19 Co 949/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Martiny Lacinové a soudců JUDr. Ivety Jiříkové a Mgr. Jana Jursíka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované A , IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A insolvenční správkyně společnosti Jméno žalované B ., IČO IČO žalované B sídlem Adresa žalované B zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 36 523 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 4. 2025, č. j. 5 C 391/2024-77,

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 19. 6. 2025, č. j. 5 C 391/2024-107 se mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci z majetkové podstaty dlužníka , právnická osoba, ., částku 36 523 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 43 317,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

1. Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalované jako insolvenčnímu správci povinnost zaplatit žalobci z majetkové podstaty dlužníka , právnická osoba, ., částku 36 523 Kč se zákonným úrokem specifikovaným ve výroku I. rozsudku, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. soud žalované uložil povinnost nahradit žalobci na náklady řízení částku 21 192 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

2. Žalobce se žalobou podanou dne 5. 6. 2024 domáhal proti žalované zaplacení částky 36 523 Kč s příslušenstvím jako náhrady mzdy za období měsíců červen 2013 až září 2013. Žalobu odůvodnil tím, že v uvedeném období byl a stále je zaměstnancem dlužníka , právnická osoba, ., dlužná náhrada mzdy mu nebyla vyplacena přes opakované ujišťování, že jeho pohledávka bude uspokojena v insolvenčním řízení. Žalovaná jako konkursní správkyně dlužníka (zaměstnavatel žalobce) na předžalobní výzvu žalobce sdělila, že jeho pohledávku považuje za promlčenou, a proto ji neuhradí.

3. Soud prvního stupně po provedeném vykazování vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u dlužníka , právnická osoba, . v období, za které požaduje náhradu mzdy za odvedenou práce ve výši 80 %, tedy v období červen 2013 až září 2013. Žalobce pracuje u dlužníka do současné doby, i když na jiné pozici. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že nevyplacená mzda za shora uvedené čtyři měsíce činí celkem 36 523 Kč a že tyto částky žalobci zaplaceny nebyly. Žalobce se v době následující po nevyplacení náhrady mzdy pokoušel jednat se zaměstnavatelem a následně i s insolvenčními správci. Dle svého tvrzení se na výplatu dlužných mezd dotazoval finančního ředitele pana , jméno FO, již v roce 2014, následně v letech 2015 až 2016 se dotazoval vedoucího sekce papíren pana , jméno FO, . Žalobce předložil emailovou korespondenci s advokátní kanceláří , tituly před jménem, , jméno FO, , s insolvenčním správcem , tituly před jménem, , jméno FO, a současnou insolvenční správkyní , Jméno žalované A, . Z výpovědi svědkyně , jméno FO, , účetní dlužníka, bylo zjištěno, že ona i ostatní zaměstnanci jsou ve stejném postavení jako žalobce, tedy nebyla jim vyplacena za uvedené období mzda. Soud prvního stupně s ohledem na provedené důkazy dospěl k závěru, že žalobce měl důvodné očekávání, že mu náhrada mzdy bude vyplacena, a to s ohledem na ujišťování ze strany jeho zaměstnavatele a následně i zpráv insolvenčního správce, které mohl žalobce vyložit jako příslib platby v budoucnosti.

4. Po právní stránce nárok žalobce na náhradu mzdy posuzoval podle § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zák. práce), otázku promlčení posuzoval s ohledem na § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2013 (dále jen o. z.) podle dřívější právní úpravy, tedy podle § 101 zákona č. 40/1964 Sbírky, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dále vycházel z ustanovení § 18 zák. práce a § 8 o. z. Žalovaná vznesla námitku promlčení nároku žalobce s ohledem na uplynutí tříleté promlčecí doby. Soud prvního stupně k návrhu žalobce posuzoval, zda uplatnění námitky promlčení ze strany žalované není v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně zohlednil, že postavení žalobce jako zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli je postavením slabší strany. Zánik nároku žalobce v důsledku uplynutí promlčecí doby by dle soudu prvního stupně byl nepřiměřeně tvrdým postihem, přihlédl rovněž k tomu, že žalobce se aktivně staral a snažil získat informace o tom, kdy mu bude mzda vyplacena. Věřil informacím od svých nadřízených a insolvenčních správců. S ohledem na tato zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení ze strany žalované byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Žalobě jako důvodné proto v plném rozsahu vyhověl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, které tvoří náklady na jeho právní zastoupení advokátem a zaplacený soudní poplatek.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. a), c), e), f) a g) o. s. ř. Žalovaná poukazuje na skutečnost, že účastníci učinili nesporným, že za období červen 2013 až září 2013 měly být žalobci vyplaceny jím uplatněné částky a že tyto částky vyplaceny nebyly. Žalovaná však namítla, že je daná pohledávka žalobce promlčená. V řízení, bylo konstatováno, že v předmětném období mezi úpadkem a rozhodnutím o konkurzu zaměstnavatele žalobce byly pozastaveny veškeré výplaty mezd, respektive náhrady mezd zaměstnancům a k obnově vyplácení došlo až v souvislosti s rozhodnutím o konkursu a obnovou přerušeného provozu. Soudu prvního stupně žalovaná vytýká, že vychází zejména z tvrzení žalobce, která však nebyla jinými důkazními prostředky prokazována a v několika případech byla vyvrácena žalobcem předkládanou písemnou komunikací. Předložená komunikace a provedené důkazy nepotvrdily žalobcovo tvrzení o utvrzování kýmkoliv z řad zaměstnavatele, ani insolvenčních správců, včetně žalované o tom, že mu dlužná mzda bude vyplacena. Soud prvního stupně tak dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Za zásadní vadu rozsudku považuje žalovaná nesprávné právní posouzení uplatněné námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Námitka by se příčila dobrým mravům jen ve výjimečných případech za kumulativního splnění těchto podmínek: a) námitka promlčení by byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, b) účastník by marné uplynutí své pohledávky nezavinil, c) zánik nároku by byl nepřiměřeným postihem ve srovnání s rozsahem nároku, charakterem nároku a s důvody, pro které své právo neuplatnil, d) tyto okolnosti musí být naplněny ve výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Tyto podmínky nebyly v projednávané věci naplněny. Žalovaná uplatnila také odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., když namítla možnou podjatost přísedící paní , jméno FO, s tím, že jde o bývalou zaměstnankyni dlužníka, která v roce 2010 rozvázala pracovní poměr s dlužníkem na vlastní žádost a její vztah k dlužníkovi nelze označit za kladný. , jméno FO, má osobní vazby jak na žalobce, respektive rodinu žalobce, tak na dlužníka zastoupeného žalovanou. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a přizná žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že námitka podjatosti přísedící paní , jméno FO, není důvodná. Otec žalobce sice pracoval pro dlužníka ve výpočetním středisku jako programátor přibližně do roku 1992, paní , jméno FO, pracovala v jiném oddělení na zcela odlišné pozici kontrolorky. Její pracovní poměr u dlužníka skončil v roce 2010. Mezi otcem žalobce a paní , jméno FO, neexistovala žádná úzká profesní vazba, která by mohla zakládat osobní vztah, natož pak podjatost. Žalobce nepovažuje za důvodné ani ostatní odvolací námitky žalované ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Dle žalobce soud prvního stupně v případě posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy správně aplikoval § 8 občanského zákoníku a rovněž správně shledal, že podmínky pro nepřihlédnutí k námitce promlčení stanovené judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu byly v daném případě splněny. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) po zjištění, že odvolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Po skutkové stránce vychází odvolací soud z nesporných tvrzení účastníků a skutkových zjištění soudu prvního stupně, která učinil z provedených listinných důkazů. I odvolací soud proto vychází z toho, že žalobce je zaměstnancem dlužníka, u kterého byl na základě insolvenčního návrhu dne 6. 6. 2013 zjištěn úpadek. Usnesením ze dne 17. 10. 2013 byl na majetek dlužníka , právnická osoba, ., prohlášen konkurs. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobci nebyla dlužníkem vyplacena náhrada mzdy ve výši 80 % za měsíc červen 2013 až září 2013 v celkové výši 36 523 Kč. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, vyplývá, že ve stejném postavení jako žalobce byla jak svědkyně , jméno FO, , tak další zaměstnanci dlužníka, kterým rovněž za uvedené období nebyla vyplacena mzda. Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že současně s obnovením výroby byla mzda zaměstnancům, a tedy i žalobci vyplácena opětovně od října 2013. Z emailové korespondence předložené žalobcem vyplývá, že se obracel na advokátní kancelář , tituly před jménem, , jméno FO, dne 16. 9. 2014, dále na advokátní kancelář , tituly před jménem, , jméno FO, dne 18. 9. 2014, a dne 23. 11. 2014 na kancelář tehdejšího insolvenčního správce , tituly před jménem, , jméno FO, (č. l. 54 a 55 spisu). Dle odvolacího soudu z předložených listinných důkazů nelze dovodit, že by žalobce byl ujišťován o tom, že mu dlužná náhrada mzdy bude vyplacena. , tituly před jménem, , jméno FO, žalobci dne 16. 9. 2014 sdělil, že už dlužníka přes rok nezastupuje. Pokud jde o výplaty mezd před konkursem (tj. dlužné mzdy za požadované období), tak z insolvenčního rejstříku vyplývá, že ty hodlá správce , tituly před jménem, , jméno FO, vyplácet poté, co prodá podnik novému investorovi, v současné době na to - podle svých tvrzení - nemá. Stejného názoru je i soud, takže do prodeje podniku novému investorovi žádné výplaty starých mezd nelze čekat. , tituly před jménem, , jméno FO, žalobci dne 18. 9. 2014 sdělil, že jeho advokátní kancelář dlužníka nezastupuje a že se žalobce má obrátit na insolvenčního správce , tituly před jménem, , jméno FO, . , tituly před jménem, , jméno FO, za AK insolvenčního správce , tituly před jménem, , jméno FO, žalobci dne 23. 11. 2014 sdělil, že aktuální stav majetkové podstaty dlužníka neumožňuje okamžitou úhradu pracovněprávních závazků společnosti. S ohledem na vývoj insolvenčního řízení lze jen stěží odhadnout, zda a v jakém časovém horizontu bude výplata, možná, neboť v současnosti nelze předjímat, zda stav majetkové podstaty bude umožňovat úplnou úhradu všech pohledávek za majetkovou podstatou. Žalobce tedy byl již v roce 2014 upozorněn na to, že výplatu dlužných mezd za požadované období nelze očekávat, jeho tvrzení, že byl o výplatě mezd opakovaně ujišťován, z provedených důkazů nevyplývá. Žalobce dále předložil korespondenci se současnou insolvenční správkyni dlužníka , Jméno žalované A, (č. l. 6 a 7 spisu). Na dopis žalobce ze dne 5. 1. 2018 žalovaná odpověděla dopisem z 29. 1. 2018 tak, že problematika dlužných mezd zaměstnanců dlužníka bude projednána věřitelským výborem, následně mu bude moci sdělit podrobnější informace. Ani toto sdělení nelze považovat za ujištění o tom, že dojde k výplatě dlužných mzdových nároků žalobce. Na další dopis žalobce ze dne 29. 1. 2021 reagovala žalovaná dopisem z 25. 2. 2021 tak, že vzhledem k době, kdy žalobcem požadovaná pohledávka vznikla, tedy červen až září 2013, má za to, že je ve vztahu k majetkové podstatě v souladu s § 629 odst. 1 o. z. promlčená. V souladu s péčí řádného hospodáře tak nemůže požadovanou pohledávku uznat ani z majetkové podstaty vyplatit.

9. Odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně v tom směru, že s ohledem na ustanovení § 3036 o. z. je třeba promlčení posuzovat podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., dle kterého je promlčecí doba tříletá. I pokud by byla promlčecí doba posuzována podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., tedy podle § 629 odst. 1 o. z., byla by promlčecí doba rovněž tříletá. Mzdové nároky žalobce za období červen až září 2013 tak nepochybně promlčeny jsou, když k jejich promlčení došlo již v roce 2016. Žaloba pak byla žalobcem podána až 5. 6. 2024, tedy po více než 10 letech od vzniku nároku.

10. Odvolací soud s ohledem na námitku žalobce, že je vznesení námitky promlčení žalovanou výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, posuzoval, zda je tato námitka žalobce důvodná. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom směru, že soudy mohou nepřihlédnout k námitce promlčení, pokud by její uplatnění bylo v rozporu s dobrými mravy, když se typicky jedná o případy, kdy dlužník svým jednáním způsobil prodlení věřitele, uplatnění námitky promlčení by bylo výrazem nepoctivého či šikanózního jednání, zánik nároku by byl nepřiměřeně tvrdým postihem pro věřitele, který promlčení nezavinil. Odvolací soud je však toho názoru, že takové podmínky v projednávané věci nenastaly. Na straně žalované ani dlužníka nelze shledat žádné jednání, kterým by způsobil prodlení žalobce jako věřitele s uplatněním pohledávky. Skutečnost, že insolvenční správce dlužníka odmítá plnit promlčenou pohledávku, není výrazem nepoctivého či šikanózního jednání. Nelze ani dovodit, že by žalobce uplynutí promlčecí doby nezavinil. Jak bylo shora uvedeno, odvolací soud nemá za to, že by žalobce byl ze strany žalované či dřívějších insolvenčních správců dlužníka ujišťován o tom, že mu mzdové nároky budou vyplaceny. Naopak z předložené emailové korespondence z roku 2014 vyplývá, že žalobce byl upozorňován na to, že nelze očekávat výplaty starých mezd, konkrétně právní zástupce tehdejšího insolvenčního správce , tituly před jménem, , jméno FO, žalobci sdělil, že lze jen stěží odhadnout, zda a v jakém časovém horizontu bude výplata dlužných mezd možná. Pokud žalobce tvrdí, že byl o výplatě mezd ujišťován zaměstnanci žalované, a to finančním ředitelem , jméno FO, či vedoucím sekce papíren , jméno FO, , pak se tak mělo stát v letech 2014 až 2016, kdy byl dlužník v konkursu a jeho jménem tak mohl jednat jen správce konkursní podstaty. Za podstatné však odvolací soud považuje, že žalobce byl nejpozději dopisem žalované dne 25. 2. 2021 vyrozuměn o tom, že jeho pohledávku považuje za promlčenou a z tohoto důvodu ji nemůže uznat ani vyplatit z majetkové podstaty. Žalobce po tomto oznámení žádné další kroky neučinil a žalobu podal po více než dalších třech letech až 5. 6. 2024. I pokud by tedy odvolací soud považoval jednání žalobce a odpovědi zástupců dlužníka či konkursních správců dlužníka za mimosoudní jednání, které by ve smyslu § 647 o. z. vedlo ke stavení promlčecí lhůty, pak dopis žalované ze dne 25. 2. 2021 je třeba vykládat jako odmítnutí mimosoudního jednání, po kterém běh promlčecí lhůty pokračuje. Jestliže od února 2021 žalobce po více než tři roky nekonal a žalobu podal až v červnu 2024, nelze shledat vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 8 o. z. Odvolací soud dále dodává, že dle jeho názoru nebyly naplněny ani podmínky stanovené judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, za kterých lze ve výjimečných případech dovodit, že by se námitka promlčení příčila dobrým mravům. Vznesení námitky promlčení žalovanou nelze považovat za výraz zneužití tohoto práva na úkor žalobce, stejně tak nelze dovodit, že by žalobce marné uplynutí lhůty k uplatnění své pohledávky nezavinil. Žalobci po celou dobu nic nebránilo v tom, aby svůj mzdový nárok u soudu žalobou uplatnil. Již v roce 2014 byl informován právním zástupcem tehdejšího insolvenčního správce, že není jisté, zda a kdy bude jeho mzdový nárok uspokojen, za této situace žalobce mohl a měl žalobu podat. Odvolací soud neshledává splněnou ani další podmínku, tedy, že by zánik nároku žalobce byl nepřiměřeným postihem ve srovnání s rozsahem nároku, jeho charakterem a s důvody, pro které žalobce své právo neuplatnil. Za situace, kdy tyto předpoklady pro posouzení vznesené námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy nebyly naplněny, a především nebyly naplněny ve výjimečné intenzitě, nelze dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 8 o. z.

11. Nad rámec shora uvedeného pak odvolací soud dodává, že neshledal důvodnou odvolací námitku žalované ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. z důvodu vznesené námitky podjatosti přísedící paní , jméno FO, . Z vyjádření v této přísedící bylo zjištěno, že nemá žádný osobní vztah, který by ji pojil jak se žalobcem, tak s jeho otcem. Žalobce paní , jméno FO, osobně nezná, otec žalobce byl stejně jako paní , jméno FO, zaměstnancem dlužníka, kde paní , jméno FO, pracovala v letech 1999 až 2010. Jejich vztah je vztahem bývalých kolegů. Odvolací soud proto námitku podjatosti vznesenou žalovanou neshledal důvodnou, když nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro které by přísedící , jméno FO, měla být vyloučena z projednávání a rozhodování této věci.

12. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 220 o. s. ř. změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.

13. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl v řízení úspěšný. Je proto povinen nahradit žalované náklady řízení, které představuje odměna za její právní zastoupení advokátem. V řízení před soudem prvního stupně vykonala právní zástupkyně žalované celkem 6 úkonů právní služby, a to převzetí a příprava právního zastoupení, písemné vyjádření k žalobě, vyjádření k návrhu žalobce na delegaci věci, další vyjádření k žalobě na výzvu soudu a účast na jednáních soudu ve dnech 4. 3. a 17. 4. 2025. Odměna za jeden úkon právní služby z předmětu řízení 36 523 Kč činí podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) 2 580 Kč. Za úkon vyjádření k návrhu žalobce na delegaci věci náleží odměna ve výši jedné poloviny, neboť nejde o podání ve věci samé, tj. ve výši 1 290 Kč. K odměně náleží za 4 úkony vykonané do 31. 12. 2024 režijní paušál ve výši 300 Kč za jeden úkon a po 1. 1. 2025 režijní paušál ve výši 450 Kč za 1 úkon. Za řízení před soudem prvního stupně tak odměna za 5 úkonů v plné výši a 1 úkon ve výši jedné poloviny činí 14 190 Kč, za 4 režijní paušály pod 300 Kč a 2 režijní paušály po 450 Kč, jde celkem o částku 2 100 Kč. K těmto částkám náleží dále 21 % DPH ve výši 3 420,90 Kč a náklady na právní zastoupení tak dosahují částky 19710,90 Kč. Za řízení před odvolacím soudem náleží právní zástupkyni žalované odměna za 2 úkony právní služby v plné výši, a to za odvolání proti rozsudku a účast na jednání před odvolacím soudem a odměna za 1 úkon ve výši jedné poloviny za námitky vůči usnesení o úhradě soudního poplatku, k odměně dále náleží 3 režijní paušály po 450 Kč, celkem jde o částku 7 800 Kč. Po připočtení 21 % DPH ve výši 1 638 Kč tak náklady na právní zastoupení v odvolacím řízení dosahují částky 9 438 Kč. Odvolací soud právní zástupkyni žalované nepřiznal odměnu za další úkon právní služby, a to dupliku na vyjádření žalobce, neboť se nejedná o účelně vynaložený úkon právní služby; tuto dupliku mohla právní zástupkyně žalované přednést při odvolacím jednání. Náklady řízení dále tvoří cestovné a náhrada za promeškaný čas k soudním jednáním, a to za 2 jízdy z Prahy k Okresnímu soudu v , sídlo, a zpět a 1 jízdu k odvolacím jednání z, Anonymizováno, , odkud - kam, a zpět. Cestovné při sazbě základní náhrady za 1 km 5,80 Kč, ceně pohonných hmot 34,70 Kč za 1 litr motorové nafty při průměrné spotřebě 5,1 litru na 100 km a vzdálenosti z , odkud - kam, a zpět celkem 360 km a z , odkud - kam, a zpět celkem 314 km činí za tyto tři cesty 7 827 Kč, po připočtení daně z přidané hodnoty u základní sazby pak cestovné dosahuje částky 9 086,40 Kč. Daň z přidané hodnoty se nezapočítává u pohonných hmot, neboť v těch je již daň obsažena. Náklady dále tvoří náhrada za ztrátu času na cestě, když k jednomu soudnímu jednání za cestu tam i zpět jde o 8 půl hodin po 150 Kč, za tři cesty jde celkem o částku 4 200 Kč, po připočtení 21 % DPH, jde o částku 5 082 Kč. Náklady žalované za řízení před soudy obou stupňů tak dosahují celkem částky 43 317,30 Kč. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil odvolací soud žalobci, aby tyto náklady zaplatil žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně.