožnit se všemi úvahami okresního soudu, konkrétně se zohledněním skutečnosti, že žalobkyně nerozporovala vadné vyúčtování, když zohlednění této skutečnosti jako důvodu pro moderaci je v rozporu s konstantní judikaturou, jak na ni žalobkyně poukazuje.

9. Odvolací soud se plně ztotožňuje s varováním Nejvyššího soudu zmíněné v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2088/2022 před mechanickým uplatňováním abstraktních tezí, zejména apriorní kategorizací různých okolností případu pod abstraktně formulované funkce. Takto postupuje ve svém odvolání žalobkyně, která okolnosti, které jsou pro ni příznivé a které chce zdůraznit, subsumuje pod preferovanou funkci pokuty, a to preventivní funkci, naopak jiné okolnosti, které chce potlačit, subsumuje pod funkci paušalizační, které upírá relevanci při úvahách o nepřiměřenosti či moderaci. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí varuje před tím, že takto mechanický přístup může vést k zjevné nespravedlnosti, když správný postup je takový, že je třeba zabývat se konkrétními okolnostmi konkrétního případu.

10. Odvolací soud považuje za zcela legitimní, když okresní soud zohledňuje podobu a intenzitu dopadů pochybení žalované na poměry žalobkyně, když tyto hodnotí jako minimální. Není podstatné, zda tuto množinu okolností označíme za související s funkcí sankční, jak to činí okresní soud, či s funkcí paušalizační, jak to činí žalobkyně. Při bližším pohledu na odbornou literaturu, by tyto okolnosti souvisely s funkcí reparační. Podoba a intenzita toho, jak se projevilo pochybení žalované na postavy žalobkyně, jsou bezpochyby podstatné okolnosti, které je třeba při hodnocení přiměřenosti či míry moderace zákonné pokuty brát v úvahu.

11. Pokud jde o patrně nejdůležitější funkci zákonné pokuty, a to funkci preventivní, respektive častěji označovanou jako preventivně – sankční, pak podle názoru odvolacího soudu je třeba přihlédnout k dalším okolnostem případu, které okresní soud ani účastnice řízení dosud nebraly v úvahu. Preventivní funkcí zákonné pokuty je působit prevenčně, tedy do budoucna zabránit opakování pochybení ze strany pronajímatele v otázce vyúčtování služeb. V případě individuální prevence, tedy v rámci smluvního vztahu mezi konkrétním pronajímatelem a konkrétním nájemcem, v daném případě mezi účastníky tohoto řízení, je podstatné, zda tento nájemní vztah stále trvá nebo již skončil. V případě trvání nájemního vztahu, je preventivní funkce zákonné pokuty velice důležitá, dá se říci zásadní. Naopak situace, když tento vztah již zanikl, jako v tomto případě, je význam preventivního působení na účastníky tohoto řízení již minimální, neboť již ve vzájemném smluvním vztahu nejsou. Pokud jde o generální preventivní působení na žalovanou, aby i v ostatních nájemních vztazích respektovala příslušné právní předpisy při provádění vyúčtování služeb, tak ani tato funkce v daném případě se nejeví zásadní proto, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná v případě jiných nájemců postupovala odlišně, tedy prováděla řádné vyúčtování. Lze tedy uzavřít, že v daném případě je důležitost preventivně sankční funkce značně snížena. Naopak funkcí zákonné pokuty rozhodně není, aby sloužila jako „odveta“ nájemce vůči pronajímateli poté, co je jejich právní vztah konfliktně ukončen.

12. Na opačné straně stojí okolnosti vyzdvihované žalobkyní, že žalovaná vědomě a dlouhodobě neplnila povinnost provést řádné vyúčtování. Podle názoru odvolacího soudu je úvaha okresního soudu o nepřiměřenosti smluvní pokuty ve výši 20 200 Kč přiměřená a podložená, stejně tak úvaha o přiměřeném snížení této pokuty na 1/2.

13. Četné odvolací námitky účastníků vztahující se k otázce přiměřenosti a moderace zákonné pokuty byly uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi řádně vypořádal. Žalovaná ve svém odvolání opakuje tvrzení o tom, že vyúčtování služeb žalobkyni doručila řádně a včas. Okresní soud správně posoudil, že pouhé přeposlání vyúčtování žalovanou žalobkyni, když nejde o vyúčtování služeb spotřebovaných žalobkyní, ale o vyúčtování provedené stavebním bytovým družstvem pro žalovanou jako vlastnici bytu obsahující vyúčtování i jiných nároků, než jsou služby spojené s užíváním bytu, v žádném případě nelze považovat za řádné a včasné vyúčtování mezi pronajímatelem a nájemcem. Také odporuje elementární logice setrvávání žalované na opakované poukazování na to, že svědek , jméno FO, měl do 1. 7. 2020 od žalované plnou moc pro jednání se stavebním bytovým družstvem. Termín vyúčtování, které žalovaná nedodržela, byly koncem dubna roku 2021 a 2022. Tedy existence plné moci do 1. 7. 2020 je bez významu. Za zjevně nedůvodnou nutno označit argumentaci žalované, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastnicemi tohoto řízení neobsahovala žádné konkrétní ujednání o úhradě služeb či vyúčtování. Taková situace je v praxi poměrně častá. Pokud některé aspekty smluvního vztahu účastníci neupraví v nájemní smlouvě, pak platí subsidiárně právní úprava. Důvodnou není ani námitka, že se okresní soud nezabýval důsledky nesprávného vyúčtování na zpoždění úhrady nedoplatku. Okresní soud tuto skutečnost hodnotil a v odůvodnění rozsudku výslovně zmiňuje. Za odůvodněnou nelze považovat ani námitku žalované, že okresní soud řádně nezohlednil a neprováděl dokazování k otázce stavu bytové jednotky při ukončení nájemního vztahu a předání bytu žalobkyni žalované. Žalovaná původně na základě tohoto skutkového stavu požadovala konkrétní nároky ve formě vzájemného návrhu, následně však tento vzala zpět, a proto okresní soud dokazování k těmto otázkám neprováděl. Okresní soud se touto otázkou výslovně zabýval ve vztahu k nároku žalované vůči žalobkyni na náhradu nákladů za dodatečný úklid. Odvolací soud se dále nedomnívá, že údajná existence plísně v bytě je zásadní skutečností, kterou je nutno brát v úvahu v otázce přiměřenosti či moderace zákonné pokuty za vyúčtování služeb. Uvedenou argumentaci žalované nepovažuje odvolací soud ani za relevantní ve vztahu k případné aplikaci § 150 o.s.ř. a odepření náhrady nákladů řízení žalobkyni.

14. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky žalobkyně obsažené v jejím odvolání. Právní zástupkyně žalobkyně nepřípadně poukazuje na již překonanou judikaturu, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Tyto závěry byly překonány rozhodnutím NS sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 a nahrazena zásadou zkoumání nepřiměřenosti konkrétního nároku a jeho výše. Také úvahy žalobkyně o možné aplikaci § 5 odst. 1 občanského zákoníku tak, že soud má pohlížet na žalovanou jako na osobu, která se přihlásila k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu z toho důvodu, že pronajímá více bytů, je v posuzované věci bez významu. Tento institut má význam pro posouzení existence případného pochybení a má důsledky pro shledání existence odpovědnosti za náhradu škody. V této věci je pochybení žalované při provedení vyúčtování zcela zjevné a jeho existence vyplývá z nerespektování konkrétní právní úpravy žalovanou. Otázka odborné péče v tomto případě nemá význam. Nedůvodnou je také námitka žalobkyně, že okresní soud nereflektoval důvod vzniku nároku na zákonnou pokutu ve formě vědomého dlouhodobého prodlení žalované s provedením řádného vyúčtování, když okresní soud tyto okolnosti výslovně zmiňuje a bere v úvahu při hodnocení. Okresní soud při svých právních úvahách o relevantních okolnostech při posuzování přiměřenosti a moderace zákonné pokuty, vycházel ze skutečností, které v řízení byly zjištěny na základě provedeného dokazování. Odvolací soud neshledává, že by okresní soud nepřípustně suploval plnění procesních povinností žalované.

15. Odvolání žalobkyně je důvodné pouze v otázce stanovení náhrady nákladů řízení v souvislosti s projednáním žaloby, když okresní soud v této otázce vycházel z míry úspěchu žalobkyně ohledně uplatněných nároků. Převážná část neúspěchu žalobkyně je důsledkem úvahy soudu o nepřiměřenosti a moderaci zákonné pokuty, jedná se tedy o typický případ uvedený v § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy výše plnění závisela na úvaze soudu. V takové situaci je třeba na žalobkyni pohlížet jako na účastníka s plným úspěchem ve věci, pokud částečné zamítnutí žaloby je důsledkem aplikace úvahy soudu. Z jiných důvodů byla žalobkyně neúspěšná pouze ohledně částky 1 000 Kč, lze tedy uzavřít, že v řízení před soudem prvního stupně byla téměř zcela úspěšná, míra neúspěchu je nepatrná. Je tedy třeba přiznat žalobkyni plnou náhradu účelně vynaložených nákladů. Nicméně konstantní soudní judikatura pro tuto situaci dodává, že ohledně sazby odměny za právní úkon se vychází z výše nikoliv uplatněného nároku, ale z výše přiznaného plnění. Odvolací soud proto podle § 220 o.s.ř. výrok v odstavci IV. změnil tak, že přiznal žalobkyni za náhradu nákladů řízení o žalobě před soudem prvního stupně částku 21 710 Kč, a to za stejné úkony a stejné položky, jak je okresní soud shledal v odst. 139. odůvodnění rozsudku, když sazba za jeden úkon činí 1 660 Kč, počítáno z tarifní hodnoty ve výši 13 925,58 Kč (žalobkyní uplatněný nárok snížený o částečné zamítnutí žaloby).

16. Ve zbytku shledal odvolací soud napadený rozsudek věcně správným, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., a to podle kritéria úspěchu v odvolacím řízení. Pokud jde o argumentaci ve věci samé, podle níž se určuje úspěšnost v odvolacím řízení, pak s touto argumentací nebyla úspěšná žádná ze stran tohoto sporu, proto žádná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.